Líbání podle etikety: Rozhoduje žena. A nemlaskat

Co se týče zdvořilostního políbení mezi mužem a ženou, kteří nejsou v příbuzenském vztahu, byli Češi vždycky spíše jako chladní seveřani. Polibek na tvář jakožto „výdobytek“ západní a především temperamentnější jižní Evropy se u nás uchytil až po revoluci. Ačkoli pronikl do příruček etikety i běžného rejstříku každodenních situací, nezakořenil natolik, abychom ho mohli považovat za tak samozřejmý jako pozdravení nebo potřesení pravicí.

V článku budeme pro zjednodušení hovořit o líbání, přestože ve skutečnosti má jít ve společenském styku mezi mužem a ženou jen o náznak polibku.

Odborník na etiketu Ladislav Špaček poznamenává, že v jiných zemích je tento zvyk mnohem silnější. „K nám se dostal pozdě. Za dřívějšího režimu ho znehodnocovalo líbání státních a stranických představitelů, což nás odrazovalo.“

Nejsme podle jeho slov tak temperamentní národ jako třeba Francouzi, kteří se takhle zdraví běžně, a to dokonce muži mezi sebou.

„My k tomu potřebujeme, aby se mezi dvěma lidmi vytvořil určitý vztah. Znamená to, že jsme třeba už byli na společné schůzce, jsme kolegové v práci nebo přátelé, kteří se potkávají na večírcích a podobně. Jestliže se vytvoří taková vazba, tak se potom zcela přirozeně začíná formovat i tento způsob pozdravu,“ vysvětluje.

Možná si říkáte, pánové, co je na tom složitého. Prostě když máte pocit, že je to vhodné, tak dotyčné tu pusu „vlepíte“ a hotovo. Chyba! Etiketa jasně stanovuje, kdo a kdy projevuje zdvořilost svému protějšku.

V tomto případě je první na tahu žena. Kdo se na ni vrhá s tím, že upřímným a spontánním polibkem přece nic nezkazí, vystavuje dámu nepříjemné situaci a sebe může ztrapnit, zvlášť pokud nejde jen o kamarádské shledání, ale oficiality ve společnosti.

I líbání má svá pravidla. Čeští muži, kteří při zdravení, vítání nebo představování podvědomě s polibkem počítají, však z toho musejí mít v praxi v hlavě guláš. Běžně se jim totiž stane, že zatímco jedna kamarádka je kromě polibku i vroucně obejme, jiná se za celé roky „nenaučila“ ani podat ruku.

Nebo přijde s manželkou na návštěvu ke společným známým, a zatímco obě dámy se „zlíbají“, jemu hostitelka nanejvýš pokyne, že může jít dál. A blahopřání od žen v pracovním kolektivu? I tady se škála zdvořilostí pohybuje od podání ruky a polibku až po „všechno nejlepší“ bez jakéhokoli kontaktu.

Anketa mezi ženami v mém okolí potvrdila, že tento zvyk vnímají různě a nezřídka se při něm ocitají v rozpacích, stejně jako muži. Často opakovaly názor, že líbání na tvář jim sice není odporné, ale nepraktikují jej, protože nevědí, že by iniciátorkami měly být ony, případně nedokážou odhadnout situaci, kdy přichází v úvahu.

„Osobně to vnímám jako divné i mezi rodinnými příslušníky – těmi vyvdanými, vyženěnými,“ svěřuje se čtyřiatřicetiletá Jitka.

„Přijde mi až perverzní, úchylné, když mě takhle ‚pusinkuje‘ někdo o generaci starší. I když to tak nemyslí, mně se to nelíbí. Sama to nikdy neiniciuju, nemám potřebu to dělat, a pokud by záleželo na mně, tohle ocucávání bych zrušila,“ říká a doplňuje, že podání ruky s muži, s nimiž nemá blízký vztah, by mělo stačit.

Opačný případ je sedmatřicetiletá Lenka, kterou nepohoršuje ani situace, kdy roli přebírá muž. „Spíš si občas všímám, že když jsem iniciátorkou já, ale muž to nečeká, není mu to úplně vlastní.“

Svoje nastavení připisuje častým pobytům ve Španělsku. „Mezi Španěly je kultura dos besos – dvě pusy na tvář absolutní normou při seznámení, pozdravu a vlastně i při rozloučení. Při prvním pobytu jsem z toho byla nesvá a musela jsem si zvykat. Pak jsem si to ale přenesla i sem. Snažím se nebýt invazivní, ale mezi kamarády mi polibek přijde jako norma,“ přibližuje svůj pohled.

Přiznává, že v českém prostředí by kolegu při představování nebo nabídce tykání hned nelíbala, avšak připouští: „Obecně mi to nijak nenarušuje intimní kruhy. Ale je to hodně tím Španělskem.“

Lenka také zmiňuje, že s několika kamarády – muži i ženami – si při vítání i loučení dává pusu na pusu. „Je jich fakt málo a jsou hodně blízcí, není v tom žádný další podtext. Uznávám ale, že už to není standard.“

Jedna kolegyně na líbání s cizími muži reagovala spontánně: „Sem s ním.“ „Já to mám ráda. Nevadí mi to ani v případě, že se vidíme poprvé. Vadí mi ale líbání na pusu, o to se vždycky snaží jeden manželův kamarád a já uhýbám. A tchán s tchyní mě chtějí líbat na pusu oba dva, což mi taky vadí. Žádný mokrý kníry,“ ošívá se a s úsměvem poznamenává, že ho bohužel mají pod nosem oba manželovi rodiče.

Jiná kolegyně se domnívá, že někteří muži se ohánějí etiketou jen proto, aby mohli políbit ženu, která se jim líbí. Obecně tento zvyk považuje za přežitek, a to hlavně proto, že většina mužů nerespektuje, že má jít jen o náznak.

„Polibek na tvář dokážu bez problému snést jen u letitých kamarádů. U přiženěných chlapů v rodině je mi to a priori nepříjemné, považuju je stále de facto za cizí, příbuzní jsou jen na papíře,“ říká čerstvě vdaná kolegyně, která si na snahu o polibek musela zvykat i u švagra a tchána.

„Jeden dlouholetý kamarád má sklon líbat své kamarádky včetně mě v situacích, kdy z nás má radost – udělal to třeba, když jsem mu oznámila zasnoubení se současným manželem, a nevadí mi to. Někdo je holt takříkajíc kontaktnější, aniž by v tom byl nějaký sexuální podtext. Takovou povahu podle mě druhý vycítí.“

Zatím jsme si řekli základní pravidlo společenského polibku – signál dává žena. V některých jiných zemích však na tom nelpí, proto by Češky měly počítat s tím, že tamní muži se rozhodně nebudou zdráhat narušit jejich „intimní zónu“.

Podle Ladislava Špačka se to týká typicky Francie, Itálie, Španělska, Portugalska nebo Latinské Ameriky. „Tam i při prvním setkání, když třeba máme schůzku s nějakým párem a vzájemně se představujeme, se může stát, že do toho ti muži ‚půjdou‘, protože jsou tak zvyklí se zdravit se všemi,“ upozorňuje.

Ve svojí knize Moderní etiketa pro každého dále rozvádí, že zatímco u nás se obvykle líbáme na obě tváře a začínáme pravými, ve Francii jsou to levé. V jižních zemích se dvojice políbí třikrát, v arabských pětkrát, ale tam jen muži…

Některé příručky se paradoxně obšírněji zabývají políbením ruky, což je pro našince gesto, s nímž se možná za celý život nepotká.

Pro pořádek ale návod, jak na to: „Chcete-li ženě políbit ruku, uchopte ji jemně za špičky prstů. Stůjte rovně, nenaznačujte pokleknutí, jen mírně ukloňte hlavu a ruku dámy zdvihněte k ústům. Polibek naznačte, nedotýkejte se vašimi rty hřbetu ruky dámy. Přes hřbet ženské ruky se jí podívejte do očí,“ instruuje Daniel Šmíd v knize Gentlemanual.

Tento „návod“ se neliší od toho, jak jej už v roce 1914 popsal Jiří Guth-Jarkovský v knize Společenský katechismus.

Ceremoniář prezidenta Masaryka a šiřitel společenské osvěty nabádal: „Vším způsobem musí veškeren tento výkon díti se klidně a nikoli překotně a prkenně. Na ulici nelíbáme ruky vůbec, na nádraží při loučení a příchodu je políbení ruky přípustno.“

Popsané gesto rád uplatňoval i v nejvyšších diplomatických kruzích bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Pravidla jsou dobře známá. Políbit ruku by se mělo pouze vdané ženě,“ zmiňuje dříve nepřekročitelný úzus. Jen párkrát se mu stalo, že by dotyčná dala najevo, že o žádnou zdvořilost tohoto typu nestojí.

„Něco jiného je ale políbení na tvář, to musí nejdřív udělat žena. Pokud se nakloní, tak ji můžeme políbit. To ale jen v případě, jsou-li opravdu dobří známí. S političkami z jiných zemí proto opravdu ne.“

Z doby jeho působení v čele ministerstva jsou známé momentky, jak líbá ruku svým tehdejším americkým kolegyním Condoleeze Riceové a později Hillary Clintonové, což na jejich tvářích vždy vyvolalo úsměv.

„Já jsem na to zvyklej, starej pán,“ stojí si za svým. „Jsou to zkušené političky, takže to znají. Nebyl jsem v tom sám,“ vysvětluje, že v diplomacii je „líbačů“ víc. „Úplně samozřejmé je to třeba v Polsku. Tam jsou větší kavalíři než my,“ tvrdí.

Jiří Guth-Jarkovský za informaci o líbání ruky výhradně vdaným dámám připojil varování: „Mladík, který políbil ruku děvčeti, dopouští se hrubého poklesku, leč by hned v okamžiku nebo následujícího dne poté chtěl požádati rodiče o ruku té dívky, jíž ruku políbil. Se rty mladého cizího muže vůbec má se dívka seznámiti až v den svého zasnoubení.“

Některé dámy možná vnímají polibek na tvář jako přílišnou důvěrnost, což ale nemá být jeho smyslem. V tom se shodnou i chytré knihy, přestože ve způsobu provedení se poněkud rozcházejí.

„Gentleman si uvědomuje, že společenský polibek není erotickou zkušeností. Je tím nejmírnějším vyjádřením citu. Proběhne rychle a neznamená víc než stisk ruky. Společenský polibek je sdílen jen lidmi, kteří jsou již přáteli. Nikdy není nabízen, když se jedná o uzavření obchodu,“ píše John Bridges v knize Jak být dokonalý gentleman.

Americký autor ale nezakazuje dotyk rtů a tváře: „Když se k němu dáma nakloní, nastaví tvář k jejím rtům a ona jej poctí lehkým polibkem. Když na gentlemanově tváři zůstane otisk její rtěnky, nesnaží se ho setřít v její přítomnosti. Místo toho si jej ponechá, byť jen na krátkou chvíli, coby znak cti. Utře si jej později kapesníkem.“

Vladimír Smejkal a Hana Schelová Bachrachová, tvůrci Velkého lexikonu společenského chování, také připouštějí možnost „kontaktu“ a uvádějí: „Podle místních zvyklostí existuje polibek v podobě přitisknutí tváře na tvář, přičemž se tak učiní na každé straně (alespoň v Čechách), v jiných zemích se tak děje třikrát i vícekrát.“

Ladislav Špaček však skutečné políbení odkazuje jen do sféry intimní a rodinné, nikoli společenské. „Tam to musí být jen náznak, tváře by se neměly dotknout. Ve společnosti se navzájem nedotýkáme ničím jiným než dlaní pravé ruky,“ upozorňuje. Muž by měl z řeči těla dámy vycítit, zda polibek očekává. Takovou předzvěstí může být způsob podání ruky.

„Žena ji může podat ‚nadlouho‘, to znamená, že nemá pokrčený loket, ale napřaženou ruku, čímž dává najevo odstup. Muž si všimne, že vzdálenost mezi nimi je záměrně větší, musí to respektovat a s lehkou úklonou rukou potřese,“ popisuje lektor kurzů etikety a autor mnoha knih o společenském chování.

Když se ale žena chová vstřícně, zvedne obličej, ruka je ohnutá v lokti, pak je podle něj namístě, aby muž zareagoval a byl tím, kdo úkon provede. „Rty však vůbec nepřicházejí do kontaktu a žádné zvukové efekty se při tom neprovádějí,“ nabádá.

Jediná situace, kdy by měl muž uštědřit ženě polibek v každém případě, je gratulace. „Jestliže předáváte dar nebo květiny, polibek k tomu náleží a je součástí rituálu. Proto také květiny ženě by měl vždy předávat muž, a naopak, protože se předpokládá, že k polibku dojde. V takovém případě by bylo od ženy netaktní jej nepřijmout.“

Ladislav Špaček uznává, že spousta lidí v tématu společenského líbání tápe, protože nám historicky není vlastní. Nechat do pravidel promluvit v současnosti propírané kauzy sexuálního obtěžování by však podle jeho názoru nebylo šťastné.

„Myslím, že pokud bychom se v úzkostlivosti vůči druhému pohlaví dostali tak daleko, zbytečně by to poznamenalo naše přátelské a kolegiální vztahy.“