Kult útulné domácnosti aneb Proč nám nepořádek nedá spát

Nepořádek nám nedá spát (někomu doslova) a ze všech sil se snažíme, aby náš byt či dům vypadal jako z katalogu. Jakmile mají dorazit hosté, tepová frekvence vystřeluje do výšin a v duchu si v hlavě skládáme harmonogram domácích prací, případně bleskově sháníme někoho, kdo by je udělal za nás.

„Nepořádek je automaticky spojen s negativními emocemi, jako je zmatek, napětí a podrážděnost, zatímco organizovaný domov má tendenci produkovat pozitivnější emoce, mezi něž patří klid a pocit pohody,“ vysvětluje antropoložka Barbora Půtová, proč toužíme po pořádku. Ani přirozená touha však nezaručí, že o své domovy umíme svědomitě pečovat. Někteří z nás si s úklidem nevědí rady, tak se estetické cítění zvládne přizpůsobit i poházeným věcem či prachu.

„Na špínu i jakýkoliv chaos se dá zvyknout. Plíživě nás obklopí a najednou není kam se hnout. Čím větší nepořádek a více věcí máme, tím méně se nám chce do uklízení. A tak ho odkládáme a odkládáme,“ říká učitelka pořádku Jolanta Kovářová s tím, že sklony k nepořádku se dědí až do sedmé generace zpět.

Přispívá k tomu i skutečnost, že málokterá maminka učí své ratolesti, jak správně uklízet. „Když jim to ukážeme, snáze si zvyknou na čistotu a pořádek. I šestileté dítě si samo zvládne říci, jaké oblečení chce nosit a o jaké nestojí, takže není problém s ním třídit šatník, podobně to platí i u hraček,“ upozorňuje učitelka pořádku a dodává, že uklízet se může naučit i bordelář, pokud opravdu chce a věnuje tomu čas.

Podle antropoložky Barbory Půtové navíc mají děti, které vyrůstají v čistém domově, pozitivnější vztahy se svými rodiči a sourozenci, což jim může pomoci rozvíjet sociální a emocionální dovednosti.

Odlišné úklidové standardy často bývají rozbuškou, která během chvíle dokáže zničit rodinnou pohodu. A to nejen mezi rodiči a puberťáky. Obzvlášť velkou neplechu umí napáchat i mezi snachou a tchyní.

Historku hovořící za všechny nám nedávno vyprávěla kolegyně. Před prvním seznámením s budoucí tchyní uklízela jako o život, měla pocit, že všechno se leskne jak ze škatulky. Věděla totiž, že matka jejího milého až nesmyslně lpí na pořádku. Dotyčná dáma přišla, zvědavě sjela každičký kout, aby nakonec svého syna poprosila o sundání stínítka z lampy. S patřičným zadostiučiněním ho poprosila, aby na něm a žárovce utřel prach.

„Druhé měříme přes vlastní úhel pohledu. Když jsem pořádkumilovná, potřebuji mít ve věcech systém a mít je pod kontrolou, protože mě to uklidňuje. A pak nedokážu pochopit, že druhého nestresuje, když nemá věci na svém místě,“ vysvětluje Jolanta Kovářová.

Zároveň však nabádá, abychom se na návštěvách, zejména těch příbuzenských, vyvarovali nevyžádaných rad a raději mlčeli, jestliže postoj hostitelky k úklidu je odlišný od toho našeho. Pomoci s úklidem bychom měli, jen pokud nás o to někdo požádá.

Snaha oddělit „čisté“ věci od „špinavých“ je stará jako lidstvo samo. Už společenství v pravěkém období neolitu vyhazovalo „odpad“ za práh domova.

„Nesporně už tehdy lidé používali vodu, myli se a koupali. Neolitická technika zřejmě na tento vývoj reagovala vynálezy zajišťujícími přístup k vodě a odstranění odpadu. Tehdejší hnojiště byla obvykle vedle lidských příbytků a další smetiště na vnějším okraji osady. K technikám patřil i suchý sanitární systém, později kadibudka, jeden z pojících prvků evropské civilizace,“ dočteme se v knize Dějiny čistoty a osobní hygieny.

Zatímco čistota může mít více významových rovin, slovo hygiena je odvozeno z řeckého označení pro spořádanost a lidské zdraví. Později se stalo zkratkou pro přírodní vědu o ochraně a prodloužení života.

„Zdravotní aspekt hrál v minulosti při úklidu zásadní roli, pomáhal předcházet nemocem a epidemiím. Lidé s čistými domy mají tendenci být zdravější než ti, kteří mají nepořádek,“ podotýká antropoložka Barbora Půtová a dodává, že úklid je doložen v pravěku i ve starověku.

Babyloňané, Egypťané i Římané byli na čistotu těl i příbytků vysazeni, používali mýdla vyrobená ze směsi zvířecích tuků, popela a vody, nejchudší vrstvy měly obydlí jednoduše zařízená a rozdělená podle aktivit. Čím bohatší člověk, tím větší čistotou oplýval on sám i jeho bydlení. Čistota a s ní i krása se stává znakem moci a nadřazeného postavení.

K citelnému odklonu dochází ve středověku a doba temna je celkem výstižný popis toho, co se tehdy dělo. Tedy zejména ve městech, kde se odpadky z domácností odhazovaly do ulic, které zároveň sloužily i jako veřejné záchodky, takže často připomínaly spíše otevřenou stoku. Zápach to byl nesnesitelný. Je tedy s podivem, že o své domovy se lidé starali a hospodyně je uklízely. Řádní křesťané se také před dnem Páně koupali, měšťané často využívali městské lázně.

I na venkově se stavení smýčila, jen frekvence domácích prací vzhledem k těžké dřině, kterou museli lidé pro svou obživu vynaložit, nebyla nijak valná.

Snahy o čistotu hatily i saze a kouř z otevřeného ohniště, které bylo v jizbách až do 16. století, než přišla černá kuchyně, tedy prostor oddělený od hlavní místnosti a určený na vaření. Veškeré úkony v selské domácnosti se odehrávaly ve světnici, která měla „mužskou“ a „ženskou“ část, spalo se v ní, jedlo, povídalo s návštěvami, bylo tedy nutné v ní udržovat pořádek.

Jednotlivé přístupy k očistě a hygieně se pak v různých epochách měnily. Zásadní vliv na ně mělo náboženství a od dob osvícenství i lékařská věda. S pokrokem v medicíně se kladl stále větší důraz i na čistotu veřejného prostoru a příbytků bez ohledu na sociální vrstvu.

Tehdejší požadavky na úklid byly přesto dnešním na hony vzdálené. Ti nejchudší se věnovali generálnímu úklidu dvakrát třikrát do roka, případně před svatbou, pohřbem či křtinami. Používali při něm pouze vodu, kterou však šetřili, písek, jímž se sypala vydrhnutá podlaha, a přesličku, která pomáhala při mytí nádobí.

„Úklid a udržování pořádku v domácnosti získává na společenském a morálním významu. Od žen byly vyžadováno, aby dosáhly požadované hygieny a harmonie v domácnosti. Zároveň je úklid podřadnější aktivita, odpovídá postavení ženy v patriarchálním světě,“ popisuje Barbora Půtová rozmach zájmu o hygienu ve druhé půlce 19. století, kdy se čistota stala symbolem útulné domácnosti. Vycházela i řada příruček pro hospodyně, každodenní péče o domácnost se pozvolna stávala standardem.

„Dokladem proměn vztahu k čistotě těla i příbytku se stala koupelna, která od prvních desetiletí 20. století přestala být obskurním koutkem v bytě. K jejímu rozkvětu přispěla i průmyslová revoluce, jež přinesla nové materiály, výrobky a možnosti,“ popisuje kniha Z dějin každodennosti jeden z milníků ve vztahu k našemu obydlí a uklízení. Dalšími jsou pak nejrůznější spotřebiče jako pračka či vysavač.

Vychytávkami na úklid, stejně jako nejrůznějšími triky, jak snadno a efektivně vykouzlit útulný domov, se dnes internet jen hemží. Přesto s pořádkem řada z nás zápasí a mnohdy tento boj i prohrává. Na vině nemusejí být pouze lenost či nedostatek času. Podle Jolanty Kovářové stojí nejčastěji za uklízecí paralýzou všudypřítomný přebytek.

Babička Boženy Němcové, která se na Bělidlo stěhovala s jednou truhlou, by se nestačila divit, kolika mnohdy zbytečnostmi se dnes obklopujeme.

Ostatně podle učitelky pořádku se nejlépe uklízí při životních změnách, jako je stěhování, odchod dětí či partnera ze společné domácnosti.

„Bohužel si s sebou neseme dědictví nedostatku, kdy se všechno skladovalo, protože se to později hodilo. A i když jsou naše šuplíky a skříně přeplněné, stejně máme pocit, že se nemáme do čeho obléct a že nám něco chybí. Mohou se za tím skrývat mnohé důvody. Někomu nadbytek dodává pocit sebehodnoty. Případně jsme věcem neurčili stálé místo, takže je přendáváme z místo na místo, nemůžeme je najít, takže je kupujeme opakovaně,“ popisuje učitelka pořádku. Ta pro označení nadbytku v domácnosti používá anglický termín clutter (překládá se jako harampádí, binec, nepotřebné věci - pozn. red.).

Čím větší obytná plocha, tím větší pravděpodobnost, že si z domu či bytu vytvoříme skladiště nepotřebných věcí. Přitom přeplněný prostor naší psychice neprospívá.

„Nepořádek může vést ke sníženému soustředění, zmatku a napětí, ztěžuje i koncentraci na konkrétní úkol. Výzkumy prokázaly, že ženy, které popisovaly svůj životní prostor jako přeplněný nebo plný nedokončených úkonů, byly častěji unavené a depresivní než ženy, které popisovaly své domovy jako uklizené a čisté. Naopak pohled na čistý a organizovaný domov může pomoci zbavit se stresu,“ podotýká antropoložka Barbora Půtová.

Řešení se jeví jednoduše - je třeba se prohrabat našimi „poklady“, roztřídit je a nechat si jen ty, bez nichž se v každodenním životě neobejdeme. Ale pozor, každý člen rodiny se soustředí na své vlastní přebytky.

Nevyhazujeme nic z manželovy skříně a také děti necháme vybrat, co si chtějí nechat. Pokud nevíte, kde začít, zkuste se podívat na váš byt či dům cizíma očima a ptejte se: Kdyby všude kolem nebyly moje věci, chtěla bych tu být? Jak se zde cítím?

„Nikdy nebudeme mít dobře uklizenou domácnost, pokud se nejdříve nezbavíme nepotřebných věcí a nenecháme si jen ty, které používáme, máme je rádi a přinášejí nám radost. Teprve poté může nastoupit paní na úklid,“ upozorňuje Jolanta Kovářová a zdůrazňuje, že není podstatné, kolik věcí člověk má, důležité je, aby se o ně dobře staral a aby mu péče o ně nezabrala příliš mnoho času. Měli bychom jim přidělit stálé místo a uspořádat je podle praktického klíče, který nám osobně vyhovuje. A pravidelně je udržovat.

„Představte si hotelový pokoj. Všichni ho máme rádi, protože v něm najdeme všechno, co potřebujeme, a není v něm nic navíc. Každá věc má své jasně dané místo. Na stejném principu by měla fungovat údržba našich domovů,“ uzavírá učitelka pořádku Jolanta Kovářová.