Livia Klausová: Půl století se s Klausem nenudím

Moje první vzpomínky na Hrad jsou spojeny se zimou. Jako malá holka jsem sem chodila na Štědrý den. Když maminka potřebovala mít doma klid na vánoční přípravy, vyrazil s námi tatínek na Hrad.

Masarykova vyhlídka v Jelením příkopu. Když jsem přišla na Hrad, pídila jsem se po ní. Byla dost utajená a notně zarostlá. Její obnovení byla první věc, kterou jsem na Hradě iniciovala. Vypsali jsme soutěž pro studenty architektury, jak by si vyhlídku a její okolí představovali. Dopadlo to velmi dobře. Jelení příkop je kusem nádherné přírody uprostřed velkoměsta, odkud zároveň krásně vnímáte impozantnost Hradu. Dalším oblíbeným místem je moje kancelář. To není třeba vysvětlovat. Stačí přistoupit k oknu a vyhlédnout ven.

Když sem přes nádvoří přicházím, není to ani po těch osmi letech spojeno se samozřejmostí, s jakou chodíme léta do práce. Pokaždé vnímám unikátnost toho místa.

Přijdete-li nově na takové místo, dost dlouho trvá, než se s těmi prostory vůbec seznámíte. Důkladně jsem se seznámila s jihozápadním křídlem, kde se nacházejí reprezentační prostory, prošla půdy, depozitáře.

Na půdě jsem objevila pytle s troskami nábytku a kusy zrcadel. Když jsem se pídila po jejich původu, zjistilo se, že jde o zbytky pokoje Štěpánky, manželky posledního následníka trůnu Rudolfa. Když jsme to vysypali na fólii, připomínalo to ze všeho nejvíc puzzle. Takových pokladů tam čekalo hodně. Jenže hodně z nich bylo rozbitých, nefunkčních a odborné opravy stojí velké peníze. S mnohými z těch cenných předmětů, které se daly do pořádku, se mohli návštěvníci Hradu seznámit na několika výstavách: první byla výstava sedacího nábytku, pak hodin, nedávno porcelánu a keramiky.

To byl kolektivní nápad. Iniciovala jsem, aby se lidé, kteří se tady starají o památky, sešli a posoudili, jak se sochou lva nejlépe naložit. Hlavním vstupem pro většinu návštěvníků není Hradčanské náměstí, ale Prašný most. Hromadí se tam hodně lidí, každý si chce vyfotit hradní stráž, takže by to měl být reprezentativní prostor. Ten lev stál původně na fontáně na 2. nádvoří, v roce 1988 spadl, socha sice byla zrestaurována, ale 20 let se nevědělo co s ní.

Tak se to nedá říct. Je tu odbor památkové péče, kde pracují odborníci, moje úloha byla jiná: inspirovat ty, kteří to mají na starosti, aby se na některé věci podívali novýma očima.

Úkol, který jsem dostala od pana prezidenta, byl jiný: udělat z Lán místo, kam by bylo možné brát, případně ubytovat oficiální návštěvy, a také ho otevřít veřejnosti. A ještě nic nového nekupovat, ale využít depozitáře. První čtyři roky jsem tam trávila víc času než kdekoli jinde. Radila jsem se s odborníky, s firmami. Kolik čalounění nebo klik se vyměnilo, to se ani nedá spočítat. Měla jsem tam skvělé kameníky, lakýrníky, malíře a pokrývače, jindy jsem musela dohlížet, aby k těm novým klikám nedávali jiné než mosazné šroubky. Dávala jsem pozor na každý detail. Když jsme po těch čtyřech letech skončili, pozvala jsem tam všechny řemeslníky, kteří se na opravách podíleli. Bylo to krásné setkání, kdy byly slzy na obou stranách.

Začala jsem do Lán zvát manželky velvyslanců, pořádaly se tam nejrůznější charitativní akce. Pan prezident tam přijímal své kolegy z visegrádské čtyřky.

Je to jako s domem. Dojdete do fáze, kdy si řeknete, že už může přijít návštěva, ale jako u každého domu pořád vidíte něco, co by se dalo vylepšit. Podařilo se třeba vyspravit veškerý intarzovaný nábytek, ale po čase vidíte, že ty nejzdařilejší kousky by už zase pomalu potřebovaly ošetřit.

Obojí. Byl to odedávna můj koníček, ale zároveň jsem vyměnila ekonomické knihy a časopisy za jinou literaturu. A obklopila jsem se i lidmi, kteří tomu rozuměli. Nebylo ale cílem, aby to nějaký slavný designér překopal odshora dolů. Šlo o docela obyčejné věci jako odstranění plastových květináčů nebo vydláždění cest. Máte-li navíc takovou studnici hodnotných věcí, jde o to umístit je tak, aby dům byl funkční. Aby návštěvník nepřišel do muzea, ale do domu, který žije.

Každá místnost musí mít svoji funkci. Na lánském zámku bylo reprezentační patro, které pomáhala po roce 1990 obnovit paní Diana Šternberková, ale byly místnosti, kde zůstal sektorový nábytek z 50. let. Moje úloha byla hlavně dolaďovat a zahladit stopy po necitlivém zacházení. Aby se třeba všude používalo prostírání a nikdo nepokládal na historický stůl skleničku. Zkrátka dát vnitřnímu životu zámku určitou úroveň. Lány mi velmi přirostly k srdci, nejen pro krásné prostředí, ale i proto, že tam pracují lidé, kteří jsou na to místo hrdí. Mnoho ze zaměstnanců tam pracuje v několikáté generaci. Všechny změny se mi dělaly velmi dobře, protože lidé za mnou chodili a sami mě upozorňovali, co by se ještě mělo nebo dalo udělat.

Jak znáte pana prezidenta, umí říct, když to není ono. To, že to je, jak má být, považuje za normu. Ale vážně: myslím, že se mu to, jak Lány vypadají, líbí. Pozvali jsme do Lán Havlovy, paní Dagmar ty změny mohla vidět.

To nemám, ale bylo jich hodně. První náš byt byl na sídlišti Prosek. Prostor byl minimální, místnosti měly 15, 10, 7 metrů čtverečních. To byla ta nejlepší škola. Tam jsem se naučila využívat i místo za záclonou, kde byly lyže. Člověk musel přemýšlet o využití každého milimetru. Od té doby se datuje moje láska k zařizování interiéru. Mě všechny ty odsudky sídlišť a panelových bytů popuzují. Stěhovali jsme se z přízemní garsonky na Vinohradech, najednou jsme měli spoustu světla, prostoru, bylo to úplně nové. Nábytek a zařízení se tehdy sice těžko sháněly, ale například židle Kristýna od Interiéru Praha, které jsem koupila jako první, sloužily desítky let. Důležitý byl pro mě krásný koberec a volný prostor. Takže na rozdíl od většiny moderních domácností jsme neměli žádnou skříňovou stěnu. Měli jsme dvě vysoké dubové knihovny. Udělal nám je na míru truhlář v Plzni a provázejí nás dodnes.

„Nezaskladnit se“, věci nejen do domova přinášet, ale také je z něj vynášet. Většina lidí dělá jen to první, což žádnému žití neprospívá. Věc, kterou nepoužíváte, která vám nedělá radost, je třeba poslat dál.

Můj muž na tohle většinou nemá čas. Stěhování u nás vypadalo tak, že ráno s aktovkou odešel z jednoho bydliště a večer přišel do druhého. Klíčové pro něho bylo, že zase našel psací stůl.

Že by to bylo tolik?! No jo, známe se od roku 1962. To jste mě zaskočila. Tohle číslo by mě vůbec nenapadlo.

Nikdy jsem se nenudila.

My nejsme dvojice, která by se střetávala na tom, jak kdo kroutí pastu na zuby, nebo že jeden chce otevírat okno a ten druhý zavírat. Opravdu se zabýváme jinými věcmi. Navíc můj muž je na chlapa velmi pořádný.

V pohledu na život, na svět, tam sdílíme stejné hodnoty. To je to základní, to je to, proč si ho vážím a proč s ním jsem. To však neznamená, že není spousta věcí, na které se díváme jinak.

Třeba v tom, jak má vypadat školství, zda se mají odebírat děti a kam se mají dávat, to se nedá vyjmenovat, protože když mě teď nějaká jednotlivost napadne, vůbec to není věrohodné. V zásadních věcech se ale nestalo, že bych to viděla úplně jinak. Opravdu ne.

Ne, to ani nejde takhle se zásadně změnit. Jistě, je prezidentem, ale pořád to je můj muž.

Překvapilo mě, že dost lidí, o nichž jsem si myslela, že je znám, se začalo chovat jinak. A nemyslím to jen ve špatném smyslu. Pár se jich nepřestalo chovat stejně a to jsou dodneška ti nejbližší přátelé. Není jich však mnoho. Když jdete po těch pomyslných životních schodech dolů, lidé se od vás odvrátí - to jsme také zažili - ale i když jdete nahoru, hodně lidí kolem se změní.

To se nedá vypovědět, ani opsat, ani vysvětlit. Lidé vám řeknou: To si dovedu představit, tu ztrátu soukromí. Nedovedou. Sama jsem si to nedovedla představit. Břímě je pro toho, kdo si ho nevybral, těžší než pro toho, kdo ho na sebe vzal. To znamená pro manželku a rodinu.

Rozhodla jsem se, že si na tom najdu něco, co mě bude těšit. Naštěstí mám ráda lidi, jsem mezi nimi ráda. Jsou však první dámy, které to břímě snášejí velmi těžko, a na mnohých se to podepsalo.

Oba si zvolili jedinou možnou cestu: žili svůj život. Pamatujete si snad, že by se někdy s otcem ukazovali?

Mám z obou radost. Nevím, nakolik jsme k tomu jako rodiče přispěli, ale oba se uměli postavit na vlastní nohy, dělají dobře svoji práci, jsou k lidem slušní. Co jiného si může rodič přát?

To se musíte zeptat snach! A já nejsem tchyně, já jsem panímáma.

Když jsme se sešly s mojí první snachou Kamilkou, přišla řeč na to, jak si budeme říkat. Abychom nemusely čekat, až se narodí první vnouče, aby se mi mohlo říkat babičko. Maminko, to jsem nechtěla. Jednak máš svoji maminku, jednak ti můžu být nesympatická a co pak, říkala jsem jí. Paní Klausová je zase hrozně odtažité. Pak jsme přišly na tohle krásné české slovo, které má v sobě tou paní odstup, mámou srdečnost a přijetí. Obě snachy mi říkají panímámo.

Taková věc nemůže poměry v rodině nezměnit. Ale na to se ptejte jich. Samozřejmě mě to mrzí, vadí mi to, ale nechci a nemohu do toho nijak zasahovat.

Přísná a viděná jen zřídkakdy. Starší vnoučata za mnou jednou za týden přijdou. Když byla menší, tak jsem s nimi trávila část léta. Teď je těm dvěma nejstarším třináct a čtrnáct, ti už mají své zájmy, sportovní soustředění… Být babičkou je velká radost. Jednak mám vnoučat víc, než jsem měla synů, každý z těch pěti je svébytná osobnost. Taky tak s nimi jednám.

Je. Paradoxně v době, kdy jsme měli děti, jsme na ně mě - li víc času. Byla nejrůznější omezení, nedalo se cestovat, hodně lidí nemohlo vykonávat svoje povolání, nejsmysluplnější trávení času bylo věnovat ho dětem. Dnes jsou mladí hodně vytížení, a když přijdou z práce, chtějí si dětí užít, a ne jim říkat, co mají nebo nemají. Dřív se říkalo, že babička je od toho, aby děti rozmazlovala, teď je často babička ta, která na ně klade nějaké nároky a řekne, že tohle by už neměly dělat a tamto by zase už měly umět.

Byla. Měla jsem dobrou průpravu, začínající od toho, že jsem se jako členka Dismanova rozhlasového dětského souboru nebála postavit s mikrofonem před lidi. Když muž vstoupil do politiky, setkávala jsem se manželkami velvyslanců, od těch jsem se hodně naučila. Slýchávám, jak jsem musela opustit kariéru a dělat jen manželku. Tak to není. Spousta žen a dnes i mužů se ocitne v situaci, že musí svého partnera někam následovat a přizpůsobit se novým okolnostem. Někdo to přijme a najde si náplň své role, někdo ne.

Už dřív jsem spolupracovala s Nadací pro transplantaci kostní dřeně, Život 90 a dalšími. Když jsme s manželem přemýšleli o tom, že založíme nadační fond, nechtěli jsme, aby to bylo pro určitý zdravotní handicap či úzkou skupinu lidí. Došli jsme k tomu, že když je někdo handicapován zdravotně či sociálně, k tomu, aby na startovní čáře do života zaostával co nejméně, potřebuje ze všeho nejvíc vzdělání. Řekli jsme si také, že nebudeme podporovat instituce, ale že naše pomoc bude naprosto adresná, ne přes prostředníky.

Máme třeba program Startovné do života, zacílený na děti z dětských domovů, které v 18 letech odcházejí z domova. To je to nejtěžší období. Do projektu se mohou přihlásit od 14 let a těm, které jsou vybrány, založíme účet, kam pravidelně přispíváme.

Nejčastěji jdou peníze na bydlení, dokončení studia, autoškolu, jazykové kurzy. Pokud jde o stipendia pro středoškoláky i vysokoškoláky, nerozlišujeme, zda je dítě v domově, pěstounské rodině či v běžné rodině, kde ale rodiče dost nevydělají. S tím se váže i Projekt kroužky: je mnoho rodin, hlavně těch početnějších, které nemohou zaplatit třeba zájezd na hory, různé zájmové kroužky. Seniorům umožňujeme, aby se naučili pracovat s internetem. Těmito kurzy, které se pořádají na 115 místech, jich prošly asi 4,5 tisíce.

Pomáháme také dětským obětem dopravních nehod, ať přímým, nebo nepřímým. To je nový projekt, který začal letos ve spolupráci s firmou Lukoil.

Musíme je přesvědčit, že to, co děláme, má smysl. Naši sponzoři sledují, na co peníze vydáváme a kolik sami spotřebováváme. Na rozdíl od jiných organizací nepořádáme velkolepé akce, ale bedlivě sledujeme, zda měly peníze, které jsme vydali, efekt. Když student přijede ze zahraničí, napíše nám v jazyce, který se tam naučil, zprávu, pošle nám kopii vysvědčení, senioři nám pošlou svůj první e-mail v životě. Celkem jsme pomohli deseti tisícům lidí. S mnoha se setkáváme osobně.

Myslím, že se příliš nezmění. Doufám, že budu přiměřeně zdravá a zachovám si přiměřený optimismus. Bude mi jen chybět ten krásný výhled na Prahu z kanceláře. Věřím, že se lidé na mě nepřestanou usmívat. Stejně jako já na ně.