Leona Machálková: Každou minutu máme všichni volbu: já, nebo ty

Jsem úplně jiný člověk. Ve všem. Měla jsem jiného partnera, byla jsem bezdětná.

Myslím, že mi pořád nějaké zůstaly. Ale vývoj tu určitě je. Jsem šťastná, že mohu dělat to, co mě baví, to se nezměnilo. Tehdy jsem teprve začínala s kariérou, mezitím se trochu rozběhla. Hrála jsem v Semaforu a moderovala v rádiu. Muzikál Drákula byla moje teprve třetí velká příležitost. Od té doby mi zkušeností přibylo. Ale pořád se cítím mladá. A je jen dobře, že si to myslí i produkce. I po těch čtrnácti letech zase hraju mladou!

Nebyla to moje podmínka, klidně bych si zahrála i jiný charakter. Co pořád jen krasavice a mladé dívky! Ale na druhé straně to beru jako kompliment, imponuje mi, že ji ještě můžu hrát. Dnes se mi ale mnohem líp zpívá i hraje, cítím se uvolněnější. Kéž by to tak vnímal i divák!

Ano. Dřív jsem někdy moc tlačila na pilu, ale snad mě omlouvá, že moje nasazení bylo motivované velkou chutí hrát a zpívat. Dnes se cítím přirozeněji.

Protože jsem si od Drákuly šest let odpočinula, je to jedině příjemné. Ale svou roli si ještě pamatuju. V roce 2003 se totiž muzikál už jednou hrál. Tři nešťastné měsíce.

Tehdy se ten muzikál neujal, nebyl o něj zájem. Nasadil se totiž předčasně. Zkoušeli jsme tehdy dva a půl měsíce, hráli tři a výsledek? Škoda mluvit. Přitom je to dílo ověřené časem, ale tehdy na něj nebyly ty správné podmínky. Nyní jsme v úplně jiné situaci. Je příjemnější se dívat do plného hlediště než počítat diváky. Škoda že se mezi nás nevrátil Jirka Korn, je to skvělý herec, zpěvák i kolega. Doufám, že svého rozhodnutí bude litovat.

Kromě zkušeností a toho, že mám ráda svou práci, se udržuju taky fyzicky aktivní. K tomu mám pravidelnou práci a mám jí dost. Naštěstí nemám problém s kily navíc, to mám po tátovi.

Ne. Nikdy jsem žádnou nedržela. Za to děkuji genům. Navíc když intenzívně zkouším, není ani čas se najíst. Mnohdy oběd vynechám. Ráda taky sportuju. Když je někdo líný, tak ať se nediví, že tloustne. (směje se) Nejsem žádná velká sportovkyně, ale ráda se sportu rekreačně věnuju. Plavu, běhám, bruslím, lyžuju. A ve svém synovi si pěstuju parťáka. Lyžuje a bruslí se mnou. Volný čas spolu často trávíme sportem.

Ten zůstává doma a uvaří nám oběd. Nebo něco kutí doma a na chalupě. Často je to tak, že já se synem si vyjedeme na kole a taťka zatím doma vaří nějakou specialitu. Možná že to je naopak než v mnohých jiných rodinách, ale když jsme v tom oba spokojení, proč to měnit? Je to model, který funguje. Nebudu mu přece vyčítat: ty zase vaříš?

Zatím se to daří řešit. Přes den chodí do školky. Kdo ho vyzvedne, na tom se s partnerem vždycky domluvíme. I v tom, kdo ho odvede na plavání či na jiu-jitsu. Navíc mám dvě kamarádky, respektive dcery mých kamarádek, které taky občas rády pohlídají. Je nepodstatné, kdo syna vyzvedne, když se pak všichni sejdeme doma. Je pravda, že mám oporu v rodičích ve chvílích, kdy je partner v zahraničí, což bývá docela často. Táta přijede třeba na týden a převezme velení.

Ano a krom toho je už v důchodu a přitom při síle, takže toho zastane hodně. Navíc zpívám tak třikrát čtyřikrát týdně, takže nejsem pryč každý večer.

Ano. Kolikrát vytáhne z hlavy neuvěřitelné souvislosti, které se staly před lety. Pamatuje si, co se stalo, když mu byly třeba dva roky. Včetně detailů, co si který pán dal v restauraci k jídlu.

Je to přesně to dítě, co pravidelně nacvičuje něco před zrcadlem. Má fakt velký smysl pro humor. Pořád vymýšlí, jak by někoho pobavil. Ví, že ho za to často odměníme smíchem. Kolikrát rozesměje i lidi v samoobsluze. Sám si třeba vymýšlí vtipy. A pak se mě vážně zeptá: maminko, víš o tom, že máš legračního chlapečka?

Myslím, že páreček je vždycky senzační. A ještě se na to cítím. Znám to heslo: jedno dítě žádné dítě. Ale říkám: pokud, tak honem! Sil přece jen ubývá. Přirozeně. My ženy jsme limitované. Ale zatím mám energie pořád dost. Mám jí tolik, že bych klidně mohla držet aktivní krok s dítětem. Navíc je Arturovi už šest, takže je na něj docela spoleh. Dokáže se zkoncentrovat a poslechnout mě. Myslím, že kočárek by na chvilku dokázal ohlídat.

Je velmi tolerantní, ale kdybych donesla něco vyloženě nevkusného a jemu to vadilo, tak by mi to jistě řekl. Navíc já se mnohé za těch osm let s ním naučila. Ještě je co kultivovat! Co se týče vkusu, mám se pořád co učit, to o sobě vím. O kulturu bydlení se zajímám ráda. A nejsem jí úplně nepopsaná. Dost často se o ní doma bavíme. Partner se mě běžně ptá, jaký mám názor na barvu závěsů či záclon.

I tady to máme jinak než v mnoha rodinách. Pokud se doma ocitne něco nového, partner to vždy okomentuje. Nedávno jsem třeba koupila krásné umělé květiny. Mám ráda živé, ale tyhle byly tak půvabné, že jsem neodolala. A byla jsem pochválená.

Nebylo to tak hrozné. Bořek sám pochopil, že máme doma malé a velmi živé dítě. Bydlíme v bytě, který sice má třeba schody, ale přesto je to tam všechno bezpečné. Myslím, že na to při návrhu dispozic dbal.

Tolerantní… Když mně se takoví chlapi vždycky líbili! Pro mě je takový chlap ten správný. Jistě neposlouchá tak, jak si některé ženy představují, že by poslouchat měl. Ale já to nevyžaduju. Pokud je muž inteligentní, a to ten můj je, tak vím, že mě asi nechce trápit. Když ví, co je pro mě podstatné, vyhoví mi v tom. I když si o tom třeba myslí něco jiného. Ale protože mě má rád, udělá to. Soužití by nemělo troskotat na odhozených ponožkách. I ty se ale samozřejmě vyskytnou. Musím říct, že nijak netrpím. I když existují věci, které se asi nezmění a které mě nepřestávají udivovat.

Houbička na nádobí hozená do mastného pekáče. A další věci, o kterých si řeknu, že je může udělat jen chlap. A on je samozřejmě i posté udělá. Ale mě už tím nepřekvapí! Byla bych trapná, kdybych kvůli tomu pořád nadávala. A navíc: můj partner je na druhé straně tak šikovná hospodyňka! K tomu ale patří, že když vaří, je všechno kolem vzhůru nohama.

Kdepak. Směju se a vykřikuju, že už konečně můžeme v kuchyni bruslit. A říkám to už s hadrem v ruce, protože pak jdu a všechno vytřu. Pokud možno co nejdřív, protože mám strach, aby si dítě neublížilo. Všechno se to odehrává v rovině humoru. A pak - i já mám jistě něco, co partnerovi vadí, ale on mě o tom informuje méně než já jeho. ,Kdybych tě kritizoval tak často jako ty mě, tak bys zešílela,‘ říká mi. Naštěstí je Bořek dokonale splachovací.

Já taky, ale on je opravdu klidnější.

Radost… Ona je to rok stará záležitost. Probleskla na veřejnost teprve nedávno. A to díky otázce, jestli se budu vdávat. Já tehdy odpověděla, že ne, ale že není vyloučeno, že se někdy vezmeme, protože bychom koneckonců už mohli. Jsme spolu osm let, což je dlouhá doba, máme šestiletého syna a navíc partner je už konečně také svobodný, řekla jsem tehdy. Konečně je svobodný mládenec. (směje se)

Pořád stejně.

Často? Jednou za rok, i když to může být pro někoho často. Rádi se tam vracíme, to je pravda. A jestli mě usměvaví a klidní Thajci ovlivnili? To ať posoudí moje okolí, do jaké míry jsem potlačila svoje vlastní sobectví a do jaké jsem ochotná vyhovět druhým.

Každou minutu máme všichni volbu: já, nebo ty. A u sebe cítím opravdu velkou vůli být tu pro druhé. Mnohé jsem na sobě změnila, ale proces ještě není u konce. To si zase nechci čechrat image. Dojmy z lidí, kteří tuhle volbu zvládli, jsou krásné. To se to potom mnoha Thajcům usmívá!

Naše země je v mnohém vystresovaná, v tenzi a v křeči. My, Češi, máme velké rezervy hlavně v tom, že se neumíme otevřít druhým. Lidé tu velmi lpí na stereotypech myšlení a na schématech určitého životního stylu.

Musí to být tak, protože jedině tak je to správně, myslí si mnoho lidí. A právě v tom je cestování obohacující, protože uvidíte, že to skvěle funguje jinde jinak. Už jen ta benevolence připustit, že i někdo jiný má pravdu, je skvělá. I to mi dalo Thajsko. Jistě jsou tam dobráci i zloduši. Ale je to téměř stoprocentně buddhistická země a té dobroty tam nacházím víc než tady.

Partner byl mnohem přísnější než já. I když má Davida velmi rád. To on ho ovlivnil, aby se orientoval na prostorové objekty a sochy. U mě se pocity z té kauzy měnily. Nejdřív jsem se tím bavila, protože mám ráda muže démony a bohémy. Mnohem raději než upjaté mravokárce.

Provokativní počiny mám ráda a vzhlížím k nim s obdivem. Já takovou odvahu nemám! Myslím, že David Černý je skvělý umělec. Ale na druhé straně mám sama v rodině Bulhary. Můj bratranec je napůl Bulhar. Takže chápu, že postoj k té plastice, kde je Bulharsko symbolizováno tureckým záchodem, může být odmítavý. A že může někoho urazit. Takže chápu, že dílo sklidilo i oprávněnou kritiku. Každopádně David na sebe stejně upozornil. Myslím, že je to skvělý démon, ale tohle nebylo úplně fér.