Lenka Kny: Chlapi si dají od ženské říct, ale určitě to nepřiznají

Má k tomu zásadní předpoklady. Je velmi tvrdohlavá, a když si něco vezme do hlavy, udělá všechno pro to, aby věc prosadila. Svou profesi si doslova vyvzdorovala a podobným způsobem si vyvzdorovává filmy, které nejen píše, režíruje, ale také produkuje.

A když už jí přece jen docházejí síly, najde oporu u svého partnera. Filmy jí přinesly krásné i tvrdé chvíle. Jak zvládla svérázného Pavla Landovského? A co slíbila u rakve Jaroslavě Adamové?

Někdy mám pocit, že se cítím víc jako chlap než žena. Když jsem odmaturovala, chtěla jsem si plnit všechny své sny a plány a pracovat na nich vždycky sama. Objevila jsem byt v centru Prahy, jak jsem vždycky chtěla, za deset tisíc jsem koupila malinké auto, které stálo na dvoře, protože jsem si ještě nestihla udělat řidičák. (směje se)

Našla jsem si práci u filmu, protože mě na FAMU vzali až po revoluci. Tahala jsem z jarních skládek domů starý nábytek, vymalovala si sama a pořádala flámy hodné námořníka.

Na základce a v prváku na gymplu jsem koketovala s přáním studovat jadernou fyziku anebo jít na vojenskou školu, abych se mohla stát pilotem. Ale první Bergman ve Filmovém klubu rozhodl. Od té chvíle byla režie mým snem, za kterým jsem šla, a že to budu mít těžké, protože jsem ženská, mi nedocházelo. Naivně jsem věřila, že předsudky v tomto oboru nepanují.

Kdybych měla za sebou něco tak zásadního jako film Občan Kane, dovolila bych si hodnotit režisérské povolání, ale i se svými zkušenostmi musím odpovědět jednoduše: ano. Máte kolem sebe velký tým, ale zůstáváte sama se svou představou, myšlenkou, svým rozhodnutím, názorem a bojem s větrnými mlýny.

Možná není ta úplně nejkrásnější, ale jedna z prvních. Při premiéře mého prvního krátkého hraného filmu Poslední host na festivalu v Karlových Varech jsme se s celým týmem usadili do jedné řady. Nervozita nabývala na intenzitě s blížícím se začátkem projekce. Když se sál plnil a plnil a plnil - první krásný pocit, ale i napětí trvaly. Ve Varech se totiž z filmů odchází, když se nelíbí.

Projekce začala. Z filmu nikdo neodešel - to byl druhý slastný pocit. A třetí - film skončil a lidi upřímně tleskali a tleskali. Tak jednoduché to je, abyste získala určitou satisfakci za tu šílenou horničinu, které se říká filmařina. A mám ještě jednu drobnou příhodu. Můj muž Michal jel z Varů o pár dní dřív a na cestě vzal stopaře. Bavili se a onen student začal vyprávět děj jednoho filmu, který viděl a byl jím nadšený. Jmenoval se právě Poslední host. No, není to úžasné?

Měla jsem kompletně připravený film v českopolské koprodukci, Podezření (Voda v síti) a těsně před natáčením polská televize vyměnila ředitele a všechny projekty předchozího vedení se rušily. Bez finančního podílu se film natočit nedal. Koupila jsem si svůj scénář od České televize zpět a dosud leží v šuplíku.

Jo, a ještě jedna. Přijela jsem na natáčení poledního filmu Přijde letos Ježíšek? do Mexika a těsně před první klapkou jsem zjistila, že nemáme ke kameře objektivy, na které se točil celý film v Praze. Byl to šok. Ale jako správný bojovník jsem se nevzdala a sehnala jsem, co bylo potřeba, ač s malým kompromisem. Ženská se neztratí ani v Mexiku a bez španělštiny.

Bohužel ano. Já tedy ano. A Michal je báječný. Hlavně má trpělivost. Ale někdy, když už jsem všeho plná a nechce se mi mluvit ani o tom, co si rodina namaže na chleba, pokud ho tedy někdo z nás koupí, tak si povzdychne, že by bylo prima, kdybych byla architekt a stavěla třeba mosty. Prý by ho ten beton docela zajímal.

Zní to skoro až ideálně, ale ano. Michal mi dodává sílu, když propadám skepsi. Ale když se mu ve scénáři něco nezdá a rozporuje třeba nějakou zápletku či motiv, můžu s ním diskutovat. Snažím se obhájit, že mám pravdu. A pokud ji nemám, vztekám se, ale přiměje mě to k revizi.

A já mám zase ráda, když mi třeba ukáže první střih své reklamy. Jenže je výborný, tak ho vlastně často jen chválím. Ne, (směje se) taky mu do toho mluvím, ale myslím, že na mě stejně dá velmi zřídka, to se však už nedozvím. Chlapi si dají od ženské říct, ale určitě to nepřiznají.

Partnerské vztahy nehrají v mých filmech podstatnou roli. Ty jsou přirozeným základem k příběhu, korpusem. Důležitý je příběh, zápletka. Ve filmu Stínu neutečeš to byla zatajovaná minulost, válka, identita a důležitost genů. V Ježíškovi pak minulost, tajemství, touha a dětská fantazie. Po zkušenosti se vztahy s muži si myslím, že právě ta zkušenost je důležitá, aby vztah fungoval. V mládí jde hlavně o city a touhu po adrenalinovém vztahu, lásce. Rozum se řadí až na poslední místo.

Respekt, tolerance a sex.

Nejlepší kombinací, jak najít správný námět, je pro mě číst si knihu v kavárně. Miluju knihy a fascinuje mě pozorovat lidi. Dokázala bych v kavárnách prosedět hodiny a hodiny a vymýšlet životy lidem kolem, kdybych na to měla čas. Říká se, že každý režisér stejně točí stále dokola jeden film. A je to pravda. Pan Forman točí o lidské svobodě versus společnost. Pan Bergman o vztazích a temnotách duše, Tarantino si libuje v chytrých absurditách.

Dovolila jsem si uvést příklady na velkých režisérech, ale jsem přesvědčena, že to platí obecně. Každé téma musí mít svůj příběh. Moje téma je minulost, tajemství minulosti. A ruská literatura - ruská duše. Nevím, kolik z mých česko-ukrajinsko-ruských předků se dostalo do mé krve, ale Bunin, Nabokov, Tolstoj, Dostojevskij, to jsou příběhy a témata mé duše.

Když za Rakousko-Uherska nebyla ekonomická situace úplně ideální, odvážnější rodiny neskuhraly, ale stěhovaly se takzvaně za lepším. Ty s více penězi se nalodily a jely do Ameriky. Ty chudší nebo méně odvážné využily nabídky ruského cara, který nabízel půdu. Chtěl, aby přistěhovalci naučili tamní hospodařit, a tak se koncem 19. století moje praprababička s celou famílií ocitla na Ukrajině. Dařilo se jim, postavili se na nohy a trochu se národnostně promíchali.

Jenže štěstí netrvalo dlouho. Záhy prožili peklo. To nejhorší - Stalina, hladomor, II. světovou válku. V roce 1947 se dostali zpět do Čech. Skoro museli utéct. Neuplynul ani rok a odehrál se puč i tady. Takže v osmačtyřicátém roce zase přišli o všechno. Navíc je Češi považovali za nenáviděné Rusy. Pojem volyňský Čech nikomu nic neříkal. Ale naše babička nikdy, nikdy neklesala na mysli. Vždycky našla sílu a rodinu držela pohromadě.

Přese všechno, jak tvrdě celý život pracovala, milovala četbu. Měla to štěstí, že si mohla ruské autory vychutnat v originále, Solženicyna nevyjímaje. Milovala vážnou hudbu, francouzské šansony, kožichy, parfémy a zlato. Přesto byla strašně, strašně skromná. Zlato, jak mi vždy vysvětlovala, byla jen pojistka pro výměnu za chleba.

Asi každá rodina má ve své historii nějaká tajemství a nevyřešené vztahy. Minulost si neseme v sobě, jsou to geny obohacené o hrůzy nebo štěstí, které naše chování a jednání v našem současném životě řídí. Věřím tomu. Ten, kdo zažil hladomor, se v krizové situaci zachová jinak, než ten kdo nouzi viděl jen zprostředkovaně. Zážitky se do člověka zapisují a přenášejí se i na potomky.

Takže i vy můžete sama sebe překvapit, když budete na něco reagovat, jak byste od sebe nečekala, a pak zjistíte, že to bylo docela přirozené chování vzhledem k prožitkům vaší famílie v minulosti. Není to složité, ale skoro dobrodružné zjišťovat, jak nás tohle ovlivňuje. Proto jsem si zvolila tento námět.

Stejně tak, jako se moje „generál“ babička Evženie stala předobrazem filmové postavy, tak i důsledky imigrace její rodiny z Ruska do Čech byly inspirací příběhu.

Naše babička byla úžasná, silná žena, která ale nikdy nikomu neprozradila, co nechtěla, a tak si minulost se sestřenicemi sestavujeme z útržků rozhovorů, z fotek a schovaných dokumentů. A když jsem jednou v létě na půdě našla dokumenty o dvojí identitě mého dědy, byl příběh na světě.

Ano. První film bylo drsné drama. Vyčítali mi, že na to nikdo nechce koukat, lidi mají svých dramat a strastí v životě dost. Tak jsem se rozhodla diváky potěšit. Natočila jsem vánoční romanci, a teď mi zase říkají, že je to moc vánoční a moc romantické. (směje se)

Každé splněné přání považuji za zázrak. A ten zase za dárek osudu.

Na začátku spolupráce jsou to šílené nervy. Zda se s nimi člověk sehraje a najde způsob komunikace. Musíte herce poznat a naučit se jejich řeči těla a pomlk. Při čtení scénáře plyne ta nejkrásnější doba. Poznáváte se a námluvy jsou oboustranné. A při natáčení musíte už vědět, kdy jedou naplno a kdy jim něco nesedí, a proto váhají. To je těžké.

Jejich zkušenosti jsou obrovské a vy musíte mít jistotu, že rozhodujete správně, když nastane moment, kdy chcete scénu udělat jinak než oni a chcete prosadit svou. Tehdy ve mně bojuje úcta a respekt s mou představou a záměrem. Ale o tom vlastně celé režírování je. Umět se správně rozhodnout. A to jsme zpět u té samoty. Všechno rozhodování a zodpovědnost leží jen a jen na vás.

Pavel Landovský je krásný člověk. Chytrý a charismatický chlap. Sebestředný a sobecký a excentrický. A díky této povaze je pro někoho těžké s ním dělat. Ale jak jsem říkala, námluvy jsme spolu zvládli báječně, takže když na place jednou svým řevem rozplakal rekvizitáře a pak kostýmní výtvarnici a chystal se před klapkou na celý štáb, zařvala jsem na něj také. A byl klid. Věděl, že to přepískl. Zkoušel, co kdo vydrží.

Silné osobnosti potřebují protihráče. Nudí se, když se nic neděje. Nemusí to být extrém, jakým je Pavel Landovský, i pan Abrhám má rád, když se něco děje, když mu nasloucháme. A respekt má obrovský, ale naopak si ho získává svým tichým a úsměvným vstupem do místnosti, klidem a noblesou. Oba jsou absolutně rozdílní, ale duši mají stejně krásnou.

Paní Adamová byla při práci velmi, velmi komplikovaná, protože byla absolutní perfekcionistkou a vyžadovala to od všech kolem. Nesnesla nesoustředění, nesnesla špatný výklad slova a pozornost ostatních udržovala svou tichou naštvaností. Ale jakmile jsem se s ní sešla mimo práci na kafi nebo při skleničce vína, proměnila se ve vtipnou společnici, krásnou, chytrou ženu. Hodně jsme se nasmály.

Byla profík, říkala tomu syndrom cirkusového koně. Při jedné scéně musela táhnout větev lesem a sama byla již věchýtek. Padla klapka a paní Adamová se zabejčila a šla. Sílu brala bůhví odkud. Konec klapky a Jarka zvolala, tak, abych to od monitoru slyšela: „A ví paní režisérka, že netočíme přírodopisný film?“ Tak strašně se jí nechtělo tu větev táhnout.

Mohla bych o ní vyprávět historky celý den. Jsem pyšná na to, že mi roli vzala. Nechtěla již filmy točit, prý jsou blbé. Ale při čtení scénáře se jí postava Evženie dostala pod kůži, proto tento můj a vlastně její poslední velký film vzala.

Prožila jsem s ní i pár posledních hodin v nemocnici, než zemřela. Mám rozepsanou knížku rozhovorů s ní. Na pohřbu v divadle u rakve jsem jí slíbila, že ji určitě dokončím. Takže slib musím dodržet. Neodpustila by mi to.

Miloš Forman jednou řekl, že aby ho bavilo točit s ženskou představitelkou, musí mezi ním a jí vzniknout určité žensko-mužské napětí. Má pravdu, herec vás musí něčím bavit, abyste při práci s ním mohla mít inspiraci. Nemyslím tím cit, prostě se na práci s ním musíte těšit. Je to jedno, jestli je to herec nebo herečka.

Naopak. Respekt k uznávanému a skvělému herci, s nímž se ovšem blíže neznáte a který k vám přijde jen na pár dní, vám může zabránit v zásadnější korekci jeho projevu. Nevím, jak jiní režiséři, ale já mám raději společnou přípravu před natáčením. Čtené zkoušky a trochu se i dohadovat, rozebírat a sblížit se, pak se mi na place líp pracuje.

Tak to bylo s paní Adamovou a Pavlem Landovským a stejně tak s Libuškou a Josefem. Třeba s Václavem Postráneckým jsme tím u filmu Přijde letos Ježíšek? neprošli, a tak jsem se první natáčecí den s ním ostýchala říct mu připomínky a nakonec jsme jednu jeho scénu ve střižně skoro celou vyhodili.

S Josefem Abrhámem i Líbou Šafránkovou jsem si díky zkoušení a přípravě vytvořila blízký vztah. Pak jsem se nebála je korigovat a třeba celou scénu s nimi přetočit. Pozvala jsem je i na projekci v mezifázích střihu a pak jsme společně diskutovali, jejich poznámky byly inspirativní.

Navíc jsme s Josefem Abrhámem točili v Mexiku. Takový zážitek vás také propojí. Igor Chmela zase nastoupil do projektu jako poslední a času jsme moc neměli. Ráda bych s ním dělala znovu, abych zkusila, co to udělá, když mu vynadám. (smích)

Ano. Syn Daniel měl odmalička vztah k focení, skládání hudby a všemu kreativnímu, ale alternativnímu, takže to má těžké, aby se uživil. Nellinka má výtvarný talent, maluje, fotí a naštěstí prohlašuje, že filmařů je v rodině dost. To nás trochu uklidňuje.

Těžká odpověď. O mužích se říká, že mají zasadit strom, postavit dům a přivést na svět syna. Paralela k ženám neexistuje. Syna a dceru mám, báječného muže, sice druhého, ale to je ta zkušenost (smích), jabloně pro děti jsem na chalupě zasadila, dům zrekonstruovala, divadelní hru zrežírovala, dva filmy natočila, pár scénářů napsala.

Myslím tedy, že asi to nejzákladnější je, aby moji blízcí a moje maminka s tatínkem, kteří mě vždy podporovali, byli zdraví a měli jsme se rádi.

Pokud by šlo o obecná přání, tak aby lidi přišli na to, že zloba a agrese k ničemu nevedou. Aby konečně pochopili, že morální hodnoty, tradice a výchova k nim je to, co nás může vyvést z tohoto bahna, ve kterém žijeme.

Že pozdravit se s cizím člověkem ve výtahu je základ slušné společnosti. A pokud jde o sobecké přání pro mě, tak abych neměla deprese. Aby mi do cesty přišel krásný scénář a do třetice, milý Ježíšku, bych si přála malou jachtu. (velký smích)