Lejla Abbasová: Balit chlapy neumím

Často. David má tady v Troji školku, do které ho vozím dvakrát týdně, jezdíme z Kbel. Skoro všechny schůzky teď řeším na kole. Je to ale elektrokolo, jinak bych do toho nešla. Netušila jsem ale, že se to Davidovi tak zalíbí! Nechce už téměř vůbec jezdit autem a já už jsem skoro ušlapaná k smrti. Jezdili jsme, i když venku pršelo nebo nebyly víc než tři stupně. David oblečený komplet v zimním, měl rukavice, čepici, oteplovačky a byl zabalený do deky.

Nejvtipnější asi bylo, když jsme jeli na večeři s mámou a ségrou a já podle mapy hnala na místo setkání na kole centrem Prahy v šíleném vedru. Vepředu taška, na zádech taška, v nich převlečení i nákup. Lidi na mě koukali, protože jsem byla splavená, David byl z lesní školky standardně celý od bahna, já všude ty bágly, no komedie. Vypadala jsem jako běženec, co ukradl árijské dítě a teď zoufale zdrhá!

Zvykl si na ni a odmítá chodit do normální. Úplně to tam miluje, zejména v úterý, kdy je tam patnáct kluků a jedna holka. Normální školka s angličtinou, kam chodí jednou týdně, té lesní těžko konkuruje. Díky ní nevnímá počasí, třeba déšť, takže když chytneme na kole slejvák, tak ho klidně celý prospí. V duchu pak lidem okolo vysvětluju, že můj syn není mrtvý, že prostě usnul i v dešti.

Je to šoumen. Přemýšlela jsem nad tím, jak bych reagovala, kdyby se třeba chtěl stát součástí šoubyznysu. Muzikant by mi nevadil, u nich mám pocit, že se musejí aspoň něco naučit, ale jinak je to dost vrtkavé odvětví. Se mnou žije úplně normální život, snažím se ho nebrat do médií. Byl ale na mých nadačních akcích, tam to pro mě má logiku. Jinak argumentuji tím, že si sekretářka taky nebere dítě do kanceláře. Odmalička ví, že čas dělím na ten pracovní a pak na pomoc africkým dětem, jak tomu říkám.

Vysvětluji mu, že rodiče afrických dětí nemají peníze na věci, které on má. K tomu se pojí taková úsměvná historka. Na našich akcích prodáváme šperky navěšené na takovém velkém, těžkém stojanu, který s sebou vozím. David se ošíval, proč to vozím, že to moc cinká a že se bojí, aby na něj nespadl.

Říkala jsem mu, že to jsou šperky, které prodáváme, a že za utržené peníze z prodeje budou moci děti jít do školy. O měsíc později jsme zase někam jeli a on mi říká: Mami, už zase cinkáš pro Afriku? Cinkání pro Afriku, to se mi líbí.

Ano, ale to bylo v Súdánu, za rodinou.

Jediný, kdo to řešil, jsem byla já. Byl tam jako třináctiměsíční, takže on neřešil vůbec nic. Naše rodina je historicky namíchaná z různých kultur. Jedna linie je třeba kompletně egyptská. Máme tam i Turky a Tuaregy, moje babička je černoška a děda Arab.

Táta je tedy mix arabské a černošské kultury. Je hodně vysoký a hubený, měří metr devadesát a je velmi tmavý. Jeho sourozenci jsou v barevné škále od úplně světlých po úplně černé. Hodně světlá je i moje sestra, má obličej s arabskými rysy, ale černošské vlasy. Já jsem opak.

Takže moje rodina to, že je David blonďák, neřešila. Už jsem se ptala Davida, jestli mu nepřipadám tmavá. Vůbec nevěděl, o čem mluvím. Spíš si myslím, že to bude vnímat jako kdysi já. Vnímala jsem, že máma je světlá, ale už ne to, že já jsem jiná. Na tu jinakost mě neustále upozorňovalo okolí, já se tak neviděla. Byla jsem překvapená, proč mi to říkají. Předpokládám, že se David bude divit, proč nejsou všichni černí tak jako jeho máma.

Na první rodičovské schůzce ve školce mi řekli, že není úplně samostatný. To jsem se tedy narovnala a zeptala se, jak to myslí. Že prý se nechce oblékat a svlékat. A mně už jelo před očima, jak ho z pohodlnosti a ve spěchu oblékám já. Ale na tento popud jsem natvrdo zavelela, že jeho oblékání mnou skončilo, a teď už se obléká sám.

Člověk potřebuje impulzy, aby si uvědomil, že něco nedělá úplně správně. V tom je také nevýhoda jednoho rodiče, nemáte zpětnou vazbu. Ale nemyslím si, že by byl rozmazlený. Ani to moc dobře nejde. Díky tomu, že jsem na něj sama, je třeba oproti ostatním dětem schopný být víc sám, není na mne tolik fixovaný. Možná bude mít jiný problém. Je hodně emotivní, bude se muset učit korigovat emoce. Jeho rozptyl je od super sladkého hocha až po totální hysterický záchvat, kdy sebou plácne o zem.

Učím se s tím pracovat, aktuálně si i v tom záchvatu vzteku řekne, že neví, co s tím má dělat, a ať mu pomůžu. Naučila jsem ho vztek odpersonifikovat, takže jsme zadupávali zlobilku, ta fungovala dlouho. Teď máme pavouka, kterého rozsekáváme meči, uvidíme, jestli zabere i tohle.

Já jsem raději, že jsem měla jako první dítě kluka. Sama jsem v některých ohledech chlap, nejsem primárně moc dívčí. Jsem vychovaná tak, že se o sebe musím postarat, že co si nezajistím sama, to nemám. Vtipné ovšem je, že David vše dědil po Sáře Janečkové, takže do tří let měl všechno růžové. A protože má na kluka jemné rysy v obličeji, pletli si ho s holkou.

Nedokážu si moc představit, že bych řešila oblečky s holčičkou. Obecně je pro mě řešení oblečení součást mé práce, tedy ne zábava. I když mám dny, kdy chci být hezká, ale že by mě každodenně zaměstnávalo, jak budu vypadat, to ne. Ale jasně že si ráda zakoketuju, připomenu si, že jsem taky ženská!

Jo, s kamarády, které znám dvacet let, abychom byli přesní. Moc to ani neumím. Programově si dokážu říct, že by bylo dobré jít randit, ale v praxi nějak nevím, co to znamená. Balit chlapy neumím.

To by bylo hodně dané tím, koho bych potkala. Pokud bych narazila na vztah, který by měl větší počet překážek, než je zdrávo, už budu zvažovat, jestli to za to stojí. Ve dvaceti nad tím člověk nepřemýšlí, jde do všeho po hlavě. Já už mám dítě a zaběhlý rytmus života a nechci dělat stoprocentní kompromisy.

Rozhodně. Dnes zpětně vidím, že i to mohla být příčina rozpadu mých vztahů. Dokázala jsem především na začátku vztahu jet na dvě stě procent, prostě ho přepálit. Možná je to i tím, že jsem vyrůstala jen s mámou a sestrou. Neznala jsem model každodenního vztahu. Navíc nám máma opakovala: pozor abyste nedopadly jako já, což pro mne v překladu znamenalo: udělej všechno pro to, aby vztah vydržel. Což je samozřejmě kontraproduktivní, protože vztah vystavíte hned od začátku úplně nerealisticky.

Dobře. Naším rozchodem si začal uvědomovat, že má malé dítě, které má své potřeby, stal se z něj konečně táta. Je zábavný a správně střelený, duší mladý.

To už ne. Krize našeho vztahu byla dlouhodobá, jen se nám to dařilo dlouho tajit. Spíš jsem měla strach, jak to zvládnu. Bála jsem se i mediálního tlaku, hlavně kvůli Davidovi a svojí rodině. Smutné bylo, že díky rekonstrukci, která se protáhla, jsem Davida přivedla do bytu 23. prosince v šest večer. Nejsem sice vánoční fanatik, ale tohle moc veselá část nebyla, přestože se mi podařilo dát byt kompletně dohromady včetně postavení Davidových milovaných vláčků.

Pro mě bylo alfou i omegou, aby měl David šanci celou situací procházet, pokud možno, pod co nejmenším negativním tlakem. A taky stabilizovat vztah s Michalem, který dlouho nevěřil, že chci opravdu odejít. Přesvědčit okolí, že to nebylo zbrklé rozhodnutí. Že jsem se prostě jeden den neprobudila a řekla si: to je ale hnusné ráno, jdu se stěhovat.

Musela jsem přehodnotit svoje síly. Ukončit jednu životní kapitolu a přesedlat na další. Zajímavé je, že zásadní změny se začaly dít i v mé neziskovce. Bohužel jsem zjistila, že člověk, se kterým jsem šestnáct let spolupracovala, nedělal některé věci úplně správně, a já byla nucena spolupráci ukončit. Udělala jsem tedy za celou svou minulostí velkou tlustou čáru.

Naštěstí projekty, které jsem v Africe podporovala, nebyly stavěné tzv. na zelené louce. Jednalo se o exitující subjekty, se kterými jsme se vždy dohodli na formě podpory, většinou se jednalo o nákup jídla, školních potřeb, řešení nájmů. Když se mi podařilo sehnat víc peněz, odkupovali jsme pozemky, stavěli jsme nové budovy. Těch se podařilo postavit za tu dobu pět. Časem si ty schopnější projekty dokázaly sehnat svoje vlastní sponzory, dostavil se pozitivní domino efekt. A přesně o tohle mi šlo.

Potkala jsem skvělou fotografku, Slovenku, co žije v Jihoafrické republice, Vlaďu Bajerovskou. Mimo jiné dělá průvodkyni skupinám, se kterými projíždí celou původní Afriku, žádná města. Cestu připraví, je zodpovědná za celou logistiku, a navíc pro všechny vaří. Neskutečné! Vlaďa se seznámila s bělošským párem, který žije na hranicích s Tanzanií v uzavřené komunitě Masajů. Podařilo se jí získat jejich naprostou důvěru, a tak Masajové dovolili fotit své životy úplně z blízka.

Především u žen je to něco naprosto výjimečného. Ten bílý pár založil v místě neziskovku, která společně s Masaji vede základní školu. Vlaďa ve škole nafotila školáčky a z fotek udělala pohlednice, z jejichž prodeje se má stavět knihovna.

Projekt se jmenuje Příběhy nás spojují, protože ten, kdo si pohlednici koupí, na ni může napsat svůj příběh a díky našemu partnerovi ho zadarmo poslat Masajům do školy. Děti na obou stranách se tak dovědí, jak se žije různě po světě, jaké hodnoty ta či ona společnost uznává. Strašně se mi ten projekt líbil, a tak jsem Vladě navrhla, že mu pomůžu s realizací tady v Čechách.

Masajové jsou zvláštní, extrémně hrdý kmen, který si v době, kdy misionáři „nabízeli“ vzdělání a civilizační výdobytky, je nenechal vstoupit do svých zvyklostí. Paradoxní je, že jediné, co přijali, je pro ně teď tím nejtypičtějším znakem.

Když totiž bílý muž u Masajů nepochodil s alkoholem ani s ničím jiným, všiml si, že muži nosí pro zahřátí přes ramena přehozené kravské kožky. A tak jim nabídl kilt, ten typický skotský červený kostkovaný kilt, který se stal pro Masaje poznávacím znamením.

Nicméně někdy v 50., 60. letech minulého století Masajům došlo, že jim ujíždí vlak, a uvědomili si, že musí začít vzdělávat své děti. Masajové jsou nomádi, honáci dobytka, takže jsou potenciálně velmi bohatí. Teoreticky jim stačí prodat krávu a dítě má na studia. Často se stává, že přestože získají i vysokoškolské vzdělání, vracejí se zpět do své komunity a nabyté vědomosti zužitkovávají pro její rozvoj.

Jezdí autem za milióny a na zadním sedadle mají zaparkovaný oštěp. Mimochodem ti nevzdělaní stále věří, že všechny krávy na světě patří jim, a cení si jich často víc než manželek. Stáda chrání bez psů, stačí jim jen pověstné flusačky, které v sobě mají hroty napuštěné jedem z výtažků kořenů velmi jedovatých rostlin.

Dostala jsem se na teologii a speciální pedagogiku, a jak říkáte, školu jsem nedokončila. Takže sociální vzdělání nemám. A to mě strašně mrzí, protože jsem už mnohokrát narazila na práci v sociální oblasti, na kterou bych z praxe měla, ale bez papíru to nebylo možné.

Až mi jednou do schránky přistál hromadný e-mail od ministerstva práce a sociálních věcí, že rozjíždí pilotní projekt a v rámci něj hledají lidi na pozici koordinátora rodinných konferencí, kde je podmínka být laikem v sociálních oblastech. Když jsem se s celým projektem seznámila, úplně jsem se tetelila blahem, jak se mi líbil, a tak jsem prošla školením a mám za sebou realizaci rodinných konferencí.

Rodinná konference je nástroj, který se zrodil v Austrálii, kde v 70. letech začal kulminovat alkoholismus a drogové závislosti u Aboriginců, původních obyvatel, a s ním spojené odebírání dětí do ústavů sociální péče. Situace se tak zdramatizovala, že Aboriginci začali podávat na stát žaloby u mezinárodních soudů.

Naštěstí mezi nimi a státem postupně došlo k dohodě, že se sami Aboriginci pokusí rodiny zachránit podle vlastních tradic. Což byl vlastně model rodinného setkání, kdy rada starších rozhodla, kdo za co ponese zodpovědnost, kdo se o co postará. Setkání dostala jasná pravidla a stal se z nich revoluční přístup k práci se sociálně destabilizovanými rodinami. Projekt se rozšířil do celého světa i k nám.

Rodinná konference vrací zodpovědnost zpátky rodině, vychází se z oprávněného předpokladu, že sama ví nejlépe, jak funguje či nefunguje. Což sociální pracovníci, bez urážky, nemají často šanci vůbec rozklíčovat.

Ministerstvo ovšem realizovalo pouze pilotní projekt. A tak se nás, několik proškolených nadšenců, rozhodlo metodu nenechat zapadnout a vznikla Asociace rodinných konferencí. Máme za úkol šířit tuhle myšlenku dál, udržovat holandskou metodiku a sdružovat koordinátory a neziskovky, které chtějí rodinné konference pořádat. Takže se mi přece jen poštěstilo se k sociální práci dostat.