Ladislav Frej: S partnerkou nám to klape, možná i proto, že bydlíme každý zvlášť

Mezi brankou řadového domu nás vítá kníračka Julča, které v červnu bude dvanáct. V kleci na zahradě pohvizduje žako Maryška.

„Žakové jsou chytří, mazaní, pobavíte se s nimi. Maryška, když ji kydám a hubuji, že dělá nepořádek, opakuje: Co to je? Bordel,“ vypráví Ladislav Frej (77).

V Brně ještě stojí hospoda, kterou naši vlastnili. Táta se mi jako malému moc věnoval, za to jsem ho miloval, ale budil ve mně respekt. Jak našel v kšeftě chvilku času, tak jsme rajzovali do přírody. Buď jsme jezdili do Líšně a chodili údolím Říčky, nebo na houby. Taky na přehradu, kde mě posadil na úzký rantl lodě, kolem pasu mi dal jen pásek. Kdyby to viděla maminka, zešediví.

O přírodě věděl všechno. Vzal čepici, chytil do ní čmeláka, ukousl mu zadek a z něho mě nechal vysát sladkou slzu.

Ano, byl jsem prostřední. Starší sestra Anuška letos ve dvaaosmdesáti zemřela. Nejmladší Zdena žije ve Spojených státech. Tu si rodiče hýčkali jako malou princeznu.

Úplně stejnou, musím opatrně našlapovat, když jí něco říkám. Jakmile zabrousím k nějaké radě, už je zle. Neporučníkuju, ale snažím se v dobré víře poradit něco praktického.

Přitom stojí o to, abych se vyjadřoval k představení, ve kterém hraje. V tom mám však manko. Léta se dohadujeme, že bychom chtěli spolu hrát, jako otec s dcerou. Už na něčem pracuje, ale ještě o tom nechci mluvit.

Povahu zdědila po mně... I když se už jako maminka obrousila. Její Ráchelka, které teď bylo dvanáct, je moc krásná, chytrá i nadaná, hotová slečna. Laďův syn Štěpánek je o půl roku starší a o půl hlavy menší, proti ní ještě dětský.

To bylo citlivé, měl problémy psychického rázu. Já v té době šel z jedné práce do druhé a nevěnoval se dostatečně jeho nemoci. To s ním řešila Věra. Sice o tom nemluvila, ale vím, že mi to měla za zlé. Tehdy náš vztah haproval.

Já si tím prošel také a pak si vyčítal, jestli to nemá po mně. Když mi končila puberta, rozkmotřil jsem se s otcem a nemohli jsme k sobě najít cestu. Maminka mě v zájmu o divadlo podporovala a táta to nesnášel. Při zmínce, že chci na JAMU, jsem slýchal klasickou otcovskou větu: Napřed si najdi nějaké pořádné řemeslo.

S Věrou jsme nikdy Kristýnu a Laďu k divadlu netáhli. U dcery nás zájem o herectví nepřekvapil, byla u toho, když Věra připravovala ke zkouškám talentovaná děvčata. Už tehdy říkala, že by to chtěla zkusit.

Tuhle jsem na ni chvíli koukal, a když tu byla, tak jsem jí špitl takovou poznámku.

Aby se nemračila.

Byly ještě malé, Kristýně sedm a Laďovi pět let, takže Nemocnici viděly až reprízovanou.

Sám to nechápu, ale potkávám třeba třicátníky, kteří na to koukají a říkají, jak se jim tyhle věci z minulosti líbí. Jsou to příběhy, a hlavně o lidech.

Mám škodolibou radost, když vidím, že se třeba řeší krádež v zelinářství a ukážou záběr na pulty – jeden s olejem na smažení, v druhém regálu cibule, ve třetím brambory. A to je obchod se zeleninou. Aspoň vidí, jak se tenkrát žilo. Těžko jim vysvětluji, že jsem svůj první banán snědl, když mi bylo osmnáct...

Nejde o pocit, to už hraničí s jistotou. Diváci pak začnou žít příběhy postav. Což se kdysi stalo také u Nemocnice. Pepík Abrhám přišel do trafiky a paní mu neprodala tvrdé Sparty, prý co to má s Inou.

Když jsme bydleli na Národní třídě, v té době zrovna běžel v Nemocnici pohřeb Emy, čekám na přechodu a vedle mě dvě starší paní říkají: Pane Freji, vy jste tam tak krásně stál, vy jste se tak krásně smutně díval, když Emu pohřbívali. To tak prostě bylo. Lacejko Chudík byl až do smrti primář.

Seriál má velkou moc, ale musí být dobře napsaný. Jaroslav Dietl to uměl. Uvědomte si, jak sledovaní byli Bakaláři, které psal. Dostával tisíce dopisů, skutečné příběhy ze života. Z nich čerpal. Měl spousty pramenů k námětům. Obecně na seriály nekoukám. Jediný, který mám rád, je Teorie velkého třesku. Skvěle napsané dialogy, scénář, řežu se u toho smíchy.

Já do Pardubic přišel z Brna jako do prvního velkého, krásného kamenného divadla. To člověka pohladí po duši, prožil jsem tam v angažmá pět let. Dělalo se třeba deset premiér za rok, což znamenalo pro mladýho kluka dobrou školu.

Šel jsem z role do role. Když si vzpomenu, co všechno jsme tam prožili, jak silná parta jsme byli. Jirka Císler, tehdy režisér i herec, s námi zkoušel všechny inscenace a my se strašně vyblbli.

Když došlo v osmašedesátém k okupaci, sepsal férii z Voskovce a Wericha s názvem Nedozpívaný hit. Šlo o vybrané dialogy z jejich komedií v podání dvou klaunů a dvou žoldáků. Já byl s Jardou Somešem klaun a Petr Skarke s Broňou Poloczkem žoldnéři.

S nasazenými klaunskými nosy jsme se ptali: Kdo to tu huláká? A odpovídali jsme si: To budou huláni. A lidi řvali smíchy. Hráli jsme i tři představení denně, objížděli jsme s tím celý Pardubický kraj. Ovšem okresní výbor partaje to nesl velice nelibě.

Já se s Věrou znal už ze školy. Dělali jsme spolu v roce 1958 zkoušky na JAMU, i když ona byla o tři roky starší. Ale kvůli profesorovi Nejedlému, který jako ministr prováděl neustále reorganizace školství, jsem na jedenáctiletce maturoval, když mi bylo 16 a půl roku.

Se mnou šli na vysokou osmnáctiletí a starší, mě však poslali pryč, že jsem moc mladej. Věru přijali, potom odešla do Pardubic, já zůstal v Brně, pak jsem tam také přešel a zahořeli jsme láskou.

Ano. Pozoruhodné bylo, jak se zachoval matrikář v porodnici. Věře řekl, že to nejde, protože Kristýna je polské jméno. Tak jsem se toho debila zeptal, jestli četl Babičku.

Vy to víte líp než já. (smích) Máte pravdu. Takřka celá mladá parta dala v Pardubicích výpověď, protože nastoupil šéf hňup, všichni odešli do jiných angažmá.

Já dostal nabídku do Ostravy a Evelyna šla se mnou. Hrála u Bezručů, já ve Státním divadle, ale jí se tam hrubě nelíbilo. Odjela do Prahy, kde se dala dohromady se Zdeňkem Rytířem, s ním otěhotněla.

Mezitím já už byl v pražském libeňském divadle a dítě čekala i Věra. Když jsme se s Evelynou rozváděli, byla ve čtvrtém nebo pátém měsíci, v soudní síni na sobě měla kožich a soudkyně těhotenství nepoznala.

Podle zákona dostala její dcera jméno Frejová, ačkoliv se k otcovství hlásil Rytíř. Museli jsme podstoupit oduznání otcovství. Tenkrát mně, Evelyně a prckovi ještě v zavinovačce vzali v nemocnici na Bulovce krev, aby zjistili, že otcem nejsem.

Žádná, poznali jsme se na JAMU, chodila o dva ročníky níž. Já dostal nabídku do plzeňského divadla od tamního šéfa a režiséra Honzy Fischera, otce herečky Táni Fischerové, a Gábina do Pardubic. Řekli jsme si, že to spolu zkusíme. Což hrubě nevyšlo. Byla to divočina.

Dáša žije ve Švýcarsku, synovi Davidovi je pětapadesát. Dáša bydlí v Liestalu, dvacet kilometrů od Basileje, udělala tam dobrou kariéru, uchytila se v bance.

V brněnském Divadle X, které dělal Radim Vašinka. Tvořil pro nás Petr Skoumal a dvě představení napsal Milan Uhde. Duchovním otcem byl Ludvíček Kundera, dělali jsme jeho Historii velikého okresního Kýžala.

Kýžal byl jako okresní tajemník a já hrál Odolena, jeho dvorního básníka (bravurně recituje kus básnického textu ze hry), sekretáře představoval Láďa Slíva. Hráli jsme, hráli, až nám to soudruzi zakázali.

Naše divadlo poezie ve Wolkerově Prostějově zvítězilo a Dáša tam recitovala. Byla vysoká skoro jako já, krásná. V Prostějově jsme se dali dohromady. Manželství však trvalo krátce.

Ano, to je pravda, přišla za mnou na návštěvu a já jí říkám: Věro, najdi naše křestní listy. No, to už šla Kristýnka do školy. Děti jsme odvezli k babičce do Zlína, a když si prohlížely naše svatební fotografie, Kristýnka říkala: Ale maminko, vy tam vypadáte skoro jako teď.

Vším. Vidím třeba hezkou starší dámu, zadívám se a říkám si: ta musela být zamlada hezká. Pohled na pěknou ženu je krásný, nemusí být ani namalovaná, hlavně když se nemračí!

Pozoruji ženy střední a starší generace, jak se mračí, jsou otrávené nebo ustarané, působí, že nemají radost ze života. Přijdu do krámu a hezká prodavačka se kaboní. Říkám jí: Taková hezká holka, proč se mračíte? A ona se usměje. Třeba jí to utkví.

Mám pocit, že celkově mizerná nálada souvisí s úpadkem morálky naší společnosti. Chápete, že český prezident letí popáté do Číny?! Proč? Líbila se mi Miroslava Němcová, když statečně na protest odešla při jeho inauguračním projevu z Vladislavského sálu Hradu. To je pro mě číslo jedna, protřelá životem i politikou, moudrá, klidně bych ji bral za prezidentku.

Tohle bych nechal stranou. Máme spolu pěkný vztah, Gábinka je prima ženská, klape nám to. Možná i proto, že bydlíme každý zvlášť.

(směje se a přemýšlí) Měl bych být na sebe surový, ale nechci ublížit něžnému pohlaví. Vlastně asi nevím, nejspíš nějaká tragifraška, ale až tak to snad není, ovšem tragikomedie taky ne, spíš romantická komedie. To jste mě zaskočila, žádný název mě nenapadá. Možná Z hračky bývaj plačky...

Velice na nás s Věrou působil Otomar Krejča, když přišel do Libně, poté, co mu zrušili Divadlo za branou. Hodně nám dal. V Libni vydržel dva roky a pak odešel do Německa, kde šéfoval divadlu v Düsseldorfu.

Potom by to byl výborný pan režisér Jaroslav Dudek, který ve vrcholné éře vinohradského divadla dělal jeho profil a ducha. A z Městských divadel pražských bych si vzal Láďu Vymětala.

Trpím! Teď sportovní komentátoři zavedli takový zlozvyk, že kladou přemrštěný přízvuk na poslední slabiku. Asi aby dodali dynamiku projevu. To se nedá poslouchat.

Ničí mě, když řečníci každé druhé slovo uvozují: éééé. Nemůžou najít slova? Nebo přemýšlí a vyjadřují to nahlas? A pak uvozování věty slovy: Myslím si, že... Nikdo neřekne: Je to tak a tak. Každý začíná: Já si myslím, že...

To je strašný zlozvyk, je jich ale víc. Jazyk se tím zanešvařuje. Stejně jako zatahováním anglických výrazů do češtiny, kterým už vůbec nerozumím. Lajkujou a fejkujou, no, co to je?! Už nevím, který národ, možná Finové, si pro novoty vymyslel své výrazy, v rodném jazyce.

Hrajeme pátou sezonu, je pořád vyprodáno. Miluju dialogy, které máme s Martinem Slámou, protože jsou dokonale napsané. Autor Seidler měl sám vadu řeči, takže tomu rozuměl.

Logoped Lionel Logue je autentická figura, když se vrátil zpátky do Austrálie, s Jiřím VI. si dopisoval. Je tam krásná pasáž, kdy mu radí, ať mluví sprostě, protože v tu chvíli nekoktá. A on kouzelně sprosťačí, až se lidé řežou smíchy a odměňují nás aplausem.

Musí být opřená o řemeslo. A řemeslo je macha, v tom dobrém slova smyslu. Řemeslo znamená polovinu práce a pak nastupuje talent, někdo ho má, jiný ne. Obrušuje se a tříbí lety.

V mládí herec většinou vkládá do představení víc emocí, pocitů, vášní. Teď si rád hledám všechno okolo tématu, co hraju, o těch postavách. Což je pro mě moc důležité, musím mít všechno vnitřně zdokumentované. Výsledek práce nikdy není daný předem. Jsem sice u divadla už šedesát let...

Jo, je, ale musíte mít jistotu a o ni se opírat. Proto rád sbírám odevšad informace o tom, co dělám, abych znal souvislosti. Při učení role musíte vědět i to, co říká partner, jaké situace nastanou. Co hra všechno obnáší, a vycházet z toho. Můžete do děje vložit životní zkušenosti, pokud postava tohle snese. Ale hlavně jde o to vystavět itinerář role tak, aby všechno souviselo se vším.

Protože mám rád astronomii a astrofyzikální záležitosti, vymyslel jsem si, že herectví souvisí s kvantovou teorií. Výkon se musí skládat z drobných kvant myšlenek, jednání, vztahů, aby daly celkový obraz, který z herce na jevišti vychází a divák mu uvěří. Divák je taková sviňa, že velice dobře poznáte, kdy s vámi jde, anebo se nudí.

Nemám rád nějaké sofistikované recepty, ale zastávám ty nejjednodušší, prosté chutě a spojení. Nemůže být lepší než knedlo-vepřo-zelo, svíčková, guláš s pivem, pstruh a šampaňské, jakákoliv ryba a bílé víno, což jsou všechno až triviální chutě. Dokonale mě blaží.

Ne, ne, už nás to přešlo. Nemáte jistotu, když vyjedete do zahraničí, co se tam stane. Byli jsem na Zakynthosu a ta skála v zátoce, známá ze všech pohlednic, se loni zbortila. Naštěstí sesuv nikoho nezabil. Nejlíp je nám tady, na zahradě. Říkáme si, že uděláme nějakou práci a pak budeme bažit.