Lenka Szántó: Izrael vnímám všemi smysly

„Blízký východ má svoje specifické kouzlo, útočí na všechny vaše smysly, všechno je koncentrovanější – vůně, chutě, hluk, emoce. To je na něm krásné, tím vám taky často leze na nervy a to mi taky asi bude nejvíc chybět,“ říká atraktivní dlouhovlasá blondýna.

Leckdo si ji možná ještě pamatuje z obrazovky televize Nova, kde stála před kamerou zhruba deset let. Tam se také poznala se svým budoucím manželem a v roce 2008 odešla na mateřskou dovolenou.

To novinařina byla moje vytoužená profese, ne scenáristika. Chtěla jsem být, a nedělám si legraci, jako April O’Nealová, reportérka z animáku o Ninja želvách. Adrenalin, rychlost, dobrodružství – tak jsem vždycky televizní zpravodajství prožívala, i ke konci už jako vedoucí vydání.

Ke psaní scénářů mě přivedl kamarád Matěj Podzimek, kterého znám z dob, kdy se na Nově zakládal pořad Víkend. Matěj si jako student FAMU odešel brzy vydělávat psaním. Když jsem nastoupila na mateřskou, přestal mi telefon zvonit devadesátkrát za den, jediná moje starost byla, že miminko nevypilo kašičku ve správný čas ve správném množství.

Myslím, že Matějovi to tenkrát ke mně nesedělo, měl pocit, že musím zaměstnat hlavu. Domluvil mi na zkoušku psaní v týmu Ulice. Klaplo to a pro mě začala nová profesní etapa.

Jasně že je to s dětmi jiné. I když se mi z každého toho konfliktu uložily už jen střípky vzpomínek. Vím například, že jsem na konci roku 2008 chovala půlročního Eliáše, koukali jsme spolu na silvestrovský ohňostroj a mně tekly slzy, že my si tady v Evropě vystřelujeme raketky k obloze jen tak pro radost, kdežto v Gaze, kde právě Jakub byl, dopadají opravdové rakety lidem na domy.

Že Jakubovi a jeho kolegům sestřelili v Jižní Osetii Gruzíni ruské letadlo přímo nad hlavou a jeho trosky dopadaly porůznu kolem nich, jsem se dozvěděla během kojení z jeho živého telefonátu na ČT24. Naštěstí z toho většinou vyjdu bohatší o „koktejlovou historku“ než s neurózou.

Bylo to naše společné rozhodnutí, kdybych řekla, že jet nechci, nikdo by Jakuba nenutil a on by bez nás nejel. Tehdy jsme si ale představili náš další život a řekli si:

„Fajn, teď dáme děti do školky, my budeme chodit do práce a plus minus takhle nějak to budeme mydlit až do důchodu. Anebo ne. Nebo to změníme a pojedeme za dobrodružstvím.“ Vybrali jsme si tu méně pohodlnou, ale zato barevnější a rozmanitější cestu.

Strašně! Byl to podobný sešup jako odejít z denního televizního zpravodajství na mateřskou. Ale tentokrát nebyl poblíž žádný Matěj, který by mě z toho vytáhl. Zastavila jsem veškerou práci. Chtěla jsem být soustředěná na děti, abych měla kapacitu reagovat, kdyby jim to přestěhování nedělalo dobře.

Já blázen jsem s sebou táhla asi osm kuchařek! Představovala jsem si, jak budou kluci snídat každý den jiný vychytaný koláč od maminky. No – ne, samozřejmě. Musela jsem jich pár zpackat, než jsem si připustila, že na tohle talent opravdu nemám a náturu už vůbec.

Ukázalo se, že děti to zvládají skvěle, ty mají domov tam, kde jsou táta s mámou. Ale mně bylo ze začátku hodně úzko. Abych byla spokojená, musí mi pracovat hlava na něčem smysluplném. Začala jsem proto rozepisovat náměty, které mi ležely v šuplíku. Jakmile pak ke mně přišlo téma Metanolu, už jsem ho nepustila. Díky tomu jsem přežila svou úlohu „house wife“.

Začátek byl opravdu těžký, nejtěžší z celých těch pěti let. Kluci byli malí, Jakub vyletěl z domova a rozběhl se po Blízkém východě jako dítě po hračkářství. A já byla sama bez pomoci babiček a podpory kamarádů. Oba jsme se museli uklidnit, najít si přátele, usadit svoje denní rutiny tak, abychom byli spokojení všichni.

Teď občas zažívám naopak pocity euforie – když třeba vidím kluky, jak mluví plynně anglicky, jak uvažují o světě, jak si v arabském bistru u školy objednávají shawarmu svou hebrejsko-arabskou hatmatilkou. Kolik zkušeností za ty roky nabrali.

Hebrejskou abecedu jsem se naučila před odjezdem doma v Praze. Tady jsem ze začátku zkoušela louskat billboardy a dopravní cedule, až jsem se rozhodla, že by bylo fajn naučit se víc než „shalom“.

Dva měsíce jsem chodila na intenzivní kurzy a vydržet ještě aspoň půlrok, mluvila bych plynně. Takhle zvládám jenom takový „shopping level“. Nakoupím si na trhu, objednám v restauraci, zeptám se na cestu – na zbytek už pak musím skočit do angličtiny. Arabsky umím jen pár frází, ale i to často otvírá cestu k lidem, které potkáte. Oceňují, že máte snahu.

Žijeme na severním předměstí Tel Avivu, kousek od moře, ve čtvrti, o které já s nadsázkou říkám, že je plná hippíků a surfařů. Léto trvá osm měsíců, v domě jsou neustále otevřená okna, čtyřiadvacet hodin denně můžete trávit venku.

Na poště sedí polobláznivá paní, která krmí asi třicet koček z okolí, a ty jí během práce sedí na počítači i na ramenou. V kavárně obsluhují kluci a holky, kteří umějí rozhodně líp balit jointa, hrát na kytaru a surfovat než vařit snídaně. Po okolí projíždí DJ, který celé dny inzeruje svoje služby tím, že na plné pecky pouští z okýnek auta hity Eda Sheerana.

O ulici dál za tou naší už končí město a začíná poušť, kde žijí gazely, dikobrazi, želvy a šakali. Romantika tohohle surrealistického blázince mi určitě bude chybět. A přátelé jakbysmet. Nejvíc se stýkáme s rodinami dvou Češek, jedna je vdaná za Izraelce, druhá za Američana, obě už jsou občankami Izraele. Ale spoustu přátel máme i mezi místními.

Oba národy jsou si podobné. Jsou temperamentnější než my, hlučnější – ale také nesmírně pohostinní, přátelští, nápomocní. Čechy mají všichni rádi. Horší je to se vztahem k sobě navzájem. Tolikrát si vzájemně ublížili, spáchali nespravedlnosti, že už se na sebe jinak než skrz prsty podívat nedovedou.

Ale platí to obecně, když vedete diskusi na téma „co dělat s izraelsko-palestinským konfliktem“. Jinak ne. Mám kamarády, kteří zastávají v rámci izraelského politického spektra ostře pravicové názory, a přitom chodí na kafe s muslimy. Žijí vedle sebe, když postavíte dva různé lidi tváří v tvář, museli by být zrůdy, aby na sebe plivli. To se děje jenom v politice.

Byl jeden večer, kdy jsem se bála. Syrský prezident Asad použil v září 2013 chemické zbraně ve východní Ghútě, tady ve zprávách běžely obrázky vyrovnaných mrtvých těl včetně dětí s pěnou u pusy, které se v bolestech udusily.

USA hrozily zásahem, Asad zase, že pokud Spojené státy cokoli podniknou, pomstí se na Izraeli. Tady se v celé zemi otevřely bunkry, civilistům se začaly distribuovat či měnit plynové masky, Jakub donesl domů širokou izolepu na zalepení oken.

Když pominu, že pro nás jako neizraelské občany bylo obtížné se k nějakým maskám dostat, jen ta představa, že nasazuju pětiletému a tříletému dítěti plynovou masku a přesvědčuju je, aby si ji kluci nechali na obličeji, mě děsila i ve spaní. Naštěstí na nic takového nedošlo.

O rok později během války s Gazou Jakub reportoval z Izraele a já jsem většinu konfliktu strávila s dětmi v Praze. Vrátili jsme se až na poslední týdny a to už byli kluci „proškolení“, co je třeba dělat, jakmile se ozvou sirény. Ale hlavně se tehdy už ukázalo, že izraelský protiraketový systém Iron Dome je dostatečně účinný a už se nemáme moc čeho bát.

Zhruba dvakrát do týdne mi přijde na mobil zpráva, že tam a tam v Izraeli či na Západním břehu došlo k útoku na izraelské vojáky nebo civilisty. Vím, která místa jsou rizikovější než jiná, i to, že nevypadám jako Židovka čili nejsem pro palestinského teroristu zajímavý cíl. Celkem bez obav se pohybujeme i na palestinských územích, jen je třeba vědět kdy a kde a jak se u toho chovat. Strach už necítím.

Píšu, když jsou kluci ve škole a někdy i po večerech. Ale to už mi tolik nejde. Moje místo je v obývacím pokoji u jídelního stolu, Jakub má svou pracovnu. Když je doma, občas o sobě ani nevíme, občas za ním neuroticky běhám a do živých telefonátů na ČT24 mu práskám dveřmi a prskám, ať mě neruší.

Někdy mi leze na nervy, že je v domě, někdy se mi hodí, že je po ruce, a používám ho místo Googlu. Nedávno jsem psala komentář k Trumpovu záměru přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, a to mi pak stačí se vyklonit na židli a zahalekat: „Jakube, kdo byl izraelským premiérem v roce osmdesát?“ A on mi to řekne. Má takové chvíle moc rád!

Je a není to tak. Když přijede, je stejný rodič jako já. Stará se o děti, vaří, uklízí – stejně jako já, mnohdy líp. Nikdy jsem od něj neslyšela: „Tak jsem tady, co bude k večeři?“ Když jsem dokončovala scénář, vzal třeba děti na výlet. Nemůžu si stěžovat na nedostatek podpory. Nemáme to rozdělené tak, že matka v jeskyni udržuje oheň a otec loví.

Souhlasím s tím, že Izrael je moderní stát. Sekulární určitě není. Náboženství hraje v životě každého Izraelce i Palestince významnou roli, ať už je jeho osobní vztah k němu jakýkoli. Právní systém třeba můžeme považovat za sekulární, ale ne beze zbytku.

Například uzavřít občanský sňatek, mimo církev, tu možné není. Obecně řečeno se Izraelci při zakládání rodiny musejí poprat s mnohem těžšími podmínkami než mladí lidé v Česku. Za bydlení nižší kvality než u nás vydá mladá rodina nejméně 60 procent jednoho platu, zboží od jídla po nábytek je tu asi třikrát dražší. Přitom platy jsou v přepočtu větší maximálně dvakrát.

Muži jdou po maturitě do armády na tři roky, ženy na dva, pak mohou jít studovat. Když tedy dva lidé kolem třiceti let chtějí svou domácnost, pořídí si většinou oba i vedlejší zaměstnání – večer pracují za barem nebo rozvážejí pizzu. Jinak by si ten svůj malý byteček dovolit nemohli. A když přijdou děti, žena pobírá peněžitou podporu jen do 15 týdnů po porodu a v práci jí drží místo jen půl roku.

V Izraeli jsou děti národní poklad. Jsou svaté, nikdo jim nic nevyčítá, všechno můžou, všichni je pak také tolerují. Děti jsou celé země. Kdyby rodič na ulici uhodil své dítě, kolemjdoucí ho napomene nebo zavolá policii.

Když batole leze po schodech, česká matka by za ním stála s rozpřaženou náručí, izraelská to sotva vnímá. Jednak ví, že se dítě nanejvýš potluče a nic horšího se mu nestane, jednak se vždycky najde okolo nějaký dospělý, který ho zvedne. Neříkám, že mi to někdy není proti srsti, ale rozumím tomu a zvykla jsem si.

Pocitově bych řekla, že je stále více muslimek, které už nechodí zahalené. Jejich vztah k náboženství je vlažnější, nosí džíny, boty na vysokém podpatku a rozpuštěné vlasy. Určitě je jich ale zatím menšina. Porodnost u muslimů klesá, žijí více „západním“ způsobem.

Ortodoxní židovské komunity proti tomu nabývají na síle prudce, ale ne proto, že by byl tento způsob života populárnější. Je to z demografických důvodů – prostě se v nich rodí hodně dětí. Politické důsledky byly v minulých volbách už znatelné, v následujících budou výraznější a v dalších už velmi významné.

Myslím, že programové schéma se moc neliší od našeho – mají ranní show, dopolední show o módě, zdraví a dětech, vztahové seriály přes den, zprávy večer. Obecně mi v televizních formátech přijdou odvážnější, drzejší, neformálnější. Když si někoho pozvou do talk show, lifestylové nebo zpravodajské, moc se s ním nepárají.

Člověk lehce schytá kritiku, i když vyrábí roztomilé plyšové hračky pro postižené děti. Rozhovory typu „Jak to děláte, že jste tak úžasný“ tady k vidění moc nejsou.

Věc, kterou mají Izraelci špičkovou, a my vůbec žádnou. Satirická politická show. Eretz Nehederet (Báječná země) je úžasně vtipná satira, která pravidelně tepe do premiéra, jeho rodiny, domácích politiků ve vládě, v opozici i do těch zahraničních nebo do různých nešvarů ve společnosti. Nedovedu si představit (a je mi to nesmírně líto!), kdo by s takovým entuziasmem vyráběl takovou show u nás.

Námět ležel na zemi od roku 2012, kdy se kauza odehrála. Sehnula jsem se pro něj ve chvíli, kdy mi osud přivál do cesty jedno z insiderů vyšetřování, který mi vyprávěl některé detaily z pozadí kauzy. A tehdy to kliklo.

Jako novinářka asi znáte ten pocit, kdy vás chytne mánie: čtete, hledáte, ptáte se a nedáte si pokoj, dokud to téma aspoň trochu nepochopíte.

Balancovat v sobě novináře a scenáristu. Novinář chce říct všechno. Urovnat fakta, předložit je spolu s kontextem divákovi k posouzení. Scenárista chce sdělit i emoce, dotknout se pravdy i z jiného úhlu. Já chtěla všechno najednou.

Pokaždé, když mi dramaturg Matěj Podzimek nebo producent Michal Reitler připomínkovali scénář, vztekala jsem se, že mě nutí škrtat. Jen díky jejich trpělivosti je Metanol na světě. A tím se dostávám k té nejtěžší věci. Dva moji nejbližší spolupracovníci byli tři tisíce kilometrů daleko. Nemohli jsme si sednout za stůl a zdravě se o věci pohádat, museli jsme si posílat obsáhlé poznámky.

Tereza nastoupila do týmu už v průběhu psaní scénáře a pro mě to byl hlas, který jsem potřebovala – v té době ultimativní: „Je to moc složitý, takhle to točit nebudu.“ Mohla jsem se marně vztekat, nebo vzít rozum do hrsti a znova škrtat a přepisovat.

Tereza měla nos na místa, kde jsem byla v úzkých, a vzniklý problém jsem ve scénáři nějak literárně „přemostila“, čehož si do té chvíle nikdo nevšiml. Ale ona se začetla, zastavila se přesně v tom bodě a utrousila: „Tohle je teda divný.“

Zatím jen po základním střihu. Potvrdilo se mi, co bylo cítit už na place: že Tereza to má promyšlené a kameraman Pavel Berkovič je talent od boha. Jsem ráda, že Tereza prosadila Lukáše Vaculíka do role hlavního distributora a že jsem neměla pravdu já, když jsem byla ze začátku ostře proti.

Jsem nadšená, že v roli dcery prvních obětí uvidíte Kristýnu Podzimkovou, která je tak vynikající, že se o ni režiséři začnou prát. A těší mě i spousta dalších věcí.

Přijedeme na konci letošního školního roku, takže za pár týdnů. Je to definitivní, za Jakuba nastoupí kolega, já půjdu do práce, kluci do školy. Všichni se na to těšíme, Česko je náš domov. Sice nemá ani moře, ani 340 slunečných dnů v roce, ani tak zdravé jídlo jako Izrael, ale má zase spoustu věcí, které Izrael nemá, a především lidí, které postrádáme.

Strašně se mi bude stýskat! Počasí, blízkost moře, kuchyně, místní přátelé – to jsou každodenní věci, které budu vyloženě oplakávat. A je ještě spousta dalších.

Vůně jeruzalémských uliček. Izraelští muži, kteří vypadají skvěle do sedmdesáti a ani je nenapadne si ve třiceti nechat narůst pupek a ve čtyřiceti fňukat, že už zažili všechno. Odvaha a soudržnost národa před hrozbami zvenčí. Pestrost. Tolerance, optimismus. Ale jsem odhodlaná tohle všechno k nám importovat, co mi budou síly stačit. Protože my to taky umíme, jen to potřebujeme připomínat.