Hlavní obsah

Leoš Mareš: Nechci, aby mé děti měly pocit, že mohou mít všechno

Právo, Dana Braunová

Miluje rychlá auta, svoji rodinu, Petru Faltýnovou a Las Vegas. Nejlépe placený český moderátor naštěstí přišel i na to, že zpěv není jeho parketa – nehrozí tudíž, že by náš hudební trh oblažil o své páté cédéčko – a drží se toho, co umí opravdu dobře.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Leoš Mareš

Článek

A tím je moderování v těch nejrozmanitějších prostředích a před nejrozmanitějším publikem. Šestatřicetiletý Leoš Mareš se při něm nenechá zaskočit ani nachytat nepřipravený, nezklame organizátory ani publikum – pokud to zrovna není zasedání akademie věd nebo kongres Penklubu.

Budíček v pět

Vyčítají mu povrchnost a pubertální vtípky, ví však přesně, co na které publikum působí, kde může přidat a kde dát zpátečku. Umí si pohrát s náhodou a pohotově využít momentální situace i brilantní paměti.

Přes své potrhlé pochechtávání má vždy show pod kontrolou. Stejně jako svou image: fotografie v tajtrlíkovském kožichu u červeného ferrari (které později vyměnil za černé lamborghini) vystřídaly fotky s manželkou a dvěma synky. A aby si někdo nemyslel, že nám Leoš zfotrovatěl, proloží se to fotkami z nějaké pařby s modelkou, která je sice manželkou někoho docela jiného, ale mají se s Leošem tak rádi…

Foto: ČTK

Rok 2004 a Český slavík. Vycházející moderátorská hvězda uvádí tradičně suverénního matadora ankety. Karel Gott tehdy získal svého třicátého slavíka.

Na večírcích, kde se do sebe lámou panáky jako před popravou, je jako ryba ve vodě. To mu však nijak nebrání, aby každý všední den nezahajoval úderem šesté na Evropě 2 Ranní show.

„Už patnáct let vstávám od pondělí do pátku do rádia v pět ráno. Těch ranních show bylo celkem 3500. Máme posluchače, kterým je dvacet, ti to prakticky poslouchají celý život. Původně jsme počítali nanejvýš se třemi lety,“ říká lehce ochraptělým hlasem.

„Včera jsem měl nějakou akci, dostal jsem se do postele někdy v půl třetí. Naštěstí nepotřebuju moc spát. Ani by mě nebavilo jít brzy do postele. Někam mě to stále žene, pořád mám strach, že o něco přijdu,“ přiznává rozhlasový Moderátor roku 2012.

Pracovitý frajírek

„Dlouho jsem si to odpracovával. Šel jsem po malých krůčkách, nezažil jsem žádný boom ze dne na den,“ popisuje svoji cestu ke slávě. Před dvaceti lety hlásil na zimním stadionu v Berouně, kdo dal branku a kde se prodává občerstvení, v osmnácti letech uváděl v rodném městě svoji první diskotéku.

„To si přišel někdo pro podpis tak jednou za měsíc. Pak jsem nastoupil do chebského rádia Egrensis, na první autogramiádu přišlo šest lidí. V Praze na Evropě 2 asi dvacet,“ líčí své stoupání po žebříčku popularity. „Pak jsem natočil nějaké písničky a občas se chtěl se mnou někdo vyfotit.“

Na počátku milénia vydal čtyři cédéčka, s jejichž písničkami doteď na přání pořadatelů vystupuje. „Je to takové retro. Jsem moderátor, ne zpěvák,“ říká soudně.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Leoš Mareš

S tím, že vždycky velmi toužil po popularitě, nedělá žádné okolky. „Bylo by teď pokrytecké říkat, že mi je popularita nepříjemná. Rozumím těm lidem, protože jsem jedním z nich. Na karlovarském festivalu jsem taky vymýšlel, jak získat fotku s Robertem De Nirem, a když jsem teď byl na Formuli 1 v Abú Dhabí, toužil jsem se vyfotit s Lewisem Hamiltonem,“ svěřuje se.

„Na každé autogramiádě jsem říkal: Já jsem byl stejný fanoušek jako vy a strašně jsem toužil po podpisu, takže neodejdu dřív, dokud se nepodepíšu všem, co tu jsou. Vydrželo mi to přesně šest týdnů."

"Když jsem přijel na autogramiádu do Ostravy, čekaly tam čtyři tisíce lidí. Stáli ve frontě kolem dokola obchodního centra. Akce byla od dvou hodin, do tří jsem vystupoval, a i když už byla v půl osmé úplná tma, ten had se nezmenšoval. Někdo tam čekal třeba čtyři a půl hodiny.“

Miliónové honoráře

Popularita mu přinesla milióny – a těch si šestatřicetiletý Leoš umí užívat: drahá auta, luxusní cestování, dům pro manželku a děti, nákladný život s přítelkyní.

Přívlastku nejlépe placený moderátor se nijak nebrání: „Novináři mají tyhle nálepky rádi, koho by taky zajímal nejhůř placený moderátor. Ano, dostávám asi proti kolegům víc zaplaceno. Ale taky si beru víc práce. Třeba Marek Eben je na tom srovnatelně, ale nejde do tolika věcí.“

Práci neodmítá. Moderuje křty, soutěže, premiéry nebo firemní akce po celé republice. Prostředí a situace, na které se lze dopředu těžko připravit. Žádná neočekávaná situace ho dosud na kolena nedostala.

„Je třeba mít otevřené oči, vnímat lidi kolem, a vždycky se stane něco, co tu situaci vyřeší. Mám docela dobrý odhad: když se ocitnu před mikrofonem s někým, koho jsem v životě neviděl, v drtivé většině případů je ten člověk takový, jak jsem si představoval."

"Když se komunikace nevede, okamžitě jdu dál – nikoho netýrám, případná trapnost by se obrátila proti mně a průběhu akce,“ říká.

Foto: ČTK

V roce 2008 vyhlásil vítězem pěvecké soutěže X Factor Jiřího Zonygu. Jeho finálovým soupeřem byl Ondřej Ruml.

Stalo se mu třeba, že při show pro dva tisíce lidí nefungoval mikrofon. „Začal jsem moderovat bez něho: Víte, já vlastně žádnej mikrofon nepotřebuju, zakřičel jsem. Zvukař se vzpamatoval a vyměnil mi ho,“ vzpomíná.

„Nejhorší jsou lidi, kteří klidně při moderování vlezou na scénu a chtějí se vyfotit. To je, jako by třeba na Národním někdo vyskočil na jeviště a Mirku Donutilovi řekl: Já se s vámi jen vyfotím – bude to chvilička a můžete zase hrát."

"Snažím se to obrátit v legraci, třeba řeknu, že to bude za deset korun. V žádném případě nejsem na ty lidi naštvaný, jen si neuvědomují, že pro ně to je deset sekund, ale když je těch lidí sto, je to pro mě stokrát deset sekund.“

Nejhorší jsou podle něj foťáky v mobilním telefonu. „Je to neuvěřitelný žrout času. Dřív lidi s sebou fotoaparáty moc nenosili, teď má mobil každý. Vyndá to, chvíli to nastavuje a pak to dá do ruky někomu, kdo to nezná. Jdu třeba po ulici s rodinou nebo s nějakými lidmi, ti jsou sto metrů vepředu, a pořád to není hotové."

"V Brně jsem moderoval módní přehlídku, kde modelky chodily se psy, už to končilo, a najednou vyskočí na molo nějaký pán a jde ke mně. Zareagoval jsem ve smyslu, že mi asi jde vynadat, že jsem něco blbě řekl. On že ne, že mi jen chce předat vizitku. Když jsem se na ni podíval, bylo tam, že provozuje psí hřbitov: kremace, obřady, psí urničky. To by člověk nevymyslel.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Do ranního studia na Evropě 2 vstává už patnáct let v pět ráno.

Zkušeného moderátora nerozhodila ani těžko uvěřitelná epizoda při premiéře posledního Jamese Bonda: „Součástí byla prezentace pivovaru, který na tom filmu spolupracoval a nabízel ve dvou sálech pro vybraného diváka kartón piva. Stál vedle mě pětibojař David Svoboda, který měl namátkou říct číslo řady a sedadla. V tom obrovském sále vybral sedačku, kde seděl herec Michal Dlouhý. Přejdeme do druhého sálu a tam vybral představitelku firmy vyrábějící nealkoholické nápoje.“

Osm let s megashow

„Když jsem se poprvé zkoušel dostat na Evropu 2, řekli mi, že nemám šanci. Pak mi tam někdo poradil, abych poslal kazetu, že mi dají do tří týdnů vědět. Ozvali se za tři měsíce. V televizi to šlo taky těžce. Vždycky jsem se dostal do nějakého nejužšího výběru, ale nakonec vzali toho druhého. Už mi to neustálé odmítání lezlo na nervy.“

Zlom nastal v roce 2003, kdy mu na Nově nabídli moderování hudební hitparády Eso. Následoval Český slavík, předávání televizních cen, Big Brother a dlouhý seznam talentových megasoutěží. Leoš Mareš se díval pomalu z každé titulní strany, z každého reklamního plakátu. Uniknout informaci, s kým zrovna chodí či kde se svým luxusním vozem boural, bylo takřka nemožné.

Účastníci pachtící se v různých soutěžích za slávou zůstávali v jeho stínu. V moderování ve dvojici, ať s Adelou Banášovou v SuperStar, nebo s Tinou v Hlasu ČeskoSlovenska, byl spíš sólista.

Foto: Milan Malíček, Právo

Leošovo srdce teď patří modelce Petře Faltýnové (34). Ta má s manželem, podnikatelem Šimonem Šteklem, dceru Adrianu. V prosinci Leoš moderoval křest Petřina erotického kalendáře.

Po osmi letech, kdy moderoval snad všechny velké show, které se na zdejších obrazovkách objevily, to vypadá, že se ty letošní obejdou bez něho. Prý mu to chybět nebude: „SuperStar jsem měl moc rád, ale faktem je, že to je skvěle napsaný formát, který bude mít diváky vždycky. Lidé se budou na SuperStar dívat, ať ji bude moderovat kdokoli."

"Měl jsem s Novou tříletou smlouvu, která na konci roku vypršela. Když se připravovala nová SuperStar, jednali jsme o nové talkshow, takže jsem se nějak automaticky přesunul do jiné fáze. Jsem rád, že jsem to dilema nemusel řešit. Kdyby mi to nabídli, asi bych nedokázal odmítnout. Je to ale strašný stres, před každým přenosem jsem si říkal, že to už příště dělat nebudu."

"Baví mě rádio, moderuji různé akce, občas si odběhnu do nějaké televize. Dávám si pauzičku a sbírám síly na něco vlastního,“ tvrdí Mareš. „Chci do toho víc mluvit, budou se tam dít věci, které budu připravovat já. Něco víc než uvádět někoho, kdo hezky zpívá.“ A jak by měla jeho vlastní talkshow vypadat?

„Bylo by to glosování toho, co se děje kolem nás. V tomhle žánru nic převratného neobjevíte. Když se rozhodnete vydávat noviny, zprávy jsou dané, a bude jen záležet na tom, jací tam budou psát novináři a jakou budete mít grafiku,“ soudí Leoš Mareš a naznačuje, že by ho lákala denní talkshow, do které se u nás dosud nikdo nepustil.

Foto: ČTK

ČeskoSlovenskou SuperStar moderoval se slovenskou kolegyní Adelou Banášovou.

„Venku to je běžné, ale u nás jsme zvyklí na týdenní. Jenže tady chybí zázemí – a mně se nechce jít do kompromisu. Navíc si myslím, že mám čas. Moderátor takové show by měl být vyzrálejší,“ říká a demonstruje svoji znalost žánru jmény Jay Leno, David Letterman, Conan O’Brian. „Ti to dělají třeba 25 let. Jejich způsob vedení talkshow je úplně jiný, než jsme tady zvyklí.“

Vzhůru do Las Vegas

Jízlivé komentáře bulváru, že bez moderování velkých televizních soutěží si nebude moci dopřávat luxusu, na který je zvyklý, odbývá: „Televizní věci tvořily část mého rozpočtu, kterou naplňuji jinak. Mám hodně práce v rádiu i spoustu moderování různých akcí. Na práci v televizi nejsem tolik finančně závislý. Cennější je pro mě víc volna. Při SuperStar nemůžu pět měsíců nikam jet.“

A to by teď Leoše mrzelo: „Zamiloval jsem si Las Vegas. Jezdím tam dvakrát třikrát do roka a pokaždé si připadám jako dítě na Matějské pouti. Každému bych to doporučil. Je to mnohem levnější, než by si čtenáři mohli myslet. Je tam neskutečně levné ubytování. Super hotel za 70 dolarů za noc.“

Každý, koho jsem tam vzal, byl v šoku, jak je Las Vegas jiné, než si představoval. Není to žádné město hříchu, paří se tam stejně jako v Ostravě, Brně nebo v Praze. Je tam i nepřeberné množství atrakcí pro děti, fantastické restaurace a hlavně show. Představte si v každém hotelu obrovské divadlo, kde je každý večer nějaká show. Je jich takových osmdesát. Kouzelnická, taneční, komediální.“

Hazard ho tam až tak nepřitahuje: „To je taková povinnost. Já byl odmala hravý, takže mě to docela baví. Spíš poker než ruleta. Porovnáváte vlastní nápady, důvtip, strategii s ostatními. Jako bych si šel zahrát tenis se sedmi lidmi najednou. Baví mě ta hra, nemusí se ani hrát o peníze.“

Pokerové turnaje na internetu ho nelákají: „Chyběl by mi osobní kontakt se soupeři. Vidíte-li je, máte větší radost, když je porazíte."

Trochu si zamoralizovat

Psát o tom, že má Leoš Mareš manželku Moniku, s níž má dva syny, a žije s vdanou modelkou, je asi zbytečné.

„Manželka se syny bydlí v domě v Jinonicích, který jsem koupil. Pravidelně za nimi docházím, občas si beru kluky k sobě. Bydlím v našem starém bytě a mojí partnerkou je Petra Faltýnová,“ popisuje lakonicky svou životní konstelaci a jedním dechem dodává, jak si čím dál víc užívá otcovství.

„Sedmiletý Jakub je už absolutní parťák, dá se s ním bavit o všem, blbneme spolu, vidím se v něm. Mladšímu Matějovi jsou tři a půl, hrajeme si a je s ním legrace.

Monika o mně říká, že jsem na ně hrozně přísný. Já jen chci, aby si kluci nemysleli, že je všechno zadarmo. Měli by vědět, že všechno stojí nějaké úsilí. Nedávám rád dárky kvůli ničemu, ty mají dostávat jen k narozeninám nebo k Vánocům. Asi to se mnou budou mít horší než s někým, kdo dělá jiné zaměstnání,“ zamýšlí se.

Foto: ČTK

Moniku Poslušnou si vzal v červenci 2008 na zámku Jemniště. Staršímu synovi Jakubovi tehdy byly dva roky.

„Jakub hrozně touží po iPadu, někteří spolužáci ho už mají, ale já mu to ještě nechci kupovat, i když bych na to měl. Nechci, aby měl pocit, že může mít všechno. Jiné dítě by to už dávno dostalo. Určitě mu v osmnácti nekoupím auto. Pokud jde o vzdělání, chci mu poskytnout to nejlepší.“

Leoš Mareš věří, že každý musí stát na vlastních nohách. „Znáte někoho ve svém okolí, kdo se nevypracoval sám?“ klade řečnickou otázku. „Jsem z generace, které rodiče nemohli pořídit všechno, co by si přáli. Všichni to museli dokázat sami. Nikdo nemáme rodiče, kteří by nám v osmnácti dali milión. Nebo koupili byt. Museli jsme si na něj vydělat. Všichni chceme zajistit rodinu a děti, ale nemá se tím demotivovat. Jak chcete mladého člověka pro něco zapálit, když dostává tučnou apanáž?“

Na otázku, jak si představuje svůj život za deset let, má velmi neambiciózní odpověď: „Aby běžel jako teď. Hektika pominula, jsem teď v rovnováze, žiju v energickém, dynamickém klidu. Kéž by to takhle zůstalo. A kdyby to šlo zařídit, aby takhle zůstaly i děti,“ přeje si a dodává, že jak se blíží ke čtyřicítce, víc ho zajímá veřejný život. „Nechci do něho vstoupit, ale chápu čím dál víc lidi, kteří to udělali.“

Související témata:

Související články

Robert Jašków: Padouši mi jdou

Vyrůstal jako jedináček, nyní ho obklopuje smečka tří dětí a několika sourozenců, které získal v dospělosti. Dotočil film, kde hraje znuděného podnikatele...

Výběr článků

Načítám