Lenny Filipová: Zatím nemám potřebu se vyjadřovat, za mě mluví hudba

Jeden pracovní mám zrovna za sebou. Vrátila jsem se z dovolené v Řecku, ještě týž den jsme odjeli na Colours of Ostrava, druhý den jsme pokračovali na festival Hrady, odkud jsme odbočili do Německa. Byl to víkend prosezený v autě. (směje se)

Už to tak asi příště neudělám, den rezervy by se hodil. Jsem hodně v pohybu, sportuju, aby mě nic nepřekvapilo a nevysálo ze mě energii.

Před půl rokem jsem začala s boxem a moc mě baví. Je fyzicky velmi namáhavý a často mám chuť v půli tréninku zavolat Stop! Už nemůžu. Jenže trénuju s muži, a kdyby mě slyšeli, jak hekám, byl by to trapas. Zkoušela jsem i jógu, ale ta je na mě moc klidná, já se potřebuju vybouřit.

Taky hodně plavu, už od malička, což ale na fyzičku velký vliv nemá. Kdysi jsem závodně lyžovala, to jsem byla hodně malá.

Myslím, že ránu mám. Pravý hák mám docela silný a nebála bych se ho použít. Naštěstí konflikty nevyhledávám.

Tomáše znám osobně, je to velmi milý a sympatický člověk i umělec. Nevím přesně, jak se vyjádřil, takže bych to nerada posuzovala. Chápu, že někdo vysloví svůj názor, a plně to respektuji. Mělo by to být stanovisko, za kterým si pevně stojí.

Například Paul McCartney je vegetariánem půl století, takže si může dovolit z této pozice vystupovat. Nechci obhajovat pana Babiše, ale vlastní a skupuje tolik věcí, že ani nemáme přehled, co všechno je jeho. Netvrdím, že to není nebezpečné, ale je to prostě realita.

Zatím nemám potřebu se vyjadřovat, za mě mluví hudba. Když mě něco zasáhne, jako před čtyřmi roky účast skupiny Ortel v Českém slavíku, se kterou jsem nesouhlasila, vyslovím se.

To je různé, jedna se dokonce pohřešuje. Ne že by mi ji někdo ukradl, ale zapomněla jsem, komu jsem ji půjčila.

Ano. Desku Hearts, která byla oceněna, produkoval Ondra Fiedler, kytarista z mojí kapely, a on chtěl jednu půjčit svojí babičce, aby si ji vystavila. Jednu jsem půjčila tátovi, další mámě, no prostě se nějak rozutekly. Ale já si nebuduju svou síň slávy, takže to nevadí.

Kamarádi se mě ptají, proč si neudělám poličku, kde bych si svoje úspěchy vystavila. Já si na zeď raději pověsím hezký obraz.

Jak se holka z Čech ocitne na vrcholu hitparády v Itálii.

Odpovídala jsem: No to mi řekněte vy! Byla trošku záhada, že se písnička chytla zrovna v Itálii. Je svižná, bylo léto, a tak temperamentní Italy oslovila. Bylo to štěstí, ale pozor, stála za ním tvrdá práce. Vysnila jsem si úspěch v cizině, ale já i Ondra Fiedler jsme pro to mnoho udělali. Štěstí bylo, že se písnička ujala a že si k ní Italové chtěli přiřadit obličej.

Řeknu si, ty brďo! Hodně věcí, co jsou velké a povedou se pětinásobně víc, než jsem čekala, prožiju až posléze. Třeba při Andělech jsem si říkala, tak aspoň jeden jedinej andílek by za tu desku mohl přijít. Že jich bude pět, jsem absolutně nečekala. Vážím si toho, ale nepodělám se. A večer si lehnu do postele a všechno si to uvědomím. A je mi blaze.

Je mi to bližší. Nedávno jsem měla možnost napsat do jednoho časopisu povídku a moc mě to bavilo. Bylo to tak vždy, stejně jako psaní básniček. Na základní škole jsme je psali za trest, když jsme si zapomněli pomůcku na vyučování, a mě to tak bavilo, že jsem snad i zapomínala schválně.

Ráda jsem poslouchala také mluvené slovo, Cimrmany a různé scénky. Píšu ráda, ale hudební text je specifická disciplína. Nesmí být nudný, křečovitý ani patetický. Obdivuju ty, kdo píší skvělé texty, jako třeba Gábina Osvaldová nebo jako psával Zdeněk Rytíř. Já se na to zatím necítím. Raději se přikláním k angličtině.

Měnilo se to podle lidí, které jsem měla kolem sebe. Na školku si nepamatuju, ale na základce jsem měla spolužáky převážně z Anglie, a tak jsem chytla britský. Což se obrátilo na gymnáziu, kde nás učili Američané. Na výměnném pobytu jsem byla v Kanadě, kde jsem chytla přízvuk „žvýkavý“. A teď mám zase britský, protože jsem žila tři roky v Londýně.

Ano, ke zkouškám jsem musela přinést ukázky své tvorby, aby bylo zřejmé, zda mám předpoklady. Škola není továrna na hity, ale ukázali nám, kde se můžeme posunout a inspirovat.

Mamka si přála, abych měla hudbu jako kamarádku. Aby byla mým útočištěm, kam se mohu obrátit, když budu potřebovat. Když mě všichni zradí anebo budu mít bolístku. Máma je povahou ochranitelka. Když jsem se dala na box, strachuje se, abych si něco neudělala. Táta mě povzbudí: Buš do toho! Podpoří mě tam, kde je třeba jít do věcí natvrdo.

V hudbě to bylo stejné. Mamka je puntičkář, přísná i na sebe, vše dotahuje do konce. Když hraje na kytaru, tak brilantně. Ale ke mně byla benevolentní, k hudbě mě přivedla, ale netrvala na tom, že bych se jí měla věnovat. Zato táta na to dbal. S pianem jsem začala, když mi byly čtyři. Ve třinácti jsem s tím chtěla seknout. Táta to nedovolil. I když jsem to zkoušela různě, nepovolil. Dnes jsem mu vděčná. Věděl, že já bych se v tom věku nerozhodla dobře.

Měla jsem různé touhy, ale dnes nevím, co bych dělala, kdybych se neživila hudbou. Asi bych si otevřela kavárnu nebo květinářství. Řemeslně umím ale muziku, nemusím se za to stydět, za to, co dělám, naopak si za tím stojím.

Byla. Měla jsem stejnou jako mamka, která mě na ni učila. Hrála se mnou etudy a později se ode mě chtěla učit na piano. Když jsem začala vnímat, že něco tvořím, to mi bylo tak kolem čtrnácti, kytaru jsem přirozeně opustila a vyprofilovala se k pianu.

Že to bylo skvělé a pro mě zlomové. Zjistila jsem, že mohu něco předvést a lidem se to líbí. Bylo to na jejím turné v Austrálii a ona mě nechala zazpívat pár sólových písniček.

To ano, ale ne že by mi vypsala bloček a já jí vysolila patnáct stovek. Já jsem tehdy něco odflákla, byla protivná a věděla jsem to. Máma mi řekla, že tohle na pódium nepatří, promluvila si se mnou. Na pódiu musíš být profi, dávej průchod emocím, ale ne náladovosti. Dělat ksichty, to tam nepatří.

A dodala, že jí přijde nejlepší nedat mi ten den honorář. Souhlasila jsem, věděla jsem, že si ho nezasloužím, že jsem byla sama na sebe vzteklá a podle toho to vypadalo.

To zase ne. Tady se ukázala ve své profi poloze. V práci ji respektuju se vším všudy, nechám si poradit, i když mám vlastní cestu a jiné názory. Vkus máme podobný i čich na lidi. Ona je hodně starostlivá a emocionální. Je také extrovert, velmi srdečná a kontaktní. To mám, doufám, po ní.

Ano, musím zaklepat.

Věděla jsem o tom. Oznámil to nejstručněji, jak to jde. Jsem jednou z těch stran, co do prohlášení zahrnul, a já to nechala na něm. Vím, že je pravdivý, autentický a upřímný. Nebylo by dobře, kdyby komunikoval jinak. I za cenu, že je to prohlášení tak stručné a otevírá tím prostor ke spekulacím. Každopádně si myslím, že se Marpo zachoval jako gentleman.

To ano.

Zatím jsme si to nastavili tak, že si do kariér nevstupujeme. Respektuju ho jako hudebníka a ráda se s ním poradím. Netvrdím, že netahám muziku domů, vážím si toho, že o ní můžeme mluvit a že máme podobné názory. Rozhodně ji ale neprobíráme čtyřiadvacet hodin denně.

A společný song? Uvidíme. On je ten poslední, který by něco dělal jen proto, že by se to hodilo k image.

Koncerty v cizině a prostor pro tvorbu nového alba. Jsem často ve studiu nebo jen tak u piana. Je léto, a tak se objevujeme na festivalech, třeba na Hradech, který je senzační a se skvělým publikem. A na konci podzimu nás čeká turné, které bude již ve znamení chystaného alba.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: