Livia Klausová: Všechno, co prožijete, se vám do budoucna hodí

Ještě než dosedne na pohovku, stačí pokárat své blízké spolupracovníky za to, že se chystají postavit šálek s kávou přímo na starožitný stůl, místo aby použili podložku. A na úvod se podiví, že má ještě poskytovat interview, když už na všechno odpověděla v knize Smutkem neobtěžuju, která vyšla před deseti dny.

Už jsem čekala, že se mě zeptá: „A vy jste kdo?“ Na to ale nedošlo a nakonec, když prohlásila, že je přísná, ale ne studená, musela jsem jí dát za pravdu.

Na plastickou operaci bych nešla. Když člověku něco vadí natolik, až si myslí, že jeho větší nos nebo malá prsa mu v něčem brání a stojí mu ve štěstí, tak nechť to udělá. Já takový problém zatím nemám. Každý určitě touží být krásný a mladý, ale pro mě cesta k pohodě určitě nevede přes plastické operace.

A já si povídám s lidmi. Jsem obklopena mladými a mám pořád co na práci. Když jsem se zamýšlela nad tím, co mi léta na Hradě vlastně přinesla, zjistila jsem, že nemám ani minutku na to, abych se zabývala tím, jaké mě čekají nemoci, protože mám naplněné dny.

Tak to není, všichni něco mají. Ale je otázka, jak se s tím smířit. I tu nejtěžší nemoc musí člověk přijmout a něco dělat.

Záda mě trápí od šestadvaceti.

Počkám, až přejde. Jakou chcete lepší odpověď?

Bolesti se nezbavíte. Vy mladí si myslíte, že na světě má být všechno bez bolesti a hned. Bolest taky patří k životu. Potom je nádhera, když vás nic nebolí. Třeba včera jsem se cítila na třicet šest.

Ano, ale ve slově zbavit se cítím tu vaši rychlost. Když je bolesti hodně moc, tak každý člověk hledá pomoc, ale bolest zároveň signalizuje, že se něco stalo předtím. Jenže ono je daleko snazší spolknout pilulku, než si zacvičit. Já pilulky nepolykám.

Tak podívejte se. Shodou okolností mám dvacet let za manžela člověka, který byl postupně ministrem financí, premiérem, předsedou Sněmovny a prezidentem. Pořád jsem ale Livií Klausovou. Kdyby to bylo jinak, dělala bych možná o trošinku jiné věci, ale se stejným nasazením jako teď.

Některé pracují, jiné se starají o vnoučata nebo tráví čas na chalupách a na zahrádkách, chodí za kulturou. Občas se s nimi i vidím. Scházíme se s bývalými kolegyněmi z práce napříč věkem, protože nemám ráda žádné dělení.

Moje maminka vždycky říkala, že odpočinek je až v hrobě. Jaký odpočinek? Určitě bych pracovala a byla s lidmi.

Co vy mladá děvčata nám pořád vykládáte o věku! Samozřejmě že cítím, ale jde o to, jak se na to předem připravíte. I když už dneska nesjíždím černou sjezdovku, na lyže se ještě postavím.

Nejsem spací typ. Myslím, že pro vás to bylo dneska trochu brzo (před 8.30 - pozn. aut.). Mezitím než jste vstali, jsem rozbalila dárečky, které jsem dostala včera k narozeninám, dala květiny do vázy, což trvalo asi hodinku, protože jich bylo hodně. Takže mám za sebou už první směnu. Když víte, že vás čekají pěkné a zajímavé věci, tak vstanete i bez budíku.

Potěšilo mě, že jsem nenašla ani jeden anonymní dárek. Neznamená to, že bych nedostala nic taky od neznámých lidí, ale všechny věci byly adresné, vycházely z mých zájmů. Třeba o zařizování interiérů jsem dostala hned dvě knížky.

Jak vidíte, teď jsem zjistila, že chybějí podložky na stůl... Ale pokud jde o nábytek, obrazy a koberce v Lánech, tak ano.

V prostorách, kde se pohybuje hodně lidí, je dobré udržet stabilitu aspoň v tom, že nepřesunujete každý týden koupelnu do obýváku a naopak.

Rozhodně ne. Naopak malé prostory vás spoustě věcí naučí. Nemám ráda odsudky panelákových bytů, protože paradoxně musíte být při tom daleko víc tvůrčí, abyste správně naložila s každým milimetrem. Samozřejmě jsem si k tomu načetla knížky - například anglickou Kouzlo v malém - se všemi možnými fintami. Člověk se vždycky promítá do prostředí, ve kterém žije. Pak žasnete, co všechno jste o člověku nevěděla, dokud jste neviděla jeho byt.

Všichni včetně mé sestry se ptají: „A proč neřekneš, že bys chtěla vidět to a to.“ No protože tak to nejde. Vždycky je to kompromis mezi tím, co mi chtějí představit hostitelé, a tím, o co mám zájem já. Když mi v Brazílii nabídnou, jestli chci vidět radši burzu v Sao Paulu, nebo děti v taneční škole, tak volím život, protože burzy jsou všechny podobné.

Vůbec ne. Jenom na burze můžu položit trošku jinou otázku než ostatní manželky prezidentů.

Tato práce se obecně měří tím, že se někde při televizní show řekne, kolik lidi nasbírali na ten a ten bohulibý účel. Moje odbornost se projevuje v tom, že se vždycky ptám: „A na co šly ty peníze?“ To už se dozvídám méně, slyším jenom obecná slova. Jenže v rámci naší nadace navštěvujeme dětské domovy po celé republice a pomáháme konkrétním dětem v jejich křehkém období, kterým je odchod z domova. Snažíme se připravit je na to, aby se mohly zařadit do života mimo instituce, aby si dodělaly vzdělání, aby byly schopné najít zaměstnání a postarat se o sebe.

Zároveň v rámci projektu Startovné do života je chceme s pomocí jejich opatrovníků naučit hospodařit s penězi a motivovat je k aktivitě. Aby si třeba zaplatily internát, nerozházely peníze první večer a pak zase nečekaly, kdo jim co dá. Každé dítě má individuální účet a sponzoři si přesně přečtou, kolik tam je peněz. Když dítě udělá něco navíc, například složí maturitu, tak dostane bonus. Samozřejmě ne všechny děti se hodí třeba pro studium nebo jazykový kurz, tak si můžou třeba udělat autoškolu.

Když se zhroutíte, tak nikomu nepomůžete. Některé příběhy mám v sobě, ale protože mám dobré spolupracovnice, tak žádný dopis nenechám bez odpovědi. Ne vždycky víte, co člověku poradit, takže napřed hledáme, sháníme, ptáme se a pak teprve píšeme.

Víte, že bychom to měli někdy spočítat? Ale vím, že v minulém období jsme jich společně s prezidentem dostali víc než ombudsman v České republice.

Víte, lidi nepíšou jenom o tom, co je trápí. Má to i velmi příjemnou stránku, že když se jim něco povede, tak mi taky dají vědět. Někdy ani nestačím všechna milá pozvání přijmout.

Mám vedle sebe celkem obyčejný i ten neobyčejný život, protože nikomu se nevyhýbají hezké a horší dny a starosti o širokou rodinu. Ale jednu věc jsem si těžko dovedla představit i já, a to je ztráta soukromí. Každý vám řekne: „Paní Klausová, přijeďte k nám, u nás budete mít klid a aspoň si trošku odpočinete od všech akcí.“

Ale tak to nejde. Mám sice pořád své tři hlavní kamarádky a svoji rodinu, ale celý prostor i čas kolem mě zaplňuje tisíckrát víc lidí než předtím. A tím pádem na ty, které mám nejblíž, se nedostává. Není prostě možné, abych zavolala sestře a řekla: „Hele pojď, dáme si kafíčko.“

Se svým založením bych to ani nechtěla udělat, protože vím, že teď je moje práce jiná. Myslím si, že každá práce se má dělat pořádně.

První dámou jsem čtyřiadvacet hodin denně. Říkáte: „Tak si dejte oběd.“ Jenže já mám buď oběd pracovní, anebo mi polední přestávku vyplní jiné povinnosti. Dnes se například budu loučit s rakouskou velvyslankyní a pak přijde velvyslanec Peru, protože se plánuje cesta do Latinské Ameriky.

Necítím se být poznamenaná, nevěřte všem klišé... Jako děti jsme mohly všechno, jenom když přišla domů, tak asi hodinku jsme na maminku nesměly moc mluvit.

Asi jsme byli daleko hodnější, i když bratr občas dostal. Na každého přece platí něco jiného. Někomu je lepší věci vysvětlovat, jinému zase, aby se vzpamatoval, je lepší dát na zadek. Za tím si stojím. Ale rozlišme dvě věci. Něco jiného je bití, a něco jiného výchovné plácnutí. 

Já jsem přísná babička, ale tohle nechávám na rodičích.

Počkejte, nepleťte si dvě věci. Určitě jste měla ve škole učitele, kteří byli fajn a všechno s nimi procházelo, a přesto jste měla radši někoho, kdo byl přísný a měl autoritu. Přísnost neznamená, že je člověk studený, ale že chce zachovat pravidla. To, že o mně vnoučata řeknou, že jsem přísná babička, neznamená, že mě mají míň rádi.

Protože jsem s nimi hodně málo a hlavně o prázdninách, tak nejradši se mnou pracují. Děti mají sice plnou skříň všech možných hraček, ale stejně je odmalinka baví dělat něco s opravdickými nástroji. Když dělám plot na chalupě, tak s chutí nosí plaňky a v tu chvíli nepotřebují sofistikovanou hru. Taky se u nás hodně čte.

Cítím velmi silný posun i pokud se týká zdraví. Je mi líto mladých rodin, kterým reklamy a časopisy neustále vnucují, co je pro děti dobré. Jak se v tom všem mají vyznat? Stres z toho, aby dělaly všechno, co jim doporučují, je pak kontrapropocit, duktivní. Podstatné přitom není vstřebat co největší množství informací, ale to, aby vám někdo pomohl si z nich vybrat.

Vadí mi i jiná věc. Ve zdravotnictví technika umožňuje spoustu vyšetření na přístrojích, místo toho, aby někdo v rámci prevence radil, co je dobré dělat. Už to dochází až tam, kde se to trošičku míjí účinkem. Samozřejmě že existuje spousta metod, jak zjistit zdravotní stav budoucího děťátka, ale přemíra všech testů nese rizika sama o sobě.

Člověk má asi dobrý pocit, když si nechá všechno v těle vyfotografovat a zjistí, že je zdravý. Jenže infarkt může dostat za dva dny. Jde o to změnit něco v životě, třeba si říct, že bude chodit pěšky a bude víc na čerstvém vzduchu, ale to je daleko těžší.

Co to je fatalistka?

Vůbec si nemyslím, že třeba 50. léta takhle měla být, to vůbec ne, ale představte si, že mně v té době, kdy byly procesy, bylo osm devět let. Ani v době válek se život nezastaví. I v takové době děti prožívají radost z panenky od Ježíška.

Nerada zevšeobecňuju, ale dnešní svět je o tom, že všichni chtějí být manažeři, asistenti, manažeři manažerů a asistenti asistentů, ale není skoro nikdo, kdo řekne: „Já chci něco vytvořit.“ Samozřejmě že se svět mění a ve výrobě pracuje méně lidí, ale pak si všichni stěžují, že se všechno produkuje v Číně.

Všechno, co prožijete, se vám do budoucna hodí. Když odmyslíte ideologický nános řečený heslem blíž k dělnické třídě, tak v továrně zjistíte, o čem je život. Všem studentům bych také řekla, že to mají udělat.

Nemusela. Chodila. A pokud jde o víru, nechte mi taky nějakou krabičku, která se nemusí otvírat.