Článek
S manželem máte tři děti, to jste podle současných měřítek velká rodina. Jak slavíte Vánoce, dáváte přednost tradicím, nebo spíš experimentujete?
O Vánocích se tradičně scházíme celá velká rodina u nás na chalupě a svátky trávíme spolu, takže nás bývá dokonce kolem dvaceti.
Máme úplně klasické české Vánoce. Chystáme všechny ty typické husy a svíčkové, sestra peče vánoční dort... Je to takový rodinný krb.
Na Štědrý večer míváme rybí polívku, smaženého kapra a pro lidi, kteří nejedí ryby, řízky. K tomu několik druhů bramborového salátu. Pod talíře dáváme šupiny, na stole musí být i jehličí složené do křížku. Já bych to vánoční menu třeba i ráda někdy obměnila, ale kvůli dětem to není možné, protože trvají na klasice. Jediná fantazie, kterou si tedy dopřávám, je předkrm. Každý rok chystám jiný a vždycky se to sní, tak snad jim všem i chutná.
Takže s revoltou proti rodinným tradicím děti ještě nezačaly?
U nás tohle není problém, protože jim hodně věcí dovolujeme, ale když nám připadá něco přes čáru, tak to samozřejmě řešíme. Kdyby mi jednou řekly, že Štědrý večer chtějí strávit jinde, nejspíš bych byla smutná, ale pokud by chtěly jinam během dalších dní, určitě bychom se domluvili, aby se necítily omezované. Zatím ale s ničím takovým nepřišly.
Pohádky mám ráda od dětství a vždy jsem v nich později i ráda hrála.
Protože k nám na svátky jezdí i moje sestra, která má čtyři děti, a protože jsou v té době prázdniny, všechny si na chalupě můžou od rána do večera dělat, co chtějí, a dost si to užívají.
Jednou jste řekla, že o Vánocích vůbec nestíháte sledovat televizi, a teď už je mi tedy jasné proč. Budete se letos dívat aspoň na novou vánoční pohádku O léčivé vodě, ve které hrajete?
Budu a jsem na ni už hrozně moc zvědavá, protože jsem z ní až na pár záběrů ještě nic neviděla. Pohádky mám ráda od dětství a vždy jsem v nich později i ráda hrála. Já si tam vždy tak spokojeně pluju, v těch nemoderních světech...
V nové pohádce O léčivé vodě hraje Linda Rybová pohádkovou bytost, která vládne vodnímu světu.
Už dlouho jsem ale žádnou nenatočila a zrovna jsem si říkala, že už mi to chybí, když mi najednou zavolal režisér Janek Sebechlebský a nabídl mi v této česko-slovenské koprodukční pohádce roli Vodní paní. Naštěstí se bude vysílat až 26. prosince, a ne na Štědrý večer, protože to bych si ji musela kvůli naší velké rodinné sešlosti pustit z nějakého záznamu. K naší rodinné tradici totiž patří i to, že po večeři jdeme potmě do vesnice, k řece, hledat Ježíška.
Je postava, kterou hrajete, dobrá bytost, nebo škodí?
Pomáhá hlavní hrdince, králi a lidem obecně, ale zároveň jim umí nastavit nějaká pravidla, aby si nezvykali, že to tak bude navždy. Je i velmi mateřská, ale protože není člověk, není jí dopřáno být matkou.
Jak se vám podle těch několika scén, které jste viděla, pohádka líbila?
Scénář se mi líbil moc, ale to nikdy ještě nic neznamená, protože realizace pak může vyznít úplně jinak. Ale z toho, co jsem už mohla vidět, se mi zdá, že by to mohlo být opravdu hezké. Zkrátka klasická pohádka se všemi atributy, které má tenhle žánr mít. Není moderní, ale je realistická v příbězích postav, takže propojuje poetiku pohádek s něčím živým, skutečným, čemu dnešní člověk rozumí.
Pro české Vánoce je v posledních desetiletích typické, že se nejen děti, ale i dospělí více než kdy jindy dívají v televizi na pohádky. Je to takové naše národní specifikum. Taky k tomu s dětmi tíhnete?
U nás to tak není. Děti se občas dopoledne na něco podívají, ale během dne už pak moc ne. V chalupě je pořád cvrkot, stále je co dělat, a protože jako celá rodina zase tak často pohromadě nebýváme, všichni si povídáme a na sezení u televize nemáme čas. To já jsem jako dítě byla o Vánocích určitě větší pohádkový divák, myslím, že jsem viděla snad všechny.
A které pohádky jste ráda četla?
Hlavně ty od Hanse Christiana Andersena a Oscara Wilda, ty jsou dodnes moje nejoblíbenější.
Pohádky asi podstatně utvářely to, jaká jsem. Ovlivnily, v co věřím a jaké ctím hodnoty.
To je dost melancholický výběr.
To už tak ke mně patří, se mnou už to jiné nebude. Například Andersenova Malá mořská víla, to je naprosto šílená pohádka, ve které vlastně neexistuje dobrý konec. Představte si, že by ten příběh dopadl jinak, vždyť to by bylo taky špatně. V té pohádce je taková velmi nepohádková dramatičnost, která patří spíš do reálného života, ale zároveň je i hodně poetická. A právě tohle spojení je na ní tak pěkné.
Líbila se mi i ve filmové verzi s výtečnými sestrami Šafránkovými, kde je i výrazné výtvarné zpracování podvodního království.
Jako princezna v pohádce O princezně, měsíci a hvězdě (1996) s Matějem Hádkem, který hrál syna hvězdáře.
Pohádky asi podstatně utvářely to, jaká jsem. Ovlivnily, v co věřím a jaké ctím hodnoty. Přiznám se ale, že jsem milovník spíše klasických pohádkových příběhů než těch moderních.
Vím o vás, že i sama píšete, i když jen do šuplíku. Je to spíš záležitost pro období pohody, nebo naopak když na vás přijde nějaký smutek?
Jako mladá jsem psala hodně, pak jsem měla později období, kdy jsem se k tomu vrátila, ale teď už jsem dlouho nic nenapsala. Spíš se to týká těch melancholických stavů než pohody.
Pokud by náš život právě neomezovala protiepidemická opatření, co byste v tuto chvíli nejraději dělala?
Myslím, že díky takovýmto situacím si člověk uvědomí, co má rád. A já mám ráda svůj život, svoji práci, divadlo.
Je hezké, když svět normálně funguje, i když samozřejmě nikdy není bez kazů. Tehdy však máme svoji svobodu a můžeme dělat běžné věci, které nám připadají samozřejmé. Jenže nejsou, můžeme o ně i přijít, jak jsme teď všichni zjistili.
Myslím tím nás všechny, kteří žijeme oproti lidem z jiných částí světa v relativním blahobytu a neohrožují nás války. Přestože si tohle všechno uvědomuji, svůj běžný život hodně postrádám a už bych ho velmi potřebovala mít zpátky. Proto bych ze všeho nejradši teď dělala jen všechno to, co jsem dělala do doby, než vypukla pandemie.
Někdo v tom vidí přínos - že má více času na rodinu.
To je samozřejmě druhá stránka věci, kterou také vnímám. Když člověk leccos omezí a najednou se tolik nehoní jako obvykle, vyplynou z toho i dobré věci. Jenže pokud vás k tomu omezení přinutí okolnosti, neužijete si to tolik, jako když si nový režim nastavíte sama.
Mám štěstí, že mám i jinou práci než divadlo a že výroba Ulice nebyla zastavena.
Je fajn, že mám víc času na rodinu i na sebe, jenže se přitom bohužel necítím svobodná. Takže ještě více než kdy jindy si teď cením právě svojí svobody a té ztracené práce. Nechci ale, aby to vyznělo, že se lituju, tak to není. Mnozí jsou na tom hůř!
Cviky na správné zažívání podle Lindy Rybové
Přesto jsou vaše pocity pochopitelné, protože vaše povolání patří k těm, která jsou protiepidemickými opatřeními postižena nejvíc.
Snažila jsem se na tom všem najít i nějaké pozitivum. Uvědomila jsem si díky tomu, jak je v mém životě vlastně všechno moc hezké a v podstatě ideální. I když s lecčím třeba nesouhlasím a přála bych si, aby se některé věci změnily.
V představení Miláček Anna si Linda Rybová a její manžel David Prachař zahráli milenecký pár.
Osobně mám štěstí, že mám ještě jinou práci než jen divadlo a že teď i točím, protože výroba seriálu Ulice nebyla na podzim zastavena jako na jaře. Díky bohu za to! Jenže přesto všechno mám právě divadlo na své herecké profesi úplně nejraději...
Točíte zrovna ještě něco kromě Ulice?
Roztočil se film Láska na špičkách, který by se měl příští rok dotáčet, ale jinak teď nic jiného nemám. Koronavirus všechny výrobní plány hodně překopal, takže filmaři spíš dohánějí už rozjeté projekty a do nových se zatím nikdo moc nepouští.
Nejhorší je, že nikdo netušíme, jak dlouho bude tenhle omezující režim trvat. Je mi však jasné, že divadla, koncerty a další kulturní akce s velkým počtem lidí vláda povolí až v poslední řadě. Nejdřív se uvolní důležitější aktivity, jako třeba výuka ve školách. (Rozhovor vznikl koncem listopadu.)
Myslím, že pandemii právě děti hodně odnášejí, a přitom se o tom moc nemluví. Chybí jim škola, kamarádi. Jak se třemi dětmi zvládáte domácí vyučování?
Zavřené školy mě právě dost trápí. To radši nebudu vůbec hrát, jen aby děti konečně mohly chodit do školy! Každý učitel vám řekne, že i když dělá, co může, prezenční výuka se na dálku úplně nahradit nedá. A dětem také chybějí sociální kontakty, i ty jsou pro ně důležité. Izolace jim nesvědčí.
Od té doby, co začala distanční výuka, jsme hodně na chalupě, protože tam máme víc místa.
Na jaře jste kvůli škole měli doma asi dost náročné období. Prostřední dcera Josefína dělala přijímací zkoušky na střední školu a nejmladší František právě přecházel na druhý stupeň.
Měly to opravdu složité. V září dcera pak nastoupila na gymnázium, je v prvním ročníku. A i když je studijní typ, vidím, jak je pro ni obtížné soustředit se osm hodin denně u počítače. To je totiž úplně něco jiného, než když jste ve třídě.
Od té doby, co začala distanční výuka, jsme hodně na chalupě, protože tam máme víc místa. Děti potřebují mít svůj klidný prostor. Mluví na učitele, učitelé na ně... Není možné, aby se v bytě překřikovaly. A taky máme na chalupě blíž do přírody.
Linda Rybová do společnosti příliš často nechodí, natož s dětmi. Jednou z mála výjimek byla premiéra filmu Jak básníci čekají na zázrak na jaře roku 2016, na niž přišla i s dcerami Rozárkou a Josefínou a se synem Františkem.
Nejvíc je mi v této době líto právě dětí a mladých lidí, protože pandemie je hodně zastavila. Naštěstí ony zase tolik nehledí do budoucna, takže my si to nejspíš připouštíme mnohem víc.
Letos vás čekal s vaším divadelním spolkem Verze, který jste před šesti lety založili s manželem Davidem, Igorem Chmelou a Janou Janěkovou mladší, asi docela pěkný rok. Z Vršovic jste se měli přestěhovat do centra Prahy do Divadla v Celetné. Jenže divadla na podzim sotva zahájila, takže zatím jste tam toho moc neodehráli. Co to pro vás jako malé soukromé divadlo znamenalo?
Do Celetné jsme se opravdu moc těšili. Doufali jsme, že to bude takový pěkný restart v podmínkách, po jakých jsme už dlouho toužili.
Naše šestileté úsilí se už začalo zúročovat a všechno fungovalo až do jara naprosto skvěle. Koronavirus nás vlastně zastavil v rozjezdu krátce předtím, než jsme do Celetné nastoupili.
Na druhou stranu, kdyby nás to potkalo před pěti lety, když jsme měli za sebou jen rok působení, bylo by to mnohem horší. Takhle máme na co navázat, protože jsme udělali už spoustu věcí a někam jsme se dopracovali.
Jasně, mohlo by to být všechno i horší, ale stejně si občas řeknu: „Sakra, člověk se pořád tak snaží a už je i v nějakém věku, kdy by to po té lopotě mohl mít chvíli i lehčí...“
Každopádně se do Celetné moc těšíme a věříme, že divadla brzy otevřou, i když to bude asi až na jaře. A to budeme ještě rádi.
Když se na jaře všechno otevřelo, měli jste nějaký záložní plán na podzim, kdyby přišla druhá vlna? Nebo jste spíš doufali, že se virus nevrátí, a snažili se pokračovat jako obvykle?
Původně jsme měli v plánu nazkoušet dvě nové věci, a tak nám na jaře zavření divadel doslova podrazilo nohy. Jenže potom jsme si řekli, že nedělat nic bude horší, a rozhodli jsme se, že rozjedeme obě hry. Finančně to bylo strašně riskantní, protože když pak nemůžete hrát, vložené náklady se vám nevracejí. No a přesně to se nám nakonec i stalo.
My jsme se ale rozhodli, že to „překopneme“, abychom se z toho demotivujícího skličujícího období nezbláznili. Nechtěli jsme jen přežívat.
Jednu hru už se nám podařilo dozkoušet, druhou doděláme do konce ledna. Protože všichni máme děti a už zase řešíme distanční výuku, je komplikované dotáhnout to do konce.
Potom obě hry zakonzervujeme a vrátíme se k nim, až budeme moct zase hrát
Takže se snad už na jaře můžeme těšit na dvě novinky. O jaké hry tedy jde?
Komedie Pravý západ je „o mužích, kteří občas potřebují odjet do pouště“ a režíruje ji David. Hraje v ní Igor Chmela s Honzou Zadražilem a Honzou Potměšilem, ten je u nás poprvé, a Vlastička Peterková. Druhá hra je „komediální thriller“ Vášnivost, kterou režíruje náš režisér Thomas Zielinski, a hraju v něm já s Janou Janěkovou, Davidem Matáskem a Honzou Holíkem.
