Laura Limbourg: Maluji, lítám, bojuji

Začala jsem ho hrát jako malá, víceméně z donucení. Rodiče chtěli, abych dělala nějaký sport. Viděli, že mají doma líný dítě, co si pořád jen maluje, chtěli pro mě trochu pohybu. (směje se)

Samozřejmě jsem to tenkrát neocenila, vydržela jsem hrát tak tři roky. Před dvěma lety jsem si znovu zahrála a zjistila jsem, že mě to baví, tak chodím hrát pravidelně.

Ze začátku jsem měla trenéra, abych se do toho znovu dostala, teď už hraju s kamarády, dělá mi to radost. Žádnému jinému sportu se nevěnuju, jsem prostě lenoch.

Ráda cestuju. Ke konci léta se vždycky snažím sehnat levné letenky a dostat se někam dál, zalíbila se mi jihovýchodní Asie. Tušila jsem, že tam sexuální byznys existuje. Když ale vidíte na vlastní oči, jak ty holky stojí v ulicích a kolik jich tam je, zasáhne vás to.

Už na místě jsem si udělala nějaké skici, a když jsem se vrátila domů, cítila jsem potřebu se tomu tématu dál věnovat.

Snažila jsem se zjistit si o něm další informace a vyjádřit se k němu právě prostřednictvím malby, protože to je pro mě nejpřirozenější.

Řekla bych, že patnáct a víc, i když u Asiatek se věk špatně odhaduje. Platí, že kdo chce, sežene tam na sex i malé dítě. A není to úplně těžký.

Jdete po ulici a přiskáče k vám dvacet pasáků s ceníkem. Řeknou vám, co všechno můžete chtít... Opodál stojí holky vyskládané jedna vedle druhé.

Ano, ale nejen oni. Častí jsou Číňani, občas vidíte Američany. Je to takový mix. Typičtí jsou obtloustlí Němci. (odmlčí se) Je to odporný.

Covid mi zkomplikoval plány. Pomáhám zatím aspoň finančně. Brzy chci jet do Kambodže. Funguje tam centrum, které zachraňuje holky z nevěstinců, pobočky má i ve Vietnamu a v Thajsku, kde se sexuální otroctví taky provozuje.

V tom centru mají aktuálně šedesát holek ve věku od tří do šestnácti let. Chtěla bych s nimi uspořádat malířský workshop, malbu jsem už kdysi vyučovala. Jedno plátno bychom třeba namalovaly společně, v Evropě by se prodalo a peníze by šly jim.

Aktuálně řeším, jak se do té Kambodže dostat za co nejlevnější letenku. Nechci, aby to bylo zbytečně drahé. Radši nechám peníze těm holkám než letecké společnosti.

Problém je velká chudoba. Když rodiče v Kambodži nemají co jíst a čím nasytit všechny svoje děti, kterých mají opravdu hodně, tak některé z nich prodají. Děje se to za směšné částky - třeba za sedmdesát nebo sto dolarů. Lidský život tam má úplně jinou hodnotu než u nás.

Obecně rodiče děti často používají jako lákadlo na turisty, a nemusí jít vždycky jen o sex. Nechají je třeba prodávat suvenýry. Turisti se přirozeně spíš slitují, když vidí dítě, dají mu víc peněz nebo mu něco koupí. Děti neposílají do škol, protože by tím přišli o výdělek.

Vláda sice rozvěšuje transparenty s výzvou, aby turisti dětem peníze nedávali, ale moc to nefunguje.

No právě, strašně se to ve mně lámalo. Když ke mně přiběhlo pět malých dětí s prodejem suvenýrů, nejradši bych jim v tu chvíli nechala celou peněženku. Jenže tím vzniká právě ten problém.

Když děti vyrostou a přestanou být lákadlem pro turisty nakupující suvenýry, končí často prostitucí, protože nemají vzdělání a jinou možnost.

Vím, že se prostituce a sexuální otroctví vyskytují i v jiných zemích, ale celý svět nespasím. Vybrala jsem si Kambodžu, protože mi je nejbližší.

Zamilovala jsem se do ní už jako dítě. V časopise jsem viděla článek o královském chrámovém komplexu Angkor Vat. To mi mohlo být tak pět let. Asi o deset let později jsem si zjistila, kde přesně to je. Řekla jsem si - na tohle místo musím jet. Rodičům se to moc nelíbilo, připadalo jim to nebezpečné.

Když mi bylo asi jednadvacet, zjistila jsem, že letenky tam nestojí až tak moc. Naplánovala jsem si cestu do Thajska, z Thajska jsem pak přeletěla do Kambodže a z Kambodže ještě do Vietnamu.

Kambodža byla pro mě ještě krásnější, než jakou jsem si ji představovala, zklamaná jsem byla jedině z gastronomie. Všechno se tam smaží, proto jsem se odtamtud těšila do Vietnamu na čerstvé jídlo.

Říká se, že v Kambodži nejsou moc příjemní lidé, já si to nemyslím. Byli ke mně milí, nápomocní a obětaví. Jiné by to asi bylo, kdybych tam bydlela natrvalo, ale jako k turistce se ke mně chovali hezky.

Kambodža je míň turistická a hektická než třeba Thajsko, i tím je sympatická. Kromě hlavního chrámového komplexu Angkor Vat, který je obložený turisty, je tam i několik menších, překrásných chrámů, které si můžete objet nejlépe na kole, jsou od sebe vzdálené sotva pár kilometrů.

Fascinující je kambodžská příroda, stromy jsou gigantické se spletitými, hlubokými kořeny. V Kambodži se taky často natáčí filmy, protože je opravdu fotogenická, třeba Indiana Jones nebo Tomb Raider. Jediná nevýhoda je množství hadů. Z těch mám fobii!

U jedné místní paní, v přepočtu za sto korun na noc. Za dolar mi půjčila na celý den kolo. Nejdražší položkou na takové cestě je letenka, do Thajska ji seženete třeba za dvanáct tisíc, za pětistovku potom přeletíte z Thajska do Kambodže, pokud si tu trasu ovšem nechcete dát ještě levněji a dobrodružněji - v dřevěném vlaku.

Cestování do exotických zemí nemusí být drahé. I takové Maledivy se dají pořídit relativně levně, i když to většina lidí neví. Ceny jsou podobné jako v Kambodži a najdete tam ostrov, kde je třeba jen dvacet turistů, na odpočinek s knížkou ideální.

Určitě zavolejte. Jsem taková cestovka - s batohem a hlavně levně. (směje se)

Pětimetrový obraz klidně měsíc, třímetrový jsem schopná udělat i za víkend. Někdy mi to jde od ruky, jindy to trvá dýl. Obraz mi nesmí úplně zaschnout, jedině tak dosáhnu efektu rozpíjení, který je pro mě typický. Proto potřebuju pracovat rychle, třeba čtrnáct hodin denně, aby bylo za dva tři dny hotovo.

Někdy je to i fyzicky náročné. Ale není to tak, že bych celou dobu bez přestávky malovala, jsou v tom i chvíle na oddech a přemýšlení.

Teď už ano, zhruba poslední rok a půl. Pomohla mi k tomu Cena kritiky za mladou malbu, kterou jsem předloni získala. Díky ní jsem se dostala k dalším příležitostem a spolupráci s galeriemi.

Už nemusím pracovat nikde jinde, abych si vydělala třeba na pronájem ateliéru, ale musím to zaklepat!

Menší formáty, třeba 30 x 40 centimetrů, si můžete koupit od deseti tisíc, dvoumetrové se pohybují kolem sto tisíc. Litografie jsou myslím dostupné všem, pořídíte ji u mě za patnáct set korun.

Chvíli ještě potrvá, než se ten poměr srovná. V poslední době jsou ženy v umění preferované, podobně jako etnické menšiny, dříve taky upozaďované. Je to dobře.

Na uměleckých školách studuje podstatně víc žen než mužů, ale po škole se hodně holek tvorby vzdá. U některých převáží péče o rodinu.

Na začátku studia AVU jsem ještě narazila na starší generaci profesorů, jako je Martin Mainer nebo Michael Rittstein, kteří nějaké šovinistické poznámky mívali.

Naráželi na to, že my holky budeme po škole stejně rodit děti. Jednou jsem si taky vyslechla - hm, na holku dobrý. V osmnácti letech mi to připadalo jako kompliment. (směje se) Zpětně vidím, že to bylo celý špatně.

Opravdu nevím, protože mně nikdy nic jiného než malování nebo keramika nešlo. Naštěstí mě rodiče podpořili a nenutili mě učit se třeba matiku.

Malířství jsem studovala už na střední škole, nikdo mi nevnucoval gymnázium, přestože u nás v rodině žádní umělci nebyli.

Rodiče podnikali v kamionové dopravě, babička s dědou dělali správu hřbitovů. Někdy jsem k nim po škole chodila a trávila čas na hřbitově. Hodně se mi jako dítěti líbily takové ty honosnější hrobky. Byl to hřbitov v Mladé Boleslavi, kde jsou pochovaní třeba Laurin a Klement.

Ano. Mamka se za tátou přistěhovala, když jí bylo osmnáct. Já se narodila v Belgii, v Antverpách. Když mi byly čtyři roky, odešli jsme do Česka. Neuměla jsem tenkrát česky ani slovo.

U nás doma se doteď mluví vlámsky, což je dialekt nizozemštiny. Ale když mluvím jenom s mamkou, bavíme se česky.

Úplně doma se necítím ani tady, ani v Belgii, kam ovšem jezdím moc ráda. Možná si tam jednou pořídím byt, v Antverpách jsou cenově dostupnější než v Praze. A Belgičani jsou sympatičtí, i když se říká, že Vlámové působí nafoukaně. Já si to nemyslím, smějou se mnohem víc než Češi. Momentálně vlastně ale nevím, kde jednou budu chtít žít.

Rodiče postavili dům u mladoboleslavského letiště, ze zahrady jsem se dívala, jak startují a přistávají letadla. Navíc lítal i můj dědeček. Bylo pro mě přirozené to zkusit. V šestnácti jsem začala na větroních, z nich jsem přešla na motorová letadla.

Rodičům se to moc nelíbilo, báli se o mě, takže jsem si na kurzy a zkoušky musela našetřit sama, o to víc si toho vážím.

Když sednete do letadla, všechny starosti necháte na zemi, nic v tu chvíli není důležitý, soustředíte se jen na ten stroj. Lítání mi přináší zklidnění.

Je to tak. Na podzim si tam plánuji tříměsíční pobyt. Zatím se soustředím na dokončení studia na AVU, čekají mě státnice a obhajoba diplomky. Takže ještě nemám nic jistého.

Ale moc ráda bych to uskutečnila. Věřím, že mě atmosféra města bude inspirovat.