Lenka Vlasáková: Máme italskou domácnost - létají předměty, práskají dveře

Její vlastní život je zase o kousek dál. Momentálně si užívá příjemné pracovní pauzy a nabírá energii. Zapojuje se jen do krátkých, malých projektů, maximálně na pět dnů - třeba teď pracovala na dokumentu o Boženě Němcové. Samozřejmě v mantinelech velké rodiny, kterou tvoří partner, herec Jan Dolanský, patnáctiletá Sofie, devítiletá Amálka, šestiletý Max a malý Johánek.

Během rozhovoru okatému a zvídavému synkovi střídavě vkládá do rukou hračky a do pusy svůj prs se „svačinkou“, jeho ale nejvíc lákají moje klíče a sklenička s párátky na stole. Když si jedním šermuje kolem obličeje, neudržím se a Lenku upozorním. „Já vím, ale to je dobrý,“ zní klidná odpověď zkušené devětatřicetileté mámy. Má pravdu.

Je to jasné: dětmi. Zrovna jsme se všichni vrátili z hor, byli jsme nad Špindlem a měli jsme se krásně. Padal pořád sníh… Vypadalo to tak, že buď jsem šla lyžovat já, anebo Honza, každý měl pro sebe půl den a přitom se staral o menší děti, Amálku a Maxe. Jezdí už docela dobře. Ten druhý zůstal doma, nebo vzal Johana do šátku a šel se projít. Byl docela vítr, tak jsme ani nejezdili na sáňkách.

Většinou to vychází tak, že se nám s Honzou práce přelévají. Když ovšem makáme oba najednou, je to hodně náročné. Moc mi pomáhá moje maminka, hlídá většinu času, jezdí s námi i na plac. Ovšem bratr už má taky děti a ona se snaží dělit pozornost spravedlivě mezi nás oba. Chůvu jsme zkoušeli, jenže z nás málem zešílela a utekla. Naše povolání nemá pravidelný rytmus, jeden den jsme ji potřebovali od deseti do tří, druhý od pěti do dvou, někdy do deseti večer. Takže se lekla a šla hlídat jinam. Já tomu rozumím.

Zrovna včera jsem se dozvěděla, že Alenka Antalová čeká čtvrté dítě, Klára Trojanová taky. Veronika Žilková jich zvládla dokonce šest… A tři děti má hodně mých kolegyň. Až tak velký rozdíl mezi třemi a čtyřmi není. Snad jen u druhého jsem měla trochu obavy, zda ho budu mít ráda stejně jako první. Samozřejmě mám. A čím víc jich je, tím jsem klidnější, dovedu si s lecčím poradit. A na dětech je to znát. Ale žádné z nich nebylo plánované.

Nějakou shodou náhod to vyšlo ideálně. Natáčení bylo rozdělené, ne kvůli mně, na dvě části. Takže se točilo do prosince, následovala tříměsíční pauza a druhá půlka vznikala od dubna do června. No a já v březnu porodila. V té první části jsme akorát trochu maskovali bříško, nosila jsem šály a volné košile, a ke konci mě zabírali od prsou nahoru. No a v druhé části jsem brala malého s sebou a na place ho kojila. Je fakt, že jsme točili trochu podle něj, což bylo úžasné.

Táňa je herečka, kterou vyhodí z divadla. Přijde do domova důchodců, kde začne pracovat jako ošetřovatelka, založí divadelní kroužek a dělá v podstatě dramaterapii. Děj se z košatého začátku sejde do osudů obyvatel domova. Moje postava je vůči nim hodně srdečná, tolerantní a vnímavá, přitom s vlastní maminkou, která je stejné věkové kategorie, má ostré problémy. To na ní bylo docela zajímavé a reálné. Mně je blízká svou samostatností, já byla taky taková a nenechala si do ničeho mluvit, nejméně od rodičů.

Ani od ní. Jsem šťastná, že jsme se konečně potkaly při práci. Bylo to moc příjemné. Známe se odedávna, s její starší dcerou Sabinou jsme chodily do školky a později na DAMU. Bydleli jsme nedaleko a Iva znala mého dědečka. Byla tam zkrátka velká provázanost. Obdivuju její neutuchající energii, stále vymýšlela nová slova, jak jinak zakončit, vyostřit scénu. Naštěstí byla při natáčení velká svoboda, i já jí využívala.

Určitě. Adam je na svůj věk nezvykle noblesní člověk. Byl v maskérně jako doma, před každou scénou si česal a žehlil vlasy, úžasný. Ale hlavně jak se choval, jaké má vzdělání, jak na sobě vědomě pracuje! Jasně ví, co chce, a jde si za tím. Chce být muzikant, má už svoji úspěšnou kapelu, skládá hudbu, ale zároveň dělá dobře herectví. Moje dcera Sofie je podobná, i ona je velmi chytrá a v patnácti už ví, co chce. Toužila studovat výtvarnou školu - a teď se dostala na UMPRUM, přestože jich brali jen deset! Navíc je nadaná na jazyky a na muziku. Na klavír se učila jen rok a zahraje bez not celou Amélii z Montmartru!

Takhle vědomě jsem určitě za ničím nešla, vůbec jsem netušila, co budu jednou dělat. Stáhla jsem se do sebe, byla jsem introvert. Měla jsem dlouhé vlasy a sukně, četla v koutě knížky, takový pokus o alternativní intelektuálku. Úplně nejvíc jsem bojovala se sebedůvěrou, což oni dnes neznají. Jsou mnohem dospělejší, možná jim nic jiného nezbývá, když chtějí uspět.

Svoboda, kterou mají, je vede k zodpovědnosti, a tím, že musí sami vytvářet její hranice, se učí rozhodovat. To mají už i moje mladší děti a já je za to obdivuju. Dá se s nimi výborně bavit, mají skvělé názory na svět. Někdo tvrdí: mladá generace je hrozná. To se říkalo vždycky, i o nás. Myslím, že se není čeho bát.

Amálka je múzická, hraje krásně na housle. A jak je věkově uprostřed, zaujímá zvláštní pozici. Je takový tichý, klidný bod v rodině, vyrovnávač. Žije si ve své fantazii a všechny nás z té výšky pozoruje a objímá. Ale v momentu, kdy cítí nějaký nelad, snaží se ho okamžitě vyřešit.

Přitom je vnitřně velmi urputná, co si umane, to nepustí. Třeba se během jednoho dne naučila jezdit na snowboardu, neslezla, dokud to neuměla. Stejně to bylo s bruslemi. Ovšem pak ji pošlu vybalit tašku a najdu ji za půl hodiny u prvního kousku, který ji zaujal. Vrátím ji do reality a ona jen řekne: aha, já vlastně měla vybalit…

To tvrdí od tří let. Včera jsme byli sami doma a já mu chtěla pustit pohádku. On povídá: já si pustím tu svoji. Byl to dokument o kapustňácích. Má to takhle, fascinují ho dokumenty a encyklopedie zvířat. Touží pracovat v zoologické zahradě, jezdit do cizích zemí a chránit tygry a lední medvědy. Tak uvidíme…

Máme televizi pouze na pouštění DVD, bez set-top boxu na příjem programů. Na horách jsem si ověřila, že jinak by z nás byli úplní závisláci. Televize tam vytvářela takovou divnou kulisu, která nás rušila z ostatních činností. Nechci, aby děti koukaly na střílení. DVD si můžeme vybrat, a když se nám nelíbí, kdykoliv je vypnout. Hračky mají děti samozřejmě i jiné než dřevěné, ale chodí do waldorfské školy, kde toto pravidlo dodržují. Což mi vyhovuje, dřevo se mi zdá nejpříjemnější do ruky a taky nejvkusnější. Když příbuzní donesou plastové kýče, s díky a slušně jim je vrátím. Ale už jsou proškolení.

Děda byl ministr dopravy, pak plánování a po revoluci první místopředseda vlády. A do své smrti v 93 letech dělal poradce různým firmám. Měl v sobě obrovskou moudrost a nadání pro ekonomii, které zdědil můj táta. A možná trochu i já. Babička byla úspěšná chemička a získala několik patentů. Oba byli vlastenci a staromilci a vedli mě k renesančnímu vzdělání - učila jsem se anglicky, četli mi staré pověsti české, vzali mě na otevření Národního divadla, na Vyšehrad, pěstovali ve mně národní povědomí. Celé hodiny se u nás taky mluvilo o politice. Ovlivnili mě tak, že bych nemohla žít v cizině.

Tuhle zálibu u nás neměl opravdu nikdo. Napadlo to babičku, vlastně ani nevím proč. O prázdninách mezi 3. a 4. ročníkem na gymnáziu mě poslala do Chebu na tematický herecký kurz, ještě od SSM. Jmenoval se Máte talent? Přesvědčte se! Když skončil, řekl mi vedoucí, že jestli někdo z kurzu má talent, jsem to já. Přitom jsem nikdy nechodila do dramatického kroužku! Jeden kolega, který dělal asistenta na Barrandově, mě pak pozval na konkurz pro film Věry Plívové-Šimkové Houpačka. No a já vyhrála. Tak jsem si dala přihlášku na DAMU.

Vlastně nic. U nás je strašně zvláštní, že když získáte ocenění, není to tak, že se vám hned začne hrnout práce. Měla jsem tehdy ostatně úplně jiné starosti, byla jsem čerstvou mámou Sofie a první mateřství mě hodně okouzlilo. Takže jsem další role neřešila, přišly samy.

Teď jsem na půl roku přerušila. Až ji dokončím, mohla bych být terapeut, pracovat s handicapovanými lidmi, s mentálně postiženými. Řada učitelů z waldorfské školy má tyto semináře vystudované. Dělám to hlavně sobě, už dlouho jsem se nic neučila, potřebovala jsem i trochu změnit prostředí, být mezi novými lidmi, vyzkoušet jiné obory… Kdybych musela dělat něco jiného než herectví jako moje hrdinka Táňa, šla bych asi touto cestou.

Teď ne. Ideální by bylo na týden někam zmizet, úplně sama. Ale není to reálné, a tak se tím netrápím. Relaxuju hlavně spánkem. Když jsem hodně unavená, jdu spát klidně v devět s dětmi a vůbec mi nevadí, že nechám v bytě nepořádek i všechny resty. Spánek je základ. Na sport jsem nikdy nebyla, jen jsem chodila na společenský tanec. Ale s Honzou netancujeme…

Já se bojím létat letadlem. Dokážu si přirovnat turbulence k jízdě po hrbolaté cestě, ale kdysi jsem zažila hodně ošklivý let a zůstal ve mně strach. Karavan je prima. Jsme na cestách docela chaotická rodina a z toho chaosu vždycky něco vyroste. Nasedneme do auta nebo karavanu a jedeme. Řekneme si, že třeba na jih Francie nebo do Bretaně. Cestou mě napadne: hele Antverpy, tady jsou bratři Formani. Tak se u nich zastavíme a jsou z toho čtyři dny…

To ne. Poprvé jsme se viděli na konkurzu a spíš jsme si pomysleli něco nelichotivého o hvězdách. Ale pak během natáčení jsme spolu pořád chodili na obědy. Většinou jsme nic nesnědli, jen jsme si povídali. Bylo to hezké… A tak jsme spolu začali nepozorovaně chodit.

Jasně, létají předměty, práskají dveře. Jsme oba temperamentní, a když dojde na konflikty, dokážeme se ostře pohádat. Nejčastěji se přeme o rodinné kompetence, kdo z nás doma víc maká. Jeden se vždycky cítí málo doceněný a chválený nebo toho má už dost… Honza je Vodnář, ti mají velké vize, leccos vymyslí, ale nedodělají. Zatímco my přízemní Býci taháme snílky seshora dolů, aby svůj nápad dokončili - třeba natřeli okap. Ale každá naše bouřka je zase rychle pryč.

Je to hodně vztahová a otevřená hra. Velmi realistický příběh dvou dvojic, které se neustále míchají a mění, rozcházejí a scházejí. Někoho možná zarazí slovník, mluví se tam otevřeně o sexu, ale právě to mi přijde dost reálné. A samozřejmě dochází ke spoustě komických situací, což nás moc baví. Hraje s námi taky Jirka Macháček, který je zárukou kvality.

Určitě je velké plus, že jsme stejné profese. Jak se říká, taháme si práci domů, ale to nám nevadí, naopak. V momentu, kdy na něčem pracujete, jste do toho ponořeni nejen textově, ale i emočně. Je to naše společné téma, náš svět, kterým žijeme a rádi se o něm bavíme. Popisujeme si jednotlivé situace a zajímá nás, co ten druhý řekne. Je fajn najít takové pochopení.

Věřím, že když si člověk vyloží karty, může se mu ukázat nějaká cesta. Karty vám neřeknou přesně, že umřete 26. ledna, ale nastíní možnost, jakým směrem se vydat. To mám ráda. Že by se dalo věštit z koule, si jistá nejsem. Ale s kartami to trochu umím sama a mám kamarádku, která to dokáže přímo profesionálně. Chci věřit, že to dobré, co karty předpověděly, se splní. Když tomu trochu pomůžeme.