Libor Bouček: Uplynulý rok byl pro mě nejkrásnější v životě

Považuji ho za nejkrásnější a nejvýznamnější v životě. Narodil se mi 16. února syn. Tím se proměnil můj život a můj pohled na svět. Přineslo mi to nový druh odpovědnosti, novou náplň. Je to to jediné, co mě z toho, co jsem udělal, přežije.

No, jsou o hodně kratší. Jsem zvyklý na ranní rozhlasové i televizní vysílání hodně brzy vstávat, ale nikdy to nebylo sedm dnů v týdnu. Je to záhul. Říkám si, jestli to nemělo přijít dřív.

Na některé otázky neexistuje jasná odpověď. Myslím, že to přišlo v pravou chvíli. Děti jsem chtěl vždycky.

To ne, ale cesta k rodičovství nebývá jednoduchá. Je to velké tabu, o kterém se jen málo mluví, jedna z největších bolestí naší generace. Pořád ten krok odkládáme, přemítáme, co všechno musíme stihnout, kam se ještě podívat. Po třicítce se pak hodně lidí začne divit, proč zplození potomka nejde.

Průšvih je, že to vůbec nemusí vyjít. V rámci vlastního blahobytu a pohodlí jsme rezignovali na rodičovství v pravý čas. Proto je taky hrozně málo rodin, kde by byly tři děti.

Ví se, že ideální reprodukční schopnosti máme do pětadvaceti. A to se dokončují studia, buduje se kariéra... Považujeme za úplně běžné, že děti přicházejí až po třicítce. Zapomínáme na přirozenost, přírodní zákonitosti. I koronavirus ukázal, že příroda je daleko mocnější než my. My jsem jen její součástí.

Špatné je, že se problémy s početím svalují na ženy. Hned padají otázky: „Co s ní je?“ Několikrát jsem se s tím setkal. Zatímco ženy chodí běžně na prohlídky ke gynekologovi, kolik chlapů napadne si udělat spermiogram? O tom se vůbec nemluví, nikdo jim to nepřipomíná. Když se tak stane, hned se dotyčný stane terčem posměšků: „Hele, jemu to nejde.“

Přijde-li znovu to štěstí a budeme mít další dítě, budeme rádi, když nebude jedináček. Když jím zůstane, budeme taky rádi.

Myslím, že jedináčci to mají dobrý, jsou středem vesmíru. Jen se musí dávat bacha, aby z nich nebyli sobci. Život jim ale dá dost facek, které z nich toho sobce vymlátí.

Rozdíl ale je, vidím ho na svojí ženě, která má sestru: když si třeba rozbalí sušenku, nabídne nejdřív mně. Já si nejdřív kousnu a pak nabídnu.

Považuju ho za velké poslání. Uvědomuju si, jakou mám velkou odpovědnost, mám pochyby, jestli ho správně směřuji, jestli to budu dělat dobře. Myslím, že moji rodiče to dělali dobře, a tak se snažím se tím inspirovat.

Jsem pro to, aby měl syn od útlého dětství nějaký řád, když se jí, tak v židličce, ne že za ním s jídlem běháme, a aby chodil spát v pravidelný čas. V životě bude mít kolem sebe chaosu i tak dost.

Nemyslím, že to je správná cesta. Člověk má mít nějaké povinnosti a mít kolem sebe nějaký řád. Pokud jde o školu, nechápu, proč by se měl radikálně měnit systém vzdělávání. Vůbec si nemyslím, že by děti nějak zvlášť traumatizoval. To je spíš traumatizuje, když jim někdo přivede nového tatínka nebo maminku.

Připravit dítě na střet s realitou je velká práce. A školka a škola, dodržování řádu a pravidel do toho patří. Spousta „svobodomyslných“ lidí se bude smát, že to je „postaru“. Já to ale chci postaru. Sám mám se školami, kam jsem docházel, jen dobré zkušenosti. Máme tady ve srovnání se světem fantastickou úroveň učitelů a učitelek. Smekám klobouk před každým, kdo se na to dá.

Chtěl bych, aby Albert chodil do co nejnormálnější školky, kterou bude mít v prvé řadě blízko.

Pokud jde o „anglické“ školky, mám za to, že dítě si má hlavně dobře osvojit mateřský jazyk. Pak teprve přidávat další. Přijde mi legrační, když dítě mluví podivnou čechoangličtinou. Já se anglicky začal učit ve třetí třídě a dnes se jí do jisté míry živím. Angličtinou jsou děti stejně obklopené.

Hodně v angličtině moderuju, takových třicet procent akcí, na které mě zvou.

V O2 areně to nedávno bylo Global Champions Prague Playoffs, což je největší světová soutěž v parkuru (jezdecká disciplína). Nebo finále Fed Cupu v ženském tenisu, obojí jsem moderoval česko-anglicky.

Moderování začalo daleko dřív. Od deseti let jsem účinkoval v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, během studií jsem vysílal v několika rádiích, nejdéle na Evropě 2 a Frekvenci 1. Když jsem uvažoval, co mě víc baví, v čem můžu být úspěšný, byla volba jasná.

Nevím, jestli bych byl dobrý produkční. Pět let na vysoké škole mi dalo hlavně možnost sebevzdělávání a rozvoje. Hodně jsem četl a učil se myslet.

Často říkám, že neumím nic pořádně, a tak uvádím lidi, kteří něco umějí. Což je do jisté míry definice moderování.

Zajímá mě spousta věcí. A snažím se je dávat do souvislostí. Na moderování mě nejvíc baví, že se toho spoustu dozvím. Jeden večer moderuju parkur, druhý kongres o roztroušené skleróze. O obojím musím hodně zjistit.

Abych u téhle práce mohl zůstat, musím se pořád vzdělávat a zlepšovat. Vědomostí je v dnešním světě nekonečně.

Nevidím v tom rozdíl. Na všechno se musím připravit.

Všude. Neexistuje určité místo nebo obor, kde se vyskytují nejzajímavější lidé. Moderuji v současnosti Inkognito, což je zábavný soutěžní pořad, kde čtyři známí lidé hádají profesi hosta, který tam vedle mě sedí.

Měli jsme tam třeba řidičku tramvaje, která mluvila o své profesi s nesmírnou vášní. Nebo chlápka, který balzamuje mrtvoly. Lidi, kteří mají vášeň pro svou práci, jsou nesmírně zajímaví, ať dělají cokoli. Zajímavější než ti, které vidíte na hvězdných večírcích nebo co si dobře vydělávají na sociálních sítích tím, že jsou reklamními nosiči. Hezky se třeba vyfotí s krémem... Nedokážu si představit, že by pro to našli vášeň.

Udělal jsem to jednou. Bylo to strašný. Byla to nějaká vůně, vůbec jsem nevěděl, jak na to. Mně normálně tyhle věci kupuje moje žena Gábina. Najednou jsem měl dělat, že jsem si vybral sám. Bylo to divný. Tohle prostě neumím.

Ano, byla finalistka České Miss v roce 2014, kterou jsem moderoval. Měla soutěžní číslo jedna, což naznačuje, že jsem dlouho nevybíral. Ani jsem si všechny neprohlídl.

Bylo hned tak jasno, až mě to vyděsilo. Letěli jsem na soustředění na Mauricius a já si toho dopředu o finalistkách moc nenastudoval, protože jsem věděl, že tam budu mít dost času.

Na letišti jsem si všiml dívky s brýlemi, možná byla menší než ty ostatní, ale na první pohled nejvíc okouzlující. Myslel jsem, že to je redaktorka Showtimu z Primy, a tak jsem si s ní začal žoviálně povídat a dal jsem celkem najevo, že se mi líbí. Až pak mi řekla ředitelka soutěže, ať se uklidním, že to je finalistka s číslem jedna.

Tak jsem se uklidnil, protože by to ode mě jako moderátora bylo naprosto neprofesionální. Leoš Mareš se mi stejně kvůli tomu dodneška směje, že to je to největší klišé, co jsem mohl udělat.

Byl jsem ale zcela nestranný, kdybyste se podívala na záznam finále, měla nejkratší rozhovor. Přišlo mi blbý, abych se s ní nějak vybavoval a poznalo se, že se mi líbí. Naštěstí pro mě nevyhrála.

Nevím, jestli to má být. Já to tak měl, přežil jsem to bez velkých fyzických a psychických útrap a doufám, že Marianna (slovenská moderátorka Marianna Ďurianová) i Jana (právnička Jana Hlaváčková, sestra tenistky Andrey) rovněž. Nejspíš ano, mají děti, rodiny.

Určitě mě to poučilo, ale jestli jsem to všechno musel absolvovat, abych našel štěstí vedle Gábinky, to si netroufnu říct. Člověk se má ze všeho, co se mu v životě stalo, poučit, to špatné škrtnout a vzpomínat jen na to dobré.

Všude je mojí úlohou zprostředkovat informaci a akcentovat emoci. Upozornit na to podstatné, a to tak, aby to lidi bavilo a probíhalo to v příjemné atmosféře. Jsem distribuční kanál daného produktu, takový obchodní cestující. A ten je dobrý, když se v tom, co prodává, vyzná a orientuje. To platí stejně o soutěži krásy, finále formule 1 i kongresu o roztroušené skleróze.

Jsme sice malý rybníček, ale nějaká rivalita po česku bude. Hlavně je ale vzájemná inspirace. Když se potkám s Alešem Hámou, Markem Ebenem nebo Leošem Marešem, povídáme si o branži, umíme sdílet vášeň pro naši profesi.

Hlavně s Leošem jsme strávili spoustu hodin povídáním o tom, co nás baví, co jsme se dozvěděli. Před pár lety jsme se s ním, Kubou Prachařem a pár dalšími lidmi potkali na dovolené v Itálii. Všichni ostatní večer odpadli a my tři jsme spolu vydrželi mluvit snad 48 hodin.

Jeden z nás třeba usnul, pokračovali zbylí dva, a tak jsme se střídali. Ostatní chodili kolem nás a nechápali, o čem si vydržíme pořád povídat.

V poslední době jsem se víc věnoval psaní a znovu jsem pro sebe objevil Jana Wericha. Včetně jeho neuvěřitelných dialogů s Jiřím Voskovcem. Nevím, jestli to je ještě moderování, ale neskutečně mě baví. Práce s jazykem, originální pohled na svět...

Řekl jsem si, že by Alberta jednou potěšilo, kdybych zvěčnil první rok jeho života. Autorské ambice jinak velké nemám. Nepočítám k nim scénáře, těch jsem napsal hodně. První byl myslím k Českému slavíkovi v roce 2010. Člověk se tak může ještě víc připravit.

Byl jsem rád, že jsem mohl napsat kostru scénáře k silvestrovskému pořadu s Jiřinou Bohdalovou. Dělal jsem s ní už pořad na Primě k jejímu jubileu Máme rádi Jiřinku. Tehdy mi nabídla, abych jí pomohl se Silvestrem. Strávit několik měsíců po boku profesionála, jaký tady nemá obdoby, bylo neskutečné.

Byla, i když jemně. Ona je geniální dramaturg. Její smysl pro pointu, pro to, co zabere na diváka, bych chtěl někdy mít. Díky ní jsem mohl spolupracovat s Karlem Šípem, to byla taky škola. Jeho způsob práce, lehkost, s jakou píše...

V první řadě si uvědomuju, že už je to pryč, nedá se s tím už nic dělat, nikdo to už neuvidí a nemá cenu propadat nicotě. Pokaždé si ale kladu otázku, zda to nešlo udělat líp. A pokaždé si odpovím: Ano, šlo. A tak se snažím, aby to bylo příště lepší.

Bývaly to ruce. Nevěděl jsem, co s nimi. Pracoval jsem tedy na pohybu. Nebo jsem měl dojem, že jdu dlouho k pointě. Snažím se být kratší, úspornější.

Když něco moderuju, nejdu tam s ambicí být pánem situace. Bývá lepší to nechat plynout a zbytečně nezasahovat. Sám čekám, co se stane, takže je těžké mě dostat z rovnováhy.

Vadí mi jen, když někdo přijde a chová se neuctivě k někomu jinému nebo k samotnému žánru. Když jsme začínali s Máme rádi Česko, párkrát se stalo, že tam někdo přišel s tím, že to bude jeho pořad, a zapomínal na to, že je jedním ze čtyř soutěžících. To mě vyvádělo z míry. Teď se to ale už nestává.

Někdy ano. Vybavuju si jednu charitativní akci, kde jsem měl uvádět představitele firem, které přispěly. Rozsvítila se kamera a ten člověk nebyl schopný slova. Takže jsem popsal, co měl říct: Pan ředitel Novák má tak skvělou firmu, že se v ní rozhodli odříznout kus zisku pro nemocné děti. Moc děkujeme! Takže vůbec nemusel mít pocit, že něco pokazil.

Zaskočil mě jednou francouzský velvyslanec, spíš tedy pořadatel festivalu šampaňského vína, který se pořádá každý rok v listopadu v Praze. Jednou mě ve Francii viděl, jak konverzuju s číšníkem, asi jsem si napůl anglicky říkal o účet, a usoudil, že umím plynule francouzsky.

Na zahájení, které jsem moderoval, oznámil, že teď promluví velvyslanec a já to přeložím. Nebylo kam cuknout. Pan velvyslanec se ujal slova, já se v tom po pár větách úplně ztratil, a jen jsem rychle uvažoval, co tak asi chce těm lidem říct.

Musel jsem to jen načasovat tak, aby to délkou odpovídalo tomu, co říkal. Myslím, že to byl hezký proslov jak ve francouzštině, tak češtině.

Rozhodně bych odmítl nabídku od jakékoli politické strany. Odmítám i maturitní plesy. Má to být završení čtyřletého studia, a tak by tam měl být někdo, kdo to s nimi prožil. Jinak to je strojené, spíš takové „podívejte, koho jsme si mohli zaplatit“. Doporučuji studentům, aby si to moderovali sami. Očekávání publika není velké, hlavní publikum jsou oni sami.

Už to nedělám, vstávat ve tři s malým dítětem už nešlo. Do toho se rozjíždělo Inkognito, tak jsem zpravodajství rád přenechal Petru Suchoňovi.

Ani bych to jako politické nepopsal. Seznamovali jsme diváky s tím, co se v zemi děje. Nejvíc to bylo o covidu. U předvolební kampaně, kde všichni říkali, jak to myslí s naší zemí úplně nejlíp, jsem už nebyl.

Na jediný den jsem se vrátil, a to na počítání hlasů a čekání na volební výsledek. To mě bavilo, protože to už bylo bez hádek, kdo je lepší.

Mrzí mě, že jsem marně hledal - možná ale byla chyba ve mně - jasnou vizi na čtyři roky, nejenom osobní konfrontaci. Nebyl to souboj myšlenek, ale šavlovačka. Ani jedna z těch part nedokázala v téhle blbé situaci navázat s tou druhou dialog.

Máme se strašně dobře, ale odnaučili jsme se z něčeho radovat. Fascinuje mě třeba vztah k největšímu hokejistovi všech dob po Gretzkém – Jaromíru Jágrovi. Někomu takovému by se měly stavět pomníky a pojmenovat náměstí. Místo toho slyšíme: „A proč von ještě hraje? To mu asi došly prachy...“ Pořád musíme za vším hledat něco negativního.

Když jsem přijel do Bělehradu, první, co jsem u největší sportovní haly, kde se tehdy hrálo finále Davis Cupu, viděl, byla nadživotní socha Novaka Djokoviče. Je tam a vždycky bude jako nezpochybnitelný vzor pro mladou generaci. Tady budeme negovat Jágra nebo i Haška, nejlepšího hokejového brankáře v historii, protože založil firmu na nápoje? Bohužel si neumíme hýčkat vzory, cokoli pozitivního.

Kdy budu chtít prezentovat své názory? Čím víc se dozvídám, tím je můj názor slabší. Všimněte si, že na sociálních sítích mají nejsilnější názory lidé, kteří toho moc nevědí: „Tohle si myslím já, nic jiného nevím a nechci vědět.“

Pro sebe doufám, že bude podobný tomu loňskému. Že bude plný štěstí a lásky. Bude to bezpochyby rok nečekaných výzev, a to nemyslím v souvislosti s covidem. Ten jednou skončí a začnou se sčítat škody. Bude to pro mnoho lidí hodně ekonomicky náročné a drsné a může to vyústit do spousty pitomých nápadů a napětí.

Neklid a až latentní agrese mezi lidmi byly citelné už v roce 2021. Moc bych si přál, aby to letos neakcelerovalo, ale naopak ustoupilo.

Jisté je, že končí zdánlivě nekonečná konjunktura. Moje žena je ročník 91, říkám jí, že zažila každé Vánoce lepší a lepší a ještě lepší. Já si ještě pamatuju, že byly stejné nebo horší. To nás nejspíš teď čeká. Musíme v sobě najít sílu to zvládnout.