Lenka Krobotová: Největší emocionální houpačku jsem zažívala v těhotenství

Ne, ne, vyhmátl se správný okamžik, kdy takhle malé dítě a navíc se zlatou klidnou povahou, kterou jsme vyfásli, ani nevíme jak, vlastně jen jí a spí. Vytvořili nám výborné zázemí, byla s námi tchýně, což je skvělá babička a věnovala se malému naplno. Kromě toho mi Juraj Herz slíbil, že mě kdykoliv pustí na kojení. Takže tohle všechno ve mně vyvolalo klid, a tak Šimon prožil natáčení také v klidu.

Upřímně, když jste členem filmového štábu, tudíž jde o pracovní proces, dějové věci nevnímáte tolik jako potom z plátna. Jde o řemeslo a děj se postupně skládá dohromady. Jiná věc je, že jsem dost emotivní člověk, takže na mě doléhají spíš vlivy z nějakých zákulisních problémů. Tedy ne z děje, ale pokud třeba někdo vytváří negativní napětí, špatnou atmosféru.

Malý byl toho ušetřený, když jsem hrála, buď spal v pokojíčku, nebo s ním babička korzovala na procházce. Při filmování se přejíždělo a já cestování docela přivítala, protože vzhledem k našim profesím i povahám bude asi občas na cestách. Je podle mého dobré si odmala zvykat, že se někam jede nebo se spí jinde než doma. Myslím, že je a bude přizpůsobivý, má to zřejmě v povaze, ale i díky těmto zkušenostem.

(směje se) No, než mě oslovil Juraj, volali mi ještě z produkce režiséra Karla Janáka, kteří točili seriál Než se táta vrátí. Myslela jsem, že si dělají srandu, protože Šimon byl úplně maličký. Narychlo potřebovali záskok do role královničky do historického seriálu pro mládež. Šlo jen o natáčení na čtyři dny a připravili pro nás karavan.

V té době malý skutečně jen spal a nevyžadoval prakticky žádnou velkou pozornost, tak jsem si řekla proč ne, vždyť na place jste vždycky jen chvíli... Udělali jsme si výlet do jižních Čech a já jela pak zpátky na chalupu, kde jsme v létě vegetovali.

(směje se) Upřímně? Netěšila jsem se na ni. Z toho na mě padl trochu stres. Člověk kojí a má nepříjemný pocit z pár kil navíc. Ne že bych se styděla před kolegou nebo štábem, spíš mě napadalo, jestli je taková scéna zrovna ode mě vhodná...

Říkali mi, že určitě a že dohlédnou, aby vše bylo v pořádku. Tak jsem svoji nahotu brala jako práci a součást filmu. Naštěstí můj přítel je otřískaný a pochopil, s kým žije. Tohle patří k hereckému životu, k tomu podivnému způsobu zaměstnání. Všichni se chovali ke mně mile a citlivě, což mi pomohlo.

Juraj Herz má smysl pro humor a ve dvojici s kameramanem Jiřím Macháněm tvořili posloucháníhodný pár. Stará škola, v dobrém slova smyslu, se krásně doplňovala. Humor patří k natáčení a právě k té určité ponurosti a psychologickému zabarvení tím spíš. Lidi se odreagují a zachovají si zdravý odstup, což mám ráda i v divadle. Je dobré, aby měl divák pocit, že herec pracuje v klidu, že to není nějaká hysterie.

Karlovy Vary mám ráda, loni tou dobou se mi narodil Šimon, takže jsem si je musela odepřít. Letos se o to víc těším. I na některé kolegy, dáme si skleničku a trošku si to užijeme. Jsem zvědavá, jak se film bude líbit divákům. Ve Varech je přece jen náročnější obecenstvo. Ale jak říká jedna moje kolegyně: No tak co, při nejhorším se to někomu nebude líbit.

Strašně ráda, navíc moje maminka v tu dobu čekala nejmladšího bratra, takže jsme si udělaly takový výlet do Vídně, kde dílo hlavně vznikalo. Bydlelo se v hotelu Hilton, točilo se v krásných historických kostýmech, jezdilo se v kočárech, fotili si nás nadšení Japonci… Některé scény se dělaly i u nás na Malé Straně. Pochopitelně tehdy jsem ještě vůbec nemohla docenit vedení režiséra Herze nebo hraní s panem Stanislavem Zindulkou.

Houslista Jakub Třasák, což byl pro tu roli dobrý týpek. Dospělého muzikanta ztvárnil jeden Rakušan.

Vytušila jsem, hlavně díky mamince, že to není úplně stoprocentní, když si nejsem jistá. Naši se divadlem sice živili a já měla kolem sebe děti herců, ale hraní jsem brala spíš jako takový vedlejšák. Furt jsem měla v hlavě víc gympl a studium jazyků.

Brala jsem díky nim herectví jako každou jinou práci a nenapadlo mě nějak se v tom šťourat a prožívat... Vzali nás do divadla maximálně v prosinci na mikulášskou besídku mezi ostatní děti herců. Já netrávila dětství po hereckých šatnách. Chodila jsem normálně do školy a jedině mi bylo divný, když v žákovské knížce do rubriky - otec, matka - povolání, ostatní psali úředník, kadeřnice a já herečka. To mi bylo trochu trapný.

Nějakou atraktivitu téhle profese jsem neřešila a možná právě proto se ve mně něco takového rozjelo. Až na gymplu, kde jsem začala s tancováním a při účinkování se souborem Impuls ve filmu Šakalí léta mě Petra Špalková přemluvila k záskoku v divadelním spolku Kašpar. Nějak mě vývoj událostí přirozeně navedl k divadlu. Stejně to ve mně někde bylo. Scénický tanec je práce s výrazem, takže při něm se člověk také předvádí…

Nedávno jsem o tom zrovna přemýšlela. Hrozně by mě lákala, snad by mi tančit šlo, jen bych měla jeden velký problém. Moc by mě svazovala tréma z toho, že na mě kouká milión lidí. V taneční soutěži nejde o roli. V té člověk není za sebe, jenže při tanci bych byla Krobotová. Ale hodně by mě bavilo soutěžit v tom, co mám ráda.

Obojí má své výhody i nevýhody, světlejší i tmavší body. Jsme s tátou v pohodě a počáteční napětí při spolupráci je dávno překonané. Došlo k vzájemnému oťukání, víme, co od sebe můžeme čekat... Pro mě bylo divnější hrát s ním na jevišti, to je zvláštní pocit. Zatímco jeho režírování se od začátku snažím brát profesionálně.

(smích) No, to je. Ale má i smysl pro humor.

Asi podvědomě měl pocit, že si musím tvrdě obhájit angažmá s ním v divadle a mezi výbornými kolegy. Ze začátku a někdy i dneska je na mě náročnější, nebo možná přísnější. Do Dejvic mě na hostování angažoval Lukáš Hlavica. Má první zdejší hra Bratři Karamazovi se povedla.

Bylo nasnadě, když jsem vyšla ze školy a neměla práci, abych dostala další šanci. Kolegové se prý ozvali, ať se vyprdne na to, že jsme rodina, ať to se mnou zkusí. Oblomov se taky vydařil, pak už bylo jasné, že nejsem úplně mimo. Dnes snad každý ví, co jsem za herečku a jestli si zasloužím v Dejvickém divadle být.

Mrzelo, jen ale do určité chvíle. Nebyla jsem jediná, koho přeobsadil, protože pro film potřeboval určité typy. Ten příběh je napsaný trochu jinak než pro divadlo, takže to bylo na místě. Když budu úplně upřímná, tak mě film ani moc nenadchnul. Lepší ohlasy má divadelní představení.

Do určité míry. Divadlo a film jsou odlišné kategorie, navíc Karamazovi byli Petrem Zelenkou upraveni do jiné podoby. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že ve filmu jsme trošku hráli sami sebe, představujeme herce. Zasadil nás do současnosti a já vytvářím Lenku, která jede účinkovat na polský festival, kde vystupuje jako Grušenka.

Ale původní text klasické hry pochopitelně pomůže. Člověk je víc v klidu, oproti třeba Míše Badinkové, která byla do filmu zasazená jako tímto představením nepolíbená. Stejně šlo o práci začínající od nuly -prostor tovární haly, kde se hrálo, historické kostýmy, velkofilm odvíjející se v současnosti.

(směje se) Je to trošku jeho taková povaha. Je úsporný, zbytečně nemluví, ale tím neskrývá žádné záhadné tajemství. Přitom je s ním legrace, má velký smysl pro humor. Jako dědeček je úplně nadšený a vůbec k nám dětem je obrovsky velkorysý. Co se týká výchovy dětí a nějaké rodinné komunikace, tak je otevřený všemu povídání, jenom třeba nezačne sám…

A v divadle? My zasvěcení, kteří s ním pracujeme už pár let, rozpoznáme, kdy mlčí, protože jsme špatní, je nějaký průšvih, nebo něco není v pořádku. A kdy naopak mlčí, neboť prostě nemá co říct.

Ani ne, na všechno jsem si chtěla přijít sama. Mám to v povaze. Táta nejdřív vyčkával, bál se, co bude, kdežto máma projevovala zájem. Cítila jsem z ní podporu. Od počátku chodila na všechna moje představení, i ta absolventská. Zkoušela mě z textů, když jsem ji poprosila. Vzpomínám si, že mi bylo osmnáct a druhému mladšímu bráchovi pět.

Naši byli večer v divadle a já ho hlídala a měla jsem úkol něco se do dalšího dne naučit na DAMU. Posadila jsem si chudáka na židli (Lenka si před sebe bere právě probuzeného Šimona, který nás pozoruje ze své židličky, a začne gestikulovat a dramaticky přednášet ze hry…) a přeříkávala mu Maryšu: Do Brna? S tebó? Já, cizí žena…? A on se smál a vůbec nechápal, co se děje.

Myslím si, že kdybych byla v něčem vysloveně špatná, tak by mi to řekli, i když asi opatrně. Máma by se spíš zeptala: To jako myslel režisér vážně takhle, abys to tak hrála? Ale mluvili by i o celku. Pochválit umí spíš máma. Táta taky, jenže mírně, tím svým úsporným způsobem.

Jééé, na to je ještě brzo. Vypadá, že bude kliďas. Podobou nám připadá docela namíchaný z nás obou. Ovšem když slyší muziku, tak začne tancovat. V tom nezapře svého tátu.

Velice, okamžitě se zapojil, když může, tak k němu i ráno vstává. Třeba je u nás tchýně a on ji nenechá kolem Šimona nic dělat. Tím, jaký je otec, mě příjemně překvapil.

Předtím jsem byla tři roky sama, asi jsem opravdu čekala, až mě to „ťukne“. Že se něco stane mezi nebem a zemí. Přišlo to v době, kdy jsem partnera ani nehledala. Poznali jsme se v klubu na jeho koncertě, dali se do řeči a něco přeskočilo.

Měli jsme ji v plánu, teď to vypadá, že možná bude. Nebazíruju na vdavkách kvůli „papíru“. Cítím ten akt ale jako symbol něčeho hezkého.

Určitě, s věkem se člověk dokáže pozorovat i z venku. Pak toho může zpětně použít při práci. Hlavně se s tím dá v různých situacích pracovat.

No, jak kdy... Největší emocionální houpačku jsem zažívala v těhotenství, chvilkami mi bylo úplně nanic. Například pláči se nebráním, pobrečím si u filmu… Ale dostanou mě i televizní zprávy. Záleží, jak se vyspím, jak se cítím. Jsou dny, kdy mě určitá situace nerozčílí a pak se při stejné vytočím jako blázen a vybouchnu. Obecně emocím nevzdoruji, občas mi pomůže se vyřvat.

Hm, o tom jsem nepřemýšlela. Nejspíš je to způsobené tím, že se mi nechce ještě spát, bývám rozjetá. A pak stačí maličkost - vidím někde nějaký bordel a začnu uklízet. Mám ale dny, kdy si dokážu lehnout a kašlu na nepořádek. Uklízecími záchvaty jsem nejvíc trpěla o samotě, v době bydlení v garsonce. Asi jsem si fakt dělala pořádek v sobě, protože mi bylo tak smutno, že lepší se mně zdálo uklízet než jít spát.