Leoš Mareš: Kvůli Stardance jsem vypnul normální život

Dost lidí je překvapených, jak se teď chovám, ale takový taky jsem, jen to lidi o mně nevědí, protože ve věcech, které jsem dosud dělal, to nebylo vidět. Nechci říkat, že všechno, co se o mně říká, není pravda. Mám určitou aroganci, ta mi pomáhá překonávat překážky a šetří čas.

Při akcích, které moderuju, se cítím za celou show zodpovědný a tlačím co nejvíc na plyn, abych dosáhl maximálního výsledku. Jsme třeba v přímém přenosu, a tak to musí být rychlé, direktivní. Je to pro mě jako vedení bitvy. Chápu, že to pro někoho může být těžké spolknout. Ve StarDance jsem byl v úplně jiné roli. Byl jsem vojín, který srazí podpatky a poslechne rozkaz. Řekli tancuj, tak jsem tancoval.

Vypnul jsem normální život. Neexistovalo, abych ponocoval po barech, když jsem šel výjimečně na večeři, byl jsem v deset doma a šel spát. Nepamatuju, že bych kdy chodil spát takhle brzo. Bez toho bych to ale vůbec nevydržel.

Kdepak! Užíval jsem si, že jsem se ocitnul v úplně jiném světě, že jsem byl součást týmu, nevyčuhoval jsem, nenesl odpovědnost. Režisér mi řekl, kde mám stát a kam mám koukat, partnerka mi řekla, co s nohama, nějak mě nasvítili a já přišel a udělal to, co mi řekli.

Když moderuju, tak to svým způsobem řídím. Mám-li tam nějakého hosta, musím se s ním setkat a vymyslet, co uděláme. Tady to běželo samo.

Navíc jsem byl s bezvadnými lidmi. Jediná chyba byla, že když všichni chodili kouřit nebo na kafe, zůstal jsem tam sám. Je nekouřím ani nepiju kafe.

Po přímém přenosu jsme ale šli na pivo a ten první hlt jsem prožíval po týdenní dřině jako orgasmus. Jenže pak jsem kouknul na hodinky, viděl, že je skoro jedenáct a v osm ráno mi začínal trénink na nový tanec. Takže spokojený a uvolněný jsem se cítil asi tak v půl deváté, kdy jsem měl po tanci, do těch jedenácti. To jsem byl opravdu šťastný. Zbytek týdne bylo totální nasazení, dril, odříkání.

Jsem si jistý, že až pomine ten stres, zůstanou jen hezké vzpomínky. Ve skutečnosti nejsem ten, který by lezl v Himálaji na osmitisícovky. Tohle ale taková osmitisícovka byla. Vzali mě do expedice, odletěl jsem do Káthmándú, vyrazili jsme a už nešlo říct, že mě bolí nohy a letím zpátky. Už jsem s nimi chtěl vylézt na vrchol. Zároveň vím, že kdyby mě někdo zval na další výpravu, tak rozhodně nejedu.

Himálaj už ale budu mít navždy rád. Kdykoli potkám někoho, kdo tam taky byl, tak si máme o čem povídat. Nedávno jsem se třeba setkal s panem Kratinou a s panem Schmitzerem, které jsem předtím vůbec neznal, a díky společné zkušenosti ze StarDance jsme se bavili jako parťáci.

Nikdo nechce vypadnout, ale nějakou přehnanou touhu po vítězství jsem nepozoroval na žádném páru. Spíš snahu neselhat a pokračovat dál. Pro tři páry, které se dostaly do finále, to jistě bude vrchol té osmitisícovky.

Mrzí a moc. Strašně jsem toužil ty tance natrénovat lépe, ale nepodařilo se mi to. Dal jsem tomu všechno, ale nestačilo to. Vypadli jsme zaslouženě. Ostatní byli prostě lepší.

To bylo paradoxně na tom všem to nejlepší. Byla to pro mě osvěžující změna a zároveň veliká úleva. Když něco neumím, hledám lidi, kteří mě to můžou naučit. Tancovat jsem neuměl a moje partnerka Katarína je v tom vynikající. Byl jsem žák a ona učitel.

To je, jako byste se chtěla naučit portugalsky a měla jste problém s tím, že lektor umí portugalsky líp než vy. Tady to bylo stejné. Tancovat neumím a jsem rád, že se mě to někdo, kdo to umí, snažil naučit. Kdybychom soutěžili v moderování, které celý život dělám, tam bych se přirozeně prosazoval.

Dělat s ním je obrovská radost. Marka mám moc rád, líbí se mi jeho styl. Mám pocit, že i jeho vztah ke mně je pozitivní, čehož si vážím.

Já už měl trému i na zkoušce, a když se pak v sobotu ozvalo Prosím, pojďte na taneční parket, tak muselo být vidět, jak mi pod košilí buší srdce.

Mám za sebou stovky přímých přenosů, ale když moderuju nějaký program a třeba se mi nepovede úvod, můžu to při dalším vstupu napravit, mohu zaimprovizovat a vrátit to, kde to má být. Tady stojíte na parketu s partnerkou, a když zkazíte choreografii, tak už nic nemůžete opravit. Máte jeden devadesátisekundový pokus na zúročení týdenní dřiny. Jsem perfekcionista ve všem, co dělám, a představa selhání je pro mě zničující.

Vnímal jsem to jako odpovědnost vůči divákům a partnerce Kataríně. Chtěl jsem udělat maximum.

Je to skoro komické, ale po patnácti letech moderování všech Slavíků, SuperStar, Big Brothra, X-Faktoru, Miss, Andělů, TýTý to pro ně byl téměř vrchol mé kariéry a neuvěřitelně to prožívaly.

Vždycky jsem měl rád kultivovanost v tom, jak se kdo obléká, mluví, pohybuje. Až teď jsem zjistil, že to všechno je v tanci. Jako rodič bych trval na tom, aby děti chodily do tanečních.

Znamená to hodně pro pohybovou paměť. Já třeba tancoval jen v šestnácti v tanečních a dodneška si některé kroky pamatuju. Po třiadvaceti letech. Navíc při tanci je jediná příležitost, kdy k sobě můžete tisknout úplně cizí ženskou na místech, kde byste za jiných okolností dostali facku. To je přece geniální!

Já hlavně počítal kroky a snažil se jí to nezkazit! Nemluvě o tom, že oba máme partnery a navzájem se známe. Bylo fajn se jí dotýkat, ale bylo to jako třeba v krasobruslení. Dotýkali jsme se, jak jsme měli, měli jsme nějaký výraz, ale mysleli na co nejlepší sportovní výkon.

Konečně začnu dělat něco jiného než trénovat na StarDance nebo myslet na StarDance. Budu normálně žít, budu s dětmi, pořádně se vyspím, přestanu být asociální, vyrazím mezi lidi.

Štědrý den a Boží hod mám každý rok stejný: 24. prosince vysílám už dvacet let v rádiu od šesti do dvanácti, pak jedu s dětmi na Staroměstské náměstí a potom máme klasický Štědrý večer. Další den jdeme navštívit rodiče. (Rozhovor proběhl před Vánoci, krátce po vyřazení ze soutěže - pozn. red.)

Pojedeme s přítelkyní na dovolenou neznámo kam.

Já to samozřejmě vím, ale nemůžu vám to říct, protože to bude pro Moniku (34letá módní redaktorka M. Koblížková – pozn. red.) překvapení. Kam letíme, se dozví až na letišti.

Nějaké nenaplněné ambice nemám. Naopak jsem si řekl, že už nikdy nechci opakovat, co jsem zažíval od podzimu: čtyřikrát týdně televizní show, pětkrát týdně od šesti do devíti ráno rádio, nasmlouvaná moderování po celé republice, do toho každý den tréninky StarDance. Na svůj život jsem vůbec neměl čas.

Já už nechci pořád něco dokazovat. Stejně bude všechno zapomenuto. Nejsem herec ani muzikant, takže po mě nezbydou filmy nebo písničky. Moderátorství je v tomhle trochu prokletá profese.

Chci být s dětmi, s lidmi, které mám rád. Nemám nesplněné sny. Žiju šťastný život, miluju práci, kterou dělám a jsem za ni královsky placený. Až mi to přijde vůči jiným lidem nespravedlivé. Moje životní cesta překonala všechny moje představy.