Článek
Kdo byl v dětství iniciátorem vašich akcí? Kdo koho ponoukal?
Aňa: Lela to asi upřesní víc, protože má geniální paměť. Přesně si prý pamatuje, jak jsem se objevila v jejím světě, který jsem samozřejmě narušila. Jsme od sebe jen rok, ale ona si pamatuje i rané zážitky.
Nejdřív byla vládce, ale pak se to obrátilo. Celkově jsme byly v symbióze a dětstvím se společně prohrály
Lela: No nevím, jestli jsi ho narušila. Mám vzpomínku na to, jak mi došlo, že nejsi součást mě: Máma se ptá, kdo vyházel boty z botníku, a já říkám „Aňa“ – tak nějak samozřejmě. A ty říkáš „ne“. Projevila jsi svou suverenitu, tehdy jsem si poprvé uvědomila, že nejsme jednotka, ale dvě bytosti.
Aňa: Do určité chvíle mě Lela naváděla, třeba mě posílala brát věci z kapes a různě zlobit. Taky mě jednou iniciativně odvedla ze školky a pak odvlekla domů, kde jsme vykradly pokladničku. Lezly jsme do našeho domu okýnkem od záchodu, protože jsme neměly klíče, a pak jsme si šly do sámošky koupit zmrzlinu.
Okýnkem jsme lezly i zpět, to však už za tajného dohledu naší mámy. Už nás zpozorovala, ale nechtěla do naší akce vstupovat. Vychutnávala si nás.
Chtěla jsem mít brejle jako Lela, stejnou mezeru mezi zubama, chtěla jsem se oblíkat jako ona
Nejdřív byla vládce Lela, ale pak se karta obrátila. Začala jsem prý klást odpor. Vzepřela jsem se její vůli a začala si dělat věci po svém. Zjistila, že nade mnou nemá žádnou moc.
Celkově jsme ale byly ve velké symbióze a dětstvím se společně prohrály. Velmi jsme se doplňovaly, stejně jako se doplňujeme doteď. Lela pro mě byla vždy zdrojem inspirace. Velmi jsem se po ní opičila, přišla mi dokonalá. Chtěla jsem mít brejle jako Lela, stejnou mezeru mezi zubama, chtěla jsem se oblíkat jako ona. Když začala chodit do Skautu, tak já taky. Byla pro mě tahounem.
Elizaveta Maximová: Špatné věci umím hned vytěsnit
Jste celkem tři, máte ještě mladší sestru Ester. Vytvářely jste koalice dvě proti jedné?
Lela: Koalice ne, to musí být těch sourozenců asi víc. Spíš Etě trvalo déle, než jsme ji začaly brát vážně.
Aňa: Eťa je o dost mladší, ode mě o osm a od Lely o devět let. Měly jsme ji tedy spíš na hraní. Jako panenku. No dobře, trochu i jako trápítko. Moc jsme ji ale netrápily, jen v rámci našeho rodinného humoru. Vlastně jsme ji zbožňovaly a chránily, jen malinko mučily. Byly jsme dvě starší sestry, ale že bychom dělaly komploty, to zas ne.
Když Etě bylo čtrnáct, nám už bylo přes dvacet, takže se vše dorovnalo. Čím je člověk starší, tím víc se věkové rozdíly srovnávají. Dál jsme již proplouvaly společně.
Když jsem já s Lelou, říkáme si něco o Etě, když jsem s ní, šuškáme si o Lele. A pak zjišťujeme, co jsme si řekly. Eťa a Lela si zase říkají věci o mně. Tak to u sester má být.
Půjčovaly jste si oblečení?
Aňa: To byly velké boje. A problém byl také, když jsme dostaly mikuláše. Protože jsem se uměla ovládat, nesnědla jsem si vše hned, ale pěkně jsem si to rozdělila, aby to dlouho vydrželo. Jenže Lela nejenže si snědla svoje hned, ale když našla moje zásoby, snědla i je. To byl náš problém před pubertou.
V pubertě to bylo oblečení. Nejdřív měla Lela věci, které jsem jí brala já, protože jsem obdivovala její styl. Pak začala šít a šila pro nás pro obě. Když jsem už začala vydělávat a kupovat si parádu, začala se mi paráda ztrácet. Schovávala jsem si ji a taky jsme se kvůli tomu řezaly a třískaly.
Lela: Půjčování nebylo úplně dobrovolné, vždycky se našel jeden unikátní kus, o který se pak vedly boje. S Aňou se nedal vyhrát boj napřímo. Bylo potřeba použít lsti.
Ivana Chýlková: Nepatřím mezi spasitele světa
Vydaly jste spolu už druhý diář. Kresby jsou Lely, textíky Ani. Jak vznikla vaše spolupráce?
Aňa: Ta začala, už když jsem začala psát sloupky do Elle a Lela k nim dělala ilustrace. Pak přišla moje knížka (P. S., 2015). Když jsem přemýšlela, s kým ji udělám graficky a výtvarně, Lela mě vůbec nenapadla. A pak mi to došlo! Lela! S kým jiným? Diář už vznikl tak nějak samozřejmě. A pak druhý. Máme toho v plánu víc.
Dáváte svým dnům řád, nebo je raději necháváte plynout?
Aňa: Vím, že některé věci nemá smysl dávat do řádu. Tak ty nechávám plynout, tak jsem to měla vždy. Ale zjistila jsem, že jsou věci, které miluju mít v pořádku. Jsem člověk, co si dělá seznamy úkolů, a dělá mi dobře si splněné položky odškrtávat.
Znervózním, když mám neodškrtáno. Jsem ale i chaotik a některé věci kolem mě se dějí samospádem. Ale mám blažený pocit, když mám věci v pořádku. Cítím bezmoc, když se někdy ne vlastní vinou stanu obětí chaosu. To mě vytáčí.
Lela: Snažím se o to, ale je to pro mě náročný úkol, který vyžaduje absolutní soustředění, a to se mi ne vždy daří. S některými věcmi jsem se musela smířit a uznat, že jich nejsem schopna.
Držím aspoň nějakou hrubou kostru, ale samozřejmě bylo by dost co zlepšovat. Seznamy jsou fajn, hlavně odškrtávání. Když si to chci užít, připíšu si zpětně položky jako vstát, nasnídat se, jít na zahradu a tak.
Lelu jste, Aňo, prosila, aby vás pořád nekreslila se skleničkou v ruce. A stejně ji v diáři, který jste spolu stvořily, zase držíte.
Aňa: Když se mě ptali, zda mám ke kresbám nějaké výhrady, žádné jsem neměla. Snad jediné, nad čím jsem se pozastavila, bylo, zda je nutné, abych vždy měla v ruce skleničku. No jenže já ráda slavím a užívám, takže na zdraví. (Cucne si vaječného koňaku.)
Co vzniklo dřív? Zápisky, nebo ilustrace?
Aňa: Co byste řekla? Odevzdala jsem to včas, přesněji s pětidenním zpožděním, někdy v květnu. Lela to odevzdala v září. Ale porovnáním toho, co je moje a Lely práce, je to úplně v pořádku. No nakonec jsme to stihly, tiskárně nedošel papír a diář se krásně prodává.
Lela: Na začátku jsem měla představu, že bude 12 hlavních obrázků ke každému měsíci a pak jen nějaké menší obrázky, ale postupně mi to nedalo. Nakonec je ke každému týdnu ilustrace.
Zápisky v diáři vypadají jako deníkové. Je to tak?
Aňa: Ano, je. V prvním diáři byly citace z mojí knížky. Teď žádná nová knížka není, tak jsem sebrala věci, co mám někde poznamenané. Týkají se toho, co si spojuji s určitým obdobím, co mě napadá ve vzpomínkách nebo se pojí s nějakým svátkem. Jsou to jen takové pocitátky, nikoli citátky.
V diáři jsou i recepty, což v minulém nebyly. Jak vznikla tato novinka?
Aňa: Jsou tam čtyři recepty, takové naše rodinné poklady. Rády bychom ještě i s Eťou daly dohromady celou rodinnou kuchařku. No chvilku se k tomu asi budeme dokopávat. U nás v rodině je tradice, že si člověk přivolává toho, koho už nemá, jídly, která mu kdysi vařil.
Když se s ním chcete spojit, uvaříte si podle jeho receptu totéž. Je to nádherná forma, jak s ním zase být. Do diáře jsme zařadily recepty na to, co máme rády, a není to moc typické.
Jsou to recepty od táty, jeho babičky i naší babičky. Konkrétně koprovka je od táty, jahodový svítek od jeho babičky. A nápoj zvaný vzpružák pochází od naší babičky Rózy.
Opravdu ho pila?
Aňa: Ano, pila.
Recept prozrazovat nebudu, ale stojí za to. Taky vzpružák pijete?
Aňa: Spíš z nostalgie anebo pokud se hecujeme. Babička byla neuvěřitelná, dožila se 95 let. Asi díky vzpružáku. Tak jsme na ni tímto zajímavým nápojem zavzpomínaly.
Lela: Já bych ho prozradila. Říkala tomu nápojíček, ale jde o extra originál energy drink domácí výroby: nescafé do půl sklenice zalité minerálkou, trochu sirupu, pak šumivý vitamin a dolít bílým vínem, eventuálně fernetem. Chutná to strašně a buší z toho srdce.
Máte oblíbené roční období?
Aňa: Mám ráda všechny, nejmíň ale jaro.
Lela: Já mám jaro ráda. Líbí se mi, jak je postupné a pomalé na začátku, než se to všechno rozjede. Připadá mi, že ta ostatní období se mění větším skokem. Mám ráda, jak se prodlužují dny. Zima mi nevadí, ale světlo mi chybí.
Přitom na jaře máte zrovna narozeniny, Aňo.
Aňa: Ale to už je pozdnější jaro, druhá půlka dubna. Vše už je zelené a dost prší. Příroda trochu připomíná tropickou džungli. Všechno bují a začíná kvést. Celkově mi ale jaro přijde dost stresující.
Říká se, že nejvíc lidí páchá sebevraždy na jaře a já tomu rozumím. Všude panuje pocit, že má něco nového vznikat, vše má být nové a krásné, ale vše je naopak ušmudlané, zabahněné a špinavé. Začátek jara prostě nemám moc ráda. Léto mi zase přijde LEHCE banální, i když na každém období se samozřejmě dají najít i krásné věci. Už jako dítěti se mi nejvíc líbil podzim. Sbírají se kaštany, venku je hnusně a doma útulno. Neumím si představit žít v zemi, kde se roční období nestřídají. To by mě nebavilo.
Eva Holubová: Porodila jsem si nejlepší přítelkyni
Vy jste, Aňo, nedávno ztvárnila dvě velké role. Olgu Havlovou a Boženu Němcovou. Co přišlo potom?
Aňa: Zase další práce. Bylo to natáčení pohádky o Vánoční hvězdě, minisérie Volha, film Prezidentka a taky jsem během karantény točila čtyřdílný seriál v Anglii. O pracovní pauze nemůže být řeč. Aktuálně máme roztočený film Pramen a chystáme Karavan.
Jak se vám točilo v Liverpoolu?
Aňa: Tak to jste si zavařila. Jsem totiž čím dál víc absolutní anglofil, můžu o tom mluvit hodiny a hodiny.
Co se vám na Anglii tak líbí?
Aňa: Všechno. Tempo, humor, muži, ženy, děti, jejich upjatost, hospody, knihy, kapely, móda, jídlo. Přijedu do té země a jsem šťastná, jakmile vdechnu první anglický letištní vzduch do plic, i když je zima a prší tam. Mám tam asi genetickou vazbu.
Liverpool jsem neznala, ale moc se mi tam líbilo. Byla to exkurze do jiného světa, i když trochu komplikovaná. Vycházet jsme prakticky nemohli. Vše bylo zavřené, ale i tak to bylo nádherné. Práce skvělá, dobří herci. A měla jsem i zážitek z izolace v povinné karanténě.
Vážně?
Aňa: Nejsem člověk, který by se bál trávit čas sám se sebou. Nemám se sebou problém. Přišlo mi tedy jako naprostý luxus, který by si člověk jindy nedopřál, že by se zavřel v pokoji a jen se staral o to, aby odpočíval. Když se blížil konec, měla jsem až strach, že nestihnu všechno, co jsem si přála udělat. Číst, psát, přemýšlet, dávat si pleťové masky, pozorovat racky…
Rozumíte Anině vášni pro Anglii, Lelo? Jaká část světa zajímá vás?
Lela: Já jsem v Anglii nebyla, teda vlastně na mnoha místech jsem nebyla. Nelítám letadlem, což je limitující. Ale mám moc ráda Holandsko. Je tam jiné světlo, trochu jako před bouřkou, člověk vidí ostřeji. A pak potřebuji moře. Mám ráda, jak u moře přestanu přemýšlet.
Obě jste matky. Jde některé dítě ve vašich šlépějích?
Aňa: Stella má umělecké cítění a je šikovná. V novém díle Marie Terezie si zahrála i se svou sestřenicí Márií, dcerou Lely. Hrály dcery Marie Terezie. Bylo moc fajn je vidět spolu.
Musela jsem je ale pozorovat tajně, protože mi Stella zakázala chodit na plac. Rozumím tomu, i já to mojí mámě zakázala, když mi bylo čtrnáct.
Táta se v době našeho mládí výchovy příliš neúčastnil. Spíš byl jen přítomen a glosoval dění
Lela: Mária studuje výtvarnou školu a je úžasná, její přístup je živelnější. Je víc malířka po babičce. Než já si něco naskicuji, ona už myje štětce. Ferenc zase dělá hudbu. Tajil to před námi dva roky, o to větší to pak bylo překvapení. Má šílené texty, u některých se směju, z některých trnu. Talent a smysl pro humor v tom rozhodně jsou.
Vychováváte děti stejně, jako vaše matka vychovávala vás?
Aňa: Každý rodič dělá něco, co dětem vadí, a vždy je to něco jiného. Nedá se tomu vyhnout. Sice tedy nedělám věci jako moje máma, ale zase je dělám podle mých dětí jinak blbě.
Pubertu u nás prožívá jenom Stella. Bruno je zlatý, prošel tím bez povšimnutí, anebo si to vybíjel mimo domov. Čím jsem starší, tím víc máminu výchovu oceňuju. Táta se v době našeho mládí výchovy příliš neúčastnil. Spíš byl jen přítomen a glosoval dění.
Mámina výchova však má myslím slušné výsledky. Vlastně ji obdivuju, neboť to, jak nás vychovávala, nebylo vůbec populární. Musela být pod velkým tlakem. Chodili k nám lidé, kteří říkali, jak jsme neslušné, nevychované a celkově nenormální. Vládl tuhý režim a ona dokázala být silná a vnitřně svobodná.
Vyrostly jsme bez násilí na duši, a to myslím dostaly i moje děti
Lela: Také to postupně víc a víc oceňuji, zvlášť když člověk vidí různé následky jiných přístupů výchovy. Náš táta říkal, že děti potřebují lásku, najíst, a to je v základu všechno. Ale jinak mi připadá, že není možné nedělat chyby.
Aňa: Sice mi občas chyběl řád a struktura, ale zase mi to umožnilo vyrůst volně. Nikdo mě nelámal do přijatelného tvaru. Díky naší mámě se nám podařilo růst bez násilí na duši, a to myslím dostaly i moje děti.
Taky mě fascinovala pro svůj přístup k autoritám – autorita je fajn, ale je třeba používat i svůj mozek. Nechat se prudit kvůli známkám, které mají v životě význam asi deset let, když chodíte do školy, a pak už nikdy? Jaký to má význam? Když máma bojovala ve škole za Lelu nebo Eťu kvůli známkám, viděla to jasně.
„Eťa to nikdy potřebovat nebude, tak proč se tím trápíte vy?“ řekla třeba chemikářce. Moje máma je prostě živoucí Pipi Dlouhá punčocha.
Jaký by měl být ten nový rok, do něhož jsme právě vstoupili?
Aňa: Žijeme v nelehké době. Svět, jak jsme ho znali, už se nikdy nevrátí. Je těžké si představit a naladit se na to, že je to možná dobře. Je to tranzitní doba, musíme se posunout a ne se zaseknout v tom, že něco skončilo a teď už to bude jen horší.
Svět se vyvíjí. Ano, doba je složitá, ale někdy se ptám, jestli bych se chtěla vrátit v čase. Kam? Vždyť vždy byly války, mory a hladomory. Je potřeba si uvědomit, že nikdy není klid. Vesmír je neustále v pohybu, neumí se zastavit. Přála bych všem, aby si dovolili myslet na to, že bude líp. Aby neztráceli naději. Jak říkal můj otec: život si vždy cestu najde.
Lela: Najde. Naštěstí a většinou mnohem lepší, než by člověk vymyslel.
Může se vám hodit na Zboží.cz: