Článek
Její čerstvě rozvedená postava Blanky Volákové, která po krachu manželství zkouší překonat ostražitost vůči mužům, má k hereččině spokojenosti prostoru akorát na to, aby natáčením nebylo nutné trávit víc než sedm dní v měsíci.
„V Ulici je dějových linek celá řada, takže nejsem tolik vytížená,“ pochvaluje si Linda Rybová. Po zkušenostech z roku 2005, kdy začínala v Ordinaci, už si zkrátka hlídá, aby to nepřeháněla s prací na úkor rodiny, kterou kromě manžela, herce Davida Prachaře (59), tvoří dcery Rozálie (15) a Josefína (14) a syn František (10).
V čem byl pro vás nástup do mnohadílného televizního projektu jiný než před 13 lety?
Tenkrát jsem točila dvacet dní v měsíci, přitom doma jsem měla dvouletou a ani ne roční dceru. Poprosila jsem, abych kvůli dětem měla méně natáčecích dnů, a nakonec jsem úplně odešla. Málokde vlastně vydržím déle než rok, výjimkou bylo Ohnivý kuře, které ale zdaleka nebylo tak časově náročné.
Teď točím už od dubna, takže jsem si stačila zvyknout, ale obecně mívám starty vždycky těžší – než zapadnu do týmu a zklidním se, což je jednodušší, pokud se kolektiv teprve tvoří. Jestliže nastupujete do něčeho rozjetého, bývá to složitější. Může vás svazovat představa, že ne každému to je příjemné.
Seriál Ohnivý kuře přinesl Lindě Rybové roli Malvíny Slepičkové, která tvoří pár s Jardou (Michal Suchánek).
Jak jste se seznamovala s osudy postav, které diváci sledují už celá léta?
Nejsem seriálový divák. Pro mě je důležité orientovat se v rodině Pešků (manžele představují Rudolf Hrušínský a Dana Syslová), do které jsem vstoupila, ale můj vlastní příběh se teprve tvoří. Nemusela jsem se tedy zpětně dívat na třináct let Ulice, kterou jsem, pravda, téměř neznala.
Herci často volbu své profese s nadsázkou zdůvodňují tím, že se chtěli uplatnit v oblasti, kde by jim nepřipadalo, že chodí do práce jako do Kolbenky. Jenže vznik podobných seriálů tak musí působit, ne?
Na začátku ani ne, ale po roce to začne být stereotypní. Zároveň však nejde o nic jednoduchého. Musíte se naučit spoustu textu, vždyť každý obraz má třeba pět stran. Nehledě na to, že jste štábu k dispozici od šesti od rána do šesti večer.
To už se svobodným povoláním nemá moc společného.
Pro mě je důležité, že dopředu znám podmínky. Znovu se dlouhodobě upsat někam na 20 dní v měsíci by už pro mě nepřipadalo v úvahu. Mám tři děti, se kterými chci být, a k tomu 15 představení do měsíce v divadle, které mě baví. Takže tohle je pro mě ideální kombinace.
V seriálu Ulice: o čerstvě rozvedenou matku dvou dětí Blanku má zájem Evžen v podání Martina Fingera.
Stíháte běžně s rodinou něco víc než jen zajištění nezbytného servisu?
Určitě v tom není pravidelnost, takže někdy stíhám víc, někdy míň, ale děti už jsou zvyklé, říkají, že to je v pohodě. Co je na tom povolání vůči rodinnému životu fakt blbé, jsou večery strávené na jevišti.
Děti měly dlouho skvělou chůvu Janu, která byla máma, babička, kámoška a kuchařka v jednom a dávala jim jistotu. Teď už jsou schopny se pohlídat samy. Někdy to mezi nimi sice křeše, ale mají se rády. Výhoda je, že jsou tři a dohromady tvoří pevný rodinný základ. Letošní prázdniny jsem s nimi strávila přes dva měsíce v kuse, což zase jiné maminky nemůžou.
Mělo to jen samá pozitiva?
Protože mi přes rok chybí dostatek času, umím si to s nimi užít. I když občas jsem volala kamarádce: „Potřebovala bych někam odejít!“ (smích)
Na jakých aktivitách se shodnete?
Volný čas většinou trávíme na naší samotě mimo Prahu, kde společně spíme, jíme, čteme, chodíme po zahradě a do lesa, mluvíme. Nejsme rodina, co pravidelně například jezdí na kole.
Jako sestřička Kamila Váchová v Ordinaci v růžové zahradě. Jejího záletného muže Pavla ztvárnil Lindin skutečný manžel David Prachař.
Neprotestují děti, když mají vyrazit z velkoměsta, kde máte byt, na venkov?
Róza, která se chtěla stěhovat do Prahy ze všech nejmíň, protože na venkově prožila nejvíc času, už si považuje toho, že v Praze je blízko do kina nebo do divadla, ale ostatní se do přírody těší.
Před časem jste prohlásila, že máte z puberty holek obavy, protože sama jste ji prožívala hodně bouřlivě.
Lehká melancholie, to jsou geny, kterých se nezbaví, ale doba je jiná a jiná je i výchova než v divokých 90. letech, kdy bylo všechno nové. Naše děti nejsou takové poletuchy, jako jsem bývala já.
Před pětadvaceti lety si zahrála v pohádce Anička s lískovými oříšky.
Proč jste jim vybrali školu bez známek?
Chtěla jsem, aby měly pomalejší rozjezd a nešlo jim o to, jakou mají známku, ale o to, jestli se něco naučily. Hodnocení je na začátku zbytečný stres.
Není pak problém je motivovat?
Samozřejmě záleží na učitelích, jak to nastaví, a na rodičích, jestli se na to úplně nevykašlou. Časem v dětech musíte pěstovat nějakou zodpovědnost a ctižádost.
V černé komedii Poručík z Inishmoru, kterou uvádí Divadlo Verze.
Takže bez známek to může být svým způsobem náročnější.
To je asi jako demokracie a diktatura. Demokracie je mnohem složitější a náročnější organismus pro všechny. Na druhou stranu vám dává svobodu. Nechtěla jsem, aby se děti stresovaly, stejně jako kdysi já, že dostaly čtyřku. Aby směřování svého vzdělání neupínaly k známce jako takové.
Na druhý stupeň už jsem holky dala jinam, kde se hodnotí, protože jsem usoudila, že už na to psychicky mají a že by bylo dobré vidět výsledek. Každé dítě je ale jiné. Někomu může liberální škola bez známek způsobit v životě chaos, jiného zase uklidní.
Pozorujete u svých dětí zájmy, které jste sama neměla?
Nejstarší Róza hodně čte, podobně jako moje sestra, která byla už jako malá velký čtenář, zatímco já jsem začala o něco později. Taky celkem málo potřebuje společnost. Skládá hudbu, zpívá si, hraje. Pepině zase říkám vrtule, protože pořád tancuje, což byl i můj případ. Navíc má to štěstí, že – nejspíš po Davidovi – zdědila logické myšlení, takže jí jde například matematika.
Franta se věnuje nejrůznějším aktivitám včetně hry na housle a na kytaru a taky fotbalu. Říkám mu Antoine Griezmann (francouzský útočník – pozn. red.). Fandí ale hlavně Slávii, což máme z manželovy strany v rodině. Celé prázdniny mě syn učil, který fotbalista má jakou národnost, jenže v hlavě jsem to udržela jenom tři dny. Frantu vozím na tréninky, jinak fotbalu vůbec nerozumím.
V pohádce Zlatá princezna z roku 2001 nestála o city jezerního vládce v podání Davida Matáska.
Zajímají se děti už o vaši práci?
Franty jsem se tuhle ptala, jestli nechce stejně jako jeho kámoš chodit na dramaťák, jenže on, že prý ani omylem. Ale myslím si, že to jednou dělat bude, má prostě v sobě ten gen, jenom se tím teď nehodlá zabývat, což mi přijde správné. Když simuluje, tak mu říkám: „Franto, zahraj, že tě to zas až tak nebolí.“ (smích)
Dřív jste už několikrát zmínila, že váš manžel, kterému bude v lednu šedesát, má energie na rozdávání.
Z legrace říká, že jeho tělo si dokáže vyrábět vlastní drogu. Myslím, že toho stíhám docela dost, ale v porovnání s ním mě asi nikdo nemůže ocenit. David si na rozdíl ode mě hlídá, aby dělal věci, které ho baví, a tím se vlastně nabíjí. Tohle si já, už kvůli zajištění chodu domácnosti, nemůžu dovolit, takže například tudy mi část energie uniká.
Jsem matka, která hodně vaří, má ráda hezký dům a byt a společné zážitky. Do toho natáčím a zabývám se Divadlem Verze, které jsme s manželem založili.
Teď zkoušíme novou inscenaci Šťastný vyvolený, která bude mít premiéru na začátku listopadu. Je to komedie, v níž se řeší docela vážné společenské téma. Na scénu totiž vstupuje ozbrojený rasista, na což rodina není připravena, a každý z jejích členů k situaci zaujímá stanovisko.
Myslím, že je dobré si vyzkoušet, jak by člověk za určitých okolností reagoval, a tak si vybíráme repertoár obsahující témata, která odhalují lidské charaktery.
A jak to se svou „drogou“ máte vy?
I kvůli své profesi se musím udržovat, abych byla zdravá a relativně dobře vypadala. Štve mě ale současný trend, který vám diktuje, co přesně smíte a nesmíte jíst.
Snažím se vrátit k přirozenosti, to znamená dopřávat si častěji a po menších dávkách téměř všechno, abych byla spokojená a šťastná a aby se celý můj život netočil jenom kolem jídla. Chci si užít kafe s mlíkem, chleba s máslem, bramborové knedlíky s kachnou nebo vyzkoušet něco úplně nového.
„I kvůli své profesi se musím udržovat, abych byla zdravá a relativně dobře vypadala,“ říká herečka.
Dřív jsem dodržovala bylinkové nebo ovocné pitné kúry a v poslední době jsem přišla na chuť Mlýnskému prameni, který si po ránu ohřívám, protože mi to dělá dobře na žaludek. Jde o čistě přírodní produkt s praktickým a jednoduchým použitím.
Láhev minerálky si hodím do báglu a můžu ji pít kdekoliv celý den. Její slanost mi chutná, a tak nemám s dodržováním pitného režimu problém. Po třech týdnech se mi navíc úplně srovnal žaludek, který trochu trpí tím, že milovanou kávu piju víc, než bych měla, a že před představením nemůžu jíst, jinak se mi špatně hraje, takže se k jídlu dostanu až před půlnocí.