Lenka Filipová: S kytarou se cítím svobodná

„Extrema se tangunt“ (Protiklady se přitahují.) nebo „Dictum sapienti sat est“. (Moudrému stačí slovo.)

Děkuji za kompliment. Jazyky, a to počítám i latinu, se učím moc ráda. Pronikání do cizí řeči je pro mě vždy zajímavá exkurze, kde se hodně dozvím, a navíc ji pak mohu používat celý život.

Pouhý jeden rok na gymnáziu. Bylo to období mezi dvěma zkouškami na konzervatoř, při první mě nevzali kvůli nedostatku míst, tak jsem navštěvovala gymnázium, pak mně to ale nedalo a napodruhé to vyšlo. Nakonec jsem přestoupila na konzervatoř.

Ano i ne. Přiznám se, že paralelně důležitá je pro mě i angličtina. Jsem vlastně takovým frankofonním anglofilem, což se o mně moc neví.

Ano, určitě, když je příležitost.

Co se týče profese, tak se ptají na podobné tematické okruhy, jiné je to už s viděním světa okolo.

Zařazují nás často stále místo do střední Evropy do východní. Toho se těžko budeme zbavovat a s tím souvisejí některé otázky, které mně připadají dnes již legrační. To mi vadí již od mých studentských let, kdy jsem to začala vnímat.

A dělám to s radostí.

Z poloviny je věnováno dialogu dvou krásných nástrojů - kytary a violoncella. A je tam bonusová novinka, již zmíněné Adagio, které jsem nejprve zpívala v angličtině, pak jsem se přiklonila k latinské verzi. Ta mně připadá na toto klasické zpracování dokonalá, jak zpěvností, tak i obsahem. Je to vlastně monolog k bohu.

Přiznám se, že málokdy. Většinou když si potřebuji něco ověřit nebo připomenout, jinak ne. Zrovna tak tomu je, mám-li se zpětně dívat sama na sebe v televizi, když zpívám a hraji. Vždycky tam totiž najdete něco, co byste udělali nebo řekli jinak, a to mě pak štve.

Ráda poslouchám muziku všeho druhu, opravdu záleží na tom, jak se zrovna cítím. Letos v září jsem byla obohacena o koncertní zážitek živého Stinga s orchestrem, pak mě okouzlil koncert Leonarda Cohena, mám v oblibě například Pink, velmi se povedla poslední deska Jeffa Becka a další… Oceňuji ty, kteří hodně dělají propojení klasiky a dalších hudebních stylů, mám to tak nastaveno již od mládí, kdy byl mým velkým oblíbencem Leonard Bernstein.

Pocházím z kantorské rodiny, maminka byla velmi oblíbenou učitelkou hudby a některé geny tohoto zaměření určitě v sobě mám. A tak není divu, že ráda předávám to, co jsem se sama naučila. V minulosti jsem již vydala na videokazetě kytarovou školu, jejíž ukázky teď můžete vidět na mém webu www.lenkafilipova.cz. V budoucnu bych se ráda k tomuto projektu ještě vrátila.

Slováci jsou velmi temperamentní a emocionální, ráda se tam vracím, neboť mě po každém koncertě odměňují „stand up ovation“ (potlesk vestoje - pozn. red.)

Ne, ale občas se ráda vrátím k lidovým písničkám s kytarou, takže zabrousím i do slovenštiny a slovenské publikum to náležitě ocení.

Asi nejlépe se cítím, přihlédnu-li k tomu, že jde o cestování a vnímání krajiny, na východním nebo středovýchodním Slovensku. Liptovská Mara a okolí jsou nádherné.

To víte, že spousta věcí s časem získává na prožitku. Máte více zkušeností a víte, o čem zpíváte. V tomto byla velmi plodná a dokonalá spolupráce s textařem Zdeňkem Rytířem. Z tohoto období vzniklo hodně písní, které vycházely ze skutečně prožitých příběhů, a Zdeněk z nich hodně čerpal. Navíc mě výborně znal a mě vždy fascinovalo, jak dovedl určitý příběh nasadit na mou melodii. Jeho texty mají hloubku, obsah, příběh i pointu.

Troufám si říci, že právě díky jeho textům spousta mých písní zůstává nadčasová a mají svou sdělnost i aktuálnost pro dnešní dny. Já jako interpret pak s písní pracuji jako s dramatem trvajícím tři až čtyři minuty a snažím se herecky příběh podepřít. Možná v tom hrají roli geny po tatínkovi, který byl herec, a já jsem si vždycky přála stát na divadle.

Tatínek mi to rozmlouval a naopak velmi podporoval mou cestu ruku v ruce s kytarou.

Pamatuji se, jak mi říkal: „Když zůstaneš u kytary, jednou jí ještě ráda budeš líbat kolíky.“ Teď už vím, co měl na mysli. Herec je téměř vždy součástí nějakého kolektivu a podřizuje se, od režiséra a jeho výběru role až po souznění s kolegy, což není někdy zcela jednoduché. Herec není svým pánem, kdežto s kytarou se cítím svobodná.

Ano, to je pravda a pravdou je, že detaily z našeho soukromí moc nezveřejňuji. Jde přece jen o soukromí, a tudíž si ho většinou chráním. Ptala jste se na dceru, ta je teď v teenagerovském věku, studuje, má spoustu různorodých zájmů, mezi které patří i muzika. Hraje na klavír, zpívá, skládá, doma si často spolu zahrajeme. Moc bych si přála, aby jí muzika zůstala celoživotním koníčkem.

Ty svátky miluji a snažím se je prožít v klidu a pohodě. To se mi každý rok s větším či menším úspěchem daří.

Ráno na Štědrý den mám většinou již uvařeno. U nás je štědrovečerní večeře bez ryb, pouze já si pro sebe a pro dceru dělám rybí polévku. A jinak už tradičně máme bramborový salát a řízky. Napečeno už mám také. Když nestíhám, mám štěstí, že mi kamarádky většinou na moje SOS volání vypomohou se svými chutnými vzorky ze svého repertoáru cukroví. Zdobení stromečku probíhá také až na Štědrý den, to už je tradice. No a program zbytku tohoto krásného svátečního dne je každý rok podle nálady jiný.

V duchu stále navazuji na pocit, který jsem mívala v dětství. Bylo to období radosti z přípravy Vánoc, z té spousty dobrot a ve finále i radosti z dárků. Neodmyslitelné byly i různé tradice, například lití olova, pouštění skořápek po vodě, házení střevícem.

Snažím se o udržení podobné atmosféry a hlavně se snažím v dnešní uspěchané době čím dál tím více odmítat konzumní způsob těchto svátků.

Jsem na tom většinou tak, že na dárky pomýšlím už od září, mnohé již nakoupím zavčas, ale pak to nevydržím a rozdám je dříve, takže na Vánoce nakupuji na poslední chvíli, když už jsem vše rozdala.

Svou první kytaru jsem dostala právě k Vánocům. Bylo mi asi jedenáct let.

Příští rok bych chtěla co nejvíce opět koncertovat s mým akustickým triem. Tvoří ho Mirek Linhart (kytara, zpěv) a Sean Barry (irská harfa, klávesy, akordeon, zpěv). Na jevišti se totiž cítím výborně, neboť jsem „pódiovka“ a tu výměnu energií mezi hledištěm a jevištěm mám moc ráda. Jinak mám rozpracovaných několik zajímavých projektů, o kterých bych z důvodu pověrčivosti teď nerada mluvila. Tak uvidíme.

Každopádně na konci roku mám vždy smíšený pocit emocí. Na jednu stranu rekapituluji, co vše se povedlo a co nepovedlo, ale zároveň se již těším na to, co nového mě čeká a jak ten nový rok bude vypadat. Myslím, že to z velké části záleží na každém z nás.