Článek
Louis Braille vyrůstal v rodině sedláře v obci Coupvray ležící asi 40 kilometrů severovýchodně od Paříže. Michael Mellor v knize Louis Braille – Dotek génia píše, že byl slabé miminko a zpočátku nebylo vůbec jisté, zda přežije. Narodil se jako poslední ze čtyř dětí čtyřiačtyřicetiletému Simonovi a o pět let mladší Monique.
Oslepl v otcově dílně
Odmala byl zvídavý a chtěl napodobovat svého otce, kterého pozoroval při práci. Jednou, to mu byly teprve tři roky, se přes zákaz vydal do dílny. Ostrým sedlářským nožem zkusil uříznout kůži, jenže nástrojem si zajel do oka. Rána se mu špatně hojila a infekce se navíc přenesla i do toho druhého, takže v pěti letech chlapec, kterému rodiče říkali Benjamínek, zcela oslepl.
Díky své šťastné povaze, podpoře rodičů i dalších lidí z okolí se mu přesto v rámci možností dařilo začleňovat do běžného života. Jakob Streit v knize Příběh Louise Braille uvádí, že velice rychle zvládl chodit po městečku s holí, rozpoznávat hlasy sousedů, pomáhat otci s leštěním kůže.
Nejznámější Braillův portrét vychází z jeho posmrtné podoby.
I když miloval procházky venkovskou krajinou a často sedával na lavičce u domu, kde se nechal opájet zpěvem ptáků, slunečními paprsky a nejrůznějšími vůněmi, ze všeho nejvíc toužil po vědění.
Místní farář Jacques Palluy mu nabídl, aby k němu několikrát týdně docházel a vzdělával se. Louis se tak od šesti let připravoval na vstup do vesnické školy, kde ho podporoval mladý učitel Antoine Bécheret.
Inspirace u vojáků
Když chlapci bylo deset, farář rodičům navrhl, zda ho nechtějí poslat do slepeckého ústavu v Paříži. Louis byl nadšený, ačkoli počátky odloučení od rodiny pro něho nebyly snadné.
Už během prvního roku si však mezi spolužáky našel přátele, brzy se začal učit hrát na klavír a v hlavě se mu rodila myšlenka na vytvoření jednoduchých znaků, které by se daly sestavovat a rozpoznávat hmatem, čímž by nevidomým usnadnily komunikaci.
Žáci ve slepeckém ústavu totiž používali běžnou latinku – znaky vyrobené ze dřeva či z olova, z nichž sestavovali slova. Na čtení měli dřevěné desky s vyřezanými písmeny.
Velkou inspirací byla pro Louise návštěva důstojníka francouzské armády Charlese Barbiera (1767–1841), který přišel nevidomým chlapcům představit své tajné písmo. Soustava dvanácti reliéfních bodů tehdy ve válečných zákopech sloužila k dorozumívání za tmy. Braille později systém zredukoval na bodů šest. V roce 1825 byl jeho návrh v ústavní soutěži ohodnocen jako nejlepší. Jenže ještě zdaleka neměl zelenou.
Začátečníci mohou trénovat třeba na kalendáři.
Jak uvádí Tyflopedický lexikon, celých pětadvacet let učitelé novinku odmítali s odůvodněním, že příliš izoluje vidomé od nevidomých. Po experimentech s různými druhy latinky i jiným speciálním písmem vedení ústavu v roce 1850 uznalo, že Braillův vynález bude slepcům sloužit nejlépe. O dva roky později už se v něm začaly tisknout knihy, přičemž jednou z prvních byl slabikář.
V průběhu 2. poloviny 19. století se pak přizpůsobovalo potřebám jednotlivých jazyků a rozšiřovalo do dalších zemí.
Zabila ho vlhkost a chlad
Louis Braille, který ve slepeckém ústavu nakonec zůstal jako učitel, si však uznání dlouho neužíval. Léta strávená ve špatných podmínkách – budova byla stísněná, vlhká, studená a nevětraná – se podepsala na jeho zdraví.
Tuberkulóza se mu zhoršila v prosinci 1851, kdy začal vykašlávat krev. Jak píše ve své knize Jakob Streit, umíral obklopen nejbližšími přáteli a do pokoje, který 6. ledna 1852 připomínal kapli, se s ním přicházeli rozloučit i jeho žáci.
Přestože jeho sláva se zatím omezovala převážně na prostředí ústavu, byla mu krátce po smrti sňata maska. V této podobě ho známe z pozdějších bust a portrétů, které se objevily například i na poštovních známkách či mincích.
Braillův vynález byl dva roky po jeho smrti uznán ve Francii jako oficiální písmo pro čtení a psaní mezi nevidomými a v roce 1878 byl prohlášen za mezinárodní metodu pro výuku ve slepeckých školách.
Soustava znaků je založena na šestibodové mřížce. S její pomocí se dají zapsat i chemické značky či hudební kompozice.
Jakob Streit cituje jednoho z řečníků, kteří se sešli v Coupvray k uctění Braillovy památky pětadvacet let po jeho smrti.
„Z jeho neštěstí (v dílně), z neštěstí jeho rodiny, vzešlo štěstí pro miliony.“
Znát písmo = být svobodný
„Dodnes se nic lepšího vymyslet nepodařilo,“ tvrdí Jiří Reichel, jenž díky písmu založenému na šesti vystouplých bodech mimo jiné vystudoval Filozofickou fakultu UK a našel zaměstnání, které ho uspokojovalo – nejprve jako sazeč v tiskárně pro nevidomé a později jako šéfredaktor časopisu pro zrakově postižené Zora.
„Braille svým vynálezem umožnil slepým vzdělávat se a věnovat se i jiným než manuálním činnostem typu košíkářství, výroba kartáčů nebo vyplétání židlí,“ dodává dvaasedmdesátiletý rodák z valašské obce Hutisko-Solanec, který z neznámých příčin přestal vidět o prázdninách mezi šestou a sedmou třídou.
Až do svých dvanácti let byl nadšeným sportovcem – hrál fotbal, házenou, hokej i tenis. Ve třídě seděl v poslední lavici a nikdy neměl problém přečíst, co je na tabuli.
„Jednou jsem ale četl noviny a máma se mě zeptala, proč je mám tak blízko u očí. Řekl jsem, že jinak na to nevidím.“ Zašla s ním k doktorovi, ale bylo to marné.
Slepota je strašná mrcha, protože v praktickém životě pořádně nepoznáte, kde začíná a kde končí, tvrdí Jiří Reichel, který se nějakou dobu zkoušel venku pohybovat bez bílé hole.
„Rozeznám jenom obrysy, zvlášť v kontrastních barvách. Je taky otázka, co skutečně vidím, a co si myslím, že vidím. Pořád žiju z představ a vzpomínek a realitu si domýšlím,“ vysvětluje mi urostlý prošedivělý muž ve svém bytě na pražském Jižním Městě.
Když mě přišel vyzvednout k vchodovým dveřím, cestou zpátky po schodech do druhého patra bych vůbec nepoznala, že je nevidomý. Dokonce se nějaký čas styděl chodit s bílou holí. Teprve až ho srazilo auto, dal si říct.
Sportování se také nevzdal, jde mu to zejména na běžkách a v bazénu. Už od začátku se snažil být soběstačný a k tomu patří i znalost Braillova písma.
Přestože mají počítače pro nevidomé zvukový výstup, Jiří Reichel by byl bez přidané klávesnice s Braillovým písmem nešťastný.
„Ideální je to zvládnout mezi šestým a desátým rokem. Četl jsem studii z Izraele, že v tomto období se v pravé mozkové hemisféře vyskytuje něco, co umožňuje, aby se člověku dařilo číst rychle a plynule. Ale na určité úrovni to dokážou i osmdesátníci. Na pochopení je totiž bodové písmo dost jednoduché,“ říká Jiří Reichel.
Upozorňuje, že problém může nastat jedině u lidí s oslabeným citem v konečcích prstů. Jde především o manuálně pracující a nemocné cukrovkou.
S knížkou v posteli
Osud Jiřího Reichela v mnohém připomíná životní pouť Louise Brailla. Kromě toho, že oba přišli o zrak, museli se poprat i s jinými překážkami – brzy se odstěhovali od rodičů do neznámého prostředí a na to, aby byli doceněni, si museli počkat.
„Po deváté třídě mi lékařka nedala doporučení, abych šel na gymnázium pro zrakově postižené v Praze, že bych na to nestačil, přestože jsem měl vyznamenání. Šla mi hlavně matematika a čeština,“ vypráví prvně jmenovaný.
Jak to v 60. letech minulého století bylo obvyklé, coby nevidomý nastoupil po základní škole do kurzu, po jehož absolvování měl přepojovat hovory v telefonních ústřednách. Během školení v Praze se naučil Braillovo písmo.
„Půl roku mi to trvalo určitě. Pak jsem si zašel do knihovny pro knihu Emil Zátopek vypravuje, kterou jsem si bral vždycky před spaním do postele. Jenže po jedné stránce knížka spadla a já byl úplně tvrdý. Než jsem dočetl řádek, už jsem nevěděl, co bylo na začátku. Bylo to velmi krušné seznamování,“ líčí své čtenářské začátky.
„Chce to zkrátka hodně praxe. Když jsem později pracoval jako sazeč v tiskárně, musel jsem se naučit číst i levým ukazováčkem.“
Zvládl běžné gymnázium
Po telefonním kurzu se přihlásil na běžné gymnázium. Vzpomíná, že o jeho přijetí se zasloužily profesorky matematiky a češtiny, které navzdory názoru ředitele školy akceptovaly, aby mohl přijímací zkoušky absolvovat u tabule.
Učební texty mu jednou za týden načítal o dva roky mladší bratr, který v hlavním městě rovněž studoval. Jiří Reichel si je pak přepisoval na Pichtově psacím stroji pro nevidomé opatřeném šesti klávesami a mezerníkem.
Do Pichtova psacího stroje se používá silnější papír, aby si vyražené body udržely tvar.
V momentě, kdy ho matematikářka požádala, ať učivo vysvětlí spolužákovi, začali ho ostatní ve třídě brát jako rovnocenného partnera.
„Jinak škola nebrala na můj handicap ohled. Dokonce některým učitelům vadil zvuk psacího stroje, který jsem používal i v hodinách.“ Na gymnáziu si našel manželku, se kterou má dva syny a dnes už se mohou pochlubit i třemi vnoučaty.
Ruce zůstaly doma
Louis Braille byl pochován v Coupvray, kde se narodil a kde do deseti let žil. Při stém výročí jeho úmrtí v roce 1952 byly ostatky slavnostně přeneseny do pařížského Pantheonu a v obci zůstaly symbolicky pohřbeny pouze jeho ruce.
V tomtéž roce bylo v jeho rodném domku otevřeno muzeum, kde jsou k vidění nejrůznější předměty spjaté s Braillovým životem, včetně otcovy dílny a pomůcek pro nevidomé.
Jednou z nich je sada předmětů připomínající dominové kostky. Jde pravděpodobně o šestibodovou matrici (forma na odlévání písmen – pozn. red.), kterou Braille používal. Muzeum je považováno za poutní místo pro nevidomé z celého světa.
Forma na odlévání písmen.
Knihy náročné na prostor
Do českých zemí se Braillovo písmo dostalo koncem 70. let 19. století. V červnu 1918 vznikl spolek Český slepecký tisk, který byl předchůdcem dnešní pražské Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana (nevidomý hudební skladatel a pedagog, který stál u zrodu spolku).
Mezi literárními díly, která po přepsání do Braillova písma patří mezi nejobjemnější, jsou Vojna a mír o 59 svazcích nebo stejně rozměrný F. L. Věk.
Mezi literární díla, přepsaná do Braillova písma, patří Vojna a mír.
„Snažíme se už vydávat tituly, které mají v původní verzi do 200 stran, aby jejich rozsah nepřesáhl čtyři svazky a knihy se daly učíst a zároveň se vešly do bytu,“ konstatuje vedoucí úseku knihovny Briana Čechová.
První díl Deníku malého poseroutky v Braillově písmu má kupříkladu „pouhé“ dva svazky.
Může se vám hodit na Seznamu:
