Leona Machálková: Bližší jsou mi latinskoamerické tance

Tanec v muzikálech nebo v televizních show, to je úplně jiný vesmír. Ve StarDance se učím společenský tanec, který má svá jasná pravidla, je to tak trochu jiné řemeslo. Nicméně jsem zvyklá tvrdě pracovat a snažím se, jak jen to jde. Mám skvělého partnera Michala Necpála. Úžasně tancuje, je kreativní v choreografiích a hlavně cítí muziku. Navíc je nesmírně trpělivý…

Máme nastudované tango, passo doble, waltz a začínáme s čačou. (Rozhovor se uskutečnil před začátkem soutěže, pozn. red.) Troufám si tvrdit, že jsou mi bližší latinskoamerické tance, jsou živočišnější a víc mě i baví. Dobře jsem se ale cítila i při tangu, které patří ke standardním tancům, takže se asi budu těšit na oboje. Důležitá je pro mě samozřejmě i hudba. Třeba waltz budeme tancovat na krásnou píseň Jacquesa Brela. Doufám, že se dostaneme co nejdál, rádi bychom si zatancovali co nejvíce tanců. Jak se říká: Když už, tak už.

Ne pravidelně, ale když jsem byla v sobotu večer doma, dívala jsem se a měla jsem jako divák spoustu hezkých zážitků.

Pokaždé jsem fandila ženským soutěžícím – líbila se mi Taťána Vilhelmová, Dana Batulková, Taťána Kuchařová, Anička Polívková, Bára Poláková.

Tuším, že dvanáctý. Hraju v muzikálech 22 let a vzhledem k tomu, že jsem měla štěstí na úspěšné produkce, není to až tak závratné číslo. Mnohé muzikály se těšily divácké přízni, tak jsem si svých rolí v nich užívala dlouhou dobu. Nebyly to tituly, které by se stáhly po jedné sezóně.

Nepočítám přitom divadlo Semafor, kde jsem nastudovala šest představení. Právě do Semaforu se na mě byli podívat Richard Hes a Ondřej Soukup a nabídli mi roli Anity ve West Side Story. To byl pro mě první muzikál.

Ten muzikál obletěl celý svět, byl úspěšný na mnoha místech Evropy, ale také třeba v Koreji. Momentálně hrajeme Draculu v Hudebním divadle Karlín a diváci pamětníci s sebou berou na představení novou generaci, své děti či vnuky.

Potvrzuje se, že když se něco dělá s láskou a invencí, když fungují všechny články řetězu, vznikne dílo, které nevyčpí a osloví další generace. Tady se spojil geniální skladatel Karel Svoboda s geniálním textařem Zdeňkem Borovcem, před jehož krásnou spisovnou češtinou se při každém představení skláním. Doba sice přitvrdila, mladí lidé mají jiné vyjadřování, ale tady na ně dýchne noblesa, upřímná poezie, kvalitní písňový text a mladí to podvědomě spontánně přijímají.

Nemám bohužel ani jeden volný víkend. Potřebovala bych aspoň den pro sebe, vypnout, nadechnout se. Patří to k životu – projet se na kole, posedět s přáteli. Nicméně jsem naladěná tento nápor vydržet, nežehrám a naopak si vážím hezkých pracovních příležitostí.

Záleží, jak jsem na tom se silami. Když toho mám dost, vyhovuje mi, jak se říká u nás na Moravě, prdolit se doma. Vyspat se, dodělat nejrůznější domácí resty… Když se cítím na víc, jdu si zacvičit, zaběhat, projet se na kole, příjemné jsou masáže a tak podobně. Takže takový den můžu prožít jak ve vodorovné poloze, tak v pohybu.

Žije se mi dobře s pocitem, že jsem fit. A ve svém věku vím, že je pro to třeba něco udělat. Sportovat, chodit se okysličit do přírody. Ráda zajdu na masáž, není mi taky jedno, co jím. Hodně si dávám záležet na tom, abych udržovala kontakt s kamarády. Jejich spektrum mám široké: od žen v domácnosti po manažery.

Máme chalupu v Lužických horách na Novoborsku, i tady v Praze mám to štěstí, že bydlím blízko zeleně.

Ano a pořád se tam potkáváme jako rodina.

Nám se to podařilo. Artík žije výhradně se mnou, ale s tátou je v kontaktu, kdykoli má táta čas. Nemáme to nějak striktně určené. Když už se dva rozejdou, není nic horšího než dítěti vsugerovávat, že jeho tatínek se moc nepovedl. To bych jen uškodila vlastnímu synovi, kterého miluji. Je třeba ctít to dobré, co na bývalém partnerovi bylo a je. To je to nejlepší, co jsem pro syna i pro sebe mohla udělat.

Nemusím se do ničeho nutit, mám Bořka svým způsobem pořád ráda. I když jsme se rozešli, nelituji, že jsem s ním ušla kus životní cesty. Byla to pěkná léta, hodně mě jako člověka posunula, máme spolu krásného kluka…

Není nijak vyhraněný, ve škole mu to jde lehce – jde mu dobře matematika i dějepis. S češtinou trochu bojujeme, tam to stojí a padá s četbou a dneska děti málo čtou… Je druhým rokem na osmiletém gymnáziu, tedy v sedmé třídě.

Bořek říká, že moc dobře maluje a dobře pojímá prostor. Od malička ho bavilo malovat ornamenty, což k profesi mého bývalého partnera, který je vynikající dekoratér, patří.

Chodíme se dívat, jak pracuje ve své sklárně Anežka. Tam je na tatínka moc pyšný.

Dost jsem zvažovala, jak mu to šetrně řeknu, aby to věděl dřív ode mě než třeba z bulváru. Myslím, že se mi to podařilo. Nechci se o tom nějak podrobněji šířit, ale díváme se do budoucnosti s optimismem. Bořek je velký bojovník, zvládá to výborně. Prakticky denně spolu mluvíme. Léčí se v Madridu, ale vrací se sem, pracuje, všechny jeho projekty jedou dál. Je skvělej!

Určitě nedáme. To je passé.

Seznámil nás Karel Černoch. Hráli jsme spolu v muzikálu Monte Christo a o Bořkovi mi vyprávěl. Setkali jsme se pak v Bořkově restauraci Arzenal, Karel Černoch tam křtil desku, na níž jsem s ním nazpívala duet. Jenže než jsme šli na první rande, uběhl rok.

V mnohém ano. Může ale přijít ještě jiné srdcové eso. (smích) 

Není to plán, ale je to tak.

Já jsem si o tom zakázala spekulovat, nechci si vsugerovávat, že něco dělám špatně. Snažím se žít poctivě, nic si nenalhávat. Zároveň to jsou věci, po kterých nikomu nic není. Já nemám problém o sobě mluvit, jsem, myslím, dost otevřená, ale na hovory o takových věcech mám někoho jiného než novináře.

Já ji nikomu nevnucuji. Jsem ale ve věku, kdy by se mi nechtělo zavírat a oči a vstupovat do vztahu, kde bych nějak trpěla. Ideálně to funguje, když je dvojice vyrovnaná – v síle, energii, zájmech, v představách.

Žádnými domněnkami se netrápím. Dokonce mi před časem řekl: Mami, už si někoho najdi. Má ve svém okolí plno rodin, kde přibyli noví tatínci. Vidí, že to není nějaká hrozná varianta. O svého tátu nepřijde a má dalšího parťáka.

Jako Moravanda jsem byla otevřená, upřímná, ale asi jsem působila trochu praštěně. Ráda jsem se chechtala nahlas, nebyla jsem zrovna ušlápnuté děvče.

Udělala jsem pár chybných rozhodnutí nebo jsem nebyla dost připravená. Třeba mi na počátku devadesátých let, kdy jsem moderovala na Evropě 2, nabídli z televize, abych moderovala Hry bez hranic. Jenže já v té době neměla tak dobrou angličtinu, takže jsem tu práci nedostala. Někdy jsem nebyla dost velkorysá, z toho jsem se poučila. Snažím se vidět a pochopit své chyby, a pokud možno je neopakovat.