Lenka Malíská: Holka z karlovarského porcelánu

V kraji, v němž se těží nejkvalitnější kaolín a funguje letitá tradice výroby špičkového porcelánu, snad ani nemohla talentovaná dcera dvou designérů jít jinou cestou. Ve svém domě v blízkém Doubí, kde pořádá i keramické kurzy pro veřejnost, se pochlubila originálními sadami nádobí, šperky dekorovanými zlatem a platinou, upomínkovými předměty třeba pro Národní divadlo, ale i objemnými vázami – vše v čistých, klidných, jednoduchých liniích. Klidně a vyrovnaně působí i ona sama.

Starší syn Jiří, který už chodí do školy a učí se na flétničku a zpěv, se chystá během lázeňské sezóny na veřejná vystoupení na kolonádě. Tak ho na to trochu připravuju. Jinak je technický typ, vlastně ani nevím, kde přišel k hudbě, ale baví ho. Mladší Filip je spíš po mně, rád kreslí a modeluje, jak se dostane k jakémukoli výtvarnému materiálu, je ve svém živlu.

Pod nohy v dílně se mi pletou oba, vše mám zapatlané od modelíny. Ale zatím nic nerozbili, občas mě dokonce inspirují, mají neotřelé nápady, jsou bezprostřední a všechno prožívají. Naposled mě překvapili krásnými přáníčky k svátku, na která otiskli své ruce namočené do barev a přidali mořský výjev – vloni jsme totiž byli poprvé na dovolené u moře a chtěli mi tak naznačit, že by se jim líbilo opakování.

Na výpal čeká kolekce šperků malovaná kobaltem pod glazuru a série velkých váz. A začínám tvořit limitovanou kolekci pro manufakturu Leander, ta mi dělá velkou radost. Vymyslela jsem nový dekor s netradiční koncepcí – nepůjde o klasickou sadu, jaké známe z obchodů, ale bude možné nakupovat po jednom kusu ze tří různých, spolu ladících dekorů. Takže si každý vytvoří originální soupravu podle své představy nebo interiéru. A za rok k ní přibude něco dalšího. Zároveň už přemýšlím, jakým způsobem ji budeme fotit a prezentovat. Baví mě celý ten dlouhý proces od první skici až po závěrečnou fázi komunikace se zákazníky.

Souběžně taky maluju, poslední sérii jsem přivezla z mezinárodního sympozia z Makedonie od Ochridského jezera, kam se ráda vracím, je tam nádherně. Nemaluju přímo realisticky, u mě neuvidíte jezero s plovoucími labutěmi, spíš se snažím zachytit různé denní nálady – mění se barevnost, světlo, odlesky. Zbytek jsem včera přivezla ze skončené výstavy v Písku.

Tahle sympozia jsou vůbec příjemným občerstvením a inspirací v mém životě, po Francii, Švédsku a Rakousku často jezdím do Německa. Ale kdyby to bylo úplně na mně, vezmu batoh a prošlapu si nějaký kraj úplně sama, maximálně s manželem. Jsem asi romantik…

Za ideální považuju létání – přestože jsem zažila drama, kdy v bouřce udeřil blesk do letadla, vypadl motor a následovalo nouzové přistání. Rychle se dostanete úplně jinam, do jiné dimenze, kde využijete maximum možného času. Preferuju Evropu, láká mě svou historií a kulturou, ráda objevuju souvislosti, propojení i rozdíly. Dokud jsme neměli rodinu, párkrát se to podařilo…

Určitě malý hrneček, dekorovaný kobaltem, který mi vyrobila maminka. Byl na něm mužíček s cylindrem a deštníkem, jednalo se o motiv z pohádky, už jsem bohužel zapomněla z jaké. Mám ho pořád, dnes z něj pijí kluci. A první věc, kterou jsem někdy v pěti letech vymodelovala já sama a prošla výpalem, byl králík. Už tehdy jsem milovala přírodu a všechno živé v ní. Vedle kočky, strašilek, rybiček, činčily, křečka a morčete jsem uprosila rodiče na bílého králíka s modrýma očima Libušku – a tu jsem zvěčnila ve velikosti asi deseti centimetrů.

Když jsem byla úplně malá, bydleli jsme v centru Karlových Varů v nájemním domě se spoustou výtvarníků, kolegů mých rodičů. Oba pracovali v podniku Karlovarský porcelán, maminka ve vývoji nových dekorů, tatínek ve vývoji tvarů. Dole v dílně jsme s dětmi pořád něco vyráběli nebo jsme řádili vedle v parku. Pak naši koupili dům v obci Hory, kde dodnes žijí – a tam jsem právě směla chovat ta zvířátka.

Život se opakuje – už já se pletla rodičům v ateliéru. Zpočátku jsem hlavně malovala. Ve školce jsem prohlašovala, že budu malířkou, a děti se mi smály: „To jako malířkou pokojů?“ Nevím proč, mně nepřipadá nic špatného ani na malíři pokojů.

Po revoluci si tatínek zřídil modelářskou dílnu se sádrařským kruhem a s různými keramickými hmotami. Koukala jsem mu pod ruce, jak vzniká porcelán, a zkoušela jsem to taky.

Tak úplně ne. Chtěla jsem jít na vyhlášenou keramickou průmyslovku do Bechyně, ale rodiče, zvlášť maminka, mě přesvědčili, abych zůstala ve Varech, kde je podobná škola. Pod dohledem. Pak jsem řešila, zda zkusit pražskou akademii a věnovat se malbě, nebo pokračovat v porcelánu. Druhá linie se mi zdála praktičtější – spíš vytvořím na zakázku předmět denní potřeby než obraz na míru k barvě gauče. Nechtěla jsem se vzdát v malbě tvůrčí svobody, u užitého designu v tom problém nevidím.

Tehdy byly v oboru jen dvě vysoké: UMPRUM v Praze a univerzita v Ústí nad Labem. A protože vedoucí pražského ateliéru byl tátův blízký kamarád, s nímž chodil na pivo, vybrala jsem Ústí, abych neměla protekci a prosadila se sama za sebe.

Ta škola spolupracuje s porcelánkou v Dubí, takže jsme první čtyři roky navrhovali hlavně věci proveditelné průmyslově, vyrovnávali jsme se s řadou technických omezení – aby se náš výtvor vešel do linky, do etáže atd. V té době jsem nasbírala hodně zkušeností i na stážích. Při magisterském studiu už fungovala větší svoboda při volbě témat a já si jako klauzurní práci zvolila lázeňský pohárek. Při procházce po Varech jsem totiž zjistila, jaké šílené kýče nabízejí v obchodech. Všechny jsem nafotila, a když jsem je v počítači vyrovnala vedle sebe, byl to děsivý estetický zážitek.

Věděla jsem, že na to musím jít jinak, z úplně jiného úhlu a s vtipem. Navrhla jsem dvě varianty: žábu v kalhotkách a ptáka bukače. Nejdřív jsem je kreslila a stylizovala, pak jsem je vymodelovala a ve finále vznikly pohárky, které do dnešních dnů pro velký zájem vyrábím. Získala jsem za ně ocenění a lze je koupit v Městské galerii naproti Vřídlu.

Přiznám se, že měla. Jazykovou bariéru jsem odbourala při pobytu v Německu, anglicky jsem taky uměla… Ale nakonec jsem si řekla, že bude hezké tvořit společně s rodiči. Navíc jsem velká patriotka Karlových Varů, takže jsem se přes různé výhrady vrátila.

Uživit se. Už ke konci studia jsem učila na keramické škole kresbu a malbu a k tomu jsem dělala návrhy interiérů. Pět let jsem měla dvě zaměstnání. Taky jsem si půjčila od rodičů, protože investice byly obrovské a jinak bych nebyla schopná svůj sen uskutečnit. Kolaudace ateliéru proběhla roku 2007, na 100 metrech čtverečních je přestěhovaný i tátův kruh a keramická pec. A naši, kteří jsou už v důchodu, mi stále pomáhají. Čerpám z jejich obrovských zkušeností a třeba u zakázky pro Národní divadlo jsem z časových důvodů vyrobila pouze první kus – a maminka dodělala dalších dvacet.

Ovšem těsně po splacení dluhů jsem zažila další krizi – zdálo se mi, že se ve Varech neuživím. Plusem bylo, že jsem u zdroje materiálu – nejkvalitnějšího kaolínu. Na druhou stranu chyběla kupní síla. Část výroby jsem tedy začala vozit jinam, do Německa a do Prahy. Povedlo se. Když jdou věci snadno, člověk si jich správně neváží.

Právě že ano. V nejsložitější finanční situaci se rozhodl budoucí manžel, že musíme taky pořádně bydlet, nejlépe v domku. Na to už tuplem nebyly peníze! Já navíc po vzpomínkách z dětství, kdy jsem musela kolem domu rodičů pořád s něčím pomáhat, prázdniny jsem trávila natíráním plotu a mícháním malty, zažívala dilema a do vlastního jsem se nehrnula. Z praktických důvodů jsem si přála žít v bytě. Ovšem od mužovy matky jsme dostali pozemek… Plán byl takový, že postavíme částečně svépomocí několik řadových domů a prodejem získáme finance na vlastní. Nakonec to úplně nevyšlo a museli jsme si vzít hypotéku na třicet let. Zvažování, zda to utáhneme, bylo velmi těžké. Dnes jsem tu šťastná, moje nejoblíbenější místo je showroom v suterénu a postel, do které se každý večer strašně těším.

Poznali jsme se na základce s rozšířenou výukou matiky, fyziky a chemie, tehdy šlo o nejkvalitnější školu široko daleko. Odnesla jsem si z ní smysl pro logické myšlení. Při písemkách jsem ale zažívala krušné chvíle – a právě Jirka, moje první láska, mě zachraňoval a posílal mi taháky. Výtvarku jsme paradoxně měli jen hodinu týdně a doháněla jsem ji externě.

Zůstali jsme dál přáteli, věděli jsme o sobě. Byl už tehdy šikovný na výpočetní techniku, které nerozumím, takže jsem mu v nesnázích vždycky volala. Na jedné stáži pak nastala situace, že jsem potřebovala spočítat pro návrh nádoby na míchané nápoje objem dvou prolnutých koulí, abych zjistila přesnou velikost výpalku. Jirka mi to spočítal. A spočítal vlastně i náš další život.

Dnes má svoji stavební firmu, ale pomáhá mi pořád. Při mých velkých zakázkách se dokonce naučil odlévat do sádrových forem. A taky se hezky stará o kluky.

Je pro mne nejušlechtilejší a nejkrásnější. Jak esteticky, tak technicky představuje nejvyšší úroveň. Pracovala jsem i s keramikou, ale porcelán mne přitahuje i proto, že je tak technicky náročný, projevuje se u něj tvarová paměť. A mě baví zkoumat, kam až můžu zajít. Je to výzva. Potřeba posunovat hranice je větší než strach z nezdaru.

Výtvarníků, které porcelán uchvátil, je hrozně moc, a všichni hledají nové možnosti. Dnes už se tisknou hrnky a talíře z porcelánu na 3D tiskárně, v zahraničí funguje papírový porcelán, kde nosičem je papír, který při výpalu na relativně málo stupňů vyhoří – výpalek je velmi tenký a křehký, dělají se tak různé objekty. Já se spíš snažím vycházet z toho, co mi umožňuje náš tradiční karlovarský porcelán – je vysoce slinutý, protože má vysokou teplotu výpalu (1380–1410 stupňů), čímž dochází k přeměně krystalické mřížky křemene atd. V těchto mantinelech experimentuju.

Poslední rok jsem už plně na volné noze, protože mi chyběl čas na vlastní tvorbu. S některými věcmi mi ale pomáhají dvě manufaktury, které do mých forem nalévají porcelán, výsledek si zase odvezu domů a dál upravuju.

Asi s první obří vázou – při jejím vzniku jsem byla přímo umanutá a neposlouchala jsem rady táty, abych ve dně formy udělala výpusť, kterou následně zalepím. Mně se zdálo, že by to nebylo hezké (ale kdo obrátí vázu a zkoumá dno?). Takže jsem do patnáctikilové formy nalila zhruba třicet litrů porcelánu a celé jsem to pak převracela a vylévala. Fyzická hrůza. Dnes už bych to asi nezvládla ani ve dvou.

Trápím se ale taky kvůli technickým zádrhelům. Porcelán je krásný i zrádný, občas vyjde z pece něco zcela jiného, než jsem si představovala. Jednou jsem takhle dělala hrnek – a vyšel mi originální náramek. Nalila jsem šálek, a než jsem se k němu stihla vrátit, neforemně ztvrdnul. Tak jsem ho rozřezala. Příští podobné náramky už jsem vyráběla plánovaně a přímou cestou… Naposled mi dala zabrat kolekce šperků s makovičkami – přestože jsou duté, nenajdete nalévací otvor. Mám na to svoji fintu.

Vycházím hodně z přírody, vyznávám jednoduché tvary i dekory, stylizaci a vtip. Baví mě si s každou věcí pohrát. Třeba kasička v podobě prasátka má nezvyklé tvarosloví – je hranatá, čímž v podstatě vychází z tradiční kreslené podoby. Stejně tak dekor, i obyčejné puntíky poskládám jinak, než je běžné, na dno hrníčků a talířů přidám nějaký detail, takže si každý člen rodiny vybere svůj. Zažila jsem úsměvné debaty, co se ke komu hodí. V zásadě dělám věci, které se líbí mně osobně, které bych ráda používala nebo nosila. Všechny šperky testuju na sobě, první kousek vždycky pár měsíců nosím a až pak udělám celou kolekci. Nenosím třeba vůbec prstýnky – překážejí mi, proto u mě žádné nenajdete.

Schopná jsem, kolikrát mi nezbude nic jiného. Ochotná nejsem. Řekla bych, že obecně v Evropě funguje vysoká úroveň stolování. Což si člověk uvědomí, když vycestuje například do Ameriky. V Kalifornii jsem byla úplně v šoku. Když vás někdo pozve na oběd domů, nepředpokládáte, že příbor nebude kovový, talíře jsou z plastu a ani sklenička nebude skleněná, takže při přípitku necinkne. O to víc si vychutnávám noblesu našeho porcelánu a fakt, že se nebojíme ho používat, že nám stojí za to ho s obrovskou námahou vyrábět i nakupovat. Je to zcela jiný zážitek.

Jezdila jsem pravidelně na pražský Design supermarket, což byla první prodejní akce pro začínající výtvarníky. Design Blok je zaměřený spíše výstavně. Letos jsem to ale nestihla, snad před Vánoci. Ve stejné době proběhne i Le Market v prostorách Mánesu. Oblíbila jsem si krásnou galerii v Liberci, prodávají mě mimo jiné v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, v pražském Artělu, v karlovarské galerii…

Největší poptávka je po špercích a hrncích a v lázeňské sezóně po pohárcích. Jsem taky na internetovém obchodu Flér, ale nejvíc mě stejně baví přímá komunikace se zákazníky.

Šperky pro ND k výročí republiky – konkrétně k inscenaci Libuše. Prozradím, že budou vycházet z lípy. Pak se chystám na porcelánové lampy – mám doma skleněný prototyp a zatím jsem pořád ve fázi zkoušení, jde o technicky poměrně náročnou věc.

Vůči vlastní osobě mám neustále resty. Čtení si užívám v podstatě jen v letadle nebo ve vlaku, do divadla se dostanu sporadicky. Nechodím ani na preventivní prohlídky, je to hrozné a bojuju s tím. Dřív jsem sportovala, běhala, dělala atletiku. Dnes akorát cvičím jógu, protože mě z práce bolí záda. A chodím na procházky s našimi třemi psy – fungují jako takový zdravotní dozor, nezajímá je, co mi zbývá dodělat, prostě mě donutí všeho nechat a jít. Občas vyjedu i se syny na kole.

Na festivalu jsem vyrostla, nedávno maminka našla moji akreditační průkazku z 34. ročníku čili z doby mojí střední školy. Zvládala jsem tehdy 6 až 10 filmů za den! Zajímaly mě i dokumenty, objevování faktů. Teď obvykle stihnu zahájení a znělku, koukám na festivalové vteřiny s Markem Ebenem a sem tam vyrazím do města nasát atmosféru. Vary se jako mávnutím proutku úplně promění, místo malého poklidného městečka je jeden velký dav přelévající se mezi filmy a párty.

Přiznám se, že vloni jsem neviděla ani jediný film, ale letos se to pokusím napravit. Už se moc těším, chystám i novou výlohu do městské galerie, kde využívám jako dekor motiv kamery.