Ladislav Zibura: Na cestách je nejlepší radit se s místními

Schůzku jsme si dali v centru Prahy, v jedné z kaváren na Národní třídě. Naše setkání nemohlo mít symboličtější úvod. „Taky jsem vás rád poznal,“ zaslechla jsem při svém příchodu, jak se loučí se čtenářkou, která ho přišla pozdravit, zatímco na mě čekal.

„Občas se ke mně lidi hlásí, ale až tak často se mi to nestává,“ skromně okomentoval situaci. Ale čert tomu věř, když už řadu let vyprodává kolem osmdesáti cestovatelských přednášek ročně.

Proslavil jste se jako pěší cestovatel, později jste chůzi kvůli bolavému kolenu doplnil také o jízdu na kole a nakonec jste vyrazil po světě autostopem. Proč jste si na výpravy po Česku pořídil auto? Souviselo to s vašimi předchozími zkušenostmi stopaře?

Když podnikám cestu, snažím se vždy přizpůsobit dopravu tomu, abych zážitek z té země měl co nejlepší. Po Česku jsem se rozhodl vydat v roce, kdy přišly první covidové prázdniny, a tehdy byly problémy s veřejnou dopravou. Měl jsem obavy, abych se někde nenakazil a nerozvezl koronavirus po celé republice. Ze stejného důvodu se mi nezdálo ani stopování. Řekl jsem si, že je načase konečně využít, že mám řidičák, a pořídit si vlastní auto.

Nissan Cube je docela zvláštní auto. Myslím, že jsem ho nikdy předtím neviděla.

Já taky ne! I mně připadá zvláštní, tím svým hranatým tvarem mi připomíná pračku! Chtěl jsem nejen navštívit co nejvíc míst, ale zároveň jsem hledal i cestu k lidem. A mít legrační auto, to je přece dobrý způsob, jak se s nimi sblížit.

Zároveň jsem si ale chtěl koupit něco, co funguje, protože rozhodně není mojí vášní řešit každou chvíli nějaký problém.

Pěšky už cestovat nebudete?

Nechtěl jsem u chůze ustrnout, ale to neznamená, že jsem s ní skončil. Cítil jsem tlak očekávání čtenářů, že budu i nadále chodit pěšky, ale řekl jsem si, že chci přece hlavně psát zajímavé knížky o svých cestách, takže to bylo i emancipační rozhodnutí. Kromě toho taky rád lidi překvapuju. Na další cestu se vydám asi zase stopem nebo možná vlakem.

Vaše auto budí úsměv ještě z jednoho důvodu. Jako poznávací značku jste si zvolil slůvko „promiňte“. To jste tak špatný řidič?

Snad se to už trochu zlepšilo… Mám rád humor v ulicích, a v něm jsou Češi experti. Například v Brně u hlavního nádraží jsem nedávno viděl lampu, na jejíž rozpraskanou spodní část někdo napsal Space X, takže z ní udělal známou zbloudilou raketu - a denně se tomu vtípku zasmějí stovky lidí. I té mojí espézetce se lidi často zasmáli. Mnohokrát mi s nimi pomohla navázat kontakt, protože byli zvědaví, co jsem zač.

Ale není to účelová věc, jak by se mohlo zdát. Pro mě je hodně důležité zachovávat si schopnost nebrat se vážně a udělat si ze sebe legraci. Kromě toho mi nedávno bylo třicet a samozřejmě vnímám, že s dospělostí přicházejí povinnosti, na které mladší člověk není zvyklý, a s nimi i zodpovědnost. Jenže to přece neznamená, že kvůli tomu musím ztratit i určitou dětinskost - čímž myslím dětskou radost z věcí kolem sebe. Na té mi taky hodně záleží.

Dřív jste v zahraničí rád cestoval bez mapy a jen s rámcovým plánem. Jak jste vyhověl této svojí potřebě improvizace doma, v zemi, kterou dobře znáte?

Můj základní plán byl objet Česko kolem dokola. Nechal jsem si od lidí na sociálních sítích doporučit méně známá, ale něčím zajímavá místa, lokální kuriozity. Pět set z těchto doporučených míst jsem mimochodem zanesl do mapy, která je přístupná na internetové adrese www.zibura.cz/vylety.

Nejdřív jsem vyplul na lodi z Prahy do rodných Českých Budějovic, se svým kamarádem Holanďanem, a z Budějovic jsem se pak vydal na západ. Každé ráno jsem se podíval, jaké je počasí, potom do mapy a rozhodl se, kam nejlíp ten den vyrazit.

Mám ještě takový zvyk, který se mi osvědčil už v jiných zemích: radím se s místními. Zastavil jsem tedy třeba na pumpě, dal si kafe a zeptal se paní pumpařky, jestli má v okolí nějaké místo, které má ráda. Lidi většinou potěší, když máte zájem o jejich kraj. Zažil jsem opravdu spoustu hezkých setkání.

Poznávali vás? Jako například dnes…

Moc ne, a to je právě super! Vždycky jsem chtěl, aby lidi znali spíš jen moje jméno, ne obličej. Sice jsem na sociálních sítích, ale nedělám videa na YouTube, takže tomu úmyslně nevycházím vstříc. Kromě toho v knížkách používám ilustrace, a ne fotky… Když tedy mluvím s lidmi, jsem pro ně většinou jen zvědavý člověk na cestách.

Myslíte, že jste se tak dozvěděl víc, než kdyby tušili předem, že mluví se spisovatelem, který se chystá napsat novou knížku?

Určitě ano, ale rozhodně to není tak, že bych cestoval v utajení a snažil se dělat něco za jejich zády. Lidem, o kterých jsem pak napsal ve své knížce, jsem text ukázal, nechal jsem si ho autorizovat.

Spíš jsem jen využil, že nemám známý obličej. Je to dobré už jen proto, že lidi nezvolí formální tón. Mám totiž rád češtinu, fascinuje mě ten zdánlivě ležérní, běžný nespisovný jazyk, který je ale ve skutečnosti velmi přiléhavý… Spousta komiky v té knížce vychází právě z něj. Já to prostě miluju, a právě za tím jsem se vydával.

Když to tedy shrnu, ve své poslední knížce vycházím ze svých zkušeností ze zahraničí, jak se bavit s lidmi, aby je to neotravovalo, a jak přitom zažít dobrodružství. Za ním totiž člověk nemusí jezdit přes půl světa, je to jen otázka přístupu a stavu mysli.

Měla vaše cesta po Česku ještě nějaký cíl?

Vydával jsem se i na místa spojená s českou historií, často ty události nějak rekonstruuji, a hledám u toho odpověď na otázku, co je duší českého národa, co naši zemi definuje.

Na co jste přišel?

To by samozřejmě měl zjistit čtenář sám, ale zaměřil jsem se třeba na fenomény, jako jsou recesistické projekty nebo rozhledny, kutilství, česká cestovatelská touha…

Strávil jsem ohromné množství času rozhovory s lidmi, z toho jsem vybral nejzajímavější, a čtenář si je může užít, aniž by musel podstupovat to samé a překonávat svůj stud. Takhle to dělám u každé své knížky.

Musíte stud překonávat i vy?

Skutečnost, že píšu knížku, mi pomáhá. Mám pocit, že moje vyptávání se tím legitimizuje. Dát se s někým do řeči ve vlaku není samozřejmě žádný problém, ale jít za někým jen proto, že jsem zvědavý, to už je divné.

Dám příklad - jeden pán si z recese vybudoval „podhlednu“. Kdybych byl v jeho vesnici jen na výletě, určitě bych se ostýchal na něj zazvonit, ale protože jsem chystal knížku a zajímaly mě rozhledny, nemohl jsem ho vynechat.

Kromě toho mi skutečnost, že píšu knížky, otevřela i několikery dveře. Přece jen bych asi nemohl jen tak, zničehonic napsat pěstitelům chmele, jestli by mi nevěnovali dvě hodiny a nepověděli mi něco o pěstování, protože mě to zajímá.

Začátkem prázdnin jste se vydal na Slovensko do Tater. Bude z toho taky knížka? A troufl byste si prozkoumat slovenský národ podobně jako český?

To raději ne, Slováci jsou přece jen vznětlivější než Češi! O většině svých cest vůbec nepíšu, často cestuji jen soukromě, a ani o Slovensku zatím žádnou knížku neplánuju.

Kolik soukromých cest jste letos už podnikl?

Teď jsem se nějak rozcestoval, po pandemii… Kromě toho mě pohání vidina rodiny, s dětmi to přece jen nebude už tak jednoduché.

Čekáte s přítelkyní rodinu?

Ještě ne, jen o tom už intenzivně mluvíme. Kolem třicítky člověk začne o založení rodiny samozřejmě přemýšlet, když má tedy s kým. Snažíme se proto teď co nejvíc cestovat, dokud to jde.

Covid navíc otevřel nové příležitosti, na řadě míst výrazně ubylo lidí, což jsme se taky snažili využít. Začátkem roku jsme tedy vyrazili do Íránu, pak na Slovensko, během letních prázdnin ještě do Kanady a v říjnu se s tátou chystám do Namibie. To byl vždycky jeho sen.

S rodiči jste byl, myslím, už v Nepálu. Společnou výpravu jste jim kdysi dal jako vánoční dárek a přitáhl je tím k cestování.

S rodiči od té doby někam společně vyjedeme každý rok. On si možná někdo řekne, že to není tak jednoduché a že by si to nemohl dovolit, ale když se člověk trochu naučí cestovat, což je dovednost jako každá jiná, naučí se cestovat poměrně levně. Takže vzniká jistý paradox: čím víc člověk cestuje, tím víc cestuje! (směje se)

Znám spoustu lidí, kteří nemají žádné nadprůměrné příjmy, ale mají cestování tak rádi a umí se šikovně uskromnit, že si na něj vždycky nějak ušetří.

Na čem při cestách nejvíc šetříte vy?

Já jsem velkým fanouškem levného ubytování a beru vždycky to nejlevnější, co je.

Nenaběhl jste si s tímto přístupem někdy?

Ne, mně je to totiž úplně jedno. Když spím, mám zavřené oči!

Pravda, vzpomínám si, že se vyspíte i v betonové trubce.

Na hodně skromné nocování jsem už zvyklý, takže když přijdu do nějakého pěknějšího hotelu, připadá mi, že je ho pro mě škoda.

V Namibii se chystáme nocovat jen pod stanem. Kromě toho, že to vyjde levně, je to stejně ta nejromantičtější varianta.

Soukromých cest se vám teď nahromadilo docela hodně. Znamená to, že se nechystáte psát novou knížku?

Kdepak, téma už mám. Chystám se psát o své pouti do Santiaga de Compostela, kam jsem šel pěšky poprvé v osmnácti letech a po deseti letech jsem se na vydal na stejnou trasu znovu. Plán tedy mám, a proto můžu v klidu cestovat jen tak pro sebe.

Liší se soukromé cesty nějak od těch kvůli knížkám?

Zásadně. Lidé obvykle předpokládají, že cestování kvůli knížce mě svazuje, omezuje, ale není to pravda. Naopak. Vždycky mě to vyburcuje, takže se ještě víc dívám kolem sebe a zajímám se o věci mnohem intenzivněji.

Je to časově hodně náročné, protože od rána do večera něco dělám, k tomu si průběžně načítám informace o všem, co pozoruju, a večer si ještě sednu a dvě hodiny si píšu poznámky. Moc toho nenaspím, ale ty cesty jsou nesmírně efektivní.

Jste dost aktivní na sociálních sítích. Jak moc to přispívá k popularitě vašich knížek? Je pro vás internet důležitý?

Osobně pro mě důležitý není, a myslím, že v poslední době jsem na sítích spíš méně než dřív. Pokud jde o úspěch, to byste se asi musela zeptat čtenářů, protože tohle vůbec nedokážu identifikovat.

Řekl bych, že to asi bude kombinace více faktorů. Knížek už mám pět a každá nová vždy podpoří i prodej těch předchozích. Důležité asi je i to, že cestopis má poměrně širokou cílovou skupinu. Pomáhá určitě i to, že dbáme na detaily. Knížky jsou vytištěné na pěkném papíře a s krásnými ilustracemi, což z nich dělá hezký dárek.

A jak vím z rozhovorů se čtenáři, důležitá je nejspíš i ta špetka humoru, který v nich nacházejí. Když se v knihkupectví sháníte po humoristické literatuře, najdete Saturnina, Tři muže ve člunu a Poslední aristokratku. Vychází toho málo, přitom poptávka je velká.

Značný význam budou mít i moje cestovatelské přednášky, které dělám už osm let. Před pandemií jich bylo kolem osmdesáti ročně a jsou místa, kde jsem byl už pětkrát, nebo i osmkrát.

Každopádně jsem rád, že mi jsou čtenáři věrní, a proto se vždycky, když vydám novou knížku, jedu podívat do skladu Albatrosu na celý náklad, abych měl v paměti, pro kolik lidí píšu. Motivuje mě to a taky vede k pokoře.

Jste autor - humorista, kterých je málo. Lákalo by vás opustit žánr cestopisu?

Lákalo. Když začal covid, nechtěl jsem sedět s rukama v klíně, a řekl jsem si, že se pokusím o humoristický román. Napsal jsem osm stránek, ale pak jsem otevřel Saturnina, přečetl dvě kapitoly a radši jsem zaklapnul počítač a už se k tomu nikdy nevrátil.

Časem mi možná nic jiného nezbude než z žánru cestopisu vystoupit, ale zatím k tomu nemám důvod. Mám ještě spoustu nápadů - a těch zemí je tolik!