Ladislav Krofta: Žena si má vybrat, jak chce rodit

Myslím, že největší chyba je, když se rodička drží konkrétní představy, jak by měl její porod vypadat, takže bych se snažil od takových představ a přání spíše oprostit. Každý porod je jiný.

Pokud je žena mladá, zdravá a chce mít ještě další děti, pak je podle mého názoru ideální, aby porod proběhl vaginálně, nikoli císařským řezem. Samozřejmě za předpokladu, že ten porod začne sám a běží dobře.

Jestliže je žena starší, má nějaké onemocnění nebo se jí podařilo otěhotnět až díky asistované reprodukci a další dítě už neplánuje, bude pro ni vhodnější jiný postup než v případě výše zmiňované zdravé mladé ženy. A může to být právě císařský řez.

V posledních deseti patnácti letech pozorujeme výraznou změnu reprodukčního chování, která probíhá ve všech ekonomicky vyspělých zemích a je natolik dramatická, že zákonitě musí mít vliv na porodnickou praxi. Není možné držet se v porodnictví principů starých padesát let.

Věk těhotných se výrazně zvyšuje. Přibývá prvorodiček, kterým je přes 40, nebo dokonce přes 50 let. Zrovna teď jsme měli na oddělení dvě ve věku 45 a 48 let. Jen naprosté minimum takto starých žen otěhotní spontánně, bez pomoci technik asistované reprodukce.

Dnes jejich prostřednictvím otěhotní v České republice asi osmnáct procent rodiček, což je obrovské číslo. Často jde o těhotenství s darovaným, nikoli vlastním vajíčkem.

Ano, je to jeden z rizikových faktorů. Těhotná žena v sobě pak nosí plod, který je pro její tělo geneticky cizí, organismus ho nemusí úplně dobře přijmout. Ne každý pár, který se pro těhotenství s darovaným vajíčkem rozhodne, si toto uvědomuje.

Ženy jsou ve složité situaci. Společnost na ně tlačí, aby byly úspěšné a prosadily se. Mají pocit, že pokud chtějí v životě něčeho dosáhnout, musí být lepší než muži, podávat lepší výkony, vyvinout větší úsilí. Význam mateřství se odsouvá. V časopisech si můžete přečíst, že věk je jenom číslo...

Není, lžeme si do kapsy. Vytváříme představu, že medicína všechno zmůže, jenže tak jednoduché to bohužel není. Představa, že si necháte zmrazit vajíčka nebo v pětačtyřiceti bez problémů otěhotníte prostřednictvím vajíček darovaných, je mylná. Zdaleka ne vždycky se to povede, a pokud ano, přináší to s sebou řadu problémů.

U nás v Podolí je to 32,6 let, což je výrazně víc než třeba v porodnicích na Moravě, kde se věk prvorodiček pohybuje mezi 27 a 28 lety. Ale je potřeba říct, že ženy rodící v naší porodnici jsou specifické, častěji pečujeme o rizikové případy.

Trend zvyšujícího se věku prvorodiček i rodiček obecně je každopádně znepokojivý. Ideální věk pro početí dítěte se pohybuje mezi 21 a 25 lety. Starší ženy mají potíže nejen s otěhotněním, rizikovější bývá i jejich těhotenství a samotný porod.

Záleží na tom, co si definujeme jako přirozený porod. Pokud si vezmeme skupinu žen, které porodí vaginálně, tak 35 až 40 procent z nich porodí spontánně bez potřeby nějakého zásahu, jako je vyproštění dítěte z porodních cest pomocí kleští, a zároveň bez poškození pánevního dna.

Kolem počtu císařských řezů se stále vedou diskuse. Můžete se dočíst, že jich nemá být více než dvacet procent, jenže abych mohl říct, jaké procento císařských řezů je medicínsky správné, musím vědět, o jakou populaci těhotných se starám.

Pokud jsme v perinatologickém centru, kde se shromažďují rizikové pacientky, jako třeba u nás v Podolí, je nesmysl snažit se tlačit procento císařských řezů dolů. Naopak pokud máte nízkorizikovou populaci, a přesto děláte vysoké procento císařských řezů, nezlepšujete zdraví matek ani novorozenců.

Ano. Myslím si, že by žena měla mít možnost si způsob porodu vybrat. V případě, že má porodník s jejím přáním problém, měl by rodičku poslat někam, kde jí vyhoví.

Vaginální porod je tak psychicky a fyzicky náročný proces, že by žena měla být skutečně přesvědčená o tom, že tímto způsobem rodit chce, ne k tomu být donucena.

Vaginální porod má vliv na funkci pánevního dna, a tím na kvalitu života žen po porodu. Poslední data hovoří jednoznačně: nejvýznamnější rizikový faktor je tady věk ženy, po třicátém roku života se riziko komplikací spojených s funkčností pánevního dna výrazně zvyšuje.

Čím je rodička starší, tím je pravděpodobnost problémů po vaginálním porodu vyšší.

Žena z porodnice odchází s morfologickou změnou, která ani nemusí být hned patrná, ale projeví se časem komplikacemi, jako je inkontinence moči a stolice, sestup dělohy a poševních stěn, sexuální dysfunkce.

Zmíněné problémy jsou přitom dost časté, například inkontinence postihuje třicet až šedesát procent žen.

Samozřejmě to není automaticky vhodnější varianta pro každou ženu, je potřeba o něm rozhodovat individuálně. Zároveň se k němu váže i řada mýtů. Například ten, že císařský řez je pětkrát rizikovější než vaginální porod. Ta data ovšem vycházejí ze studie, do níž byly zařazeny ženy, které začaly rodit vaginálně, průběh porodu se zvrtnul a porodník musel přistoupit k akutní operaci, která se pak dělá rychle a bez náležité přípravy.

V případě plánovaného císařského řezu je to jiné, podle dat jsou rizika téměř srovnatelná s normálním porodem. Pokud žena otěhotní ve vyšším věku a neplánuje další těhotenství, je pro ni císařský řez vhodnější, vyhne se tak potížím s pánevním dnem, které by ji po přirozeném porodu s vysokou pravděpodobností čekaly.

Zažitá tvrzení, že žena je stvořena k tomu, aby rodila vaginálně, nebo že vaginální porod je nejlepší, by měla být podrobena kritické analýze.

Lidský druh má ve srovnání s jinými savci nejsložitější způsob přicházení na svět, v živočišné říši nemá obdobu. Hlavička dítěte musí během porodu udělat komplex složitých pohybů, aby prošla pánví.

Císařský řez můžeme chápat jako vrchol sociálně adaptačních mechanismů, které tento komplikovaný způsob našeho porodu řeší. Pokud někdo adoruje přirozený porod, měl by si také položit otázku, zda je za něj ochoten zaplatit cenu v podobě vyššího rizika zdravotních komplikací u matky i novorozence.

Stejně jako po spontánním porodu, za tři čtyři dny. Zlepšila se porodní technika i medikace, rekonvalescence díky tomu není tak náročná jako kdysi. I proto si myslím, že naším cílem by nemělo být tlačit počet císařských řezů dolů, ale provádět je správným skupinám těhotných a dělat je tak, abychom negativně neovlivnili další reprodukční schopnost žen.

Pokud lékař provede císařský řez špatně, může mít rodička později problém s dalším otěhotněním. Ale jestliže ho uděláte dobře, zůstává šance otěhotnět v zásadě stejná jako po spontánním porodu.

Ano, už jsem dělal jedné ženě i pátý nebo šestý císařský řez. Vždy záleží na tom, jak ty předchozí operace byly provedené, jestli byly plánované, nebo šlo o akutní císařský řez. V tom druhém případě to bývá přirozeně komplikovanější.

Proto je podle mě správné informovat ženu předem o všech problémech, které mohou v jejím případě během porodu nastat. Je už pak na ní, jestli se rozhodne pro plánovaný císařský řez, nebo s vědomím rizika zvolí spontánní porod.

Snazší je ji v tom nechat. A potom říct - vy jste to tak chtěla a ono se to nepovedlo. To je alibismus, s nímž se v dnešní medicíně setkáváme možná příliš často.

Ale když do toho jako lékař vstoupíte a na základě argumentů pacientku nakonec přesvědčíte a nasměrujete někam jinam, je to otázka vaší lékařské zodpovědnosti a ochoty nést důsledky případného problému. A to se ne každému chce, ne každý lékař má tu chuť, sílu, odvahu.

Dítěti, které je rozeno vaginální cestou, hrozí vyšší riziko nedostatku kyslíku a mechanického traumatu, to je jednoznačné. Zároveň se často říká, že při průchodu porodními cestami se organismus dítěte setká s poševní mikroflórou, což má vliv na osídlení mikroflórou jeho trávicího traktu, potažmo na imunitní systém.

Dnes už ale víme, že v prvním roce života se tento rozdíl stírá. Tvrzení, že dítě porozené císařským řezem bude s vyšší pravděpodobností trpět alergiemi, cukrovkou či obezitou, není podložené přesvědčivými daty.

Porodnictví za těch téměř třicet let prošlo dramatickou změnou, ať už se to týká přímo porodnické praxe, nebo změn chování populace. Když jsem začínal, měli jsme na sále rodičky, kterým bylo 26 nebo 27 let, to už je dnes spíš vzácné.

Dnešní generace věří, že když si vyhledá informace na internetu, tak dané věci rozumí a může do ní mluvit. Myslím si, že je to v zásadě správně.

Vím, že je důležité, aby bral porodník rodiče jako rovnocenné partnery a jejich představy případně nějak usměrňoval. Potíž je, že řada rodičů přichází s přáními a představami o porodu, které odmítají opustit i po vyslechnutí lékařských argumentů.

Když se podíváte do časopisů věnovaných mateřství, těhotenství a porodu, najdete v nich spoustu zavádějících informací, které nevystihují rizika s porodem spojená. Při jejich čtení můžete nabýt dojmu, že těhotenství a porod jsou procházka růžovým sadem. Když se pak žena setká s realitou během porodu, může cítit frustraci, že všechno neprobíhá tak, jak si představovala.

Dostává se do stresu a ten je pro průběh vaginálního porodu velmi nepříznivý. Jsme dnes zvyklí mít věci hned a pokud možno bez práce. Jenže u porodu to tak většinou nejde.

Ano, a pokud na obsahu porodního plánu příliš lpějí, bývá to pro nás složité. Často si někde přečtou, že bez porodního plánu jim hrozí zbytečné zásahy do porodu. Přicházejí negativně nastavené, s nedůvěrou vůči nemocničnímu personálu. Ale je i na nás, abychom komunikaci s rodičkami zlepšili.

Pokud má žena ve svůj doprovod důvěru, je to dobře, a je jedno, jestli jde o partnera nebo třeba dulu. Spousta dul je výborných, ale jsou taky takové, které do procesu porodu příliš razantně vstupují a situaci spíš komplikují. Narušují tak důvěru maminky v doktora nebo v porodní asistentku.

Myslím si, že strašně důležité je s nimi o všem mluvit, snažit se vysvětlit, co se právě děje nebo co se bude dít. Pokud se rýsuje nějaký problém, nebát se ho otevřít. Měli bychom být v komunikaci transparentní a přímočaří.

Nemyslím, že je správné problém před těhotnou ženou raději zamlčet, aby se nevystrašila. Má právo vědět, jaká jsou možná rizika.

Samozřejmě, u porodu se jako lékař musíte bát. Jestliže se porodník nebojí, tak toho zažil málo. Musíte si neustále klást otázku, zda jste něco nepřehlédl, neudělal chybu, cítit zodpovědnost. Ve hře jsou dva lidské životy.

Moc! Moje manželka rodila císařským řezem, který musel nakonec proběhnout akutně. A protože jsem byl u jejího porodu sám, tak jsem se do té operace musel sám pustit. Nechtěl jsem ztrácet čas čekáním na kolegu, který dorazil později.

Byl to pro mě zážitek, jaký bych nikomu nepřál. Už je to dávno, synovi teď bylo šestnáct. Manželce bylo v době porodu 32 let. Nikdy na ty svoje tehdejší pocity nezapomenu.

Naštěstí všechno dobře dopadlo. A to je taky to, co se mi na porodnictví líbí - během krátké doby vidíte výsledek své práce, který je většinou pozitivní. Můžete někomu zásadně pomoct. Anebo taky ublížit.

Do poslední chvilky nevíte, jak ten konkrétní porod dopadne. Porodník profesor Doležal, můj učitel, říkal: Jen tele se lva nebojí. Nebojíte se, když ještě nevíte, co všechno se může stát.