Legendární komentátor Karol Polák: Jsem spíše Čechoslovák

Žije na okraji Bratislavy a ve svých 78 letech rozhodně neodpočívá, naopak. Je vidět, že je pro něj pracovní život stále velmi důležitý a rád čas od času nechá znovu rozeznít svůj pověstný baryton.

Jeho 75letá manželka Eva, se kterou má syna Karola (48), se tak musí smířit s tím, že aktivita jejího manžela je neutišitelná. Polák, který má mimo syna ještě 51letou dceru Věru z prvního manželství, 30. prosince tohoto roku oslaví se svou ženou 50. výročí svatby.

Málokdo si už pamatuje, že Karol Polák nezačínal hned jako sportovní komentátor, ale zhruba čtyři roky působil jako všestranný moderátor. „Ty čtyři roky a vlastně celý úvod vysílání televize vypadal tak, že každý dělal v rámci zpravodajství všechno. Potom se teprve přišlo časem celkem logicky na to, že je to třeba dělit a vytvořit jednotlivé redakce.

Dělilo se to podle toho, kdo k čemu inklinoval či co měl vystudované. Já jsem hrával celostátní basketbalovou ligu a ještě jako dorostenec jsem chytal za Červenou Hvězdu Bratislava jako brankář. Oni mi tedy řekli: ,Ty jsi sportovec, tak půjdeš do sportu.‘ A bylo rozhodnuto,“ vzpomíná s úsměvem Polák, který byl 226. zaměstnancem Československé televize a jehož první firemní průkaz se datuje k 1. říjnu roku 1959.

I ve sportovní redakci se ale začali všichni postupem času specializovat. Slovenské moderátorské legendě připadl z hlavních sportů fotbal. Stejně jako ostatní však musel mít ještě nejméně jeden vedlejší sport, a tak mu bylo přiděleno krasobruslení, do kterého se nikomu příliš nechtělo. Vysvětlení bylo přitom kuriózní. „Ty máš uměleckou školu, jsi vystudovaný herec a studuješ operní zpěv, takže máš blízko k umění. A krasobruslení, to je polovička umění a polovička sportu, tak to budeš dělat ty,“ popisuje Polák, co mu tehdy řekli nadřízení.

A nebylo to zpočátku nic lehkého - rozeznat axely, salchovy či rittbergery, to chce chvíli času. Polák se však zorientoval rychle a sport ledového ostří ho prý dokonce i bavil. Bavil i diváky. Jednou, když kamera snímala nohy krasobruslařky od bruslí nahoru, Polák záběr komentoval slovy: „Aj tie najkrajšie nohy sa niekde končia.“

Polák rád vzpomíná i na své legendární vystoupení v silvestrovském večeru v roce 1979. Tehdy komentoval baletní vystoupení, jako by to byl fotbalový zápas. „Byl to podle mě nejlepší Silvestr Československé televize vůbec. Oslovil mě režisér Ján Roháč s tím, zda bych nechtěl zkusit okomentovat Labutí jezero jako fotbal. Přijal jsem. Měli jsme odpoledne generálku a večer se mělo jet naostro. Já jsem se rozhodl jen podívat na ten balet a udělat si několik poznámek. Maximálně mě večer mohli vypískat. Režisér mi ale věřil a mělo to úspěch.

Němci pro to mají takový výraz, říkají tomu „Sternstunde“ - hvězdná hodina. A já mám takový dojem, že právě tehdy jsem měl já tu svoji,“ těší se z povedeného zážitku.

Legendární slovenský komentátor si nástupce ve svém řemesle hlídá více než dobře. „Líbí se mi, jak moderuje Jaromír Bosák, je to živé a dává divákům to, co je potřeba,“ míní. Je si přitom vědom, že ho mnozí komentátoři dnešních dnů v lecčem napodobují. Někteří zcela vážně, jiní v žertu. „Nedávno jsem byl v ostravské televizi a tam se mě někdo zeptal, zda vím, že byla soutěž v imitaci mé osoby.

Dorazilo zhruba nějakých 15 anonymních zvukových nahrávek s tím, že soutěž vyhrál komentátor Robert Záruba. A pak ještě dodal: ,Pane Polák, vy mi neuvěříte, ale vy sám jste skončil až čtvrtý.‘ To mě vážně potěšilo,“ směje se kurióznímu výsledku Polák, jehož vztah k České republice a Čechům obecně je více než nadstandardní.

„To se ani nedá říci jednou větou - vždyť já jsem měl být Pražák! Můj otec hrával za tehdejší Slovan Bratislava celostátní ligu. Hráli tehdy v Praze proti slavné Slavii s Pláničkou a Bicanem v čele. Otec prý ještě spolu s Ferdinandem Daučíkem podali skvělý výkon a po zápase oba zůstali v Praze a měli jet domů nočním vlakem. Zašli si do vinárny, kde je našli funkcionáři Slavie a přistoupili k nim s připravenými přestupovými lístky. Dohodli se na sumě, kde budou bydlet, i datu nástupu do Slavie.

Jenže Daučík tehdy chodil s jednou dívkou z Prahy, která se stala později jeho manželkou. Otci řekl, že ji ještě zajede navštívit. Přestupový lístek si vzal samozřejmě s sebou. Otec zůstal sedět v té vinárně, našli ho tam bratislavští funkcionáři, přestupový lístek mu sebrali, roztrhali a nic z toho nebylo. Máma byla tehdy již v pátém měsíci, a kdyby se přestěhovali do Prahy, tak jsem byl rodilý Pražák. Nepovažuji se ani tak za Slováka jako spíše za Čechoslováka,“ konstatuje sympaticky Polák, který se proslavil mimo jiné i hláškou týkající se sprintera z NDR.

„Ten sprinter má takové zajímavé jméno, které ale v Německu nic neznamená. Jmenuje se Manfred Kokot. Já jsem komentoval přenos a říkal jsem si, že toho musím nějak využít. Tehdy se konal mítink v Berlíně a společně s ním se ho účastnili i naši sprinteři Janeček a Mandlík. On byl ale jako stávající mistr Evropy velký favorit.

Podle předpokladů vyhrál a naši doběhli předposlední a poslední. Vysloveně se to nabízelo, a tak jsem řekl, že podle očekávání zvítězil Manfred Kokot z NDR a naši skončili až na samotném dně výsledkové listiny. Povzdechl jsem si do vysílání a dodal, jaká je škoda, že u nás doma nemáme takovéto Kokoty. Reakcí byl okamžitý telefonát z pražské režie: ,Soudruhu, tos to nemohl říct nějak jinak?‘. Na to jsem reagoval slovy:,A co jsem měl dělat?! Přeložit to?‘ A prošlo to,“ připomněl svůj slavný výrok Karol Polák.

Slavných hlášek má moderátor velké množství. Například věta „Prší, prší, len sa leje, výsledok je bez nádeje,“ padla při kvalifikaci na MS ve fotbale 2006, v barážovém utkání Slovenska se Španělskem.

Další známá hláška, tentokrát starší, je vzpomínána často i v posledních letech. Polák tehdy pronesl: „Dostávame sa do tretej tretiny zápasu a, ááno, budeme hrať presilovú hru proti Rusom, ktože to tam nastupuje, vidím tam Igora Libu, je tam aj Dušan Pašek, vyhrali sme buly, puk sme posunuli na modrú čiaru, točíme Rusov, Liba… Pašek… opäť Liba… Pašek… Liba… Fetisov, Makarov, gól!“

I komentátorskému velikánovi, jako je on, se však občas nezadařilo. Ještě poměrně nedávno při fotbalovém zápase zahlásil: „No, ale nejako v druhom polčase nevidieť Vaščáka.“ Jeho spolukomentátor zareagoval pohotově: „No možno preto, že striedal.“

Karol Polák má v současné době vyjma show v košickém rádiu a divadelní one-man show Z bláta do louže také poměrně úspěšný pořad na slovenské TV Bratislava, který nese příznačný název Góly, body, spomienky. „Zvu si tam nejrůznější bratislavské sportovní legendy, se kterými řeším nejrůznější zajímavosti dnešní doby, ale také vzpomínám na doby dřívější,“ uvedl Polák.

A jak sám říká, vše má ve stávajícím životě dobře zařízené. Městská hromadná doprava ho odveze po Bratislavě přímo od jeho domu všude tam, kam potřebuje. Ve své oblíbené pizzerii je váženou osobou a jeho stůl je připraven už ve chvíli, kdy vchází do dveří. A značný respekt je patrný i u nejrůznějších dalších osob spjatých se sportem, ač jsou mnohdy i o dvě generace mladší. Inu, kouzlo šarmantního Karola Poláka totiž zatím ještě ani zdaleka nevyprchalo.