Libor Bouček: Sláva moc neznamená, člověk z ní nic nemá

Spíš skřivan, vstávat brzy mi problém nedělá. Ale tento týden jsem odvysílal v rádiu třicet hodin. K tomu moderoval Českou Miss, byl na premiéře nového filmu Petra Kolečka. Byl to plný týden. Ale se vstáváním problém nemám. Nejsem noční typ, dny končím kolem osmé hodiny. Večer už jsem rád doma.

Jasně že jo, proč by nebyla?

Když jsem se díval na disciplíny, zjistil jsem, že v poslední době promenáda zmizela jen v Ekvádoru, kde pak zmizela i celá soutěž. To mi přijde přehnané. Jde přece o soutěž krásy, která sleduje spoustu jejích aspektů. I na mužských soutěžích krásy se jde v plavkách, protože hezké tělo ke kráse patří. V plavkách bych nehledal něco vyzývavého, co by mělo někoho diskriminovat. Hezká miss by přece měla mít i hezké tělo. Tak proč ne v plavkách?

Byla finalistkou ročníku 2014 a získala titul Miss Experiment, o kterém rozhodovali výhradně vědci.

Ano. Vědci prováděli experiment, ve kterém si tipli, kdo vyhraje. A šli na to vědecky. Analyzovali, jak se za deset předchozích ročníků hlasovalo a co je tedy prototypem krásy. Vyhrála to moje Gabriela. Naštěstí to byl jediný titul, co si odnesla. Bůhví, co by se stalo, kdyby si jich odnesla víc, co vše by musela plnit. Takhle se stala Miss Experiment a já, protože uznávám vzdělanost, s vědci sdílím názor, že to je nejkrásnější dívka.

Tak to by mi vyhovovalo. My si spolu začali až po soutěži, takže bychom byli prototypem missí nemoci. Já tím ale spíš myslel, že by musela jezdit na různé soutěže, viděli bychom se málo. Takhle jsme spolu hned v létě mohli odjet na dovolenou. Vědci na svoji královnu krásy neměli žádné nároky. Jsem trochu ve střehu, zda se ještě neozvou, ale zatím jen pogratulovali, dali jí nějaká sluchátka a to bylo všechno. Asi jsou nesmělí, naštěstí pro mě.

To si pamatuju přesně. Seznámili jsme se při letu na soustředění před finále soutěže. Při přestupu v Dubaji jsem ji zaznamenal a pomyslel si, že je sympatické, že televize, co s námi letěla, má novou, šikovnou a krásnou redaktorku.

S tou se budu bavit, řekl jsem si. Pak mě upozornili, že je to finalistka číslo jedna. Tak jsem se s ní hned bavit přestal, ale sledoval jsem ji. Aby soutěž nepostrádala regulérnost, tak jen zpovzdálí. Až po finále jsem se rozhodl zjistit, zda jí jsem sympatický.

Že jo. Trvá to pět let a snad to bude trvat i dál.

Ne. V době technologií jsme takoví vystřelení, vše se globálně sbližuje, vše je možné a vše se lajkuje. Trochu zapomínáme na tradice, které jsou podle mě velmi podstatné. Rodina má vznikat na platformě, kdy dva lidé veřejně deklarují, že se mají rádi a myslí to spolu vážně. A já na to nerezignoval, i když se mi to dvakrát nepovedlo. Přišlo mi to jako logický krok.

A navíc si myslím, že je snem každé holky svatbu podstoupit. Tento institut je tu několik tisíc let a říkat si, že nemá smysl, mi vzhledem k předkům, kteří ho dodržovali, přijde troufalé. Takže já jsem vyznavačem tradičních hodnot a jako takový jsem potřetí podstoupil tu tradiční záležitost, které se říká svatba.

Moc si to nepamatuju, je to dávno. To první dokonce před třinácti lety. To druhé skončilo před sedmi. Člověk ještě nemusel být hotový, možná tam byl nějaký neklid, ale to teď říkám jen ze svého hlediska. Možná jsem si myslel, že se bude ještě něco měnit, víc jsem honil kariéru. Nevím, na ta manželství nemyslím a nevzpomínám, protože mám dost co dělat s novým, třetím.

Je to zkrátka hezké a já se snažím, aby to bylo co nejpříjemnější a dalo to základ budoucím týdnům a ty měsícům a měsíce rokům. A pak už se blíží konec, protože nežijeme věčně. Proto se člověk musí soustředit na to, co je. Co bylo, není tolik podstatné.

Pro mě spíš skličující.

Protože jsem hledal okamžik O a místo M. V rámci naší cesty po Severní Americe jsme navštívili asi šest míst a já pořád hledal. Romantika ve mně ustupovala panice.

Na ostrově Maui jsem našel nejvyšší horu světa, tedy v rámci převýšení, takže nikoli Mount Everest, ale sopku Haleakala. Myslel jsem si, že při východu slunce to bude úplně perfektní. Vše jsem měl připravené, pořád jsem s sebou vozil batoh a v něm láhev šampáňa, skleničky a ten prstýnek.

Těsně před tím, než jsem ho vytáhl, nějaký Japonec požádal o ruku Japonku za přítomnosti asi 1500 turistů. Tak jsem si řekl, že to je zničující, že tam to proběhnout nemůže.

Pak jsem při ranním běhu narazil na pěknou pláž. Odpoledne jsem tam s Gabrielou vyrazil a zrovna tam probíhala svatba dvou holek, což mě taky nelákalo, a zjistil jsem, že to opět není příhodný okamžik.

Jenže čas se krátil a zbývala nám už poslední destinace. Našel jsem další místečko a úplně vyčerpaný lezením přes kilometrová skaliska jsem pochopil, že tam už to udělat musím. Bylo to velmi náročné.

V těch, co sleduji nejvíc, a to je sport – tenis a fotbal. Vlastně se po třech letech vracím zpět k moderování Ligy mistrů. Sleduji i politiku, ale spíš tu zahraniční. Tady je to taková hra, která mě spíš baví, než abych se z ní mohl poučit. Sleduji i hudební svět.

Dopravu? Ta mě zajímala jako dítě. Kolem desátého prosince, kdy přicházel nový grafikon, jsem čekal, jak se přehodí vlaky. Taky mě zajímá, jak se vyvíjí Praha.

Míval jsem víc času, takže jsem tuto oblast mohl pozorovat, teď mám mozek zaměstnaný jinými věcmi.

Založena ne, ale vím, kudy jede. Je to jedna z nejdelších tras.

Může být, ale trojka, co jezdí po nábřeží, je podle mě hezčí. Končí v Kobylisích. To si pamatuji, mně se informace nemažou. Jednou mi ta hlava praskne.

Ve Vegas jsem byl v červnu a vím, že tam má pořád rezidenturu a dál vystupuje. Po světě už nejezdí, i když si ho stále považují. Je to výjimečná legenda, která do Vegas přitáhla mnoho turistů.

Dokud bude chtít, bude tam vystupovat, svou show občas obmění. Ale vím, že hity by se měnit neměly.

Je to 21 let, takže už je to dávno, ale naučilo mě, že člověk má být k práci poctivý. A že ji má brát vážně. Že nejprve je práce a až potom odlesk slávy. Sláva moc neznamená, člověk z ní nic nemá. A taky se mi líbil přístup, že když se dostaví benefity, člověk by měl zůstat poctivý.

Dodržovat disciplínu, nepodcenit žádný detail a být vstřícný k lidem, kteří ho sledují. K fanouškům, k divákům. To jsou koncoví klienti a mají právo leccos měnit.

Právě klienti, diváci. Oni si nás objednávají, my jsme řemeslníci. Když si nás objednají, něco chtějí a my bychom jim to měli splnit. A pokud se ptáte na vzor, tak trávím hodně času s Jiřinkou Bohdalovou nebo s Karlem Gottem (rozhovor byl připraven před jeho úmrtím – pozn. red.).

Jejich zkušenosti, dlouhověkost a kariéra, co překonala generace, jsou obdivuhodné. Je velmi zajímavé poslouchat, jak toho dosáhli. Díky nim se dozvídám víc o zemi a duchovním podhoubí země, kde jsem vyrostl. Moudrost, která z nich vyzařuje, je skvělá.

Pokud vznikne poptávka, nebráním se tomu, ale je to běh na dlouhou trať. Vhodný čas podle mě je, až když člověk zestárne, získá respekt svých hostů. Ti by měli vědět, ke komu jdou, a tam ještě zdaleka nejsem. Takže možná později. To člověk neurychlí. Pokus je jen jednou v životě a v mých osmatřiceti je to ještě brzo.

U čtení, cestování, pohybu, a když se odpojím od světa, kde pípají zprávy a pořád se něco děje. Odložit elektroniku nebo ji vypnout je největší odpočinek. Jinak se stále něco děje a člověk má pocit, že to musí pořád zpracovávat. Je to však podstatné, život se neodehrává na obrazovce, ale kolem nás prostřednictvím živých organismů.

Dost plánuju, s tím se musela moje manželka smířit. Potřebuju vědět, co se stane ve 12.10, a jak se to blíží, jsem v neklidu. V červenci se ale snažím odpojit, tohle nevnímat a jen si čtu. Věci, které se mi nashromáždily za jedenáct měsíců.

Umím být v klusu, ale jak člověk stárne, zjistí, že je klid čím dál víc žádoucí, navíc se všechny informace pořád opakují. Nic tak převratného se za existenci jednoho lidského života nestane a není třeba se tak honit. Tedy ne že bych se blížil kmetství. Doufám, že práci, co dělám, budu moci dělat ještě čtyřicet let.

Pan Prachař to o mně říká. Že jsem schopen moderovat i sběr brambor a z asfaltování udělat něco s pointou. Mě to prostě baví.

Líbí se mi dívat se na věci úhlem pohledu diváka a dobře informace zabalit. Je fakt, že si neumím představit situaci, která by se nedala odmoderovat.

Moje oblíbená otázka. Pokládám ji všem, protože jsem ji nikdy nechtěl dostat. Tak dobře, za deset let mi bude 48. Vidím se tady v Praze na Jiřáku (náměstí Jiřího z Poděbrad – pozn. red.), kde to bude podobné, jen tu bude míň hluku.

Nás bude v rodině čtyři až pět. Budeme spokojená rodina a já se těším, že mě děti budou tahat v sobotu ráno z postele. Já budu s nimi v partě a společně budeme tahat z postele mámu. Na rodinné víkendy se fakt těším.