Lenka Termerová: Herecký svět je vlastně tak trochu infantilní

Nihilistický mi nepřišel. Že by byl ovšem optimistický, to taky ne. Když jsem se bavila s Jirkou Mádlem nebo s naší Marthou, říkali, že spousta lidí z jejich generace ale tyto pocity má. Vyrůstají totiž v relativním dostatku a nemají existenční starosti. Tedy ty opravdové. Takže vlastně nevědí, co se sebou. Problém téhle generace to asi opravdu je. Ale pokud jde o moji roli, tam podobnost nehledejte. To byl někdo jiný.

Pocity stárnoucí ženy samozřejmě znám, ale asi z jiného prostředí a v jiném kontextu. Taky jsem asi jiná povaha. Tím, že jsem tu postavu hrála, se mě něco týkat muselo. Jistě, hledala jsem si věci, které znám. Zatím si ale nemyslím, že rezignuju.

Nijak dramaticky. Kdysi jsem četla, jak Olga Scheinpflugová seděla v šatně s vyhlášenou krasavicí Andulou Sedláčkovou. Olga říkala: „Já se mám! Až zestárneme, já budu obyčejná stará bába, ale ty budeš bejvalá krasavice!“

Jsem spokojená s tím, jak to je, nemám propady ze stárnutí. Do budoucna mě spíš děsí, abych nebyla na někom závislá. Ale že jsem něčí babičkou? Že jsem právě v téhle etapě života? Nacházím v ní spoustu zajímavých věcí. Pokud jsem zdravá a mohu pracovat, co si víc přát?

Herecký svět má navíc tu výhodu, že si jako náplň práce „hrajeme“, jako kdyby si člověk prodloužil dětství. Tím si reálný čas neuvědomujeme tak jako ostatní, kteří jej vnímají minutu po minutě. Herecký svět je vlastně tak trochu infantilní…

Možná. Jéje, narozeniny, říkám si, když se blíží. Spíš mě to zaskočí. Věk si nejvíc uvědomím, když mají narozeniny moje děti. Třeba u syna jsem si nedávno počítala, jaký je ročník. No to je tedy síla, říkala jsem si. Na jednu stranu je stárnutí přirozené, ale na druhou se mu všechny bráníme, protože chceme být objekty zájmu, chceme být slyšet. Pro ženy je to možná v mnoha směrech těžší. Ačkoli když vidíte „přechod“ u některých pánů, tak mám pocit, že to taky nemají jednoduché.

Je to jenom pocit. Rozebírat to nebudu.

Každý věk má své. Úplně nejlíp jsem se možná cítila okolo čtyřicítky. Byla jsem asi nejšťastnější a nejspokojenější sama se sebou. Cítila jsem se dobře fyzicky i psychicky a zároveň jsem neřešila spoustu věcí, jako třeba ještě ve dvaceti. Tehdy bylo všechno moc důležité, hrozné, veliké. Ve čtyřiceti už jsem věděla, co je podstatné a co ne. Líbilo se mi to. A vůbec jsem nechápala, že se někdo čtyřicítky děsí. Ostatně i padesátky.

Děkuju. Každý máme svoje starosti, ale opravdu si nemůžu stěžovat. Teď zrovna čtu knihu o ženách v Afghánistánu. Když si uvědomím, že jsem se taky mohla narodit tam, tak si opravdu nestěžuju.

Byla jsem dokonce u její první role. To jí bylo patnáct let a šlo o televizní pohádku. Poprvé to bylo zoufalé. Já jsem za ni cítila neuvěřitelnou zodpovědnost. Až takovou, že jsem si říkala: Proč ona sakra chce vůbec hrát? Dokonce jsem byla schopná dělat, že to není moje dcera, aby si někdo nemyslel, že ji chci protežovat. Teď už jo, teď už je parťačka. Obě dvě máme víc zkušeností, hereckých i životních. Mám pocit, že fakt, že jsme i v životě matka s dcerou, obohatil i filmový příběh Dětí noci něčím nepojmenovatelným, co nás samotné překvapilo.

Já nebyla úplně proti. Spíš jsem nechtěla, aby šla ve čtrnácti na konzervatoř. Ta je opravdu hodně úzce zaměřená. Myslela jsem si, že bude lepší, když bude mít všeobecnější vzdělání. Doufala jsem taky, že by ji to třeba na gymnáziu přešlo. Jenže ona byla tak umanutá! Navíc jsem věděla, co herectví obnáší. Znám mnoho opravdu výborných herců, kteří se nepotkali se svou příležitostí. Neměli kousek štěstíčka. Když jste šikovný truhlář, víte, že budete mít zakázky. Ale v téhle branži je to opravdu otázka náhody, jestli jste ve správnou dobu na správném místě. Tak jsem si pro ni přestavovala něco stabilnějšího.

Napadlo mě to dost brzo.

Tatínek byl vystudovaný keramik a živil se propagačním výtvarnictvím, plakáty. Maminka byla mzdová účetní. Ta mě často brávala u nás v Hradci Králové, kde jsem se narodila, do divadla. Tam mě to úplně nadchlo. Vůně, kulisy, šminky…

Ano. Hrozně se mi líbilo, že tam člověk může být někým úplně jiným. Ve škole jsem často bavila spolužáky. Když mi bylo deset, viděla jsem Felliniho Silnici a v ní herečku Giuliettu Masinovou. A bylo to jasné. Už jsem nic jiného dělat nechtěla.

Oni se mi smáli. Nebrali mě moc vážně.

Ne. Byla 60. léta a tehdy byla populární divadla malých forem. Měli jsme v Hradci divadelní kroužek a tam jsem se setkala s moc šikovnými lidmi. To už jsem nežila pro nic jiného. Když jsem dělala přijímačky na DAMU, měla jsem zlomenou nohu, což byl dost handicap. Předváděla jsem různé zpěvačky, operní, bigbeatovou, zkrátka různé styly – s nohou v gypsu to bylo dost absurdní.

Bylo to těžké. Můj muž je naštěstí velký jazykový talent, čeština mu jde úžasně. Já jsem zprvu nepoznala, že není Čech, myslela jsem si, že je Slovák. Byl tu tři roky a mluvil perfektně, možná něco vyslovoval měkčeji. Přišel sem v době, kdy to tu bylo zajímavé. Dostal se do ročníku, který vedl Elmar Klos, ten zrovna dostal Oscara. Měl výborné pedagogy, česká filmová nová vlna byla na vrcholu. Líbilo se mu tady. Jeho rodina je hodně rozstrkaná po světě, a tak se nutně nechtěl vracet zrovna do Sýrie. Ale uvažovali jsme třeba o Francii.

Nakonec jsme zůstali hlavně kvůli mému herectví. A navíc jsem lokální patriot. Představa Kampy, byť je zprofanovaná, nebo Orlických hor mě tu taky držela. Jeden čas jsme ale o odchodu vážně uvažovali. Nesmírně si vážím toho, že tu manžel kvůli mně zůstal, přestože nemohl pracovat ve svém oboru. Ale už je to za námi.

Její ředitel Honza Šmíd mi nabídl angažmá, když jsem prožívala těžší období, o kterém se nechci moc zmiňovat. Zkrátka jsem tehdy nemohla pracovat a v té době mi zavolali z divadla Ypsilon. Jsem ale těhotná, říkala jsem jim. Počkali na mě, byla to velkorysá nabídka.

Asi jo. Změnila se doba, režim, vztahy, tak není možné, aby se to neodrazilo i v divadle. Ale humor Ypsilonky je pořád stejně drsný, to se naštěstí nezměnilo. Neznám moc poměry v jiných divadlech, ale Ypsilonka je svým způsobem výjimečná a pro mě krásný kus života.

Trochu jsem se tehdy rozhodovala. Když mi tu roli nabídli, tak se v Čechách ještě soap opera netočila. Na první pracovní schůzce jsem viděla samé mladé lidi. Byli ohromně natěšení. To mi přišlo zajímavé. Dneska už nekonečné seriály známe, ale na začátku to bylo dobrodružné. Znali jsme třeba jenom osm dílů dopředu. Časem seriál získal slušnou odezvu.  

V tomhle ano. Někdy mám nezaručené věci raději než ty zaručené. Zvlášť když je předpoklad, že by z nich něco mohlo být.

Ne.

To bylo neuvěřitelné. Zprvu jsem si říkala, že mě diváci odsoudí jako alkoholičku. Pak mě překvapilo, kolik lidí za mnou chodilo a říkalo mi, že má v rodině podobné problémy, ale moc se o nich nemluví. To, že jsem se z toho jako paní Rubešová dostala, dalo naději lidem, kteří se s podobnými problémy potýkají.

Letos mě oslovil Avon jako jednu z osmi tváří kampaně proti rakovině prsu. Je tam Aňa Geislerová, Táňa Vilhelmová, naše Martha, Mahulena Bočanová, Monika Absolonová, Dara Rolins a za starší Simona Stašová a já. Netušila jsem, že je problém dostat ženy v určitém věku a z určitého prostředí na mamograf. Stejný problém mi napsaly i scenáristky VKV. Snad to ženám pomůže. Lidi totiž mají tendenci ztotožňovat se se seriálovými postavami.

On je křesťan, pro ty zákaz neplatí. Ale asi má geneticky dáno, že alkohol těžko snáší, jeho míra je tak jeden panák. Bohužel červené víno, které já mám ráda a jemu chutná, vůbec nemůže. Ale že by se u nás striktně nepilo, to ne.

O Sýrii už bylo vše řečeno. Já se zařekla, že jestli se mě někdo na ni zeptá, tak mu odpovím, že můj muž je z Pardubic a naučil se něco ze syrské kuchyně, když byl na montážích v Sýrii. A potom to naučil mě…

Když jsme čekali Filipa, manžel žertoval, že mu dá jméno Mustravského tafa a já že budu chodit pět kroků za ním.

Filip je taky z oboru, vystudoval střih na FAMU a jako střihač také pracuje. Mimo jiné za film Kuře melancholik režiséra J. Brabce byl nominován na Českého lva za střih. A teď s druhým Brabcem, tentokrát F. A., stříhal Máchův Máj. 

Ano, bavíme, ale kupodivu to vždycky u filmu skončí.

Díky své zvědavosti a díky Milanu Calábkovi, který tyto věci přednáší na své Univerzitě nové doby. Milan byl dramaturgem divadla, kde jsem byla v angažmá hned po škole. Pak jsme oba odešli do Prahy, abychom se po dlouhé době sešli znovu v jeho univerzitě. Asi jsem byla v období, kdy jsem se potřebovala s něčím takovým potkat. Chodila jsem do té školy sedm let a dodneška se s některými lidmi stýkám.

Bylinky mě zajímají, chodila jsem po skleněných střepech, ale z karet nevěštím. Profesor Neubauer nás zasvětil do tarotu, do významu symbolů a rituálů. Rozebírali jsme smysl pohádek. Podnikli jsme také výpravy do Stonehange, cestu do Thajska a do Nepálu. A co jsem se naučila? Že za mě nikdo nic neudělá, že člověk na sobě musí sám pracovat.

Láká mě režie. A teď ke mně taková nabídka náhodně přišla.

Uvidíte. Snad.

Když jsem ve špatných letech hostovala v Národním divadle, zároveň jsem byla v trvalém angažmá v Ostravě, syna jsem měla u maminky v Hradci, protože nesnášel ostravské ovzduší, manžel pracoval jako tlumočník v Praze. O víkendu jednou jel za synem, podruhé za mnou. To trvalo dva roky. Když jsem se s Filipem jednou loučila, tak mi povídá: „Maminko, nezlob se, já musím brečet.“ A začal plakat. Tak jsem mu řekla, že už budeme spolu, a šla jsem na volnou nohu do Prahy, připravená dělat třeba uklízečku.