Lenka Filipová: Lenny je velký dar

Ne, ne, doprovodná kytara, kterou jsem při přenosu měla, má úplně jinou techniku a hraje se na ni lépe vestoje. Při koncertování s klasickou kytarou musím sedět. Poslední dobou styly střídám, a tak střídám i kytary a bylo nutné rozšířit i techniku hraní na každou z nich. Doma mám šest různých kytar a všechny je mám moc ráda. A s Lenny je samozřejmě ráda využívám.

Je to velice hezký pocit. Užívám si to. Hraje se nám spolu moc pěkně a obě nás to muzikantsky posunuje zase dál.

Říkají to… Mám pocit, že na světě nejsem zbytečně. Lenny je moje pokračování. To je příjemné, ne?

S kytarou někdy v deseti letech začínala, to jsem si jako matka neodpustila. Hrály jsme spolu i klasická dueta. Má na kytaru moc šikovné ruce, ale cvičení ji příliš nebaví. Tíhne spíš k improvizačnímu hraní a skládání. K tomu je ideální klavír.

To proto, že jsem ji dala jako malou do anglické školky.

Vůbec ne. Jsem Češka a vždycky jsem byla, ale cítěním jsem kosmopolitní. Jazyky miluji, studovala jsem je, několika i mluvím, a totéž jsem si přála pro dceru. V době, kdy byla malá, se otvíraly anglické školky. Stála jsem spíš o francouzské, jenže ty měly zpoždění, tehdy nebyly. Řekla bych, že anglický styl jí sedí nejen vyjadřováním, myšlením, ale i povahově. Má jejich diplomacii, humor, preciznost.

Cítí se tam jako doma. Londýn je centrum kultury a hudby zvlášť. Líbil se jí ale i pobyt v Austrálii, kde jsme měli turné. Má ráda přírodu, zvířata, sportovní styl Australanů, například surfování, jenže je to daleko.

Její otec. Má hudební nadání.

Ano, maminka učila hudební výchovu a tatínek studoval operní zpěv a celý život byl hercem.

U něj geny uhnuly úplně jinam – je ekonom. Muziku však miluje, je velký fanoušek U2 a také sportovec. Hrál fotbal a s tatínkem byli vždycky slávisté.

Ani ne, nechci se vracet, žiju současností a zajímá mě budoucnost.

Už ne. Mirek Linhart odešel k Luboši Pospíšilovi a stále patří i k Yo Yo Bandu. Harfista Sean Barry zůstal a hraji s klavíristou Jindrou Konířem, který mi dělá krásné aranže a diriguje smyčce při hře na piano, a jako host přibyla Lenny. Všichni dostávají také svůj sólový prostor. Lenny zpívá druhé hlasy, hraje na klavír a s jejím doprovodem i starší písně dostávají jiný zvuk a rozměr.

Vystupuji nyní s programem Concertino 2014 i s hosty nebo se smyčcovým orchestrem Brno Strings a nově také s mladým smyčcovým tělesem Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy pod vedením Jakuba Waldmana.

Ano, prostředí si velmi vybírám, neboť většinou umocní zážitek z koncertu jak mně, tak i mému publiku. Ráda hraju v kostelech, protože v nich je atmosféra velmi duchovní a emoční, neopakovatelná. V loňském roce jsme absolvovali kostelní tour po Čechách a Moravě a určitě v tom budeme pokračovat. Občas podporuji i projekty na záchranu a obnovu památek, protože mám velmi ráda historii.

Letošní motto zní: Před rakovinou prsu se neschováš. Vydejte se tedy s námi na pochod, který zachraňuje životy. Vyrážíme 14. června ráno ze Staroměstského náměstí v Praze a projdeme celou Prahou až do Žlutých lázní. V odpoledním programu tam vystoupí kolegové Adam Mišík, Support Lesbiens, Petr Bende a jsem ráda, že si zazpívám i já. Moc se na to těším.

Možná vyrazím na pár dní k moři nebo do hor. Bez Lenny, která v té době bude koncertovat jako předskokanka skupiny Kryštof na jejich Kryštof kempech.

Vyrůstala jsem v Pardubicích, kde můj tatínek hrál v divadle a můj dědeček byl strojvedoucí. Jako malá jsem s ním jezdila na lokomotivě, vlaky mám ráda odmalička. Půlka mojí rodiny z tatínkovy strany pochází z Pardubic a já jsem tam většinou už od útlého dětství trávila hodně času o prázdninách u babičky a dědy. Vlaky jezdily přímo za plotem, mávala jsem na dědu a v poledne jsem s ním seděla na lokomotivě a svačila olomoucké syrečky s chlebem. Dodnes je miluju. Takže vlakové nádraží je moje srdcová záležitost.

A Masaryčka, ta je přece kouzelná, zrenovovaná, navíc mi připomíná prvorepublikové nebo staré anglické nádražíčko. Podařilo se nám ten prostor krásně zabydlet. Hráli jsme za plného provozu, lokomotivy vyfukovaly kouř, houkaly a lidé se skvěle bavili. Někteří dokonce prošvihli vlak.

Myslím, že se podařilo tuto atmosféru včetně energie přenést na DVD+2CD. A hlavně je na něm vše, o co se poslední léta snažím, tedy že propojuji hudební žánry, představuji kytaru nejen jako doprovodný nástroj, ale i jako sólový. K tomu samozřejmě patří i zpěv, kvalita písniček a nadčasové texty. Zní tam výběr z klasického kytarového Concertina i ověřené hitovky či keltské balady. Ty mně učarovaly, mají duchovní rozměr a staly se nedílnou součástí mého repertoáru.

Když můžu být ženská se vším všudy. Vařím, jím, spím, sportuji, cestuji, dívám se na filmy, čtu, pouštím si DVD z koncertů, které mají grády. Beru si z nich energii.

Na této vlně teď absolutně nejsem.

Tak to jste mě teď zaskočila, to opravdu nevím.

Nevzpomínám si. Vždycky jsem si přála, jak napsal Zdeněk Rytíř v jednom textu, stát na krásném pódiu a rozdávat štěstí v písničkách. Samozřejmě jako malá jsem chtěla být letuškou, krasobruslařkou, hlasatelkou, ale od chvíle, kdy jsem uchopila kytaru, se mi změnil svět. S hudbou se cítím svobodná a nezávislá. Plním si své profesní sny.

Ty vám neřeknu, ale jsou úplně lidsky obyčejné.

Cítím se tak, ale vždycky tomu tak nebylo. Jenže i v časech, které nebyly zrovna příznivé, jsem se snažila vytvořit kolem sebe oázu pohody, jinak bych nepřežila.

Ano, při porodu, který se panu doktorovi zvučného jména velmi nepodařil. Osud mi ale vše vynahradil, Lenny je velký dar. Dlouho jsem na ni čekala a teď si dokonce spolu můžeme i zahrát. To je přece moc fajn.

Důležité je poznat sám sebe a na těch základech si pak najít svou vlastní cestu.