Kvóty pro ženy ve vedení firem a úřadů očima známých osobností

Zavedení kvót pro ženy do vedení firem považuju za úplný nesmysl. Záleží přece na schopnostech, dovednostech a vzdělání každého, a ne na tom, jakého je pohlaví! To bychom se mohli posuzovat podle čehokoli, třeba podle barvy pleti. A to je přece nemyslitelné. Taky neurčujeme, kolik má kde sedět bělochů nebo černochů.

Existují stejně tak silné, schopné ženy a slabí muži jako slabé ženy a silní muži. Do vedení podniků a politiky by se měli dostat ti schopní. Každý by se měl prosadit podle svých schopností, a ne podle toho, jakého je pohlaví. Podle toho by se upřednostňovat rozhodně nemělo.

Ano, jsem pro kvóty. A to nejen do vedení velkých firem. Návrh komisařky Redingové podporuji, i když v naší zemi bych raději začala u veřejného sektoru: u povinného zastoupení určitého počtu žen ve vedení veřejných úřadů, firem se státní účastí a u kandidátních listin (tam se dá zákonem určit, že například v každé po sobě jdoucí trojici musí být alespoň jeden opačného pohlaví).

Příkladem úspěšných kvót v politice může být Velká Británie. Počet žen v dolní komoře se zvýšil na třetinu po volbách v roce 1997. Vyhrála je Labour Party, která záměrně nasadila do voleb rekordní počet političek.

Poslankyně si pochvalují nejen větší kultivovanost parlamentních jednání, ale především to, že se začala věnovat mnohem větší pozornost do té doby „okrajovým“ tématům týkajícím se péče o děti, samoživitelek, vzdělávání dětí z chudých rodin a podobně.

Že by se díky kvótám na místa „schopných mužů“ dostaly „neschopné ženy“, se nebojím – jsem si jistá, že dnes se naopak do mnohých pozic dostávají méně schopní muži na úkor skvělých žen.

Pro mě nejznámější kvóta je Oprah Winfreyová, světoznámá americká televizní hvězda a jedna z nejbohatších žen světa. Byla první černou moderátorkou televizních zpráv v Nashvillu a přijali ji tam v době zavedení tzv. afirmativní akce, kdy soukromé firmy musely mezi své zaměstnance přijmout určitý podíl Afroameričanů či Asiatů. Nikdo dnes nepochybuje o jejím talentu. Je ale velká otázka, zda by bez vládního opatření dostala v 70. letech šanci ukázat ho světu.

Považuji to za holý nesmysl. V dnešní době už ženy dosáhly takového postavení, že to přece není nutné. Mnoho žen má kvalitní vzdělání, možná víc než mužů, pokud jsou silné a mají sebevědomí, nikdo jim nebrání zastávat vysoké funkce.

Na druhou stranu je pravda, že ženy disponovaly vždy velkou silou, byť jim ji někteří šovinističtí muži upírali. I dnes se můžeme setkat se zbytky takového myšlení. To se pak odráží na menších platech žen na některých pozicích a pracovních místech.

Nicméně kvóty by podle mě situaci neřešily, zvýhodňovat ženy jen na základě pohlaví k ničemu dobrému nevede. Pokud ženy mají schopnosti, čas a chuť být na vedoucích místech, pak jim dnes už nikdo nebrání.

Obecně pro zavedení kvót jsem. Třeba v Americe toto opatření bylo zavedeno pro černošskou menšinu a následkem je dnes to, že Američané mají svého prvního černého prezidenta Obamu. Takže jsem i pro kvóty pro ženy do vedení, protože ženy a jejich pohled a přínos pro společnost stále ještě nejsou doceněny.

Už jen to, že se mateřské dovolené říká dovolená, ukazuje, jak si společnost váží ženské práce. To by přece mělo být bráno stejně jako zaměstnání manžela! I to je práce, byť nevýdělečná. A to neříkám proto, že jsem čerstvá maminka. Ale obávám se, že na zavedení kvót není česká společnost zatím dost zralá. Nemáme tak vyspělé sociální cítění jako severské národy. U nás by se kvóty bohužel asi ještě neosvědčily.

Ano. Čtyřicetiprocentní kvóty pro zastoupení žen ve vedení největších firem tak, jak to navrhuje EU, jsou rozumným opatřením. Nelogické jsou jen v tom, že jsou příliš nízké, protože by měly odpovídat skutečnému počtu žen ve společnosti.

Ženy nejsou v odpovídajících počtech ve vedoucích pozicích i proto, že celý systém je nastaven takříkajíc patriarchálně. Díky tomu dostatečně ženy nepronikají do manažerských pozic, což pomáhá ve firmách udržovat dominanci mužského způsobu myšlení – od manažerských metod až po pohled na sociální otázky.

Navzdory obrovskému pokroku v posledních desetiletích ženy stále nemají rovné šance, zejména pokud jde o uplatnění v ekonomické sféře. Jakkoliv jim sociální politika v západních demokraciích pomáhá, aby se ekonomicky lépe vyrovnaly například s péčí o děti, celý systém je ještě stále nastaven tak, aby zvýhodňoval muže.

Neoliberální zastánci neustálého růstu argumentují, že kvóty pro ženy jsou ekonomicky kontraproduktivní. Pro taková tvrzení přitom neexistují žádná relevantní data. Naopak je zřejmé, že severoevropské země, kde je zastoupení žen vysoké jak ve vedoucích pozicích v soukromém sektoru, tak v politice, si počínají lépe než většina těch, kde je tomu naopak.

Je pravda, že většinově nemám ráda, když se věcem nenechává volný průběh a jsou nastolována jakási pravidla. Ale zase na druhou stranu u některých věcí to jinak nejde a může to být – alespoň ze začátku – prospěšné.

Jsem nakloněná tomu, aby ženy měly šanci prosadit se i na ryze mužských postech. Abych to uzavřela, jsem pro, aby se dočasně ženám do těchto funkcí pomáhalo, a budu doufat, že se to časem vyvine v přirozený jev bez předepsaných pravidel.

Lidstvo prožilo svůj zlatý věk v době, kdy mu vládly ženy, v období matriarchátu. Když pak převzali moc muži, lidské dějiny se staly dějinami válek. Žena jako matka, která život dává, má také přirozené právo jej spravovat. Tak, jak to dělá matka, to znamená spravedlivě a s láskou.

Ženy se nechaly stlačit do nižších pater, všude potkáváme hodně uklízeček a pramálo uklízečů. Ženy by měly vyvinout sebevědomí a vzít si zpět, co jim právem náleží.