Linda Finková: Naštěstí nemám levé ruce a jsem pracovitá

Učím na pražské konzervatoři, dělám reklamy, jsem studiová zpěvačka, chodím zpívat různé postavičky v amerických animovaných filmech, ve studiu zpívám sbory, a dokonce jsem začala hrát i činohru. Už asi jenom zbývá, abych někde ještě tančila nebo v padesáti začala s modelingem.

Dělám toho strašně moc. A tím pádem se mám dobře. Já jsem nikdy nechtěla být žádná velká hvězda, protože u nás je to stejně na houby. Mám ráda svoje povolání a jsem si jistá, že o mně žádný člověk, který rozumí muzice, nemůže říct, že neumím zpívat, neumím noty anebo nejsem muzikální. To mi jako uznání stačí.

Byl to klasický případ, jako když děti ševce začnou také šít boty. Doma jsem to slyšela, naši jezdili na kšefty, táta s Hanou Zagorovou, máma s Karlem Gottem. Tahali mne po studiích, já jsem to všechno viděla a začalo mě to bavit.

Samozřejmě mě od toho odrazovali s tím, že to budu mít těžké a budu toho muset dělat moc. Tak toho dělám strašně moc, ale baví mě to a kolikrát, když sedím u piana a zpívám s nějakým žákem na konzervatoři, říkám si, jaké mám dobré povolání. Je hezké radit lidem, jak zpívat, a poslouchat, jak zpívají. Je to balzám na nervy.

To neřeším, protože v porotě nemusejí být jen profesionálové, kteří tomu rozumějí z vyloženě odborného hlediska, ale třeba i lidé, kteří mají pro diváky určitou přitažlivost a auru. I proto vím, že já nebudu nikdy hvězda, protože se lidem líbit nemusím.

Nevyzařuji to kouzlo přitažlivosti, které zase může mít někdo, kdo třeba blbě zpívá. Je to souhra mnoha faktorů. Takže v porotě může být někdo, kdo lidi přitahuje, říká názory, které já bych nikdy neřekla, protože jsou moc ostré, moc vyšroubované. A diváci tam mají nějakou postavičku, šašoura, který je zaujme.

Jasně, ten nebyl vybrán proto, že je slavný nebo hezký. Ale je fakt, že například Ondřej Hejma, který dělá muziku pomalu čtyřicet let, asi pozná, když má někdo charisma, slušně zpívá a na lidi může působit. Praxe udělá svoje. A teď tam třeba bude Klára Vytisková, která sice není až tak slavná, ale je zajímavá a divná v dobrém slova smyslu. Já ji viděla vystupovat, když jsem zrovna šla na módní přehlídku. Zpívala dobře a lidi vyhecovala. Teď ji možná tolik neznají, ale slavná bude, to zaručuju.

Jsme v Čechách, já začala vystupovat, když tady ještě byli komunisté, zpívaly se často strašné věci. Interpretovat jen převzaté písničky, jak to u nás dělali skoro všichni, jsem samozřejmě taky zkusila, ale to není žádná sláva. A takové funky, které se mi líbí, tady nikdo neposlouchal.

Hned na začátku jsem ztratila elán dělat něco jiného. Kdyby tenkrát existovali Monkey Business, tak se k nim okamžitě našroubuju. Ale byla jsem ráda, že jsem se vůbec dostala ke zpívání a nějak to fungovalo.

Nikdy. A ani jsem se do toho necpala. Mám dvě sólové děti a jsem úplně spokojená.

Někdy jo, jindy mi zavolají, že mne potřebují na určitou roli, protože už mě znají. Já většinou řeknu, že ji chci, protože mě to baví - když mám čas kus na zkoušet, vezmu to. Je to moje práce a je při ní legrace.

Ale někdy je komise, která řekne, že kdo nepřijde na konkurz, tak nemá o roli zájem. Na třech nebo čtyřech jsem v životě byla, pokaždé mne také nevzali. Mrzelo mě to v případě muzikálu Monte Cristo, kde mě odmítl Richard Hes.

My jsme se moc nemuseli. Tedy později už jo, různě jsme se špičkovali, uráželi se. A navíc jsem neměla velká prsa, která on měl rád. A neumím tancovat. Pro něj byly sexy dobré tanečnice, já pro něj byla vemeno.

Když ve všední dny dopoledne učím, tak jsou ve škole. Hrává se obvykle v pátek, sobotu a neděli, ale taky ne pořád, protože mám alternace. A děti spolu vydrží. Taky mají svého tatínka, takže to není problém. A když jednou za týden jedu někam s činohrou, vydrží to i s mým přítelem Milanem. Už to nejsou miminka.

Zatím to nijak neřešíme, ale asi se to časem bude muset vyřešit. Netlačíme na to.

Nevím, nebudu za ni mluvit. Ale kdyby chtěla, asi by tlačila víc. A já bych řekla, že jasně.

Hypotéka už je zaplacená, ale i náklady za barák jsou docela „slušnej oddíl“. Naštěstí nemám levé ruce a jsem pracovitá. Starám se hodně sama, ale mám paní, která mi chodí jednou týdně žehlit. Je u nás zhruba pět hodin, tak umyje třeba pár oken. Já zase miluju luxování.

Bez problémů. Zatím. Já mám výbornou náturu, takže se snadno srovnávám skoro se vším. Jasně že mě štvou špeky, které se dělají tam, kde nikdy nebyly, to, že mi začíná rupat obličej, občas něco bolí víc než předtím. Ale půl kilometru ještě uběhnu. Každý týden chodíme s partou holek na badminton. Hrajeme na krytém kurtu ve čtyřech, na sety, a docela se zapotíme.

Viktorka docela slušně zpívá, ale nechce, tím pádem je odškrtnutá. Matýsek velice dobře zpívá a je muzikální, ale je mu šest let, takže teprve uvidíme. Ještě ho nic nebaví dlouho, budeme to zkoušet dál.

Je zase u maminky, ale nechci to rozpatlávat. Jsme rodina a všechno je v pořádku. Za tatínkem může kdykoliv, stejně jako mohla za mnou. Chápu, že je to puberta, a já jsem hodná maminka, která si počká. Jsou mnohem horší puberťácké výstřelky než nějaké odstěhování se.