Leoš Noha: Rockeři dlouho nežijou

Většinou to je pozitivní, lidi Áda Větvička bavil, a přesně o to šlo. Že na mě dodnes pokřikují Nazdaj, kjeténe, mě nechává v klidu. Říkám si, že Miloš Kopecký byl taky pořád doktor Štrosmajer (postava z legendárního Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města – pozn. red.).

Ne, jsem pjece pjofík. Asi dvakrát nebo třikrát mi to v seriálu uniklo a zůstalo to tam. Mimochodem, já v Okresním přeboru vůbec šišlat, resp. ráčkovat, nechtěl, ale režisér Honza Prušinovský na tom trval. Zafungovalo to dobře, jen jsem měl jeden čas obavy, že zůstanu ve škatulce šišlavého sukničkáře.

Jsem rád, že paleta mých rolí je teď opravdu pestrá. Jsem za ty kriminalisty vděčný i proto, že to byly velmi kvalitní projekty. Při natáčení se nespěchalo, což je vždycky na výsledku vidět. Práce mám naštěstí pořád dost, ale kvalitních věcí je jako šafránu.

Nikdo se mnou o tom nemluví. Jedině režisér Jan Nebeský, který se mě pokaždé, když se vidíme, ptá, zda mám šroubovák. Herectví je podle mě profese, která se na nějaké škole naučit nedá – člověk to v sobě musí mít a dá se to probudit, rozvíjet, naučit se nějaké technické věci, třeba šermovat, jezdit na koni.

Vyučil jsem se v už neexistujícím oboru – opravář televizních přístrojů. Dneska se kromě aut nic neopravuje, tím méně televize, vyhodí se a koupí nová. Pracoval jsem i jako elektrikář, to ještě umím.

Já mezitím prošel mnoha jinými profesemi.

V devatenácti jsem se oženil, čekali jsme dítě. Abych nemusel na dva roky na vojnu, upsal jsem se na deset let do dolů, na šachtu 5. květen v Krupce na Teplicku. Dělal jsem tam čtyři roky, až do revoluce.

Vcelku dobré. Jako všude jsem tam potkal dobré lidi, ale i udavače a šmejdy. Nefáral jsem, dělal jsem na povrchu zmahače ohňů, likvidovali jsme zápary na povrchu.

Když se třeba propadne štola, uhlí se zapaří a samovznítí. Přímo jsem nehasil. Pořád jsme tahali v blátě, někdy zmrzlém, trubky a hadice, začal jsem mít problémy s koleny. Když zjistili, že jsem vyučený elektromechanik, začal jsem dělat silnoproudého elektrikáře.

Když jsem se po revoluci vrátil do Ústí, začal jsem hrát ochotnické divadlo. Jednou nás viděl režisér Viktor Polesný, který hledal do své inscenace Macbeth v Činoherním studiu dva vrahy, a ještě s kamarádem nás pozval. Zrovna hledali osvětlovače, já na to měl papíry, a tak jsem tam nastoupil.

Postupně jsem dostával menší role, pak větší, až mi v roce 1994 nabídli angažmá. V Činoheráku jsem zůstal 13 let. Když mi režisér Jiří Pokorný, který mi dal v Ústí první herecké příležitosti, nabídl, abych se s ním přesunul do Divadla Na zábradlí v Praze, kývl jsem.

Mám tam pořád tátu i byt. Zůstal jsem lokální patriot a docela prožívám negativní věci, které se v Ústí dějí. Regiony, které byly válkou vykořeněné, jsou hodně problematické: tím, co tam vyváděli před válkou Němci, a pak to ještě dorazily Benešovy dekrety.

Chápu, že „na hrubý pytel hrubá záplata“, ale ten kraj se z toho ještě nevzpamatoval a nevím, zda se někdy vzpamatuje.

Ač to zní divně, začínal jsem v pěveckém sboru. Když mi bylo dvacet, zpíval jsem, nebo spíš křičel, v kapele Invalidní důchod.

Za komoušů bylo snem každého undergroundisty mít invalidní důchod. Hned po modré knížce. Souběžně s tím jsem účinkoval i v radikální baletní úderce Vyžvejklá bambule.

Nahatí jsme vylezli na jeviště, něco rozbili, a tak to jelo dál. Moc představení jsme neměli, protože všichni byli naštvaní, když po nás museli uklízet. Když jsem se pak stal hercem Činoherního studia v Ústí nad Labem, kluci z kapely si mysleli, že jsem namyšlený, a přestali mě zvát na vystoupení. Zdálo se jim, že jsem kulturně jinde.

K hudbě jsem se vrátil až v Divadle Na zábradlí, kde mi Petr Čtvrtníček řekl, že má kapelu. Což nebyla pravda. Zakládat ji začal, až když všichni čekali, kdy ji uvidí hrát. Zakrátko mi přišla esemeska, že jsem se stal frontmanem skupiny Buzerant. Teď čekám esemesku, že jsem jím přestal být, zhluboka si oddechnu.

Jsme dost líní, tak hrajeme jen zřídka. V létě jsme hráli v Jiříkově na Houmrově triatlonu a vystupovali jsme se skupinou The Tap Tap. Koncerty jsou naše zkoušky, repertoár neměníme, máme svých dvanáct fláků a ty jedeme furt.

Já hraju zpěváka. Péťa Čtvrtníček bubnuje, Martin Schneider hraje na baskytaru, Pavel Nejedlý na klávesy a Olda Nekuda na kytaru, banjo a foukací harmoniku.

Děti mi zatím nic nehlásily. Synkovi z prvního manželství je třicet, už by mohl. Dceři, kterou mám z pozdějšího vztahu, je teprve sedmnáct. Nijak intenzívní otec jsem nikdy nebyl. Dopřávám každému svobodu, a to samé čekám od okolí.

Vždycky jsem byl sólista, i když jsem celkem úspěšně hrál kolektivní sporty. Samozřejmě mám kamarády, ale nemám rád davové akce.

Většina jich prošla mojí postelí. Na kamarádství mezi opačným pohlavím nevěřím. Vždycky jeden nebo druhý chce, druhý to neopětuje… Kamarádství pak končí tak, že buď se z nich stanou milenci, nebo nepřátelé.

Mám bezvadnou přítelkyni Lenku, je to moc fajn ženská. Povoláním je pošťačka. Z Kroměříže.

Jakub Kohák mě tam vzal na jednu akci, kde jsme měli být atrakcí jako kluci z Okresního přeboru. Já měl pak zrovna volno, a tak jsem tam zůstal na hudební festival, kde jsem se úplně náhodou s blonďatou Lenkou seznámil. Žijeme spolu skoro čtyři roky. Už roznáší dopisy v Praze.

Po předcích. Naše rodina má prsty i v rumburské vzpouře (na sklonku 1. světové války se tam vzbouřilo na 700 českých vojáků, kteří nechtěli pokračovat v nesmyslné válce a snášet šikanu rakouských důstojníků – pozn. red.). Jeden z jejích vůdců František Noha byl bratr mého pradědy. Bylo mu čtyřiadvacet, když ho popravili. Prý chtěl být hercem. Letos v květnu mě tam pozvali na sté výročí vzpoury.

Dneska jsou mladí zkriplení počítači a mobily, je to vidět na všem. I ve sportu. Většinou jsou na tom fyzicky zoufale. Jak by ne, když žerou polystyrenové jídlo.

Hraju charitativní zápasy za fotbalový manšaft Real Top Praha, výtěžek jde vždy konkrétnímu člověku. Je fakt, že mě to stojí čím dál tím víc sil. Těch gólů už taky není tolik.

Hrají tam jak herečtí kolegové, tak bývalí profesionální fotbalisté, vyzvednout nechci nikoho, protože ti ostatní by se naštvali a přestali by mi přihrávat. Zamlada jsem se fotbalu hodně věnoval.

Jsem i velký fanoušek boxu, v Ústí se mu vždycky dařilo. Mnozí lidé považují box za stupidní sport, já si naopak myslím, že je to rytířská disciplína. Jeden čas jsem i trénoval. Jde o komplexní trénink těla, srovnatelný třeba s plaváním.

Po revoluci, kdy se rozjelo všechno zakázané, jsem koketoval hlavně s pervitinem. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že to nemám pod kontrolou, rozhodl jsem se změnit prostředí, ve kterém jsem se pohyboval – divadlo pro mě bylo odvykací kúrou.

Drogy bych nikomu nedoporučil, ale ani nezakázal. Ať si každý bere, co chce. Rozhodně jsou drogy, které bych nekriminalizoval, třeba marihuanu. Je to rostlina (vyšlechtěné konopí), kterou znali už staří Slované, žádná chemická výroba, kde člověk neví, co v tom je. Jsem pro liberalizaci veškerých drog. Ať je jasné, co kdo a odkud bere. Bylo by to daleko lepší, než když to je skryté mimo zákon, v rukách dealerů. A stát na tom na rozdíl od alkoholu a cigaret nic nevydělá.

Nepřemýšlel, myslel jsem si, že už budu dávno mrtvý. Rockeři dlouho nežijou, vzpomeňte, kolik jich odešlo v sedmadvaceti. Já to nějak přetáhl. Pak jsem si říkal, že to dám do devětačtyřiceti jako můj oblíbený Ladislav Klíma (nekonvenční filozof, básník a spisovatel z počátku 20. století – pozn. red.) a to jsem taky přetáhl. Po té padesátce mi to je tak trochu jedno. Uvidím, jaké číslo mi bude naděleno.

Vedu bohémský život, ale v pracovních věcech jsem profesionál, nikdy se kvůli mně nerušilo představení ani natáčení. Svým „koníčkům“ se věnuju jen mimo práci.

Už to je slabší, býval jsem lepší.

Třeba už nesnídám kořalku. Napřed teď zapíjím léky.