Lékaři bez hranic jsou na krize zvyklí

„Řeším distribuci ochranných pomůcek pro lékárny v celém Plzeňském kraji. Bez zkušeností z mise by mi to šlo mnohem hůř,“ tvrdí sedmačtyřicetiletý farmaceut a také člen představenstva České lékárnické komory.

Koncem loňského roku to bylo už potřetí, kdy s Lékaři bez hranic vycestoval do ciziny. I v době, kdy celý svět bojuje s koronavirovou nákazou, neztrácejí jiné humanitární krize na své naléhavosti.

Od roku 2006 se je snaží mírnit i česká pobočka organizace. Navzdory svému názvu vyrážejí pod její záštitou pomáhat i jiné profese než pouze lékaři.

Ani v jednom případě nezvolil Stanislav Havlíček zrovna dovolenkovou destinaci. Před čtyřmi lety v Jižním Súdánu, jenž se potýká s následky občanské války, měl na starost zásobování nemocnice léky a zdravotnickým materiálem.

Před třemi lety působil v Bangladéši v komunitě Rohingů, kteří uprchli před pronásledováním z Myanmaru, někdejší Barmy. V Jemenu se zase potkával s pacienty s válečnými zraněními a střelba k němu doléhala ve dne i v noci.

V předchozích případech si po návratu předepisoval regeneraci, což tentokrát nešlo. „U mě i u většiny kolegů platí, že se v posledních dnech na misi vůbec nešetřím, snažím se dohnat, co se dá, a usnadnit práci svému nástupci,“ popisuje lékárník s dodatkem, že se pak obvykle dospí doma. Odpočinek po příletu z Jemenu byl ale krátký.

„Svět už hlasitě mluvil o Itálii a za šest dní se situace začala měnit i v Česku.“ Jak podle něj ukazuje současný stav, do režimu, jaký znají pracovníci na misích – z domova do práce, z práce domů – se dá v případě krize „přepnout“ celá populace.

Lékaři bez hranic poskytují lékařskou a humanitární pomoc ve více než sedmdesáti zemích světa. Česká kancelář během čtrnácti let fungování vyslala do zahraničí kolem 160 Čechů a Slováků, některé opakovaně. V současnosti jich ve třinácti zemích působí sedmnáct.

Poptávka je nejen po lékařích, ale i zdravotních sestrách, farmaceutech nebo psycholozích. Z nezdravotnických profesí najdou uplatnění logistici, stavební inženýři, finanční či personální manažeři. Celá organizace je financována téměř výhradně soukromými dárci.

Vedle dlouhodobých misí teď pomáhá i při koronavirové pandemii. „Ve Španělsku vybudovali Lékaři bez hranic dvě provizorní zdravotnická zařízení s kapacitou přes 200 lůžek, aby ulehčila přetíženým nemocnicím v Madridu. V Itálii organizace podporuje tři nemocnice v epicentru nákazy. Kromě toho, že spolu s místními zdravotníky poskytujeme zdravotní péči pacientům, zapojili jsme se i do prevence a kontroly šíření infekce,“ uvádí pro příklad mluvčí české kanceláře Iveta Polochová. Mezi další země, kde odborníci z organizace pomáhají, jmenuje Belgii, Švýcarsko či Norsko.

Když lékárník Stanislav Havlíček odjel na misi poprvé, nechal doma mimo jiné dvě dospívající dcery.

„V Jižním Súdánu jsem si uvědomil, jak moc dobře se tady máme. Převrátil a přerovnal jsem si žebříček hodnot. V uprchlických táborech v Bangladéši mi naplno došlo, jak málo stačí pro ztrátu lidské důstojnosti. A v Jemenu jsem si uvědomil asi nejvíc, jak je život křehký. Bál jsem se, že jsem nestihl říct svým holkám, jak moc je mám rád,“ svěřuje se.

„A taky jsem si uvědomil, že už se nikdy nechci s blízkými rozloučit jen tak letmo, uvidíme se později. Docvaklo mi, jak moc se při té lehkomyslnosti můžeme mýlit,“ říká.

„Žlutá zimnice, japonská encefalitida, tyfus, žloutenka, cholera, vzteklina,“ namátkově jmenuje choroby, proti nimž se před misemi nechal očkovat. „Dvě desítky, možná i víc injekcí dohromady včetně přeočkování,“ odhaduje.

Lékaři bez hranic však nejezdí bojovat jen s exotickými nemocemi, ale především zajistit základní zdravotní pomoc v místech, kde z vážných důvodů chybí.

Neutěšená situace ve zdravotnictví však často vede i k nárůstu chorob, s nimiž se našinec už skoro nepotká. Stanislav Havlíček dává příkladem záškrt. „Očkuje se proti němu povinně už od 50. let minulého století. V roce 2017 epidemicky propukl na dvou místech ve světě – v uprchlickém táboře Rohingů v Bangladéši a v Jemenu, který byl už nějakou dobu ve válečném stavu,“ jmenuje dvě místa, kde shodou okolností také působil.

„Na žádnou misi jsem nejel dělat lékárníka, ale hledat cesty, jak provozovat lékárnu v odlišných podmínkách co nejlépe a nejefektivněji a taky to naučit druhé,“ ujasňuje. Jestli se opět někam vydá, se podle něj teprve uvidí.

„Teď svou čtvrtou misi prožívám tady doma. Mezi rouškami a respirátory. To je na této misi nejvzácnější zboží.“

„V táboře je přítomný jakýsi více či méně latentní strach a obavy. Naši pracovníci se snaží šířit mezi pacienty osvětu ohledně hygieny a doporučených opatření pro minimalizaci možnosti přenosu. Koronavirus je také tématem některých sezení s pacienty, především s rodiči dětí,“ hlásí ze svého pracoviště na řeckém ostrově Lesbos Kateřina Šrahůlková.

Osmatřicetiletá psycholožka a psychoterapeutka sem přijela letos v lednu, kdy byl koronavirus ještě vzdálenou hrozbou. Lékaři bez hranic však urychleně připravili krizový plán, kdyby se nákaza rozšířila i tady.

Ne že by na Lesbosu bylo problémů málo. Psycholožka každý den dojíždí z Mytylény, největšího města ostrova, do nechvalně proslulého tábora Moria, jenž se stal nárazníkem pro část migrantů směřujících z převážně muslimských zemí do Evropy.

Dlouhé měsíce ubíjejícího čekání v přeplněné přestupní stanici se podepisují na jejich zdraví, i tom duševním.

„Tábor byl zřízen pro necelé tři tisíce lidí. Aktuálně jich zde žije asi 19,5 tisíce. Přibližně třetina jsou děti, z toho více jak tisícovka takzvaně bez doprovodu, tedy samy, bez jakéhokoliv dospělého,“ shrnuje základní fakta. Právě na děti se psycholožka zaměřuje. Sezení s nimi či s jejich rodiči jsou její každodenní prací. Než přejde k líčení všední reality, lakonicky zhodnotí: „Situace dětí v táboře je naprosto strašná.“

Možnost spolupráce s Lékaři bez hranic sondovala už těsně po vysoké škole, ta správná chvíle však podle ní přišla přede dvěma lety, kdy využila nabídku na práci v Jordánsku. Na severu země už tehdy pobývaly stovky tisíc uprchlíků ze sousední, válkou rozvrácené Sýrie.

„Výhodou je jistá dobrodružnost povahy, protože situace, do kterých se dostáváme, vyžadují schopnost snášet značnou míru nepohodlí,“ přemýšlí, co jí pomáhá těžké podmínky vstřebat. O nutnosti zvládat stres nemluvě, to zná ze své profese dobře.

Hovoří anglicky a německy, při práci s pacienty v Jordánsku jí však pomáhala místní překladatelka, která s ní absolvovala i sezení s dětmi a rodiči. Zemi po půl roce opouštěla s vírou, že udělala, co mohla, a že malým uprchlíkům nabídla přijetí, pochopení a péči, které jim snad pomůžou se začlenit do společnosti.

Přiznává, že po příjezdu do Česka potřebovala delší čas na návrat do běžného života, avšak jak napsala už na svém blogu, mise je děsivě svůdná a svůdně děsivá. A tak se letos v lednu ocitla pro změnu v uprchlickém táboře Moria na Lesbosu.

„Mnohé děti, s nimiž pracuji, mají za sebou traumata ze zemí svého původu. Další dramatické události zažily po cestě sem. Mám v péči několik dívek i chlapců, kteří byli na útěku ze své země znásilněni, dále dívku, která cestou ztratila rodiče, a mezi mými pacienty jsou i děti, které musely tvrdě pracovat, aby přežily,“ líčí psycholožka.

Bezútěšný život v táboře pak druhotně vyvolává agresivitu, noční můry, panické ataky či naopak uzavřenost. Výjimkou není sebepoškozování či sebevražedné sklony.

Děti či rodiče vyhledají pomoc psychologů na základě doporučení táborových lékařů či jiného zdravotnického personálu. „Přednostně poskytujeme péči dětem se závažnými obtížemi, její délka je kolem deseti sezení, u méně závažných sezení kolem pěti. Delší péče je výjimečná. Nemáme bohužel kapacitu, čekajících je stále mnoho. Prostor na hlubší věnování se traumatu není, spíše se snažíme o jakousi stabilizaci dětí,“ vysvětluje.

Protože sama je svobodná a bezdětná, je podle jejích slov snazší opustit rodnou zemi a pomáhat potřebným jinde.

Mapa rozšíření koronaviru ve světě neukazovala na začátku dubna v Jemenu ani jednoho nakaženého. V třicetimilionové zemi na jihu Arabského poloostrova se však v poslední době nedá spolehnout na nic. Nepokoje v zemi a následná vojenská intervence arabské koalice, která započala před pěti lety, rozvrátily tamní zdravotnictví.

Lékaři bez hranic odhadují, že humanitární pomoc tu potřebují dvě třetiny obyvatel. Znovu jsou na vzestupu nemoci jako cholera či záškrt. Aktivity organizace proto v Jemenu patří k nejrozsáhlejším.

Už podruhé během půlroku pobývá v nemocnici v okrese Dhi As-Sufal slovenská lékařka Lenka Červeňová. „Vzhledem k mé specializaci jsem předpokládala, že pojedu do některé ze zemí, kde probíhá vojenský konflikt,“ vrací se zpět sedmatřicetiletá anestezioložka, která nasbírala dvanáct let zkušeností v Ústřední vojenské nemocnici SNP v Ružomberoku.

V Jemenu slouží v malém traumacentru zaměřeném na úrazové stavy. Nachází se asi 60 kilometrů od nejbližší frontové linie, spravuje ho mezinárodní tým Lékařů bez hranic, avšak většinu personálu tvoří místní lidé.

„Pracuju na operačním sále, kde se pacienty snažím bezpečně provést často urgentním chirurgickým zákrokem. Účastním se vizit na jednotce intenzivní péče a taktéž pomáhám na pohotovosti při zajišťování a léčbě kritických pacientů,“ popisuje každodenní rutinu.

Den našeho e-mailového rozhovoru zhodnotila jako jeden z nejsmutnějších. Podílela se na více než hodinové, avšak nakonec marné snaze o oživení dvouleté holčičky, kterou náraz při nehodě vymrštil ven z auta.

Lenka Červeňová působí v jemenské nemocnici také v pozici supervizora, který má poukazovat na nedostatky. „Něco je učím já, ale mnoho jsem se naučila od místních zaměstnanců,“ říká. Chování Jemenců pro ni bylo příjemným překvapením.

„Navzdory obrovským problémům, kterým dennodenně čelí, nezapomínají být přátelští a lidští. I s tím málem, co mají, se s vámi ochotně podělí. K obědu vás zvou tak dlouho, dokud nebudete souhlasit. Ale pozor, odmítnutí mohou brát jako urážku,“ líčí místní náturu.

Kvůli svému bezpečí však nesmí jen tak ven. „Ráno nás odvezou autem z ubytovny do nemocnice, která je vzdálená několik minut chůze. Přes oběd hodina pauza, práci končíme večer, kdy nás zase odvezou zpět. Takhle pracujeme pět dní v týdnu,“ popisuje.

Volnými dny jsou v Jemenu čtvrtek, to ale pracuje obvykle ještě dopoledne, a pátek. „Volno využíváme k oddychu, spánku, případně ke cvičení, protože máme na ubytovně i sportovní náčiní.“

Vybavení nemocnice samozřejmě není takové, na jaké byla zvyklá. „Jednotka intenzivní péče má deset lůžek, ale jen dvě jsou vybavené monitorem základních životních funkcí,“ zmiňuje. „O to víc se musíme spoléhat na vlastní vědomosti o projevech daného onemocnění. Víc pozorujeme pacienta než čísla a obrázky. Je to škola k nezaplacení,“ pochvaluje si.

Na konci první mise přemýšlela, jak se zařadí do normálního života. „Byla jsem plná zážitků, které jsem nedovedla úplně dokonale podat rodině a přátelům. Kdo to nezažije, nepochopí. Už tehdy jsem ale věděla, že se za pár týdnů vrátím na stejné místo, a velmi jsem se těšila,“ přiznává.

Děti nemá, ale uvědomuje si, že pro lidi se závazky musí být o dost těžší odejít na několik týdnů či měsíců od svých nejbližších.

Svět se teď upíná především k řešení koronavirové pandemie, Lenka Červeňová ale věří v nalezení „léku“ i na lokální krize, jako je ta v Jemenu. „Samozřejmě, že aktuální dění na Slovensku i v celém světě sleduju denně i tady. Jsem v úzkém kontaktu s rodinou a přáteli, kteří mě informují, co je nového.“