Lékařka Klára Sekyrová: Piloti jsou také jenom lidi, kteří mají své trable, limity a onemocnění

Dopravní piloti musí mít nulovou dioptrii, nesmí mít žádné zubní plomby a o lécích na předpis u nich nemůže být ani řeč. To jsou tři laické mýty, které nejčastěji slýchává letecká lékařka a pediatrička v jedné osobě Klára Sekyrová.

„Piloti jsou také jenom lidi, kteří mají své trable, limity a onemocnění. Vše je dané leteckým předpisem a piloti se musí vejít do jasně daných kritérií jim určených. Na mně je, abych jejich stav pečlivě vyhodnotila. Není to tak, že bych automaticky každého pilota uzemnila, ale společně se snažíme najít cestu, jak ho poslat do vzduchu, aby to bylo bezpečné jak pro něj samotného, tak samozřejmě pro cestující,“ vysvětluje při našem rozhovoru v prostorách soukromé krnovské ordinace Triomed, kterou provozuje spolu s tatínkem a bratrem.

Hladinu hemoglobinu v krvi zase zkoumá kvůli možným chronickým chorobám nebo nadměrné konzumaci alkoholu.

„Tyto úkony vždycky doplním o celkové fyzikální vyšetření, někdy i včetně spirometrie, a pokud si výsledky nejsem jistá, posílám piloty na dovyšetření k jiným specialistům,“ vyjmenovává.

Ve dvacetitisícovém městě na úpatí Jeseníků přímo na hranicích s Polskem patří mezi její pacienty děti a dorost. Letce, kteří si od ní vyžádají osvědčení o zdravotní způsobilosti, vyšetřuje i tady, ale má také vlastní ambulanci na Poliklinice Kostelní v hodinu vzdálené Ostravě.

Prvotní vydání pro obchodní a dopravní piloty, při němž je nutné projít celým spektrem vyšetření včetně psychotestů, neprovádí – to je v gesci Ústavu leteckého zdravotnictví sídlícího v pražských Dejvicích.

O klientelu v rámci leteckého lékařství, ale ani pediatrie, nouzi rozhodně nemá. V péči má částečně dopravní piloty a palubní personál z ostravské odnože společnosti Smartwings.

Třetinu pacientů doktorky Sekyrové tvoří Poláci – povětšinou vzdušní pracovníci nízkonákladovky Ryanair z letiště v Katovicích, ale i v daleké Varšavě. Hovoří s nimi anglicky, byť by pár polských frází vzhledem k tomu, že se v příhraničním regionu pohybuje takřka celý život, také zvládla.

Četnost povinných návštěv se liší. Zatímco dopravního pilota musí důkladně prohlédnout v závislosti na věku každý půlrok až rok, u zdravého dvacetiletého parašutisty bohatě postačí, když se ukáže jednou za pět let. Právě o sportovní piloty, které lékařka po moravsku označuje za pouhé „hobbisty“, se také zčásti stará. Docházejí k ní i rekreační letci z polského Rybniku nebo Opolí.

Tolerantnější jsou předpisové požadavky ke zdravotnímu stavu palubních průvodčích, tedy letušek a stevardů, ač ani těmito kontrolami neprojde každý hladce.

„Častým důvodem k pozastavení zdravotního průkazu může být u žen například těhotenství. Nedávno volala jedna letuška s omezením pohybového aparátu. Standardní let by sice určitě zvládla, ale kdyby nastala krizová situace, tak si neklekne ani nedřepne, což je špatně,“ uvádí, že je zapotřebí myslet na nejrůznější možné scénáře.

Razítko na doklad o zdravotní způsobilosti dává rovněž pilotům bezmotorových letounů neboli větroňů a horkovzdušných balonů, kterým však stačí štempl od leteckých lékařů z nižší skupiny Z, případně nejmírnější SLZ, v níž se posudky vydávají třeba paraglidistům nebo rogalistům.

Nejvyšších „erkařů“, jímž je i Sekyrová, evidoval Úřad pro civilní letectví letos na jaře pouze třináct v republice. Kromě Davida Melechovského, jenž působí napůl v Praze, je navíc jediná z leteckých lékařů v této skupině, kteří ordinují ve Slezsku.

„Lidé se mylně domnívají, že letecký lékař je ten, kdo létá s pacienty,“ vyvrací hojnou iluzi o svých úkolech. Nepsaným pravidlem v tomto podoboru je blízký vztah k letadlům, ideálně i vlastnictví pilotního průkazu, což může fungovat jako jistého druhu filtr zájemců o tuto specializaci.

Tím oficiálním je pak po obdržení titulu MUDr. povinná atestace ve vybraném oboru a to, že vzdělání tohoto typu nelze dosáhnout v Česku, ale výhradně účastí na kurzu v zahraničí, kam se sjíždí lidé z celé Evropy. Sekyrová za tímto účelem vyrazila do Rumunska a Řecka.

„Kurz se vypisuje jednou do roka a pokaždé je na něj obrovská fronta. Sama jsem na čekací listině visela přes dva roky,“ dodává.

Tím ale závazky k udržení licence zdaleka nekončí. Platnost není neomezená, konkrétně její trvá do ledna 2026. Aby si ji nadále udržela, nesmí vynechávat další pravidelná školení, musí sbírat kredity za vyplněné vědomostní testy a k tomu se jednou za dva roky zúčastnit světové konference letecké medicíny. Cestovní náklady si coby soukromá lékařka hradí ze svého.

Příští konference se koná letos v říjnu v arabském Abú Dhabí, na niž se ale nechystá, jelikož ji v tu dobu bude zaměstnávat zhruba měsíc starý druhý potomek. Při našem rozhovoru je Klářino téměř osmiměsíční bříško sotva patrné, ale ve správném úhlu vždy náležitě vykoukne.

Očividně neúnavná lékařka si od letošního června přibrala další funkci – nově je z ní také námořní a lodní lékařka, která dohlíží na zdraví profesionálních námořníků nebo sportovních jachtařů.

Na rozdíl od pilotů je pro vydání průkazu klíčový správný tělesný stav pro pohyb na vodě, zatímco u letců se navíc řeší vliv přetížení nebo změny koncentrace kyslíku.

V obou případech je důležitý zrak – a já si přitom vzpomenu na vyprávění mého otce, někdejšího elektrikáře nákladní lodi, že námořník musí disponovat očkováním na rozličné exotické nemoci, a hlavně musí umět plavat.

K tomu táta nadneseně říkával, že poslední zmíněná dovednost mu na zaoceánských plavbách byla vlastně k ničemu. Pokud se ocitnete ve vodách Atlantiku, do pár minut pravděpodobně umrznete. V těch teplejších vám zase hrozí smrtelný útok žraloka.

Ale zpátky do vzduchu. Klářino směřování k letecké medicíně se jeví více než logické. Dříve než přičichla ke stetoskopům a ultrazvukům, motala se jako malá holčička kolem letadel na malém krnovském letišti, kam každý víkend doprovázela dědečka s tatínkem, oba nadšené rekreační piloty.

Sama taky chtěla „tam nahoru“, a tak se po svých čtrnáctých narozeninách přihlásila do kurzu bezmotorového létání. „Zrovna jsem trefila ročník, kdy bylo devět kluků a já. Do party mě přesto vzali a pořád se kamarádíme. Doteď jsem jedna z mála žen místního aeroklubu, kde si nás hýčkají,“ usmívá se.

Chytání nadnášejících vzdušných proudů v kluzáku nicméně kvůli jeho značné časové náročnosti už opustila. Věrná však dodnes zůstává jednomotorovým letounům. Krátce po nabytí zletilosti si dodělala pilotní průkaz na model Zlín-143 s maximální rychlostí 260 kilometrů v hodině a doletem okolo 850  kilometrů – létala s ním zatím ale jen po domovině.

S ruměncem na tvářích se mi trochu nechtěně přizná k jedné lehce střelené epizodě. Ještě před osmnáctinami stihla vychodit, nebo spíše vylétat, základní parašutistický výcvik, ke kterému ji přemluvil o dva roky starší bratr.

„Měl tehdy fázi, kdy rád skákal z letadla, a pořád mě hecoval, že to musím zažít. Nejprve jsem si zkusila tandem a potom jsem jednou skočila sama. Poprvé a naposledy. Po doskoku mě přepadla euforie, byl to opravdu neopakovatelný pocit. Teď už bych ale nohu z letadla nevystrčila,“ dušuje se.

Všechny okolnosti vedly ke Klářině v podstatě utopickému snu stát se dopravní pilotkou. O takové kariéře uvažovala na gymnáziu v nultých letech, kdy takovému uplatnění u žen prý doba nebyla příliš nakloněná. Odradilo ji i to, že není technický typ, a také paradoxně rodiče.

„Říkali mi, že pilotka není povolání pro budoucí matku. Dlouho jsem jim to v duchu vyčítala, ale po narození syna jim musím dát za pravdu,“ říká.

Nakonec si nesplněné životní přání vykompenzovala jinak – vdala se za dopravního pilota, který ji protáhl do nejrůznějších světových destinací. Jednou se s manželem vydali soukromou cessnou až do Chorvatska.

Namísto kokpitu se vydala do zdravotnictví, které má v jejich rodu taktéž velkou tradici. Tatínek a sourozenec jsou stejně jako ona dětští lékaři, a navíc kardiologové, maminka v minulosti pracovala coby zdravotní sestra na áru. Ve škole šly Sekyrové nejlépe přírodovědné předměty, a tak bylo rozhodnuto. Po maturitě odešla na lékařskou fakultu olomoucké univerzity.

Přestože ji během šestiletých studií zaujala také gynekologie nebo anesteziologie, rodinné zázemí a láska k práci s dětmi jí vyšlapaly cestu pediatričky.

Po promoci a následném téměř pětiletém kolečku stáží v nemocnicích a na ambulancích se přidala k nejbližším příbuzným do zavedené praxe v rodném Krnově a až později – s další získanou specializací – začala spolupracovat s aerolinkami.

A mezitím si ještě střihla účast na záchranných repatriacích Čechů ze zahraničí, se kterými pomáhala Asociaci samaritánů ČR.

„V bílém plášti mi kdysi chyběl vnitřní klid a rodičovská zkušenost,“ napsala v loni vydané knize Dr. Máma, k jejímuž vzniku ji podnítil zásadní střet představ o mateřství s ostrou realitou. Začátky pro Kláru byly krušnější, než jaké očekávala.

Dnes dvouletý Štěpánek byl odmalička hodně aktivní a nespavý, novopečenou maminku zaskočila i ztráta osobní svobody a jistý pocit samoty na rodičovské dovolené.

Hledala proto činnost, při níž by se mohla odreagovat – volba padla na tvůrčí psaní, které ji odjakživa bavilo. „Kniha se rodila po kavárnách v době, kdy Štěpánek spal,“ dodává.

Ve velmi osobním textu se pokouší obsáhnout veškeré dotazy a témata, jež rezonují u ní v ordinaci, a doplňuje je o autentickou zkušenost sebe coby prvorodičky.

Od splašených hormonů v těhotenství a porodu přes očkování či první zoubky se dostává k objevené ústřední poučce – nikdy se s nikým nesrovnávat a neřídit se nevyžádanými radami.

Poslouchala jsem, že bych už Štěpánka neměla kojit, že by už měl umět na nočník… V prvním roce prvního dítěte skutečně tápete a inklinujete k názorům jiných. Nakonec jsem přišla na to, že dělat něco proti vlastnímu přesvědčení není nikdy dobré,“ tvrdí.

„Nemyslím si, že maminky paušálně chybují. Důležité je naslouchat intuici a věřit vlastnímu úsudku, ostatně každá máma zná své dítě nejlíp. Ani její máma, ani tchyně, ani sestra, ani kamarádka. Jedině sama máma.“

To, že má syna, z pozice dětské lékařky vnímá jako obrovský benefit, ačkoli věří, že i bezdětný pediatr může být kvalitní pediatr. „Uvidíme, s čím mě překvapí druhé dítě,“ směje se Klára.

Jak to bude se dvěma dětmi a dalšími plány? Klára je optimistická a věří, že do práce bude s výpomocí manžela docházet alespoň na pár hodin týdně, aby v profesi neztratila přehled. Už se Štěpánkem se vrátila na miniaturní úvazek, když mu bylo deset měsíců.

Coby kondičky jí slouží také občasná 24hodinová pohotovost pediatrických konzultací po telefonu, kterou si chce udržet.

„Práce leteckého lékaře je dobře plánovatelná a s mužem jsme dobře sehraní. Na pediatrickou ordinaci v plné polní si ještě počkám, až dítě trochu povyroste,“ uzavírá.