Lásky velké pacifistky Berthy von Suttnerové

Čtyři měsíce po její smrti si spisovatel Stefan Zweig zoufale povzdechl v dopise příteli Romainu Rollandovi: „Já stejně jako Vy jsme všichni věřili, že této válce lze zabránit, a jen proto jsme se proti ní nepostavili, dokud byl čas. Občas před sebou vidím starou dobrou Berthu von Suttnerovou, která mi jednou řekla: Vím, že mne všichni považujete za směšnou, potrhlou ženskou. Dej Bůh, abyste měli pravdu.“

Neměli - 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a odstartovalo tak konflikt, kterému padlo za oběť deset miliónů lidských životů. Přes posměch mnohých byla Bertha ženou slavnou a známou, i když se o mírové hnutí začala zajímat až ve čtyřiceti letech. Osobní život tak uspokojivý neměla.

Bertha se narodila 19. června 1843 v Praze v rodině Kinských, patřící k nejstarší české větvi hrabat z Vchynic a Tetova. Otec František Josef Kinský zemřel ve věku 75 let ještě dřív, než se Bertha narodila. Matka Žofie byla skoro o padesát let mladší než její muž a měla podle Berthy přepjatou a blouznivou povahu. Byla jako dcera c. a k. rotmistra „neurozená“ a vysoká aristokracie jí to dávala pocítit.

Dcerku vychovávala spolu s poručníkem Friedrichem Fürstenbergem, kterého Bertha láskyplně nazývala Fricíčkem. Fricíček byl zřejmě milencem její matky. Kvůli Fricíčkovi se Bertha s matkou odstěhovaly z pražského paláce Kinských do Brna, kde bydlel. Z Berthy rostla malá typická komtesa, snící o „pohádkovém štěstí“, které jí měl zaručit budoucí manžel, krásný a bohatý aristokrat. To ostatně bylo cílem všech komtes. Jejich hlavní profesí mělo být manželství.

Vstup do společnosti nebyl pro komtesu Kinskou snadný. V roce 1861 jí bylo osmnáct a chystala se na svůj první ples. Byla úchvatná v bílých plesových šatech s růžovými poupaty - ale nebylo jí to nic platné. Skoro nenašla tanečníka a ještě po letech s trpkostí vzpomínala: „Matky z vysoké aristokracie seděly pospolu, moje matka seděla sama, komtesy postávaly v houfech a štěbetaly - neznala jsem ani jednu z nich. U večeře se vytvořily malé veselé hloučky a já zůstala sama.“

Údajně byla tak znechucená, že už na zpáteční cestě z plesu řekla matce, že se hodlá provdat za postaršího muže, který jí před nedávnem nabídl sňatek. Jeho jméno v pamětech Bertha nikdy neuvedla. Podle historičky Brigitte Hamannové (Bertha von Suttner, Život pro mír, 2006) to byl dvaapadesátiletý milionář, baron Gustav von Heine-Geldern, mladší bratr Heinricha Heineho. Svou snoubenku zahrnoval dary, ale nebylo mu to nic platné.

Zasnoubení Berthy s baronem trvalo jen do okamžiku, kdy se ji pokusil políbit. Vytrhla se mu, vykřikla a pomyslela si: „První polibek, který jsem kdy dostala od muže. Od starého, nemilovaného muže.“ Hned následující den proti vůli matky zasnoubení zrušila a dárky vrátila. Vzápětí dala košem ještě několika dalším nápadníkům.

Nenudila se - milovala společenské zábavy a mnoho četla. Postupně se vzdalovala dívčímu ideálu své doby - poslušné ženušky oddané manželovi. V jednadvaceti ještě nenašla „dobrou partii“. Chtěla se stát zpěvačkou, dřela nad notami čtyři hodiny denně, ale nakonec propadla u zkoušky u slavné učitelky zpěvu Pauline Viardot-Garciové z Baden-Badenu. Ta jí nekompromisně sdělila: „Vlastně neumíte vůbec nic, nemáte špatný hlas, ale nic zvláštního to není.“

V roce 1868 pobývala Bertha s matkou v Paříži a znovu se zasnoubila s nejmenovaným údajným milionářem. Ten vztah zakončil po svém - z Paříže najednou zmizel a zřejmě neměl vůbec nic. Následoval ještě jeden nápadník - Adolf Sayn Wittgenstein Hohenstein, zpěvák, který nakonec zemřel při své cestě do Ameriky v roce 1872. Ve třiceti tak byla Bertha „starou pannou“. Zbývaly jí dvě cesty - buď žít s matkou, nebo se stát guvernantkou. Vybrala si to druhé.

V roce 1873 nastoupila Bertha jako guvernantka a společnice čtyř dospívajících dcer barona Karla von Suttner. Byl to movitý a vážený muž s vlastním palácem ve vídeňské Canovagasse nedaleko Karlskirche. S jeho dcerami si Bertha velmi rozuměla. Neoslovovaly ji jako komtesu Kinskou, ale říkalo se jí Boulotte, Kulička, podle její roztomilé baculatosti.

Suttner měl vedle dcer ještě starší tři syny a nové guvernantce se zvláště zalíbil Arthur Gundaccar, o sedm let mladší než ona. Působil na ni „jakousi nevysvětlitelnou, neodolatelnou, magnetizující a elektrickou silou“. Bertha se prostě zamilovala a Arthur její lásku opětoval. Scházeli se tajně celé tři roky - na výletech, v Opeře, na slavnostech. Bertha o něm mluvila jako o „Mém“, on ji překřtil na Löwos, podle jejích hustých vlasů.

Po tříleté idyle paní domu situaci prokoukla. Zachovala se rytířsky - sama pomohla najít Berthě místo u „velmi bohatého staršího pána, který hledá dámu se znalostí jazyků, rovněž pokročilejšího věku, jako sekretářku“. Ten pán se jmenoval Alfred Nobel. Zpočátku si spolu pouze dopisovali - v ruštině, němčině, francouzštině a angličtině. Bohatý Švéd si hodlal otestovat znalosti své budoucí sekretářky. A byl spokojen. Na podzim roku 1875 odjela Bertha do Paříže.

V roce 1875 bylo Alfredu Nobelovi dvaačtyřicet let. Byl menší, s tmavým plnovousem, ani hezký ani ošklivý. Měl jasné oči, zatrpklý výraz a v sobě jakýsi nádech melancholie. Byl plachý, ale komtesa jej ihned okouzlila.

Chemik Alfred Nobel byl velmi bohatý a slavný. V necelých 34 letech v roce 1867 ohlásil nejznámější ze svých 355 patentů: dynamit čili Nobel’s Safety (Gun) Powder. Nová výbušnina umožnila vystavět četné železniční tunely a Panamský průplav. Nobel vlastnil překrásný palác na avenue de Malakoff (dnes avenue Poincaré).

Neměl manželku ani děti a vzdělaná pohledná Bertha se mu líbila. Velmi zaměstnaný Nobel s ní trávil každý den hodinu až dvě. O trhavinách, které vynalezl, prohlašoval: „Chtěl bych vytvořit látku nebo stroj, který by měl tak strašné, masově pustošivé účinky, že by zcela znemožnil jakékoli války.“ Právě on seznámil Bertu s mírovou prací a pacifismem. Do té doby o něm nevěděla vůbec nic.

Jejich vztah ale neměl dlouhého trvání - Nobelově sekretářce se stále stýskalo po Arthurovi. Svěřila se se svou láskou Nobelovi poté, když se jí zeptal, zda „je její srdce volné“.

Navíc jí Arthur poslal depeši se slovy: „Nemůžu bez Tebe žít!“ Písemně Bertha Nobela informovala, že nebude jeho sekretářkou. Jejich romance netrvala déle než deset dní. Komtesa Kinská se vracela do Vídně, aby konečně byla s mužem, který vyplní celý její budoucí život.

A Nobel? Po Berthině „útěku“ si začal poměr s dvacetiletou květinářkou, která soustavně plenila jeho peněženku a byla zdrojem jeho neustálého zklamání. Nikdy se neoženil.

Rodina Suttnerova by nikdy se svatbou svého syna s Berthou nesouhlasila. Proto se Arthur a Bertha vzali tajně 12. června 1876. Byli chudí, ale spokojení. A odjeli do Gruzie do Kutaisi na pozvání mingrelské knížecí rodiny, se kterou se Bertha seznámila.

Kromě pozvání nemohli od aristokratů nic čekat. Manželé proto „dávali“ hodiny hudby a lekce francouzštiny, psali články na nejrůznější témata. Arthur se pokoušel i o dráhu obchodníka, ale byl příliš dobromyslný a důvěřivý. Děti neměli.

„Kavkazské období“ považovala Bertha za šťastné, stejně jako své manželství. Zapsala si: „Naše náklonnost byla naprosto střízlivá, klidná, jistá. Smysly už v ní nehrály žádnou roli.“ Právě v té době se Bertha začínala intenzívně zabývat problémy války a míru.

V roce 1885 se Bertha s Arthurem vrátili do Rakouska a usadili se v harmannsdorfském domě Suttnerových ve Waldviertelu. Stýkali se se známými spisovateli a Bertha se plně věnovala mírovému hnutí. V roce 1889 vydala slavný dvoudílný protiválečný román Odzbrojte!, jednu z nejúspěšnějších knih 19. století, svou popularitou srovnatelnou snad jen s Chaloupkou strýčka Toma od Harriet Beecher-Stoweové.

Bertha se stala prominentní osobností mírového hnutí. Vlastní sláva ji až zaskočila. Ne všechny reakce byly pozitivní. Mnozí ji nenáviděli jako liberálantiklerikálku a přívrženkyni Darwinova učení.

„Jen zbrojte! Meč muži vlastní je, kde muži bojují, ať ženská kušuje, však mužů v těchto dnech tu máme dost, co spodničky si nosí pro radost,“ zaveršoval si spisovatel Felix Dahn. Berthu si podávaly Humoristické listy, její karikatury zdobily novinové články. Přesto nezahálela. V roce 1891 stanula u zrodu Rakouské mírové společnosti, účastnila se mezinárodních mírových kongresů, konferencí, psala články i knihy, přednášela v mnoha evropských zemích i v USA.

Celou tu dobu jí finančně pomáhal Alfred Nobel. Zemřel v prosinci 1896 a podle jeho závěti se měl vytvořit fond, z jehož úroků by se každoročně udělovalo pět cen těm, kteří vykonali něco záslužného pro blaho lidstva, a to na poli fyziky, chemie, medicíny, literatury a míru. V roce 1905 dostala Nobelovu cenu za mír právě Bertha. V osobním životě ale nastaly komplikace.

Celý život si Bertha pochvalovala své manželství. Poslední léta s Arthurem ale nebyla idylická - v Harmannsdorfu ve Waldviertelu s manželi bydlela i mladá Arthurova neteř Marie Louise Suttnerová. Arthur se do ní zamiloval a Marie Louise jej zbožňovala. Oslovovala jej strýčínku, chodila s ním na procházky a Bertha žárlila.

Už se nemohla spolehnout na manželovu lásku a cítila se „jako obtloustlá padesátnice“. Dokonce začala jezdit na kole, aby zhubla. Arthurův román ale pokračoval a podle Berthy „váza jejich vztahu byla rozbita“. Trojice se neustále hádala. V roce 1902 navíc Arthur onemocněl.

Starala se o něj Bertha i Marie Louise. Baron Arthur von Suttner zemřel 10. prosince 1902 ve věku dvaapadesáti let. S ním skončil i Berthin osobní život. Pracovala dál a doufala v mír. Nestalo se tak - alespoň velké války se ale Bertha nedočkala. Zemřela těsně před jejím vypuknutím na rakovinu žaludku.