Lenka Hatašová: Maminka v téměř osmdesáti platí iPhonem a obchoduje s bitcoinem

Vůči umělé inteligenci jsou někteří lidé dost skeptičtí, ale vy jste z ní při focení udělala parťačku. Jak vás to napadlo?

Ne, že bych byla taková fanynka moderních technologií, ale mám velkou zálibu, a to akciové a kryptoměnové trhy. Před časem jsem zaregistrovala, že akcie společností, které se zabývají umělou inteligencí, zažívají obrovský boom. Bylo to ještě dávno předtím, než se umělá inteligence začala všude propírat, takže jsem začala pátrat, o co vlastně jde.

Ohromilo mě, co všechno bude teď v mém oboru možné. Tato doba je přelomová a já jsem upřímně ráda, že mám privilegium u těch velkých věcí být. Nevoli a strach z neznámého samozřejmě ve svém okolí vnímáme. Ale jak řekla moje moudrá maminka, je to pár století, kdy dělníci v továrnách během průmyslové revoluce rozbíjeli právě vynalezené parní stroje, a kde jsme dnes…

Jak si spolupráci s umělou inteligencí máme ve vašem případě představit?

Jsem spíš střelec, vše se učím za pochodu stylem pokus omyl. Stejné to bylo i s kalendářem pro nadaci Archa Chantal, který vyvolal takový rozruch. Mimochodem téměř se vyprodal už i jeho dotisk a velkoformátové originální zvětšeniny se na aukci vydražily za skoro osm set tisíc korun!

Do legendárního projektu Proměny jsem vstoupila poprvé s tím, že po patnácti letech existence musí kalendář, jenž stojí na fotkách známých osobností, změnit koncepci. Nikdo moc nevěděl, jak na úspěšné Proměny navázat, až jsem přišla s nápadem využít umělou inteligenci. Netušila jsem, že to pro mě bude znamenat několik měsíců stresu. Vybrané osobnosti jsem nejdřív nafotila a až následně je zasadila do fantazijních prostředí, která jsem vymyslela a vytvořila ve speciálních programech. Připodobnila bych to k práci hyperrealistického malíře, který se pokouší namalovat svoje představy. Jen jsem místo štětce používala klávesnici a zadávala takzvané prompty neboli příkazy.

Na jejich základě paní Matylda, jak umělou inteligenci vtipně nazývá Dana Drábová, vytvářela obrazy. Vše je však teprve v začátcích a milá Matylda potřebuje hodně kočírovat. Takže jsem seděla u počítače stovky hodin a pořád dokola generovala nové obrazy, než jsem byla spokojená. Na jeden výsledný obraz tak vzniklo několik stovek těch „nepovedených“.

Máte k některému z dvanácti obrazů blíž než k ostatním?

Když si prohlédnete kalendář, vidíte vlastně do mého nitra, takže nevím, co by na to řekl psychoanalytik Sigmund Freud. Je tam spousta symbolů z mého života nebo věci, které mám ráda. Kožené bundy, astronauti, supermani a tak podobně. K obrazům jsem navíc vymyslela speciální názvy, které často vycházejí z mé životní filozofie, humoru i z toho, čemu věřím. Je pro mě těžké vypíchnout jeden jediný, jde o kompaktní dílo a pro mě osobně má i velký psychologický význam.

Já mám dva favority. Jadernou inženýrku Danu Drábovou jako astronautku na fotce s názvem Sny nás drží naživu. A pak herečku Taťjanu Medveckou a Divotvorné ráno divadelní Divy.

Mám tu čest, že mě s Danou Drábovou pojí dlouholeté přátelství. Měla jsem možnost ji dobře poznat a musím říct, že je pro mě svou nevšední inteligencí a vnímáním světa výjimečná a tak trochu z Marsu. Proto jsem ji zasadila právě tam. Taťjana Medvecká zase sedí v prostředí, ke kterému mě inspirovala japonská výtvarnice Kusama. Ta svá díla tvoří z teček a puntíků, což ve mně občas evokuje sýr. Možná i proto kouká paní Medvecké z hrnku myš.

Pokud byste měla portrétovat sama sebe, v jakém by to bylo prostředí?

Asi bych chtěla tančit tango v ulicích Buenos Aires, letět v helikoptéře okolo Everestu nebo být s Danou Drábovou na Marsu, já prostě miluju skafandry. Mimochodem kromě klasických portrétů jsem po kalendáři začala tvořit i ty své fantazijní právě s pomocí umělé inteligence. Vidět je můžete na mém druhém instagramovém profilu s názvem Digitalnique. Skafandry se to tam jen hemží.

K fotografování vás přivedl tatínek, který pracoval jako fotograf v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Jaký byl učitel?

Jemu vděčím za to, že jsem pochopila takzvanou svatou trojkombinaci, kterou když si osvojíte, víte pak, jak ovlivňovat vznik fotografie. Jde o propojení času, clony a citlivosti. Tatínek před devíti lety odešel a já na jeho počest vytvořila výstavní projekt portrétů osobností s názvem V jiném světle, který po galeriích putuje dodnes.

Jeho štafetu ale převzal současný partner mojí maminky, profesor a věhlasný vědec v oblasti analytické chemie Milan Meloun. Fotografování je rovněž jeho vášeň, navíc má vlastnosti, které mně chybí. Je systematický a důsledný a navíc má profiskener negativů, což je pro mě výhra. Pomáhá mi digitalizovat můj nekonečný archiv z dřevních dob analogu. Mám tam opravdové perly, jako jsou třeba portréty slavných lidí, kteří už dávno nežijí. Navíc vytvořil neuvěřitelnou online galerii všech fotografií našeho rodu, což je skutečné veledílo.

Čemu vás naučila maminka?

Maminka Miluška je nesmírná optimistka a laskavý člověk. Pokud mám alespoň kousíček z její povahy, tak jsem šťastná. Říkám jí „googlinka“ pro její obrovský politicko-ekonomický přehled. Když něco nevím, zavolám prostě mamce. Navíc ona si všechno pamatuje! Je ve svých téměř osmdesáti letech moderní a pokroková, v obchodě platí zásadně iPhonem přes PayPal a v burzovní aplikaci obchoduje s bitcoinem. Pravda, k tomu druhému jsem ji motivovala já. Ráda bych ale ještě zmínila svého o dva roky mladšího bratra Zbyňka, který je pro mě génius a musím před ním smeknout. Prakticky v jednom člověku vybudoval obrovské obchodní impérium v oblasti automobilového průmyslu.

Však vy jste taky nezahálela a stala se z vás žádaná fotografka osobností nejrůznějších profesí, nejen šoubyznyzu. Ta cesta k nim ale nebyla úplně přímočará, pokud vím.

Fotila jsem všechno a všude. Na gymplu jsem byla samozvaná kronikářka, zapisovala jsem a hlavně fotila veškeré dění ve škole. Představte si, moje kroniky se vloni staly součástí oslav 100. narozenin Dvořákova gymnázia v Kralupech nad Vltavou, kde jsem studovala. Zájemci si kroniky mohli prohlížet jen v rukavicích, taková pocta! Když v lednu roku 1986 zemřel básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert, pohřbívali ho právě v Kralupech nad Vltavou. Šuškalo se, že kdo se zúčastní pohřbu, vyloučí ho ze školy. Víte, jak to mají mladí lidé, když jim něco zakážete.

Just jsme tam šli, bylo to vzrušující dobrodružství! Pohřbu se tehdy zúčastnil i Václav Havel, kterého jsme pochopitelně neznali. Nemohla jsem tehdy tušit, že bude jednou zvolen prezidentem a já ho budu coby reportérka doprovázet na jeho první cestě do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Předtím ale musela proběhnout sametová revoluce. U toho jsem samozřejmě nemohla chybět, svou prakticou jsem dokumentovala demonstrace, dění na balkoně v Melantrichu, všechny osobnosti kolem. Z těchto snímků následně vznikla moje první výstava v Albatrosu na Národní třídě. Tu navštívil jeden Američan, kterému se tak líbila, že mi nabídl, ať své snímky přivezu do New Yorku.

Původně jste se věnovala dokumentární fotografii, vaše snímky ze sametové revoluce byly úspěšně vystaveny v New Yorku, pracovala jste v porevolučním deníku Metropolitan. Co vás nakonec přivedlo k celebritám?

Do Metropolitanu nastoupila úžasná dáma jménem Halina Pawlowská, která založila takzvanou společenskou rubriku. Ani náhodou jsme tehdy netušili, o co jde. Byli jsme přece ti borci reportéři po vzoru kolegů z National Geographic, a najednou jsme měli chodit na vernisáže, křty a domů k nějakým hercům?! Kluci to hned smetli ze stolu, takže volba padla na mě. Byla jsem nejmladší z týmu fotoreportérů a ještě k tomu holka. Začala jsem doprovázet Halinu a postupně jsem se pouze a jen díky ní stala fotografkou známých osobností. Tehdy byla jiná doba, Halina o nich psala vtipně a laskavě, všichni jsme se měli rádi a vznikaly mezi námi mnohdy přátelské vazby, které přetrvaly dodnes. Já postupně opustila takzvaný terén a začala se zajímat o portrétní fotografii, u které jsem zůstala dodnes.

Co vás na portrétování baví nejvíc?

Jednoznačně práce se světlem. Tají se mi dech, když vidím, že světlo maluje přesně to, co se mnou rezonuje. Nedokážu to moc popsat, vždy mě u toho mrazí v zádech, když pocítím, že je to ono. Tyhle pocity ale mívám i obecně v životě, když se dotýkám nějaké skutečné, vyšší pravdy. Nemůžu nevzpomenout na focení dalajlamy, se kterým jsem měla možnost setkat se hned dvakrát, a musím říct, že tam mě mrazilo asi celou dobu. Ale vážně, v jeho přítomnosti jsem já osobně pocítila zvláštní radost, klid a hlavně bezpečí. Byl to pro mě fantastický a výjimečný zážitek, který jen potvrdil, co si o životě díky jednomu citátu myslím – že to, co vidíme, je jenom stín vržený tím, co nevidíme.

K padesátinám jste si nadělila pěší pouť do Santiaga de Compostela, o které se říká, že je pro duši i tělo očistná. Vnímala jste to stejně?

Tahle cesta byla součástí jakési mojí transformace, která nastala před asi patnácti lety. Tehdy jsem musela kvůli zlomenému srdci přehodnotit svůj přístup k životu, abych se zbavila bolesti. Z dnešního pohledu byla pro mě tato událost obrovským darem, za který jsem vlastně vděčná. Co se týká pouti do Santiaga, asi stejně jako mnozí další poutníci jsem o ní měla zkreslené romantické představy. Její spiritualita totiž jednoznačně spočívá v tom, že sakra vystoupíte ze své komfortní zóny a že si sáhnete na dno. Tak to aspoň bylo v mém případě, a kdo to zažil, ví, jak vás to v životě posune. Nechala jsem tam jeden pěkně napěchovaný pytel svých strachů. A další se chystám výhledově odhodit chůzí po žhavých uhlících.

Z čeho čerpáte energii?

Jsem Lvice, takže nejraději ze všeho ležím! Sportovkyně jsem nikdy nebyla, i když mě na základní škole vzali do týmu házenkářek. Ale to bylo asi jen díky mé výšce. Dnes se do hloubky zajímám o čínskou medicínu, psychosomatiku a s tím spojené energetické cvičení čchi-kung, které občas praktikuji, stejně jako jógu nenjang.

Snažím se stravovat podle makrobiotické filozofie pěti elementů, která je naprosto geniální a zasvětila mě do ní moje kamarádka a guru Iva Bahníková. Miluji dlouhé lesní procházky s našimi psy a poslední dobou jsem začala chodit do posilovny, která je součástí wellness areálu v domě, kde jsem si zařídila ateliér. Tedy musím říci, že pořadí bylo původně opačné. Permanentku jsem si pořídila kvůli sauně, ty činky se pak nějak přidaly časem.

To jste dobrá, lidé to mají většinou naopak. Od činek utečou do sauny. Je pro vás cvičení tak důležité?

Spíš cítím, že ho potřebuji. Každý rok totiž trávím s kamarády měsíc v Chorvatsku, kde podnikáme dlouhé meziostrovní plavby na paddleboardu. A to je docela nápor na fyzičku. Ale těším se na to už teď. Stejně tak se ale těším na charitativní akci na podporu opuštěných zvířat, kterou každoročně pořádáme s výtvarnicí a režisérkou Belou Schenkovou.

A co vaše pracovní plány?

Průběžně se mi hlásí fanoušci ze sociálních sítí se žádostí o portrét a já jim je dělám ráda. Blíží se Český lev, jehož jsem oficiální portrétistkou, projekty pro Nadaci Anežka a taky pomalu začneme chystat nový kalendář Proměny Fantazie pro rok 2025. O prázdninách pak proběhne v mé oblíbené galerii Kryt v Klášterci nad Ohří moje nová výstava, jejíž téma je zatím překvapení. Těším se na všechno, protože život je krásný!