Ladislav Potměšil a Jaroslava Brousková: Pohodové manželství chce porci humoru

Když Jaroslava Brousková, dcera herecké legendy s okouzlujícím hlasem Otakara Brouska staršího, nastoupila v roce 1968 na DAMU, Ladislav Potměšil školu právě dokončil a byl už začínající hvězdou. Kroky obou se pak poprvé protnuly v maskérně při konkurzu na film režiséra Jiřího Hanibala Dvě věci pro život.

Jaroslava Brousková: Láďa mě hned napoprvé strašně naštval. Vešla jsem do maskérny a tam seděla hvězda Ladislav Potměšil a hvězda Jorga Kotrbová. Měla jsem ve škole před zkouškou, a tak jsem si hned sedla, otevřela skripta a snažila se něco si opakovat. A Láďa na mě hned: „Ále, tady se někdo šprtá!“ Říkala jsem si: Co si to dovoluje? Co je mu? Prostě si mě dobíral. A to jsme se viděli poprvé.

Po nějaké době mě známí pozvali na premiéru do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze na Smíchově, dnešního Švandova, kde byl Láďa od roku 1967 v angažmá. A od tohoto setkání jsme stále spolu.

Ladislav Potměšil: Se ženou jsme se dohodli na rozchodu a s dcerou Mášou a dnes i jejími dětmi Fanynkou a Honzíkem máme hezké vztahy. Pořád o sobě víme a telefonujeme si každý týden. Dcera je loutkoherečka, žije v Plzni, a její maminka Jaroslava Pokorná byla v Realistickém divadle mojí kolegyní.

J. B.: Po škole jsem byla v angažmá v divadle v Kolíně, ale když se narodil druhý syn Honzík, dojíždění už nebylo možné. Přešla jsem do Prahy do Divadla S. K. Neumanna a teď jsem už skoro dvacet let na volné noze. Dělala jsem a dělám kilometry dabingů, ale také občas hraju v televizních seriálech nebo v Praze v Divadle Kalich.

L. P.: Já jsem to zvládl hlavně díky své ženě. Kluci normálně vyrůstali, a rozhodně to nebyly herecké šatnové děti, to ne. Nikam jsme je netahali, i když vzdálený vliv to asi mělo, protože Honzík dnes dělá manažera vývoje zábavy v České televizi. Jinak jsme jako rodina žili úplně normálním životem jako ostatní.

J. B.: Měli jsme výhodu, že jsme oba v létě mívali dva měsíce prázdnin. Jezdili jsme pravidelně na chatu na Kocandu, ale pak přes to údolíčko postavili jižní spojku a naše pozemky vykoupili. Teď na naší bývalé zahradě stojí sloup od přemostění. A tak jsme si vyhlídli novou chatu v Brdech nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem, kde už má chalupu mnoho let můj táta a jeho žena Luka, moje maceška.

L. P.: Chatičku na Kocandě vybudoval můj táta s maminkou. Ze Žižkova, kde jsem vyrůstal, to byl nádherný únik. Teče odtud potok až do Průhonic. Byli jsme tam každou volnou chvilku. Lesy, potok, rybník – to byl náš volný čas a bylo to krásné. Když jsem byl kluk, sobota byla ještě pracovní den.

Po škole jsem čekal na tátu u autobusu se dvěma taškami s jídlem a pak jsme jeli trolejbusem, tramvají a autobusem na chatu. I když je to kousek za Prahou, tenkrát cesta trvala dlouho. A aby se ušetřilo, chodili jsme ještě z Kunratic pěšky. Bohužel to už jsou jen vzpomínky. Tam, kde bývala pole, je to dnes samý domeček.

J. B.: My jsme s bratrem zase jezdili na venkov za babičkou Brouskovou do Roztoklat u Českého Brodu. Bývali jsme tam často, protože máma byla bohužel nemocná a hodně času trávila v nemocnici nebo v lázních, takže se víceméně cítím jako venkovanka.

Moje maminka pocházela z Náchoda, a když přišla do Prahy a našla si práci v rozhlase, seznámila se s mým tátou. Poté, co jsem se narodila, byla ale kvůli záměně rentgenů špatně léčena a až později se ukázalo, že prodělala těžký zánět ledviny. Táta jí tenkrát sehnal streptomycin, což jí zachránilo život, ale musela se léčit dál. Sedm let po mně se narodil brácha, a když mu bylo sedm let a mně čtrnáct, maminka bohužel zemřela. Pamatuji si, že byla velmi muzikální a učila mě malovat. Maminčina máma, naše babička, s námi bydlela až do své smrti, i když pak táta už žil s další ženou, Lukou.

L. P.: (obrací se na mě) A vy si myslíte si, že tohle někoho zajímá?

L. P.: To je pravda. Z vyprávění dokonce vím, že při jednom bombardování moji maminku, která mě čekala, poslali jako těhotnou ženu do krytu až do druhého sklepa. V prvním sklepě, který byl nad ním, při náletu bohužel všichni zahynuli. Takové jsme měli já a maminka štěstí.

L. P.: Krásné, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Přes ulici bydlel Jirka Krampol. Osobně jsme se jako kluci neznali, protože byl starší, ale vím, že se ho na Žižkově všichni kluci báli.

J. B.: A pak nám šel po letech za svědka na svatbu ještě se svou první ženou, tehdejší televizní hlasatelkou Marií Fořtovou.

J. B.: Ano, hráli jsme spolu v Divadle S. K. Neumanna, nyní pod Palmovkou, a v Kalichu. V televizi jsme se sešli v Ordinaci a v Cestách domů, jak my říkáme v „cédéčkách“. Měla jsem tam menší, ale výraznější role vážně nemocných žen a bylo co hrát. Ordinace v růžové zahradě, zvláště její první řada, byla podle mě dobrá hlavně v tom, že doktoři i sestry se tam k pacientům chovali báječně a u lidí tím nastavili laťku, že tak by to opravdu mělo vypadat. Navíc se tím udělala i důležitá osvěta.

L. P.: A zrovna nedávno jsme se s Jájou potkali také v televizním magazínu. Na jednom programu běžela povídka Tempo první lásky, kde jsem hrál jako osmnáctiletý. Natočil ji Zbyněk Brynych. A na jiném programu vysílali film, kde hrála Jája, když jí bylo dvacet. Šlo o film Takže ahoj, což byl slavný celovečerní snímek Víta Olmera. Taková náhoda!

J. B.: Mého manžela v tom filmu hrál Karol Sidon, současný rabín.

L. P.: Mně například nedávno udělalo radost, že jsme si koupili novou televizi. Byl to logistický úkol, protože to sedí na milimetry a naštěstí jsme v obýváku nemuseli zrušit stěnu. I když už je starší, vyhovuje nám. Kdysi jsme vyhráli ve sportce a pak jsme si koupili právě tuto obývací stěnu. A k tomu ještě psací stůl.

J. B.: Bylo to v roce 1978, než se narodil Honzík.

L. P.: Také si vzpomínám, jaký to byl svátek, když jsme si koupili první nové auto! Nebo lednici! Nedělám si legraci. Když si moje maminka u nás na Žižkově pořídila první pračku, pamatuji si, že byla obložená dřevem a měla vrtulku. Chodili jsme kolem ní po špičkách. A na televizi jsme chodili k sousedům o patro níž, to v člověku zůstane. Lux jsem si zase chodil půjčovat k paní Fučíkové, a když jsme si koupili vlastní lux, to bylo něco!

Teď nedávno mě ještě potěšilo, že jsem dostal i gramofon, abych si mohl pouštět staré desky. To mám rád. Moje nejoblíbenější je Seržant Pepper od Beatles. Obal od ní jsem měl vždycky v divadle v šatně jako talisman. A sehnat ji to byl tenkrát také zázrak!

J. B.: A minulý týden jsme měli radost z domácí vykrmené husy, na které jsme si pochutnali pěkně se zelíčkem a knedlíkem.

L. P.: Někdy ano. Letos na Silvestra jsem udělal mísu malinkých řízečků z panenky. Byly výtečné. Jednu stranu před obalením česnekuju a druhou pepřím. Je to zážitek.

J. B.: A ještě jednu věc vám na Láďu prozradím: je děsivě nešikovný. Hraničí to až s tím, že si člověk říká, jestli to má v hlavě v pořádku.

L. P.: Nemá…

J. B.: Dělat něco takového může opravdu jen šílenec. Před pár lety zhubl, padaly mu kalhoty, a tak šel do kuchyně, vzal kuchyňskou kudlu a chtěl si v pásku udělat další dírku. Kalhoty si přitom nechal na sobě. Dopadlo to tak, že se píchl do břicha, nařízl si šlachu a ještě přeřízl i ten pásek. Když naši kluci byli malí, máchal pleny, a v tom byl výborný. Ale když je pak žehlil, vybouchla mu žehlička a od té doby nežehlí.

L. P.: Vybouchla vždycky, když jsem žehlil, a to bylo dvakrát.

L. P.: Bohužel ano, i když to nás naštěstí nepotkalo. Natáčení Discopříběhu 1 a 2 bylo strašně prima, a myslím, že to byly hezky napsané filmy. Kdo dnes umí napsat takovou komedii? Pamatuji si, že jsem tenkrát bral benzín někde za Plzní a prodávali tam dva homosexuálové. Ptali se mě, jestli je to pravda, že nahý Rudla Hrušínský poběží přes náměstí. Nevím, jak k tomu přišli, protože jsem ještě neměl ani scénář.

L. P.: Chcete historku z natáčení? Vzpomínám si například na to, jak jsem Rudlu jako svého syna honil po nádraží. Měl mi utíkat, ale já mu pořád stačil. Říkal jsem mu, že musí běžet rychleji, nebo ho doženu, jenže najednou mi ruplo v koleni a nemohl jsem udělat pomalu ani krok. Přemáhal jsem velkou bolest, aby to diváci ve filmu nepoznali, a v duchu si říkal: Děláš frajera, tak si za to spravedlivě hned dostal ťafku!

Z úspěchu obou dílů Discopříběhu mám radost. Jsou filmy, které si už nikdo nikdy nepromítne, a takové jsem také natočil, ale na tyhle se lidé dívají pořád, dokonce i mladí. Ať si kritici říkají, co chtějí, odezvu to má. Jednou jsem také jel taxíkem a taxikář se mě pak zeptal, jestli jsem pan Horáček z filmu Discopříběh. Když jsem přitakal, řekl, že nebudu nic platit, protože jsem mu tím udělal dobrou náladu a hezký den. To je příjemné, ne?

L. P.: Maminka ze mě chtěla mít lékaře, a tento sen jí vyplnila sestra, která se lékařkou skutečně stala, ale můj tatínek nejvíc miloval divadlo. Učil mě recitovat a chodili jsme spolu do vinohradského divadla. Už tenkrát mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybych tady jednou mohl hrát. A vidíte, vyplnilo se to!

Jak to začalo? Nejdřív jsem zpíval v souboru Rudý šátek v karlínském domě pionýrů a mládeže. Jeli jsme zpívat i do Moskvy, a tam jsem jako kluk viděl v rakvích Lenina i Stalina. Ve škole nám vtloukali do hlavy, jací to jsou velikáni, a tam leželi ve skleněných rakvičkách dva špatně nalíčení staříci. Ale Gottwald vypadal v Praze na Vítkově ještě hůř, i když ho denně jezdil líčit slavný maskér z Barrandova.

Jednou několik z nás vybrali, abychom udělali scénku ve vinohradském divadle ke sjezdu odborářů. Bylo mi třináct let a díky tomuto vystoupení jsem pak dostal legitimaci, že patřím do souboru divadla! To je až neuvěřitelné. A pak jsem hrál malou roli v Coriolanovi od Shakespeara, kde jsem měl jednu větu: „Já se šlapat nedám, a až budu velký, uteču mu a pak se bude bít.“ Tu větu si pamatuju dodnes. Na prsou mě přitom dusila Antonie Hegerlíková. Pak jsem ještě hostoval v Divadle E. F. Buriana.

K další spolupráci mě pozval Václav Bárta, táta Noida a tehdy vedoucí souboru učňů Inklemo, což byli instalatéři, klempíři a montéři. Dokonce jsme měli i vystoupení v televizi. Býval jsem exhibicionista, až mě z toho dnes mrazí.

L. P.: No jo, byl hrdý. První film Ledové moře volá jsem natočil v šestnácti.

L. P.: V Realistickém divadle jsem byl v angažmá dvacet dva let, pak jsem byl u Neumannů, jezdil s divadelní společností Pepíka Dvořáka, potom mě paní Jiřina Jirásková angažovala na Vinohrady. Teď jsem už několik let na volné noze. Na pódiu jsem zatím naposledy stál v Divadle Kalich. Jako penzista pracuji příležitostně, v současné době točím seriál Cesty domů.

J. B.: Vůbec jsem netušila, že to bude mít takový ohlas, dokonce i na internetu. Fanoušci tam hodnotili také dabing, a u mě bylo napsáno, že jsem byla lepší než německá herečka, která ji hrála. Vím o ní, že ve své profesi je výborná, ale hlasově tomuto fanouškovi zřejmě víc sedl náš dabing.

Dělala jsem ale i spoustu jiných krásných věcí včetně filmů se Susan Sarandonovou, Brendou Blethynovou nebo Anette Beningovou. Dabování je specifické herecké řemeslo a dělám ho ráda. Jeden můj kolega říká, že kdo se bojí, nesmí do dabingu. Zatím se nebojím.“

J. B.: Aby si v těch nejvážnějších chvílích, kdy je nutné zdolávat překážky a krize, zachovali smysl pro humor.

L. P.: Asi to chce mít i šťastnou povahu, i když u mě to štěstí spočívá v tom, že mám právě takovou ženu, jakou mám.