Kuchařky sandtnerky: Nezbytnost každé dobré hospodyňky

Sandtnerky, jak je pojmenovala doba, trůnily na policích a kredencích v každé rodině. Prostě nesměly scházet žádné paní domu. Dokonce i v Robinsonce od Marie Majerové jakási dáma sděluje druhé, že se nikdy neučila vařit: „Proto mi muž koupil sandtnerku a řekl, ať vařím podle ní.“

V historii ale jméno Marie Janků-Sandtnerové jaksi vybledlo, zastíněné zejména slavnou Magdalénou Dobromilou Rettigovou. Ta ale neposkytovala jenom potěšení pro žaludek.

Podstatu jejího příspěvku pro české ženy vůbec vystihl v roce 1934 hudební kritik a historik Zdeněk Nejedlý.

Napsal totiž: „Dobromila pronikla velmi hluboko a velmi daleko do českého života právě proto, že pronikla až do kuchyně, do nejvlastnějšího světa tehdejších hospodyněk. Tam by nikdy nebyla vnikla nějaká poezie, ale kuchařská kniha tam vnikla a vykonala své dílo mimokuchyňské. Tu se naučily číst ženy, které by jinak nikdy se tomu nenaučily.“ Měl pravdu.

Marie Janků-Sandtnerová už pracovala se ženami, pro které byla čeština samozřejmostí.

„Kniha obsahuje nejen jídla jednoduchá a levná, ale též pokrmy pro bohatší stůl, aby vyhověla potřebě všech vrstev občanstva. Všechny předpisy a rozpočty tu snesené jsem vyzkoušela za mnohaleté své učitelské praxe se žákyněmi,“ charakterizovala svou slavnou „Knihu rozpočtů a kuchařských předpisů: Všem hospodyním k bezpečné přípravě dobrých, chutných a levných pokrmů“ z roku 1925 Marie Janků-Sandtnerová. Připravila se na její sepsání důkladně – uvedla v ní 1347 receptů.

Vznikl tak doslova bestseller. Od svého prvního vydání jen do roku 1947 dosáhla kniha pětaosmdesáti reedic. Marie měla všechny předpoklady k tvorbě originálních receptů. Držela se hesla: přehledné recepty, podrobný postup, vynikající výsledek.

Sama pocházela z měšťanské rodiny litografa a majitele kamenické továrny Otty Sandtnera a jeho manželky Josefy. Vařit se naučila od maminky. Navštěvovala Městskou vyšší dívčí školu, po ní absolvovala Kuchařskou a hospodářskou školu v Praze. Své vzdělání dovršila v Učitelském ústavu v Brně.

Praxi v přípravě jídel si prohloubila jako učitelka na Vyšší dívčí škole ve Vodičkově ulici. A to byl teprve začátek (dějinami gastronomie se zabývá kniha Chvála české kuchyně od manželů Schreiberových a Yvetty Dorflové, Perseus 2016).

„Matky musejí ukázat dcerám tajemství vaření. Velmi vřele doporučuji, aby i hoši byli poučeni o tom, jak si mají počínati v úpravách jídel. Tyto znalosti potřebují při skautingu, na vojně, při ozbrojeném konfliktu a konečně, onemocní-li matka či žena, chopí se vaření muž znalý bez rozpaků vedení kuchyně,“ tvrdila zcela novátorsky Janků-Sandtnerová.

Ozbrojený konflikt zažila na vlastní kůži – v letech 1916 až 1918 ji pražský magistrát pověřil vedením vývařovny pro chudé a invalidy. Vedla celkem pět kuchyní a denně nabízela až deset tisíc pokrmů.

Držela se přitom exaktních postupů – vážení, měření a času. Svého manžela Františka Janků, o šest let staršího ředitele pošty, pasovala na vrchního ochutnávače. V pozdějších vydáních svých kuchařek jej uváděla jako spoluautora.

Pro své kuchtění měla perfektní rodinné zázemí.

Po 1. světové válce se manželé Janků odstěhovali do Řevnic do rodinné vily. Na dvoře stála zakrytá kuchyně zvaná Marií laboratoř. K domu patřil i ovocný sad a malé hospodářství s krůtami, husami a slepicemi.

Na hostiny do domova úspěšné kuchařské rodiny jezdili slavní lidé, například Vlasta Burian.

V roce 1926 navštívila autorka mnoha receptů Paříž. Obdivovala kuchařskou školu Cordon Bleu a po návratu uveřejnila své dílo Francouzská kuchyně.

Její příprava jídel byla co nejpestřejší. Paní Janků vařila polévku brzlíkovou, z telecího masa, jáhlovou, ságovou i pivní. Nadívala holoubky, pekla kvíčaly, k telecímu masu přidávala mangold, majonézu připravovala bez oleje.

K večeři podávala nastavovanou kaši s párkem, mozečkový a kaštanový pudink a nejrůznější omáčky, třeba celerovou, okurkovou nebo citronovou.

V čase hospodářské krize ve třicátých letech 20. století experimentovala s tím, co dala příroda. Nabízela polévky ze šneků a raků, hrachové karbanátky s mrkví, salát z listů lichořeřišnice.

Janků-Sandtnerová zemřela v roce 1946. V jejím díle pokračovala další žena pocházející z intelektuálního prostředí.

Marie Tilschová, v rodině zvaná Mimi, se narodila 13. července 1896. Po otci Emanuelovi Tilschovi, profesoru právnické fakulty, zdědila přímou a rozhodnou povahu. Po matce spisovatelce Anně Marii Tilschové zase literární talent.

Nechodila do školy, učila se doma. Studium začala v osmiletém gymnáziu Minerva. Do dvanácti let byla celkem šťastná a vyrovnaná. Její bezstarostnost skončila ve dvanácti, kdy její otec spáchal z neznámých důvodů sebevraždu.

To znamenalo pro rodinu velkou ránu, nejen citovou, ale i hmotnou. Vše ještě ztížila 1. světová válka, ve které Mimina matka ztratila otce a dva bratry.

Půvabná tmavovlasá Marie překonala nemilostivost osudu jen díky své dlouholeté známosti s doktorem práv Karlem Chytilem, synem stejnojmenného historika umění a zakladatele Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Vzala si ho v červnu 1918, za svědky měla dr. Jaroslava Golla a malíře Alfonse Muchu. Tehdy už studovala práva. A znovu jako by ji pronásledovalo prokletí.

V letech 1918–1920 řádila na celém světě pandemie španělské chřipky (influenza). Jen v českých zemích jí podle různých pramenů podlehlo 44 000 až 75 000 civilistů. V říjnu 1918 na ni zemřel Mimin novomanžel Karel.

Ke studiu na právech se už nevrátila. Místo toho se přihlásila na Filozofickou fakultu UK ke studiu botaniky. Jako první žena hospitovala v Pomologickém ústavu v Troji. Na praktika chodila k asistentovi PhDr. Vladimíru Úlehlovi. A právě tam se seznámila s jeho bratrem studentem práv Milošem. Vzala si ho 20. prosince 1920 a kvůli jeho pracovním povinnostem odjela z Prahy – nejprve do Uhorské Skalice, kde se manželům narodil syn Ivan.

Následovalo přeložení do Kremnice, tam Miloš zastával funkci okresního náčelníka a tam se také v roce 1924 narodil druhý syn Igor.

O deset let později zakotvili Úlehlovi v Banské Bystrici. Marie Úlehlová-Tilschová nezahálela.

Překládala z angličtiny a francouzštiny, ale později se věnovala především výživě. Milovala pestrou slovenskou kuchyni, smíšenou s maďarskou, německou i židovskou.

Věnovala se také rakouské gastronomii, která se ocitla po vzniku republiky v roce 1918 v nemilosti.

Napsala o ní: „V monarchii Rakousko byla čilá výměna pracujících s hlavním městem Vídní. Z Čech a hlavně z jižní Moravy odcházelo mnoho českých děvčat sloužit do Vídně. A tak je otázka, zda se tyto české služebné přiučily ve Vídni přípravě vídeňských řízků a jablečného štrúdlu, či naopak zda právě tato děvčata nezaložila svou dovedností slávu vídeňské kuchyně.“

Přitom studovala i výživu a hygienu včetně výživy malých dětí, o níž neexistovaly žádné informace. Švagr Vladimír Úlehla ji vyzval, aby svoje poznatky publikovala. A tak se také stalo.

V roce 1928 vydala Mimi spolu s Marií Tippmanovou knihu Praktická a úsporná kuchařka, o dva roky později už své samostatné dílo Moderní kuchařka, která se dlouhodobě používala jako učební pomůcka v odborných školách a jako první vůbec používala přehledné tabulky k úpravě jídel.

Kromě dalších knih sepsala Českou stravu lidovou s pěti kapitolami – V lese u vody, Na poli a ve mlýně, Na statku a za humny, V pátek a ve svátek a Všedního dne. Po druhé světové válce vydala Chuťový místopis.

Úvodní slovo k němu připsala herečka Jiřina Šejbalová.

Ve třicátých letech navštívila Marie Úlehlová-Tilschová Vysokou školu hygieny v Londýně a Ústřední institut výživy v Moskvě.

Její zásada zněla: „Pro zdraví má ovšem daleko větší význam než strava sváteční, než občasné posty nebo zase hody strava všedního dne, neboť se pravidelně opakuje léta a léta, a proto působí nejúčinněji, podobně jako kapka, která vyhlubuje kámen nikoliv silou, nýbrž tím, že stále dopadá.“

Život se ale postupně měnil.

Po Mnichovu se Úlehlovi museli vrátit do Prahy, kde Miloš pracoval na Ředitelství pro stavbu vodních cest. Tehdy Marie vydávala Listy z české kuchařky řazené podle plodin. V roce 1945 ji postihla další rána – v dubnu zemřel její druhorozený syn Igor.

Pokračovala ve své činnosti i po smrti manžela v roce 1965. Působila v redakci časopisu Výživa a ve Společnosti pro racionální výživu. Zemřela 9. srpna 1978.

Může se vám hodit na Zboží.cz: