Lata Brandisová: první a jediná vítězka Velké pardubické

„Vychutnávám si radost z prvenství, potlesku a volání diváků! Nikdy předtím jsem nezažila tak nádherný pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád,“ zalykala se štěstím česká jezdkyně Immaculata (řečená Lata) Brandisová v sedle klisny Normy, když ji za cílem Velké pardubické obklopil dav prvních gratulantů.

„Amazonka v sedle poráží jezdecký výkvět Evropy!“ „Hrdinka Velké pardubické se jmenuje Lata Brandisová!“ „Triumf nemá jen sportovní rozměr!“ vykřikovali kameloti nazítří titulky novinových článků v pražských ulicích.

V komentáři magazínu Ozvěny zaznělo: „Slečna Brandisová jako dobrá sportwoman věřila, že i když ji v minulých letech stíhaly nezdary, jednou Velkou pardubickou vyhraje. (...) V přeplněném hledišti nebylo jediné ruky, jež by se nepozdvihla k nadšení, a jediného srdce, které by dvěma ženským dušičkám, statečné jezdkyni a plavé klisně Normě, nepřálo vítězství. Lata vstoupila do dějin jako první vítězka slavného dostihu a současně porazila Němce. O to byl důvod k radosti pádnější.“

Jaké nezdary měl autor komentáře na mysli? Kolik jich bylo? Nezbývá než se vydat na začátek velkého životního příběhu.

Bylo jich devět sourozenců, sedm sester a dva bratři. Roku 1888 se narodila Terezie, pak Gabriela, Leopold, Mikuláš, dvojčata Kristina a Immaculata, Alžběta, Markéta a Jana. Jejich matka, hraběnka Johanna Schäfferová, pojala za chotě hraběte Leopolda Brandise, rodáka z Tyrol.

Zpočátku žili v Úmoníně u Kutné Hory, na zámku Schäfferových, kde se 26. června 1895 narodila již zmíněná dvojčata, z nichž Immaculata, řečená Lata, je hlavní postavou příběhu. Z Úmonína se rodina odstěhovala do Řitky, kde hraběnka Johanna dostala věnem zámeček, pivovar, lihovar, dva statky, pole, louky, rybníky a lesy.

Zmínku zaslouží i prarodiče Laty z otcovy strany – babička Barbora, rozená hraběnka Kinská, a její bratr, prastrýc Brandisových dítek, Oktavián Kinský (1813-1896). Ten byl jedním ze spoluzakladatelů Velké pardubické. Tolik na vysvětlenou, po kom Lata zdědila vztah ke koním a jezdecké geny.

V Řitce se Brandisovým nežilo špatně. Vzdělaný hrabě Leopold, sám náruživý jezdec, založil na zámečku chov koní, a tak mohl místní kronikář napsat: „Hrabě Brandis neměl ani tak požehnáno na statcích vezdejších jako na dětech. Často jsme vídali, jak on a s ním řada jezdců uhánějí po polních cestách nebo silnicích k Mníšku. Jezdívali tam na ,privát‘, soukromé vyučování. Někdy jeli na dvoukolovém vozu, zvaném ,kačírek‘, ovšem za ním klusaly na krásných konících dospělejší komtesy, držíce se s jistotou v sedle.“

Nejšikovnějším jezdcem byla Lata, a proto dostala na povel sourozence při vyjížďkách. Sama o tom napsala na rub fotografie staré více než sto let:

„Als Kinder, meine 4 Schwestern und ich. Nach einem Offiziers rennen (Wir waren alle Offiziere) – Jako děti, moje čtyři sestry a já. Po jednom důstojnickém dostihu (my všechny byly důstojníky).“

Rodina mluvila německy, i když všichni její členové uměli česky. Pro Latu i sourozence byla jízda na koni zábavou. Otec je často brával na dostihy do Chuchle, kam brzy již dospělá Lata jezdila sama na velocipedu do „práce“ coby pracovní jezdkyně.

Trénovat koně, to společnost ženám dovolovala, ale závodit proti mužům při dostizích nikoliv. Lata to však viděla jinak, a proto v roce 1916 jela rámcový dostih v Pardubicích. Bylo jí jednadvacet, spadla a potloukla se. Páni jezdci se pošklebovali...

Idylický život rodiny vzal za své v průběhu první světové války. Hrabě vstoupil do armády a na frontě bojoval i syn Mikuláš. V zámečku zůstaly jen ženy, matka a sedm dcer, kterým velela Lata, jak byla už z dětství zvyklá.

Konec války však přinesl radost i bolest: otec se vrátil, syn Mikuláš padl. Po vzniku Československa nastala pozemková reforma a v jejím důsledku zmenšení rodového majetku. Finanční těžkosti přiměly rodinu k pronájmu statku.

Lata trénovala v Chuchli, v dostizích byla úspěšná, ale šlo pouze o dámské dostihy. Vládlo totiž letité mínění: ženám nepřísluší závodit s muži!

Tehdy sehrál v životě Laty velkou roli její bratranec Zdenko Radslav Kinský ze zámku v Chlumci nad Cidlinou. Pozval ji na Orlík ke Schwarzenbergům, kde připravoval koně chlumeckého chovu pro Velkou pardubickou. A právě tam Latu napadlo, že se slavného dostihu zúčastní jako první žena.

Jezdci, většinou armádní důstojníci, to však odmítali s argumentem: „Překážkový dostih je pro ženu příliš obtížný!“ Přiznat obavy z možné porážky od žen, o tomto samozřejmě nemohla být řeč. Proti účasti žen podali tudíž u Čs. Jockey Clubu protest. Jenomže jeho předseda Zdenko Radslav Kinský si věděl rady.

Obrátil se na britský Královský Jockey Club v Londýně, neboť ten určoval dostihové zákony celému světu. Tušil, že vše dobře dopadne, a nemýlil se. Britové totiž do Prahy odepsali, že „proti startu žen v překážkovém dostihu nemohou být námitky, pokud bude ženám zajištěna oddělená šatna“.

Zřídit oddělenou šatnu, to představovalo minimální problém. Lata při prvním startu ve Velké pardubické 9. října 1927 osedlala polokrevnou klisnu Nevěstu. Pětkrát upadly, ale i za páté místo sklidily potlesk.

Na další start čekala Lata tři roky, neboť v chlumeckém chovu neměli vhodného koně. Poté zemřeli matka i otec Brandisovi a sestrám nastaly nelehké časy. Na dostihy neměla Lata pomyšlení, jen si občas v Chuchli zatrénovala.

Teprve až v roce 1930 jí bratránek Kinský poskytl pro Velkou pardubickou koně Norberta. Doběhli čtvrtí a o rok později třetí. V roce 1932 sedlala klisnu Normu – s ní byla také třetí, příště rovněž, pak druhá, ale roku 1935 pátá...

V oněch letech vyhrávali Velkou pardubickou koně z německých chovů, což vlastenecky smýšlejícího Kinského trápilo. Nikdo se proto nedivil jeho rozhodnutí před „Velkou“ roku 1936.

„Na Normě nepojede Lata, nýbrž Ital Pogliaga. Klisna potřebuje pevnou mužskou ruku!“ vysvětloval. Ovšemže se mýlil: Norma skončila čtvrtá a znovu vyhráli Němci...

Kinský se z chyby poučil. „Latě a její Normě musíme dát ještě jednu šanci!“ rozhodl před Velkou pardubickou v roce 1937. A tehdy, jak už víme, to vyšlo. Z desítek tisíc diváků sálalo přání, aby po Hitlerových nárocích na české pohraničí dostali Němci pádnou odpověď. Alespoň tady a teď!

Mezi šestnácti koňmi byli favority opět ti němečtí – polokrevník Herold, vítěz posledních dvou ročníků, a hřebec Quixie. Na Taxisově příkopu spadl Herold s jezdcem Lengnikem, ale Němec znovu nasedl. Do vedení šel Quixie se Schlagbaumem.

Norma s Latou se držely za nimi, zatím vyčkávaly, ale po zdolání hadího příkopu zaútočily a šly do vedení. Tribuny vybuchly nadšením, což Lata vnímala jako chválu.

„Po Schlagbaumovi jsem mrkla okem. Byl vzteky bledý, poznal, že jeho kůň toho má už dost!“ vyprávěla rozesmátá po dostihu, v němž Norma s Latou vyhrály o sedm délek.

V září 1938 předali zástupci české šlechty prezidentu Benešovi protest proti odtržení českého pohraničí. Jejich mluvčím byl Radslav Kinský, na což Němci po nastolení protektorátu Čechy a Morava nezapomněli. Na rody protestující a rody spřízněné uvalili nucenou správu.

Výnosy ze statku Brandisových proto putovaly do protektorátní pokladny, sestry tím ztratily jediný zdroj příjmů. Správce v Řitce byl však slušný člověk, a pokud to šlo, lidem pomáhal. Na zámeček poslal co chvíli brambory či mouku. Lata nemohla trénovat u Kinských v Chlumci, a tak jen občas dojížděla na kole do Chuchle na tréninkovou práci.

Když ji tam 5. května 1945 zastihlo volání rozhlasu o pomoc, vyrazila s dalšími lidmi do Prahy. Přívozem se dostala do Podolí, ale pod Vyšehradem ji zastavilo volání lidí před sokolovnou: „Je tu několik zraněných, potřebují ošetření!“ Tři dny i noci pomáhala v narychlo zřízeném lazaretu. Domů se vrátila až čtvrtý den, kdy nastal mír.

Po válce bylo v Řitce všechno jinak. Nejdříve sestry postupně opouštěly zámeček, až v něm zůstaly tři – Lata, Kristina a Jana. Lata jela Velkou pardubickou 1946, ale pád z Nurmiho odnesla její klíční kost.

O rok později startovala na Otellovi a opět spadla. V roce 1948 se do „Velké“ ani nepřihlásila. Důvod? Radslav Kinský zůstal v exilu, zámeček Obora, u nějž Lata trénovala, zabral stát.

A tak jako jezdkyně zavítala do Pardubic naposledy v listopadu 1949. Tehdy, v šestapadesáti, si už na Velkou pardubickou netroufala. Startovala v rámcovém dostihu a po pádu za hadím příkopem utrpěla frakturu lebeční kosti, žeber, klíční kosti a nohy. Po týdnu v kómatu se dva měsíce učila chodit a pak už nikdy neodložila hůlku.

Poúnorový režim zabral sestrám Brandisovým všechny pozemky a ze tří čtvrtin zámeček. V něm vznikla ubytovna, pak zemědělská škola a posléze přišlo rozhodnutí: musíte se odtud vystěhovat! Z nabídek nového bydlení přijaly Kadláčkovu chatu u chatařské osady v Bojově.

V chatě, kterou režim zabavil obchodníkovi, jenž utekl na Západ, byl malý obývák, dvě ložničky a kuchyňka. Nebyla v ní však elektřina a ani voda. Sestry dovnitř vtěsnaly pár kusů nábytku, na stěny si daly snímky matky, otce, babičky Kinské a obraz klisny Normy. Řitku opouštěly s hlavami vzhůru, neplakaly.

Kristina a Jana pracovaly v modřanské čokoládovně Orion. V pět vyrážely na autobus a vracely se až odpoledne. Lata zatím štípala dříví a nosila vodu od studny. Stejně jako kdysi si domácí práce – úklid, vaření, pěstování zeleniny – rozdělily.

Na pásu v Orionce pracovaly Kristina a Jana i po šedesátce. Po odchodu do důchodu pobíraly každá ani ne pět stovek. Lata měla invalidní důchod a nebyla na tom o moc líp.

V chatě u Bojova žily dvacet let. Neměly koupelnu, voda donášená kbelíky byla vzácná, ale to je neodradilo od každodenní koupele; vodu ohřívaly na kamnech.

Do doby, než chataři zavedli elektřinu, četly si při petrolejce anebo trávily večery u tranzistoráku. Když si mohly pořídit ledničku, byl život snazší.

Latu sice postihla malá mrtvička, ale za pár dní potíže zvládla a znovu sekala dříví. Jenomže roky nešly zastavit. Některé zimy znamenaly pro tři stařenky takřka boj o život. A tak se stalo, že Kristina dostala zápal plic a koncem listopadu 1979 zemřela. V trojici tvořily sehraný tým, ale ve dvojici jim bylo hůře.

Zimu po odchodu Kristiny přečkaly Lata a Jana s vypětím sil. Další zimy se obávaly, a proto se Jana přechodně odstěhovala do Líšnice a pro Latu si v září 1980 přijel synovec Ernst Haan a odvezl ji do Reitereggu ve Štýrsku.

Při loučení si obě slíbily, že domek neopouštějí a s příštím jarem se v něm setkají. Jenomže slib nedodržely. V době, kdy chata pomalu mizela v nově rašící zeleni, Immaculatu Brandisovou pohřbívali u kapličky v rakouském Reitereggu. Naposledy vydechla 12. května 1981. Dožila se téměř šestaosmdesáti let.

Zeptáte-li se dnes chatařů v Bojově na Latu Brandisovou, vítězku Velké pardubické, většinou nevědí, o kom je řeč. Teprve po zmínce, že byla hraběnka a žila tady, se někteří upamatují. „Ale ano, znali jsme ji, měla dvě sestry. Byly to takové milé babky.“