Lenka Vlasáková: Patřím k ženám, kterým je mateřství naprosto vlastní

Budete se divit, ale první.

Ne. To nebyl můj herecký sen. Měla jsem několik nabídek hrát na Letních shakespearovských slavnostech, ale vždycky jsem dala přednost rodině. Teď mám pocit, že jsou už děti velké a můžu si dovolit věnovat pár letních večerů Shakespearovi.

Když jsem mohla na divadle hrát dceru Báry Hrzánové, tak mi nepřišlo divné, že mám v Hamletovi syna skoro stejně starého. Hamletovi je kolem čtyřiadvaceti - tak staré děti jsem už před kamerou měla. Od nějakých šestatřiceti hraju matky dospělých dětí. Teď budu ve filmu, který točí Filip Renč podle scénáře Haliny Pawlowské, představovat sedmdesátiletou paní. To, jak je herectví věkově i jinak flexibilní, mi na téhle profesi přijde zábavné.

A strašně dobře! V Perfect days je v té růžové péřové bundě k sežrání. Když se mi v jednom dialogu přiznává, že má nepohyblivé spermie, diváci řičí smíchy.

Dřív vůbec. Poprvé to napadlo Honzu Hrušínského a Honzu Hřebejka, když nás Na Jezerce obsadili do hry Na dotek. Zjistili jsme, že se nám spolu hraje hrozně dobře. Když Honzík (herec Jan Dolanský - pozn. red.) odešel z angažmá v Národním, začali jsme chystat hru, kde bychom hráli jen my dva. To se ale odsunulo, protože nám režisér Petr Kracik nabídl Perfect days v Divadle Palace.

Jsme na sebe docela přísní, ale ani jeden z nás nemá pocit, že je lepší. Oba respektujeme svoje nadání a talenty. Můžu říct, že se navzájem obdivujeme. Rozhodně nejsme konkurenti, kteří by si něco vzájemně potřebovali dokazovat. V hraní určitě ne.

To nechci rozebírat.

Ve hře Na dotek jsme se na sebe měli vrhnout a vášnivě se líbat. Na začátku nás hrozně rozesmálo, že něco takového děláme před platícími diváky. S jinými kolegy by nás vůbec nenapadlo se smát.

Ne, partneři. Šestnáct let.

Někdy ano, v mysli se na to chystáme. Děti se nás taky ptají.

Že svatba bude. Jen se musíme zorganizovat, udělat si čas, domluvit se na nějakém konkrétním termínu. Zatím jsme nedůslední.

Je to různé. Párkrát jsme třeba sami vyrazili na prodloužený víkend, což ještě nedávno nešlo. Neuvěřitelně si to užíváme, hlavně doháníme spánkový deficit. Taky si hodně povídáme. Pak si zase dopřejeme něco každý sám za sebe.

Já byla s kamarádkami v Berlíně, on vyrazil na pánskou jízdu na loď do Chorvatska. Patří to k práci na vztahu - společné zážitky, které vás propojují, zároveň potřebujete vlastní prostor. Podstatná je pro nás oba rodina, která nás potřebuje, a my potřebujeme ji.

Žádné. Patřím k ženám, kterým je mateřství naprosto vlastní, nikdy mě neunavovalo. Neříkám, že jsem neustále stoprocentně naladěná a rozzářená, taky si umím postěžovat, ale že bych někdy litovala, že mám čtyři děti, to by mě nenapadlo.

Mám jednoho bratra, ale oba rodiče pocházeli ze tří sourozenců. Když se sešla celá rodina, bylo nás hodně. Vždycky jsem chtěla tři děti. Johánek je bonus - nesmírně inspirativní a občerstvující.

Nechápu, že se pořád někdo diví, že mám čtyři děti. Moje veleúspěšné kolegyně Táňa Vilhelmová a Anča Geislerová mají tři děti a jejich kariéru to nijak nezničilo. Naopak to nesmírně obohatí. Není čeho se bát.

Určitě. Proč se vám zrovna v určitém období daří, nepochopíte, je to úplně mimo vás. Nemá to žádný vysvětlitelný důvod. O to jsou opačné situace bolavější. Měla jsem je jak já, tak Honza. Samozřejmě to řešíme.

Žádnou. Nejmíň příležitostí jsem dostávala mezi třiceti a třiatřiceti, kdy jsem si myslela, že jsem plná síly a krásy. Do té doby jsem šla z role do role. Pak se to zase zvedlo. Nemám pro to vysvětlení. Čím jsem starší, tím méně o tom uvažuju. Hlavně jsem v tom přestala hledat logiku.

Můj pedagog na DAMU Jiří Adamíra. Učil nás herecky myslet, přemýšlet o tom, co, a ne jak. Vždycky nám říkal: Přes hlavičku do tělíčka. Měla jsem to štěstí, že nás učil i Viktor Preiss, nádherná otevřená bytost. Tenkrát mu bylo tolik jako teď mně, neměl na nás tolik času, hrál na Vinohradech jednu hlavní roli za druhou. Nedávno jsme spolu dělali rozhlas, hru pro čtyři herce, úžasný zážitek. Teď by měl zase učit.

Aglaja v Dostojevského Idiotovi, bylo to naše absolventské představení před dvaceti lety, které režisér Ondřej Zajíc přenesl do Rokoka. Hrála jsem tam se spolužáky Martinem Myšičkou, Kristýnou Frejovou, Bárou Munzarovou, Sabinou Remundovou, Ondrou Sokolem a Hynkem Čermákem, se kterým jsem se pak sešla v Anně Karenině a teď v Hamletovi.

U mě to bylo tak, že jsem si na začátku prošla hlubokými vážnými rolemi - Dostojevský, Čechov, Ibsen, samé ženy s těžkým osudem. Komedie hraju až poslední dobou. Dlouho mi trvalo, než jsem uvěřila, že dokážu lidi rozesmát.

Vděčná. Všechno prožívám, i animované filmy, na které se koukám s tím nejmladším. Hrozně ráda se dojímám. Když jsem byla se svými chlapci na Malém princovi, měla jsem každého z jedné strany: já polykala slzy, Maxík s Johánkem chroustali popcorn a nechápali, co se mnou je.

V tomhle věku nejvíc řešíte vztahová vzplanutí a vztahové karamboly, to se společenskými okolnostmi nemění. Její generace je ale úplně jiná. Mnohem lépe vědí, kdo jsou, umějí zodpovědět otázky, na které jsem si já dokázala odpovědět někdy v pětadvaceti.

Vidím. V Sofince fyzickou křehkost, která však neznamená, že by nevěděla, co chce. U Amálky se vidím v tom, jak jí občas ujíždí sebevědomí. Zároveň je neskutečně pozitivně naladěná, má nezlomnou víru v to, že svět je dobrý. Já byla v jejím věku temnější.

Sofie studuje na UMPRUM, vybrala si ilustraci, zdědila výtvarné sklony po svém tatínkovi, malíři a scénografovi Egonovi Tobiášovi. Amálka miluje hudbu a tanec, bude dělat přijímačky na taneční Konzervatoř Duncan centre. Maxík se ze všeho nejvíc věnuje parkouru (překonávání překážek v přirozeném prostředí s akrobatickými prvky - pozn. red.), je velmi fyzicky schopný. To má po tatínkovi. Johánek se mu ze všech sil snaží stačit a skákat to samé co on.

Bývá to logistický oříšek. Hodně se to mění podle toho, jak máme práci, a té je chvíli hodně, chvíli míň. Na lednici nám visí plánovací kalendář, kam píšeme, kdo kdy má co: divadelní představení, natáčení, sportovní utkání, kdo kam koho odveze.

Pořád to ale dostává trhliny. Někdo onemocní, někdo na něco zapomene, Maxík nám třeba nedávno volal, že si v autobuse zapomněl mobil. Honzík pak půl dne objížděl konečné autobusu, který k nám jezdí, až se ukázalo, že nechal mobil doma.

Před deseti lety jsme se odstěhovali do Újezdu nad Lesy. Jsme velká rodina a chceme žít blízko přírody. Máme ještě chalupu, zkoušeli jsme tam bydlet, ale bylo to moc složité s dojížděním do škol. Újezd je praktický i proto, že blízko bydlí moje maminka, která mi hodně pomáhá.

Amálka a Maxík jezdí přes celou Prahu do waldorfské školy (vzdělání zaměřené na rozvoj tvůrčích schopností a zvídavosti, neznámkuje se, nepoužívají se učebnice - pozn. red.) v Jinonicích. Od září s nimi už bude jezdit i Johánek. Jsem zvědavá, jak bude první třídu zvládat, protože je hodně nespoutaná bytost. Třeba pro něho není ani waldorfský systém a zvolíme lesní školu nebo domácí vzdělávání. Uvažovala jsem o něm několikrát, ale časově bych si to nemohla vzít na zodpovědnost. Někdy mám volno dva měsíce a mohla bych se mu věnovat, najednou přijde období, kdy nás děti pomalu nevidí.

Sofie z hnízda už v sedmnácti vylétla, ale vrací se. Zrovna teď je u nás. Byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo, že kdykoli budou děti potřebovat, vrátí se domů a budou vědět, že jsou dveře pořád otevřené. Lednička taky. (smích)

Měla jsem krásné dětství, přestože dědečka (představitel reformního ekonomického proudu v roce 1968, po roce 1989 místopředseda vlády František Vlasák - pozn. red.) vyhodili z funkce i ze strany, stejně tak babičku a strejdu. Navíc jsme žili ve vile, kde pod námi bydlel Zdeněk Urbánek (spisovatel, překladatel, signatář Charty 77 - pozn. red.). Měli jsme s bratrem svým způsobem výhodu, že na nás babička a dědeček, když nic nesměli, měli čas. Babička byla vědkyně v oboru chemie, má na svém kontě několik patentů.

V naší rodině byli všichni vědci nebo ekonomové, jen já se utrhla. Všichni byli neuvěřitelně vzdělaní, měli vzdělání, po kterém my už marně toužíme. Automaticky pět jazyků včetně latiny. Vzdělání jim dalo obrovský nadhled. Odmalička jsem byla vychovávaná ve velmi vlasteneckém duchu, četli mi Hrubína, Werichovo Fimfárum, které mám doma od něho podepsané. Jezdili s námi na Říp, k Blaníku…

Ne, hrál ho báječně Olda Vlach, kterého zbožňuju. Jeho herectví si nesmírně vážím, protože je láskyplné. Můj dědeček byl taky láskyplný moudrý muž s obrovským nadhledem. Jako první začal upozorňovat na jev, na nějž teď doplácíme - na to, že divoká privatizace v devadesátých letech postrádala právní rámec. Vystupoval i proti Klausově kupónové privatizaci, měli spolu velké spory.

Docela jsem to s ním prožívala, studovala jsem tehdy první ročník DAMU a bydlela jsem u nich. Chtěl, abychom se politicky angažovali, ale mě to, co jsem viděla, naprosto odradilo. Bratra (IT specialista - pozn. red.) taky. Je skvělé, že máme svobodu, žijeme v demokratickém státě, jenže mám obavy, že na to ještě nejsme úplně zralí. Pořád potřebujeme, aby nás někdo vedl za ruku. Snad generace našich dětí…

Ale zpátky k vaší otázce: v žádném případě jsem neměla k tomu, jak režisér Robert Sedláček dědečkovu postavu pojal, výhrady. Na rozdíl od Českého století se ale Bohéma nedělala jako dokument, byl to seriál na motivy určitých lidských osudů, fikce. Mrzí mě, že se to Jany Štěpánkové dotklo. Její matka Elena Hálková byla úchvatná bytost a morálně z toho vyšla líp než její manžel Zdeněk Štěpánek, který se na rozdíl od ní dopustil řady úliteb.

Každá role má něco, s čím se ztotožním a v čem jí rozumím. A v každém životním období to je něco jiného. Upřímně řečeno bych nechtěla zažít všechno, čím procházejí moje postavy. Robert Sedláček mi teď třeba dal příležitost hrát paní, která z policejní eskorty vystřílí svého milého. Pobíhala jsem poprvé v životě se zbraní. To jsem nečekala.

Ne, je vždycky fajn hrát nějaký vývoj. To je hrozně vděčné - být napřed chudinka a pak rozkvést.