Léna Brauner: Živím se radostí

Na první pohled působí křehce, má milý dívčí hlas a velmi kultivované vystupování. Co se její image týče, odjakživa miluje černou barvu a jinou obléká zřídkakdy. Dokonce nedávno navrhla sérii dětského oblečení v černém či temně šedivém provedení. Zato její snové obrazy jsou plné pohádkových postav, víl a duší. „Pokud na vás moje obrazy působí nějakou energií, je to největší lichotka, kterou mě můžete potěšit,“ říká šestadvacetiletá Léna Brauner.

Lichotka, kterou slýchává často od svých fanoušků, především od svých sledovatelů, protože jak sama vysvětluje, sociální sítě, a hlavně instagram ji živí. Stala se jejich fenoménem.

Léna se ovšem proslavila nejen malováním na plátno, ale v podstatě umí kreslit vším, co je po ruce – vytvoří obraz z jehličí popadaného ze stromku, z drobečků chleba, z popela. Sedíte spolu v cukrárně, na talířku zbyde kousek čokolády z dortu a Léna dokáže během krátké chvilky vykouzlit prstem nebo párátkem portrét. Populární je její obraz vytvořený po stříhání vlasů, což je její další velká záliba.

„Před pár lety jsem stříhala u mě v ateliéru početnou skupinu lidí a pak jsem rukama dotvořila portrét z vlasů popadaných na podlahu.“

Mladá umělkyně působí i jako designérka, spolupracovala s Tomášem Klusem, je autorkou grafické podoby jeho alba Anat život není. Jak sama charakterizuje své obrazy? „Je to naivní umění, které má co do činění s manýrismem a symbolismem. Používám takové vlažné barvy, aby obraz nijak nedominoval místnosti, spíš aby navozoval atmosféru či pocity, které jsou pro bytost, jež si ho zakoupí, příjemné či léčivé,“ popisuje Léna, která vystavuje pravidelně nejen u nás doma, ale také ve světě.

Nejvíc klientů mám mezi pány, kteří chtějí udělat radost svým partnerkám. Jsou to dárky z lásky.

Vlastně se živím radostí! Našla jsem si ideální obor, díky němuž od šestnácti vydělávám, nikdy jsem nemusela dělat nic jiného. Přitom si ráda hraju. Svým obrazem chci něco vyjádřit, ale ve vás to může evokovat něco úplně jiného. Nejvíc mě zajímá příběh člověka, který si jej prohlíží. Až dosud jsem se vyhýbala tomu, abych vytvářela popisky, miluji být na vernisáži, kdy se ztratím v davu a poslouchám, co si lidi o mých obrazech povídají.

Někdy tam vznikají příběhy, které bych nikdy nedokázala vymyslet. Třeba o obrazu Podvědomí, který vypadá hodně symbolicky, má tři úrovně, jedna slečna na vernisáži řekla, že jí to na první pohled asociovalo porod. Ta variabilita mě hrozně baví.

Já umím malovat jen v noci. A většinou na poslední chvíli.

Potřebuji ke své tvorbě megatlak. Na mé předposlední výstavě viselo ve výsledku deset obrazů a noc před vernisáží jsem jich domalovala pět.

Není to až tak úžasné, je to vždycky sázka na černého koně. Nikdy nevím, jestli to vyjde.

Kolikrát mi to těsně před vernisáží nejde – a ještě ta hrůzná představa, že to nestihnu… Ve chvíli, kdy tam dám ten adrenalin, vzniknou nejlepší věci. To mě drží nad vodou. Nikdy jsem nezkusila tvořit průběžně jeden obraz týdně, hezky postupně si je skládat a pak uspořádat v klidu výstavu. To neumím.

Jak kdy, rozhodně se nenudím. Přes den jsem máma, jindy maluji, kreslím, šiju, poslední dobou se soustředím také na nahrávání písní na moje první album s producentem Jirkou Burianem. Píšu texty, vymýšlím melodie.

Mám jen základku. Odmalička jsem trpěla před přidělenou autoritou, tedy před učitelkou. Nemám na žádnou z nich dojemnou, celoživotní vzpomínku, jako třeba můj přítel Světlonoš. Ten naopak vzpomíná v souvislosti se školou s nadšením na věci, které ho posunuly. Takhle jsem to nikdy neměla. (Světlonoš je umělecké jméno Lénina přítele Petra, který pracuje s interaktivními světelnými instalacemi či artefakty – pozn. aut.)

Ne, celkově se systémem vzdělávání, nemám maturitu ani výuční list, ovšem na druhou stranu zdůrazňuji, že tím nechci své mladší sledovatele odradit od studování.

I když jsem si pak prošla i pankáčským dospíváním, není mi jedno, když mě dnes adolescenti používají jako výmluvu před svými rodiči a dávají mě za příklad: Ona taky nemá maturitu! Umím si představit, že je někdo líný a nechce se mu učit.

Byli smutní. Mám velmi liberální rodiče, vždycky jsme měli dobrý vztah, ale už v mých raných dětských letech zjistili, že jsem tak tvrdohlavá, že s tím nejde nic dělat.

Od první třídy jsem školu bojkotovala, nerozuměla jsem, proč mi to dělají, proč musím chodit někam, kde to nesnáším. Stříhala jsem si vlasy, byla jsem psychosomatická. Ve čtvrté třídě jsem zašla do ředitelny, zabarikádovala židli pod kliku a řekla, že neodejdu, dokud mě nevyškrtnou ze školy. Tak to udělali jen tužkou a s touto zprávou jsem přijela domů.

Rodiče z toho byli dost vyplesklí, poslali mě za starší sestrou, ať zkusíme vybrat nějakou jinou školu. Prostě jsem byla jiná, ale to neznamená, že mě nic nezajímalo. Od raného věku jsem věděla, co chci dělat, a věřila si, že to zvládnu.

Člověk nesmí být líný se samovzdělávat. Načetla jsem množství knih, s naprostou láskou a vírou, že jsou to knihy, které mě zajímají. Nebyly to informace, které bych pouštěla jedním uchem sem a druhým tam a nic by to ve mně nezanechalo. Výjimečně mě ovlivnily Čtyři dohody od Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků.

Zhruba v pěti letech. V tu dobu mě mučily šílené noční můry, ty děsy a vize byly strašně intenzívní, nevěděla jsem, jak se s nimi vypořádat. Intuitivně jsem sahala po tužce a papíru a vymalovávala se z toho. Nikdo nevěřil, že to malovalo dítě, vzhledem k brutálním tématům. S mámou jsme pak prováděly takový očistný rituál, kdy jsme ty děsivé výjevy vždycky spálily.

Vlastně to mělo jednu výhodu, v určité míře jsem si už v dětství automatickou kresbou trénovala ruku. Odmala jsem malovala nejen tužkou, ale i barvičkami, vším, co mělo nějakou specifickou pigmentaci, od uhlí přes květiny až po hlínu. Byla jsem hrozně zvědavá, jak to bude vypadat přenesené na papír nebo na jiný materiál.

Asi od pěti let jsem si začala vydělávat dabingem.

Tak na to si pamatuji velmi dobře. Bylo mi šestnáct, seděla jsem na Petříně a malovala nějaké bubáky. Prostě tekutá deprese přelitá adolescentníma očima. Najednou ke mně přišel pán, že by si chtěl tenhle obraz koupit a kolik že by to stálo. Jak jsem drzá, tak jsem s kamennou tváří vyhrkla: Osm tisíc. A on řekl fajn, jen že si musí jít vybrat peníze z bankomatu. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Ale on přišel a koupil. Tehdy začal ten koloběh, který jedu dodnes.

Ani ne. Byla jsem vždycky kašpar třídy, to je pravda, ale zároveň outsider v tom smyslu, že jsem poslouchala odmalička vážnou hudbu, zajímaly mě knížky, což se moc nenosilo. S nikým jsem nešla do hlubší debaty. Byla jsem vlastně divný dítě.

Ano, uvědomuji si to.

Intuitivně.

Je to především o tom, že rodič i dítě mají vzájemný respekt, není to o tom, že se mnou může dcera vláčet, jak se jí zachce, ale stejně tak ani já s ní. Dávám dceři Jasmíně možnost, pokud mám na to čas, aby ten den probíhal podle ní. Aby se zasoustředila, že platí nějaká časová posloupnost, kdy mají jít dané aktivity nějak po sobě, kdy nemůže jít místo oběda na hřiště.

Přesně tak, ale aby dcera sama cítila, že to má nějakou logiku. Kdybyste dala při nějaké autoritářské výchově dítěti volnost, bude se pak chovat jako utržené ze řetězu. Myslím si, že mám vcelku hodně liberální přístup k výchově, Jasmína si sama vybírá i oblečení.

Co třeba neuznávám, když se rodiče podbízejí dítěti tím, že mu vyplácejí peníze za pomoc v domácnosti. Umyješ nádobí, vyneseš koš a dostaneš třicet korun. To je strašně špatně. My se radujeme, že děláme domácí práce spolu, užíváme si ten průběh a pak se těšíme z toho, že je uklizeno. Nerada bych dceru „vychovávala“, to slovo je ve své podstatě špatně, spíš je to „nevýchova“. Věřím v potenciál své dcery a nechávám věcem volný průběh.

Strašně náročné, někdy vyčerpávající, ale vy jste se mě ptala, co dělám, když nemaluji. U nás je také specifická situace v tom, že máme Jasmínu s mým bývalým manželem ve střídavé péči.

Snažíme se ji vyslyšet. V tom je shoda. Jsme s bývalým mužem dobří kamarádi i po rozvodu a Jasmína je hlavní téma, které otvíráme. Přistupujeme k ní tak, aby tam nevznikl žádný blok. Vedeme ji k tomu, aby říkala nahlas svůj názor, nepěstujeme v ní žádné šeptandy typu: Pozor, tiše, to se neříká. Což má v těch jejích čtyřech letech někdy špatné dojezdy, v tramvaji se vás malá třeba zeptá: Proč má ta paní knírek?

Řeknu jí: Neptej se mě, musíš se zeptat té paní, když tě to zajímá.

Maluje, zrovna má období, kdy ji to baví.

Myslím si, že je to rozená herečka, má to v genech po mé mámě a mém dědovi. Ona vážně odmalička miluje obecenstvo a ráda se předvádí. (Maminkou Lény je herečka Helena Brabcová, dědečkem vloni zesnulý Vladimír Brabec – pozn. aut.)

Děda Jasmínce říkal Sukničko, byl na ni pyšný.

Pravidelně, my jako rodina držíme hodně pohromadě. S dědou jsme se měli moc rádi, hodně mě podporoval. Zádrhel nastal akorát v době, když mi bylo osmnáct a chtěla jsem jít vlastní cestou, dokázat si, že zvládnu svou kariéru i bez slavného jména.

Asi týden po oslavě narozenin jsem si nadělila dárek – zašla jsem na matriku jako Lenka Brabcová a odcházela s novým jménem Lenka Virgler, což je příjmení mého tatínka. Rok poté jsem se vdávala za Braunera, čili od oltáře jsem odcházela jako Léna Brauner. Během manželství jsem pořádně nakopla kariéru a po rozvodu jsem se rozhodla toto jméno nadále využívat jako umělecký pseudonym.

Už se tím zabývám přes dva roky, ozvalo se mi na osm set zájemců a já jsem vlastně ještě pořádně nezačala. Pro mě je to změna materiálu. Zatím jsem potetovala padesát lidí, ráda bych měla v budoucnu tetovací salón v rámci svého ateliéru.

Nejžádanější jsou víly. Přejí si vytetovat vílu, která specifikuje klienta. Netetuji a nebudu nic tetovat dvakrát, všechno jsou originály. Předchází tomu dlouhý rozhovor, zajímá mě, jak ten člověk na sobě pracuje, co v životě řeší. Pokud se dohodneme, vytetuji mu pak na ruku třeba patrona, který bude jeho rádce a bude ho ochraňovat celý život.

Umím zpívat, také tančit, to je pravda. Momentálně jsem na rozcestí, jestli mám malovat stále ty svoje fiktivní postavy. Maluji od svých šestnácti a někdy se cítím k smrti umalovaná. Tak se to pokaždé snažím překlenout jiným oborem.

Jak jsem říkala před chvílí, podali jsme si ruku s Jirkou Burianem a budeme připravovat mé nové hudební album, moc se na to těším. Plánuji to na jaro, nechte se překvapit.

Určitě. I když Jasmína vydá za čtyři, dovedu si představit, že do třiceti by mohl přijít nový přírůstek do rodiny. Ovšem odmítám mít dítě bez svatby. I Jasmína byla plánované dítě, počali jsme ji s mým prvním mužem rok po svatbě.

Svatba není tradice, patří k rituálům a ty jsou pro mě neskutečně důležité.

My jsme takový ten vztah, v němž se protiklady přitahují. Já jsem celoživotní pesimista, cynik, Petr optimista. Věří lidem na první dobrou, já jsem spíš podezřívavá. Já ponocuji, on je ranní člověk, spontánně vstane v šest a jde si zaběhat svých deset dvacet kilometrů.

Stává se to, když přijde, mám už rozlepené jedno oko a začíná pro mne den.

To, že jsem šťastná s tím, co mám tady a teď. Naučila jsem se žít přítomným okamžikem, už taky umím nebrat si věci osobně.

Je to pro mě překvapivě těžká otázka, trošku se mi to slejvá, ale myslím si, že správná odpověď bude zakomponovaná v každodenním životě. Jsem intuitivní člověk a to, zdá se, je někdy v dnešním světě bláznivé až až.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: