Leona Machálková: Konečně žiju svůj život

Snažím se co nejvíc věnovat synovi. Po škole ho doprovázím na kroužky. Když je krásné počasí, sportujeme v přírodě. Já sama ráda běhám, jezdím na kole a v poslední době jsem objevila také power plate (posilovací přístroj - pozn. red.), na který si chodím zacvičit. Protože jsem odjakživa společenská, snažím se v rámci možností dostat i do kina, divadla nebo na nějaký pěkný koncert. Naposledy jsem byla v Obecním domě na Paco de Luciovi a byla jsem nadšená.

Chci také víc číst a vůbec se vzdělávat. Ráda bych se naučila alespoň trošku slušně hrát na klavír. Celý život mi chybí, že neumím hrát na nějaký harmonický nástroj. Proto jsem dala řeč s mým kolegou z Divadla Kalich Petrem Opavou a budu u něj brát hodiny. V hlavě mi občas zní melodie, tak bych byla šťastná, kdybych je dokázala zachytit.

…ale to už je tak dávno, dnes si na ně zahraji opravdu jen příležitostně. Zato Artur se rozhodl, že bude hrát na kytaru. Je už v druhé třídě, školu zvládá velmi dobře, tak můžeme přidat plyn.

No jasně! Říká o sobě, že je Thajčan. Opravuji ho, že když už, tak Thajec. Vysvětlila jsem mu, že je Čech, který se v osmnácti letech může svobodně rozhodnout, jakou národnost zvolí. Thajsko si zamiloval, celá jeho kultura a atmosféra ho oslovila. Koneckonců se asi přede dvěma lety rozhodl, že bude sbírat Buddhy. Ví, co to je meditovat, a má rád etnické designové předměty.

Před časem jsem mu slíbila, že si doma zřídíme etno koutek, takovou naši svatyni, kde budeme společně meditovat, odpočívat a povídat si o životě. Artur s námi navštívil také Barmu, Čínu a Japonsko. Na „svoje“ Thajsko ovšem nedá dopustit.

Byli jsme spolu pár dní v Kalábrii, kde žije moje sestra Adélka s rodinou. Moc se nám tam líbilo. Všechno, až na nešťastné kufry, které cestou tam zůstaly trčet v Římě, klaplo. Užili jsme si především koupání v moři. Artík potom odjel s Bořkem na chalupu, moje maminka s tatínkem si ho vzali na Moravu, kde mu přichystali krásný klukovský program.

Hned nato se se svým klubem Tiger Team zdokonaloval a užil si deset nádherných dnů na letním táboře v jižních Čechách. Ani se mu moc nechtělo domů. Jsem ráda, že zapadl do správné partičky, spal ve stanu a táborničil bez elektriky. Rozhodně se nenudil.

Ano, uvědomila jsem si, jak je důležité se k sobě chovat přátelsky, snažit se i po rozchodu spolu vycházet. Už kvůli naší minulosti a pochopitelně i kvůli současnosti a budoucnosti našeho dítěte.

Bořek je výjimečný skvělý muž, v mnoha ohledech je náročný a je bohém. Vždycky si dělá, co chce, a nikdy na nikoho nedá. Teď nemyslím jenom na náš vztah, ale všeobecně. Vždycky prosazuje svou, takový zkrátka je a už se nezmění. Má to své výhody i nevýhody.

Naši kamarádi se občas smáli a říkali mi ,Co jsi čekala?‘ Bořek je zkrátka samorost, exploze nápadů! Proto je tak kreativní, je bláznivý, má velké sebevědomí a díky tomu dokázal spoustu věcí obhájit. Někdy ale také narazil, protože příliš riskoval, a doplatil na to. Ale to už je jeho ruleta.

Soužití s ním bylo opojné, hodně mi do života přineslo - a pochopitelně i za cenu některých obětí. Jako žena po jeho boku jsem spoustu věcí musela oželet, když jsem s ním chtěla žít. A to jsem chtěla, protože mi imponoval. V mnohém mi otevřel oči, procestovala jsem s ním spoustu zemí, a to úplně jinak než s cestovní kanceláří, poznala jsem řadu úžasných lidí.

Mohla jsem se s ním bavit o všem a stala jsem se vedle něj tolerantnější. Teď jsem úplně jiná než ta Leona před deseti lety. Naší společné cesty rozhodně nelituji. Sice to mohlo dopadnout jinak, ale i tak jsem ráda, že jsme spolu byli a že se nám z naší lásky narodil syn.

To asi ano, ale nemyslím si, že by kolem mě chodili samí nezajímaví lidé. Jsem člověk, který se nerad svazuje minulostí. Co bylo, bylo a teď se zase můžu těšit na něco nového, co přijde. Jsem otevřená novým věcem a zážitkům.

Všechny mám ráda. Řekla bych, že mi role seděly. S láskou ovšem vzpomínám na ten úplně první, na ikonu všech muzikálů - West Side Story, kde jsem hrála a zpívala roli Anity. V tom nejlepším slova smyslu mě poznamenal také Jesus Christ Superstar. Role Adriany a Sandry v muzikálu Dracula mi pomohly se prosadit.

Koukám na ten příběh romantickýma očima, vždycky se mi líbil, viděla jsem film, téma mě oslovuje. Fascinuje mě celé to představení od designu přes režii, interpretační výkony až po skvělé texty a úžasnou hudbu. Imponuje mi i role Čarodějnice, která mi nabízí zase jiné výrazové možnosti - expresivní a dramatické. Je to zlá babice, ale pak je vám jí i líto. Divák si nejspíš říká - Ta ale dopadla! Ale já jsem naprosto spokojená.

Asi ano, proč ne? Pokud by tedy zrovna nebyl nějaký mor. Nepoznala bych sice internet a elektřinu, ale zase bych pila čistou vodu ze studánky.

Myslíte to, že jsem dlouho nevydala autorskou desku?

Mám stále hodně koncertů a už dávno jsem se postavila na vlastní nohy. Zformovala jsem vlastní kapelu, se kterou vystupuji. Repertoár mám. Ráda zpívám také s big bandy nebo se symfonickými tělesy. Svůj muzikantský sólový život mám docela pestrý. Vyřádím se.

V současné době s kapelou chystáme nový koncertní program, který obohatí také dvě tanečnice a vokalistky zároveň. Jednou z nich je Radka Pavlovčinová, moje kolegyně a alternace Čarodějnice v Robinu Hoodovi. Nejenže je krásná a milá, ale skvěle tančí a dobře zpívá.

Vydala jsem jich sedm, včetně té loňské s největšími hity. Letos jsem vedla úspěšná jednání se sponzorem, který mi umožní zrealizovat novou velkorysou desku. Přála bych si, abychom ji mohli vydat na jaře.

Jakkoli kus mého srdce zůstal na Moravě a Moravačkou se stále cítím, jsem v Praze opravdu šťastná. Domnívám se, že je to výjimečné město pro život. Navíc se tu pro mě jako pro zpěvačku soustředí práce, pořád se tady něco děje. Praha je úžasná po všech stránkách, je tu i hodně zeleně - parků, sadů, lesoparků. Už dávno jsem objevila kouzlo Prokopského údolí nebo Divoké Šárky. Seznámila jsem se s různými cyklostezkami. Praha je opravdu mimořádně senzační místo pro život.

Nedávno jsem měla šňůru po Moravě, v Olomouci jsem bydlela a dopoledne jsem měla volná. Prošla jsem si zase po delší době město, byla jsem v chrámu sv. Mořice a Panny Marie Sněžné, zašla jsem k Dómu na Václavské náměstí a uvědomila jsem si, jak je Olomouc krásná a jak po revoluci rozkvetla. Pro mě, děvče z Přerova, které po maturitě přijali do Olomouce na vysokou školu, to byl v těch osmnácti letech přestup do vyšší kategorie, byť jsem ještě studovala za socialismu. Promovala jsem v roce 1990. Tehdy pro mě Olomouc měla esprit.

Vždycky tam byl bezvadný klubový život, chodili jsme do malého hudebního divadla nebo Stiborova divadla, do spousty hospůdek a klubů. Nikdy jsem se nenudila. Ale bylo to také posádkové město plné Rusů. To mi vadilo, protože se chovali velkopansky, devastovali přírodu, dělali i to, co by jim ani doma neprošlo.

Do Přerova se ráda vracím, také rozkvetl. Miluji jeho historické centrum a ráda se procházím okolo Bečvy. Tam je moje dětství. Nedávno jsem zde zpívala s Helenou Vondráčkovou a Michalem Davidem na charitativním povodňovém koncertu. Přišlo neuvěřitelně moc lidí a celou akci provázela báječná atmosféra. Stále mám hezký pocit z této akce, která se vydařila a potěšila spousty lidí.

Člověk by neměl lpět na nikom a na ničem, protože pak přijde nějaká životní zákruta a všechno je jinak. Jenže já jsem typ, který se potřebuje zakořenit. Musím mít pocit, že někam patřím, uklidňuje mě to. Bořek například kořeny vůbec nepotřebuje, je úplně jinak stavěný než já. Nicméně i já připouštím, že bych možná mohla žít jinde.

Pracuji na tom. Medituji, rozmlouvám s někým zasvěceným a stejně naladěným. Snažím se uvolnit srdeční čakru, uvědomit si, že sami na svět přicházíme, sami ho opouštíme. Naše štěstí nemůže být závislé na nikom, jsme za něj odpovědní sami podle toho, jak si svá přání nastavíme, co opravdu chceme. S tímto zjištěním lépe zvládneme to, když se s námi partner nečekaně rozejde. Jsme schopni odpuštění a můžeme ho časem pochopit. Proto je důležité být spokojen se svým životem, sám se sebou. Jiná cesta není.

Ne že bych byla úplně šťastná, ale spokojená snad ano. Jsem vděčná osudu za spoustu věcí, které mě potkaly. Začínám studovat duchovní literaturu, nejvíc buddhistickou, zajímají mě ájurvéda, východní nauky, které vedou ke světlu. Západní komerčně orientovaná civilizace se už vyčerpala.

Východní filozofické směry mě zaujaly svojí tolerancí, orientací na radost v životě a všudypřítomnou láskou. Opakuji si to stále jako mantru. Jediné, co nám může zaručit spokojený život, je mít rád lidi. Je to tak jednoduché, je to klíč absolutně ke všemu.

Toužím po nové lásce a doufám, že potkám někoho, kdo je naladěný jako já.