Lisa Miková navrhovala šaty pro Hanu Podolskou

Lisa, která nedávno oslavila 95. narozeniny, je křehká drobná paní. Zajímá se o všechno a podle svých slov nemá problém vzpomínat na těžké životní okamžiky.

„Měla jsem krásné dětství,“ vypráví. „Tatínek měl vlastní obchodní podnik, ve kterém mu pomáhala maminka. Některé židovské svátky jsme slavili, ale například na Vánoce maminka pekla výborné cukroví a pod ozdobeným stromečkem jsme měli dárky.“

Od malička Lisa kreslila. „Můj otec krásně maloval a měl nádherné písmo. Písmo po něm nemám, ale talent na kreslení jsem zdědila a on mě velmi podporoval. Ve Vodičkově ulici jsem studovala módní návrhářství. A chodila jsem samozřejmě do tanečních v šatech, které mi podle mých kreseb ušila švadlena. To vlastně byly mé první návrhy,“ říká s úsměvem Lisa Miková.

Jenže školu dodělat nemohla, v šestnácti letech ji kvůli nacistickým rasovým zákonům musela opustit. Přesto se módě dál věnovala.

„Ve škole jsem se seznámila s jednou návrhářkou od Podolské a ta mě doporučila. Přímo v salónu jsem kvůli svému původu pracovat nemohla, ale kreslila jsem doma. Švadleny měly trochu problém s úzkou tajlí. Všechny mé návrhy byly totiž pro útlé pasy. Takže se to muselo šít trošku širší, protože tenkrát měly ženy plnější tvary,“ vypráví Lisa Miková.

Lisa má schované některé své návrhy z té doby. Přežily válku díky kamarádce, která Lisiny kresby a fotografie opatrovala.

Vše ale skončilo v roce 1942. Posledního lednového dne toho roku, v den svých dvacátých narozenin, byla Lisa s rodiči deportována do koncentračního tábora Terezín. Díky svému výtvarnému talentu dostala práci kreslířky v technické kanceláři.

„Tam se kreslily plány pro Němce, pracovala tam spousta inženýrů. A mezi nimi jsem také poznala svého manžela Františka. V Terezíně byl od samého začátku. Přijel tam s prvním transportem Ak 1, tzv. aufbaukomandem,“ vzpomíná.

„Franta byl, což jsem tenkrát nevěděla, v ilegální terezínské organizaci. A nechtěl, abych pracovala na stejném místě jako on, abych do toho nebyla zatažena. Chtěl mě ochránit,“ vysvětluje Lisa. Proto trval na tom, aby se nechala přeřadit na jinou práci. A tak začala pracovat v zemědělství.

Když Lisa pracovala v kanceláři, kreslila pro Františka malé plány ghetta s různobarevně vyznačenými objekty. Nevěděla, na co je potřebuje, až po válce se dozvěděla, že byly pašovány za hranice ghetta z důvodu případného povstání. Se svým mužem také pomohla zachránit kresby Bedřicha Fritty, které jsou svědectvím o životních podmínkách v terezínském ghettu.

„V Terezíně jsem se zamilovala. A svatbu jsme měli také tam. Asi rok po našem seznámení. Ze zahrady, kde jsem pracovala, jsem měla květiny, na sobě letní šaty, které jsem si přivezla z domova. Rodiče už bohužel s námi nebyli, byli odvezeni do Polska a už jsem je nikdy neviděla. Byla s námi Frantova maminka, ani ta válku nepřežila,“ vypráví.

V září 1944 dostal její muž předvolání do transportu. Několik dní po jeho odjezdu nacisté oznámili, že muži byli odvezeni na práci na stavbách a jejich ženy se mohou dobrovolně přihlásit do dalšího transportu, který je odveze za nimi. Že dostanou práci v kuchyni, prádelně nebo také lehčí ve stavebnictví.

„Tak jsem se přihlásila, ale byl to samozřejmě podvod. Nevěděla jsem, kam ho odvezli a kam jedeme my, a nakonec jsem se ocitla v Osvětimi. Po příjezdu jsme prošli selekcí před Mengelem, který se na nic neptal, jen ukazoval. A já vůbec nevěděla, jestli je Franta také tady. Bylo to obrovské, byla by neuvěřitelná náhoda, kdybychom se tam potkali. Nevěděla jsem o něm až do konce války,“ říká Lisa Miková.

Z Osvětimi byla asi po třech týdnech deportována do Freibergu, kde pracovala v továrně na výrobu křídel k letadlům. „Měla jsem štěstí, byla jsem v Osvětimi velmi krátkou dobu a oni potřebovali pracovní síly do Německa. Pracovala jsem v továrně na letadla s těžkým pneumatickým kladivem. Byla jsem malá, drobná, ale to jim bylo úplně jedno. A tam jsem si zničila ruku. Už nikdy jsem nemohla kreslit.“

Z Freibergu byly ženy po nějakém čase poslány do tábora ve Flossenbürgu. „Odtamtud nás ještě odtáhli do Mauthausenu. Přijely jsme tam ve strašně zuboženém stavu. Naštěstí nás brzy osvobodili Američané. Už byli blízko, několik desítek kilometrů vzdálení, Němci balili, o nás už se nezajímali, měli své starosti. Ale pomohli nám vězni, kteří se s námi dělili o to málo, co měli,“ vypráví Lisa. Američané Mauthausen osvobodili 5. května 1945.

Na otázku, co paní Lisu drželo při životě, odpovídá, že naděje. „Říkala jsem si, že musím vydržet. Že se setkám s rodiči, už moc nadějné nebylo. Nevěděla jsem detaily, ale věděla jsem, že byli starší, naděje jsem si nedělala. Ale s manželem ano.“

A stal se téměř zázrak. Když se s manželem v Terezíně loučili, slíbili si, že když válku přežijí, setkají se u Lisiny tety v Praze.

„A opravdu jsme se tam potkali. Bylo to veliké štěstí a také velmi dojemné. Už nikdy jsme se od sebe neodloučili a prožili spolu padesát let,“ říká Lisa Miková.

Lisa studovala jazyky a dálkově knihovnickou školu v Lipsku, poté pracovala v cizojazyčném knihkupectví, její muž inženýr dostal v roce 1946 nabídku pracovat jako hostující docent na technice v Curychu. „Franta prohlásil, že tam půjde jen se mnou, že už nechce, abychom byli každý jinde. A tak jsme tam rok žili.“

S manželem se o válce nikdy moc nebavili a málokdy se hádali. „Měli jsme velice hezký vztah, takový soulad, hodně jsme cestovali. Měli jsme jediného milovaného syna, který bohužel loni zemřel.“

Často jezdili do Terezína. Lisa Miková tam vyprávěla svůj příběh návštěvníkům. V tamním kolumbáriu má pamětní desku za rodiče, tchyni a švagra, kteří válku nepřežili.

„Do kolumbária vedou hrozně příkré schody z kopce. Říkala jsem jim, že si tam zlomím nohu, a teď mě byli navštívit, přinesli mi motýlka a řekli: máme tam zábradlí a je to zábradlí paní Miková. Jsou velmi milí,“ usmívá se.

Ten keramický motýlek visí Lise při našem rozhovoru nad hlavou. Je to symbol Terezína. Děti tam vězněné měly totiž jako jednu z mála aktivit povoleno kreslení. A malovaly rády a hodně. Po válce se na jedné půdě ghetta našly dva kufry s asi pěti tisíci kresbami. Ty jsou v majetku židovského muzea a ve světě jsou známé pod názvem Motýli tady nežijí. Těmito slovy končí báseň jednoho židovského chlapce, kterou napsal v Terezíně. „Motýla jsem tu neviděl. Motýli tady nežijí, v ghettu.“