Leona Machálková: Jsem stále romantická realistka

Stále si přeji potkat milého člověka, se kterým bych navázala silné pouto tak, jak to bylo v mém předchozím vztahu. Zamilovat se, rozumět si a důvěřovat si. Jedině tohle má smysl, po takovém vztahu toužím, ale není to zřejmě jednoduché. Nicméně rozhodně nezoufám, i tak vedu hezký život, i když být bez partnera není určitě ideální.

Nikdy jsem se nesvazovala nějakými vysněnými ideály, ale v abstraktní rovině můžu říct, že by mě zajímal vyrovnaný muž, který má rád svou práci, je spokojený, každopádně mírumilovně smýšlející, tolerantní a veselý. Já miluji hudbu, divadlo, vyhledávám kulturní umělecké zážitky a ráda sportuji. Bylo by skvělé, kdyby i on to také takhle měl. Jsem absolutně otevřená všem překvapením života. Je to přece dobrodružství.

Vydržím hodně, ale zásadně trvám na charakterových kvalitách. Zajímá mě jen slušný člověk, citlivý a vlídný. Vždyť jen ten, kdo je laskavý k druhým, dává o sobě zprávu, jaké morální zásady ctí. Pochopit se dá ledacos, ale já podlost a zradu netoleruji. Od člověka, který s vámi hraje nekalou hru, nelze nic dobrého očekávat. Já jsem ráda na světě a přála bych si život prožít v radosti a lásce, jsem stále romantická realistka.

Opravdovou hlubokou lásku. Z té pramení veškerá tolerance, ochota pro druhého něco udělat, je to nejdůležitější citové zázemí, se kterým lze přežít veškerou nepohodu, když se do života vloudí.

Bořek je pořád stejný. Je to hotový zralý muž se svým nezaměnitelným kouzlem, umem, humorem a neustálým hledačstvím. Je posedlý tvorbou a z toho se vše odvíjí. Bohém, který se narodil proto, aby tvořil, což se mu stále daří. S Arturem se z toho pochopitelně radujeme a máme „našeho tátu“ rádi.

Artur je moc milé dítě. Je bohudík chytrý a citlivý. Je také živý a stále se umí něčím nadchnout. Jde mu vše velmi snadno, což mu dává v jeho věku pocit, že život je pohodička a vlastně zábava. Neberu mu ho, vždyť vím, že až přijdou zkoušky, budu u toho. Domnívám se, že je to takový mix nás obou. Já s ním žiju a vím o něm nejvíc, tak si dovolím tvrdit, na rozdíl od komentářů z venku, že je Artur celý táta. To vůbec není špatné a je mi to vlastně jedno.

Teď se asi budete usmívat, ale škola ho fakt baví. Chodí tam rád, je na ni i hrdý, dá se říct, ochotně dělá úkoly a zúčastňuje se aktivně všeho, co škola realizuje. Zkrátka „no problem“. Kéž by to vydrželo dál, držím mu palce.

Vystudovala jsem češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a učila jsem jen v rámci praxe. Hned po absolutoriu jsem odešla do Prahy na volnou nohu s přáním zpívat. Netroufám si hodnotit, jaké to mají dnešní učitelé. V mnohém mají volnější ruce, než tomu bylo dřív, mohou učit „pravdu“, na rozdíl od pedagogů za socialistického režimu, ale se svobodou a volností režimu se zase vloudila větší drzost dětí, se kterou se dnes učitelé potýkají.

Vůbec jim nezávidím, je to zkouška nervů, a také se domnívám, že málokdo je v této branži adekvátně finančně ohodnocen. Já bych jim určitě přidala, je to rozhodně motivace pro mnohé mladé intelektuály. Do státního rozpočtu ovšem nevidím a financím nerozumím, můj názor je jen srdeční záležitost.

Na třídních schůzkách se cítím výborně stejně jako každý jiný rodič z naší školy. Jsou totiž separátní, každý si u našich paní učitelek domluvíme konkrétní čas a potom debatujeme. Žádná veřejná kritika se nekoná. Je to takhle určitě příjemnější, obě strany jsou více otevřené, protože to intimita dovoluje.

Narozeniny nikdy neopomíjím a ty letošní polokulaté rozhodně s přáteli a rodinou oslavím. Číslo jako takové mě nesvazuje, cítím se mladistvě, energická a plná života. Je mi fajn ve věku, jaký právě mám. Nežehrám, že čas letí a mládí je v pytli. Ten čas letí nám všem, až si často zapomeneme uvědomovat dostatečně intenzivně, jaký život vedeme. Přeji si být zdravá, udržuji si a hlídám dobrou náladu a stále se na něco těším. Takhle si ladím život a vůbec to není špatné.

Jediné, co jsem prošvihla a mrzí mě to, je druhé dítě. Ničeho jiného nelituji, ale i tak si užívám aspoň toho jednoho a znovu musím uvést, že nespílám osudu. Beru to tak, jak to je.

Vzhledem k tomu, že toho mám hodně krásného za sebou, považuji svůj život za naplňující. Je přirozené, že už nebudu ztvárňovat „Julie a Ofélie“, ale ani po tom netoužím. Vážím si životních zkušeností, ty radosti i bolesti nebyly přece marné. Život, hudba, divadlo mají spoustu barev a zajímá mě hledání těch nových, ve kterých si přeji být přesvědčivá. Na to se těším, to jsou pro mě nové výzvy.

Ano, je to super role, které si užívám. Je to absolutně jiná poloha, jiné emoce, jiné sdělení – tohle je o zlu, podlosti a zhrzenosti. Moc mě to baví a mám pocit, že diváky také.

Popelka ještě neskončila, teď perlí na Slovensku. Je to překrásná a velkorysá show, která se povedla a přitáhla na zimní stadióny desetitisíce lidí. Je to v dnešní době nevídaný úspěch. Já samozřejmě vím, že je za tím spousta dřiny, ale zejména krásné kreativní práce a profesionální důslednosti. Je to zářný příklad toho, jak věci fungují, když se dělají pořádně a přesně.

Ano, jsem sportovně založená a spíš bych řekla, že můj syn má kliku, že to takhle je. Vidím okolo sebe hodně nesportujících maminek, často opatrných, někdy i líných. Od malička spolu plaveme, syna vedu k zimním sportům, tudíž už velmi slušně lyžuje, teď hlavně piluje na snowboardu a také se naučil bruslit. V létě jezdíme na chalupu, sedáme na kola a baví nás turistika.

Táhne nás to ven a za zážitky, vždyť to je také recept na dobrou náladu a na jakousi spokojenost, že jo? V Praze se také nenudíme. Není problém zajít do kina, divadla, ale i na výstavy. Vedu Artura ke všemu, on si potom vybere sám, až bude velký kluk.

Thajsko jsem si velmi oblíbila a táhne mě to tam stále. Vždy nám tam bylo nádherně a rádi na to vzpomínáme. Je to úžasná země.

Byli jsme tam mnohokrát, Artur už sedmkrát. Teď jsme měli malou pauzu, ale letos tam chceme opět vyrazit a načerpat energii. A také oslavit Arturovy první kulaté narozeniny.

Artur není Thajec. Má jen dva rodné listy – thajský a český. V osmnácti letech se bude moct rozhodnout, zda chce být Čech či Thajec.

Umím si představit cokoliv, jedno turné v těchto končinách jsem již absolvovala. S Felixem Slováčkem jsme koncertovali ve Vietnamu, bylo to senzační a ráda na to vzpomínám.

Začali jsme, ale momentálně se nic neděje. Petr je skvělý a sám říká, že člověk musí mít ten správný apetit. Já jsem momentálně tak rozpohybovaná, že jsem si ten čas na piano nenašla. Nedá se stíhat všechno, je to určitě škoda, ale zase si něco vyčítat také nemá smysl. Ale ještě není nic ztraceno.

Na nové album stále shromažďuji písničky a trvá to trochu déle. Pokusím se, aby letos konečně vyšlo. V ničem v podstatě problém není, jen to musím dát „dohromady“.

Objevuji se tu a tam i na Moravě, v poslední době jsem rozsvěcela vánoční strom v Olomouci a zahrála jsem tam se svojí skvělou kapelou koncert na Dolním náměstí, nebo jsem koncertovala v klubu Archa na Svatém Kopečku. Je vždy moc příjemné vracet se do míst, ke kterým máte vztah od dětství. Je to ostatně znát na celkové atmosféře, i místní patrioti z toho mají radost, a tak je to vlastně v pořádku. Speciální bonus nemám, spíš je to nějaká příhoda či pouto, které divákům odvyprávím.

Zklidnit se potřebuji každý den, ať už na to mám pět minut, nebo půl hodiny. Potřebuji si uvědomit sama sebe, svoje vazby, celý vesmír. Poděkovat za krásný život, poprosit o něco, po čem toužím.

Nemám žádnou oblíbenou polohu, ráda sedím na zemi, opřená zády.

Mám celý život okolo sebe spoustu přátel se stejným zaměřením. Jsou velmi sečtělí v duchovní literatuře, která se jim již promítá do života, a to je můj ideál – milovat nějakou filozofii a uvést ji svými činy důsledně do praxe.

Ano, jsem vděčná za vše, co mi život skýtá, a zároveň si přeji, aby to bylo ještě lepší a radostnější. Vždy je co vylepšovat, po něčem toužit.

No přece tu novou lásku a krásnou desku!