Lenka Krobotová: V Dejvickém divadle se mám královsky

Je to vedlejší role, nejde až tak o to zaměstnání samotné jako spíš o charakter postavy. Jedná se o ženskou, která je schopná nadhledu a určitého odstupu. Možná spíš sebepozorování a pozorování věcí zvenku. Což je dneska docela vzácné, takže mě bavilo v tomhle ohledu dát té postavě život, protože sama nadhled často hledám, byť myslím, že ho v sobě mám.

Jsem spíš emotivní tvor, hodně senzitivní, proto je možná zajímavé, že mi v té postavě bylo dobře.

K psycholožce chodí postava, kterou hraje Jarda Plesl. Ten s sebou přivede kolegu Funése (hraje ho Zdeněk Julina), mezi nímž a mou postavou se rozběhne taková zvláštní forma možného vztahu.

Z mého pohledu se umí dívat nejen na své osobní prožitky docela do hloubky, ale přesto se jim dokáže zasmát. Baví mě ta poloha, kdy je člověk dojatý, a přitom se směje. V tom si myslím, že je můj táta výjimečný. Že tohle umí podat po svém a ono to většinou celkem sedí.

Napadlo mě to určitě několikrát. Zkusila jsem to ale jen jednou, v době, kdy jsem ještě neměla děti, nějakých deset let zpátky. Měla jsem osobní krizi v rámci souboru a bytí a chtěla jsem si zkusit něco venku. Dopadlo to tak, že jsem hostovala v Divadle Na Jezerce a tam jsem si uvědomila, jaké zázemí a štěstí mám v Dejvickém divadle. Takže to bylo dobré k tomu, abych pochopila, jak se mám královsky, po stránce herecké, ale i lidské.

Protože vztahy, jaké máme v divadle, jsou prostě neuvěřitelné a výjimečné, bez nadsázky mohu říct, že to je pro mě obrovské zázemí a skoro druhá rodina. Takže jsem se tam s pokorou vrátila, a byť to není vždycky lehké, a třeba před rokem jsme měli hodně těžké období, tak je pro mě velmi důležité, že máme pořád chuť být spolu, a to i mimo divadlo.

S některými kolegy jsme schopni spolu jezdit na výlety, těšíme se na zájezdy, s jednou kolegyní se stýkáme hodně intenzivně i mimo divadlo, takže v tomhle ohledu je to pro mě úžasné.

Byla to velká změna. Respektive, na jednu stranu myslím, že zčásti očekávatelná. Cítili jsme, že on sám potřebuje změnu. Nechal tam hrozně moc své energie, času a uměleckého otisku.

Na druhou stranu nás to hodně mrzelo, byli i lidé, kteří měli tendenci ho přemlouvat. Ale v podstatě si myslím, že odešel právem a včas. Nahlížím na to ještě jinak jako dcera, protože jsem cítila, že lidsky mu to prospěje. Bylo příjemným překvapením, když řekl, že by tam ještě nějakou dobu rád zůstal jako herec. Což jsme všichni přijali, a když přebíral velení Michal Vajdička, bylo jasné, že mu bude takovým stínovým konzultantem nebo asistentem.

Ano, Martin Myšička, který, myslím, se v rámci toho, jakou má těžkou pozici, k tomu staví s obrovskou silou a také nadhledem a velkou poctivostí. Ona to byla pro všechny velká změna, protože éra mého táty byla zásadní. Postavil soubor intuitivně z velkých osobností. Spousta z nás dozrála až pod jeho vedením. A ukázalo se, že nás poskládal velice pěkně a zajímavě dohromady, že jsme silné osobnosti, které si vzájemně mají co předat.

Jsme vyhranění i typově, ale dobře se doplňujeme. Myslím, že v tom byla jeho éra zásadní, protože on to divadlo udělal. Tím, že spolu nějakým způsobem pořád chceme být, jsme nuceni si klást překážky, abychom se neopakovali, nejeli ze zavedených šuplíků. Je to těžší. Ale také tím, že všichni máme rodiny, všichni točíme, je nám kolem čtyřiceti, všechno je jinak. I z tohoto ohledu Martina obdivuji, že do toho šel.

Nápady máme. Teď zkoušíme jeden nový projekt, který přinesl ještě můj táta, že by bylo zajímavé spojit se s divadlem La Putyka, respektive Jatka 78. Aktuálně zkoušíme inscenaci, která se skládá z osmi členů Dejvického divadla a osmi lidí z Putyky. Je to obrovská zkušenost a nesmírná dřina. Jsme sice zvyklí se nějakým způsobem udržovat v kondici, ale ne takhle denně.

Cítím to na sobě, ale z druhé strany mě to určitým způsobem nabíjí. Hlavně v tom ale vidím nějaký smysl z toho pohledu, že je dobré se propojit s lidmi, kteří nás mohou nějakým způsobem obohatit, a zároveň my je.

Někdy je zajímavé a úsměvné to pozorovat. Protože oni koukají na to, jak my si poradíme s hereckými situacemi, a my zase, jak jsou schopní pohybově vytvářet určité situace.

Jsem strašně šťastná, že mi dal šanci v Dejvickém divadle. Byl to obrovský risk z obou stran. Protože jsme mohli oba narazit. Měla jsem pocit, že musím dokazovat, že tam nejsem z nějaké protekce, ale že na to takzvaně mám. Ze začátku to pro nás oba bylo náročné. Jsem mu vděčná, protože mám pocit, že lidsky se náš vztah, díky divadlu, prohloubil.

Myslím, že kdybych tenkrát zakotvila někde jinde, tak bychom se dnes skoro neviděli. Což je možná jiná kapitola, ale i tak se ví, že není moc mluvný a spoustu věcí sdílíme už jakoby jinak. Umíme se vnímat pohledem, vzájemně se vcítit do pocitů druhého a vycházet spolu.

Je i dědeček mých dětí a zvládá to bravurně, protože je schopný to oddělit. To i já, protože bych nemohla pracovat, kdybych to neuměla. Nedávno mě potěšila Jenovéfa Boková, která mi před pár dny řekla, že úplně zapomněla, že to je můj táta. To je pro mě důkaz, že to při práci není vůbec poznat.

Je to asi určitý druh profesionality. Za ta léta vypěstovaný. Ale tak to je i v jiných zaměstnáních. Když třeba s vámi bankéř musí vyřídit smlouvu, nezajímá vás, co řeší doma nebo jak mu je. Musí být profesionální. Samozřejmě diváky také nezajímá, v jakém jsme rozpoložení, ale pak v zákulisí často takzvaně padáme na hubu.

Třeba dneska jsem hodně unavená, za chvíli jdu vyzvednout syna z kroužku a večer máme dlouhé představení Čechovova Racka, které končí v jedenáct hodin. To se člověk musí vyburcovat vnitřně.

O to víc obdivuji akrobaty z La Putyky, protože ti to mají podle mě ještě těžší v tom, že musí být stoprocentní v pohybu a bez odpočinku musí pracovat celým tělem.

To je často právě z té únavy. Čím víc je člověk unavený, tím víc je uvolněný. Ne nadarmo se říká, že unavený herec je dobrý herec. Protože čím víc jste unavená, tím míň řešíte v uvozovkách hlouposti, ale jdete z pravé podstaty, z nitra, a tím pádem to je v některých momentech pravdivější.