Lenka Zahradnická: Snažím se mužům dávat příležitost, aby byli gentlemany

Moc ne. Vím ale, že je to potřeba, a když se to spojí se srazem s kamarádkami, je to všechno hned povýšené někam jinam. Zavedl se název beauty den a spočívá v tom, že se dělají všechny možné procedury, jako maska na obličej, na vlasy, lakování nehtů, posezení v županech a u toho se popíjí víno, jí se možné i nemožné a kouká se nejlíp na nějakou klasickou americkou komedii. Jen nevím, do jaké míry se to po tom všem spořádaném dá nazvat očistou.

Trochu, ale to asi každá žena.

Magion a Jů Hele neděle, Arabela. A milovala jsem Pipi Dlouhou punčochu. Ta měla doma spousty zvířat a dělala si, co chtěla. To byla moje favoritka.

Jo, jsem na dobré cestě. Až si přivedu domů slona, bude mít pan majitel bytu jistě velkou radost. Ale vážně, uvažuju o pořízení si ještě jednoho pejska k Fanynce. Mám ho vyhlídnutého z jedné dočasné péče, už podle výrazu je to neuvěřitelný charakter. Jmenuje se Flash, pokud to opravdu dopadne a budeme spolu, musí se jmenovat Standa.

Vypadá tak. Nemůže se jmenovat jinak.

Teď už ano. Ráda se vracím k mamince a nechávám se opečovávat od ní. Byly ale doby, kdy jsem v pubertě vylítla z hnízda a nestála jsem o to. V osmnácti jsem furt někde lítala a moc jsem doma nebyla. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je. Nevážila jsem si toho, co máma všechno dělá, že vaří, pere mi, uklízí v pokoji. A chovala jsem se trochu jako spratek. Někdy jsem i vyjela a přiznám se, že k tomu mám občas sklony do dneška. Dřív jednám, než myslím.

Tenkrát jsem si potřebovala zkusit, jaké to je a kolik to stojí starat se sama o sebe. Zjistila jsem, že bych měla maminku na rukou nosit za to, co pro mě dělá. Postupně jsem začala nenápadně volat domů, jestli je máma doma, jestli bych se mohla přijet najíst. Klasický návrat ztracené dcery. Dodnes, když je mi špatně, volám mámě a ona mi přiveze třeba vývar. U maminky se člověk prostě vždy vyléčí.

To bylo jednou a pevně věřím, že naposled. S kamarádkou jsme šly na brigádu do obchodního domu a dali nás do oddělení zkušebních kabinek. Pamatuju si, jak už bylo dávno po pracovní době a my jsme ještě musely všechny podprsenky, které si někdo zkoušel, převěšovat na ramínka určitým způsobem. Na to nikdy nezapomenu. Fungovala tam i šikana dlouholetých pracovnic vůči nám, brigádnicím. Pak jsem chystala snídaně v hostelu. Tam se často měnili lidi a bylo to fajn. Jediná brigáda, kde jsem zůstala déle, byla v divadle, v pozici uvaděčky a šatnářky.

No, tak já bych to uvedla na pravou míru. Bráchové jsou starší o pět a sedm let. Měli jsme společný pokojíček a dnes si dovedu představit, jaké to bylo, když patnáctiletí kluci měli věčně v patách mladší sestru. A já uměla být hodně otravná! Ráda jsem se předváděla. Hrála jsem třeba pořád na pianko, co vydávalo opravdu hrozné zvuky, dokola písničku, kterou jsem složila. Klidně celý den.

Své bráchy obdivuju, že mě tenkrát nemlátili tak moc. Ale byl to vyrovnaný souboj. Nebylo nic, co by bylo nespravedlivé. Oni věděli, jak mě šikanovat, a já, jak mám ničit je. A potenciální nápadníci? I když mi bylo později čtrnáct, pořád jsem pro ně byla malá a k tomu oplácaná holka. Dnes, když se s bráchama sejdeme, je to zábava na celý večer, když vzpomínáme. A to mám ještě bratránka, takže klučičí kolektiv mě dodnes baví.

My ale byli hodní. Virvál jsme nedělali. Naši nám hlavně dávali důvěru a svobodu. Bylo mi ještě docela málo, když jsem mohla přijít domů později než moji spolužáci. Naši mi věřili, že mě vždy někdo doprovodí domů a že nic neprovedu.

Nikdy. Protože jsem věděla, že bych o tyhle výsady přišla. A tak se nikdy žádný průšvih nestal. Nesměli jsme třeba nikdy přijít domů opilí.

No leda když naši nebyli doma nebo když jsem spala u kamarádek.

Ano, trojnásobná.

Nevím, nejsem plánovací typ v ničem, natož v takhle zásadní věci. Kalkulovat, zda už mám podmínky a finance na založení rodiny, mě vyloženě stresuje. Až se to má stát, stane se to.

Kdysi, ještě při Ordinaci mi něco říkala. Byla to moje první větší role, tak se pyšnila. My ale máme při natáčení i odborné poradce. Kvůli kameře se však dělají opravdu velké ústupky, takže zdravotníci často jen kroutí hlavou.

S panem režisérem Menzelem jsem se dohodla, že Hero je sice hodná, ale že ji trochu polidštíme. Když mi tu roli dali, trochu jsem se lekla. Bože, tuhle naivku? To Beatrice, ta je zábavná a vtipná! Hero je proti ní můra. Jenže my z ní udělali lehce koketku, takže není tak čistá, jak se zdá. A to už mě baví víc. Trošku tam zkrátka zlobím. Vymyslela jsem si k ní celý příběh, jak nakonec zmoudřela a polepšila se. Vždyť to v létě hrajeme často, tak každý chce, aby ho to bavilo.

S Petrem se na jevišti nepotkáme, ale kdyby ano, jistě bychom si je dělali. Stačilo mi s ním jet na tiskovku do Brna, celou dobu jsem se jen smála. Vloni jsme tu komedii hráli velmi často, a tak jsme si vymysleli takové soukromé Prostřeno. Měli jsme jídelníčky na týden dopředu. Každý den někdo vařil. Vyhrával právě Čtvrtníček, protože často nosil chobotnice a krevety v úžasných omáčkách, co sám vařil. Všichni jsme to hltali přímo z kotle.

Brambory. Mám bezlepkovou dietu a do toho jsem vegetariánka, takže jsem rozhodně nevítězila.

Velmi. Smysl pro humor a tolerance spolu s dávkou zodpovědnosti je to pravé. Když se člověk bere pořád vážně, je to ubíjející. Pro všechny.

Lež. Já sama ani lhát neumím, na mně by to bylo hned poznat. A ani to umět nechci. Věci se mají říkat na rovinu a vždy je lepší se srovnat s pravdou a vědět, na čem člověk je.

Feministka nejsem. Emancipovaná ano, ale s mírou. Snažím se mužům dávat příležitost, aby byli gentlemany. Když mi přisune židli, rozhodně nevykřikuju díky, v pohodě, já to zvládnu sama. Galantní muži vymírají a je na ženách, aby si uvědomily, že jim mají dát prostor, místo toho aby se divily, že mají vedle sebe ňoumy. Já je znám, vyrostla jsem mezi nimi.

Mění se to. Dřív jsem byla vyloženě proti, připadalo mi to zbytečné. Nyní zažívám svatební boom. Kamarádky se vdávají jedna za druhou. Takže pokud je svatba z lásky, beru to.

Zažila jsem pár takových vyloženě formálních, kdy už při obřadu bylo znát, že nedopadnou dobře. A taky nedopadly. Kdybych se vdávala já, tak si představuju jen malou svatbu v ústraní a pak velkou párty pro přátele. Velkou svatbu bych nezvládla. Jsem poměrně nervák, a ať si to chci přiznat, či ne i hysterka.

Stačilo mi, když jsem šla kdysi za družičku a nesla nevěstě závoj. Zakopla jsem, byla jsem vynervovaná, tekly mi slzy, a místo abych nevěstu uklidnila, řvala jsem, že to bude v pohodě. Plakala jsem jako profesionální plačka. Představa, že tohle dělám jako nevěsta, mě děsí.

Tak na své svatbě bych asi nebyla. Tréma je hrozná věc, mám dojem, že by to se mnou seklo. Nebo bych se rozesmála. To se stalo mojí kamarádce. Měla říct ano, jenže se z přemíry emocí rozesmála a nemohla přestat. Smála se tak strašlivě, že klečela na kolenou a ženich ji prosil, ať už to proboha řekne nebo jim vyprší časový limit. Celkově to ale byla jedna z nejkrásnějších svateb, jaké jsem kdy viděla. Takže co se týče svatby, neříkám, že ne, ale k životu ji nepotřebuju.

Představa, že bych vypadala jako dort, mě neláká. Pokud bych byla nevěsta, pak v něčem obyčejném a možná by to ani nebylo bílé.

V úředních věcech jsem chaotička a nesnáším je. Když mi někdo zavolá a osloví mě paní magistro, vím, že je to průšvih, protože tak jsem zapsaná pouze na úřadech. Nenávidím březen, to jsou daně. Co se týče daní, úřadů a vyřizování smluv, to je můj konec. Ne že bych to neuměla, asi i uměla, ale umět to nechci.

Tak to už snad budu mít rodinu. A spoustu psů. Nevím, zda budu v Praze, možná ne. A chtěla bych dělat dobré divadlo a točit smysluplné věci. A taky bych mohla ještě studovat.

Našla jsem si soukromou školu, kde je obor sociální práce a sociální politika. Jsou tam i kurzy psychoterapie. Ta mě láká stále.

Ano, mě lidi zajímají. I když jim nerozumím, snažím se je pochopit. Někdy je to pro mě velmi složité.

Vyznat se sám v sobě a být sám se sebou je jeden z nejtěžších úkolů každého člověka. Týká se to i mě a stále na tom pracuju. Je to ale asi práce na celý život. Sama se sebou se rozhodně nenudím. Dokonce se někdy zachovám tak, že se sama překvapím.