Kuchařka Kamu: Uměla jsem se o sebe postarat i díky předčasně skončenému dětství

V televizi na sebe před časem upozornila v několikadílných kuchařských cestopisech Kamu ve Vietnamu (2016) a Kamu v Mexiku (2018), za posledních šest let jí vyšly čtyři výpravné kuchařky, kde kromě receptů najde čtenář i její životní postřehy a vyznání.

V září vydala Lexikon rostlinného vaření, kde nashromáždila 555 rostlinných receptů připravovaných bez lepku, bez laktózy, bez rafinovaného cukru. „Chtěla jsem touto kuchařkou rozšířit možnosti zdravého vaření, aby to ale zároveň chutnalo, křupalo. Je sice rostlinná, ale určená pro všechny, kdo milují jídlo a chtěli by si stravování odlehčit,“ představuje objemnou knihu, vážící skoro tři kila.

„Recepty vznikaly při cestách s mým mužem. Čtyři roky jsme jezdili po světě v obytné dodávce a já tam všechna ta jídla vařila. On byl vždycky masožrout, miluje klasická česká jídla, a tak byl můj pokusný králík. Navíc je dost vybíravý, takže když mu jídlo chutnalo, byla to vstupenka do knihy.“

O svém manželovi Robertu Chadimovi (42) mluví výhradně jako o Robim. Žil dlouho v Austrálii, kde si jméno přizpůsobil na Robie Chad (čed). Je instruktorem vodního surfu a Wim Hofovy metody (otužovací technika zaměřená na posílení imunity) a rovněž autorem fotografií v jejích knihách.

Kamu tvrdí, že aby člověk její exoticky vyhlížející recepty připravil, nemusí suroviny shánět na druhém konci světa. „Předchozí kuchařky jsem měla orientované na exotické kuchyně,“ připouští. „Tahle vychází z lokálně dostupných surovin. Na recepty v ní nakoupíte v každém supermarketu. K některým stačí drcená rajčata, luštěniny, koření, které většinou máte doma. Jídla jsme vařili u auta a v autě, takže jsou jednoduchá na přípravu, netrvá to obvykle víc než dvacet minut. Jen některá vyžadují troubu, většinu uděláte na plotýnce v jednom hrnci nebo pánvi.“

Kamilino dětství a dospívání slibnou startovací plochu k oslnivé kariéře moc nepřipomínalo: „Když mi bylo třináct a bráchovi sedm, odešel od nás táta. Než zmizel, vybrakoval byt a my zůstali bez peněz a bez vybavení. Spali jsme na zemi. Manželství našich vždycky spíš připomínalo bitevní pole, ale pořád jsme měli v paneláku na Jižním Městě domov. Maminka předtím nepracovala, byla v domácnosti. Teď si musela najít práci, makala od rána do večera a já se musela starat o bráchu: dělala jsem snídaně, svačinu do školy, obědy, večeře,“ líčí své kuchařské začátky.

„Prý jsem už odmalička chtěla držet vařečku, brala jsem ze spíže suroviny, míchala všelijaké kaše a pudingy a nutila to všechny jíst. Když jsem byla trochu větší, sháněla jsem si kuchařky, od dědy jsem jednou dostala brožuru s jídelními normami, to byla moje bible. On i babička z tátovy strany výborně vařili. Měla jsem od nich ručně psané recepty, zkoušela jsem je a hrozně mě to bavilo.

Rychle se ukázalo, že jí vaření pomáhá unikat z nepříjemného období, kdy musela chodit vypovídat na soud o věcech, o kterých se zdráhala mluvit, a čelit otcově nátlaku a manipulaci. „U vaření jsem si čistila hlavu,“ vzpomíná. Není bez zajímavosti, že učarovalo i jejímu mladšímu bratrovi Adamu Rundusovi, který se dostal do finále letošní televizní soutěže MasterChef Česko.

Protože měla celou základní školu samé jedničky, chtěli rodiče, aby se přihlásila na gymnázium. Po roce však poslechla hlas svého srdce a přešla na hotelovou školu, kterou několikrát reprezentovala na soutěžích vaření. Po maturitě ji přijali na dvě vysoké školy, ale její životní cesta se pod tíhou duševních traumat, která si přinesla z dětství, zašmodrchala.

„Odnesla jsem si v sobě do dospělosti řadu černoty a psychických problémů. V devatenácti jsem skončila na psychiatrii. Neměla jsem chuť žít. Skákala jsem z anorexie do bulimie. Vážila jsem sto kilo, všechno ve mně bylo černé.“

Nadávali jí, že je tlustá, a tak hladověla a pak se zase přejídala. „Všechny peníze jsem utratila za jídlo, celé dny jsem trávila v posteli, kouřila jsem trávu a jedla. Trvalo to dlouho, pořádně se najíst dokážu až posledních pár let. V budoucnu chci o tom veřejně mluvit, protože vnímám, kolik je kolem holek a žen, které bojují s bulimií a anorexií,“ zdůrazňuje.

„Psychiatrička mi dala antidepresiva a řekla mi, že musím přestat kouřit trávu. Fungovalo to, začala jsem zase tancovat, denně jsem učila děti street dance. To si myslím byla ta nejlepší terapie. Za půl roku jsem zhubla přes třicet kilo. Když jsem šla poděkovat psychiatričce a vrátit antidepresiva, řekla mi, že poznala, že jsem silná, a dala mi placebo prášky, že jsem se vyléčila sama.“ Tehdy se s novým větrem v plachtách vydala na Nový Zéland. „V té době nabízel víza na roční pracovní pobyty. Odjela jsem tam a začala pracovat v jedné hotelové restauraci. Shodou náhod jsem se tam v jednadvaceti stala šéfkuchařkou. Začínala sezona, nikoho tam neměli a já se přihlásila, že to zvládnu.“

Zvládla to natolik, že tam vydržela tři roky, než se vydala do dalších renomovaných restaurací na Novém Zélandu a v Austrálii. Kulinářsky ji to však vždy lákalo do Asie, a když si vydělala nějaké peníze, vyrazila na stáže do několika michelinských restaurací. „Zároveň jsem se učila i v pouličních stáncích. Z toho všeho jsem umíchala svůj kuchařský styl,“ popisuje.

Na svém putování si vždycky poradila sama. „Uměla jsem se o sebe postarat i díky předčasně skončenému dětství. Neměla jsem problém najít si práci, když viděli holku, která už něco umí a hlavně se chce hodně učit, vzali mě.“

V každé zemi našla podle svých slov někoho inspirativního, ale za svého největšího učitele považuje šéfkuchaře Jeffa z Nového Zélandu, pod jehož křídly vařila několik let. „Byl to bývalý rocker, ale byl hodně přísný. Respektovala jsem ho a on ve mně viděl svoji pokračovatelku, předával mi všechny svoje dovednosti a zkušenosti. Vtáhl mě do vaření.“

Kuchařský život znamenal patnáct hodin v práci, potom přesun do hospody do tří do rána: „Pilo se vlastně celý den. To trvalo tři roky, bylo to dost šílené,“ přiznává s tím, že už tři roky vůbec nepije alkohol. „Přitom hrozně ráda vymýšlím míchané koktejly. Nechci už ale být na ničem závislá, ale zároveň si nechci nic zakazovat. Vím, že mám k závislostem sklony, kouřit jsem začala v šesti letech, ve třinácti pít alkohol, brzo jsem začala i s extází.“

Při pohledu na ni se nabízí otázka, zda nemá závislost na tetování. „Tetovací kultuře jsem byla vždycky blízko. Tetování na těle je moje kronika. Když se na nějaké podívám, vyvolává to vzpomínky na nějakou událost v mém životě. Ve svých třiatřiceti mám pocit, že mám těch životů za sebou snad dvacet. První jsem si nechala dělat už v patnácti. Byla to kytka na zádech, zaplatila mi to maminka. Dovolila mi i další,“ vypráví s úsměvem.

Jedno z tetování je spojené s létem roku 2017, kdy se seznámila se svým manželem Robim. „Došlo k tomu tady v Čechách, přestože žil dlouho v Austrálii. Potkali jsme se na večírku, kde byli moji i jeho přátelé, překvapilo nás, že jich máme tolik společných. A všichni ti společní přátelé zase nemohli pochopit, že my dva se ještě neznáme.

Bylo to tak ale správně, potřebovali jsme oba získat nějaké životní zkušenosti a dozrát, aby to mezi námi fungovalo.“ Vzplanutí bylo okamžité. Po divoké noci jeli do Sapy (největší pražská vietnamská tržnice) na polévku. „Já se ho ptala, jaký je jeho životní sen. Prý otevřít si nějakou restauraci u oceánu. Já mu říkám, že to je zabraný, protože to je můj sen. Začali jsme si o tom povídat a ukázalo se, že dělal šest let v Austrálii baristu. A byla ruka v rukávě.

Znali jsme se 24 hodin a domluvili se, že si tu restauraci otevřeme spolu. Ještě tam jsme vymysleli název našeho podniku Koru, což v maorštině znamená nový začátek.“ Nejprve ale vyrazili v obytňáku poznávat zajímavá místa i lidi po celém světě. Nejvíc je okouzlila Kostarika. V provincii Guanacaste na severozápadě země u pobřeží Pacifiku našli před třemi lety polorozpadlou starou restauraci a zrekonstruovali ji. První návštěvníky už uvítala restaurace a zmrzlinárna, chystá se pekárna s kavárnou, dostavuje se ubytování pro hosty, kteří sem přijedou za Kamiliným jídlem a s Robim budou moci surfovat, cvičit jógu a otužovat se.

„Ten barák jsme koupili v době pandemie za málo peněz,“ odpovídá na otázku, kde na to vzali. „Prodali jsme tady v Praze můj byt po babičce i obytný vůz, ve kterém jsme čtyři roky žili. Celkem asi čtyři miliony korun, za které jsme koupili tu barabiznu s pozemkem. Tím jsme se ze všeho vydali a jsme samozřejmě zadlužení. Nijak se z toho nenervujeme, protože víme, že to, co děláme, je správné. Věříme ve svůj sen a věří v něj i naše rodiny a přátelé.“

„Když jsme spolu začali žít, Robi často žertoval, že by chtěl mít svatbu v Las Vegas, kde by nás oddal Elvis Presley, tedy někdo za něj převlečený. Brala jsem to jako srandu.

Během pandemie jsme uvízli v Americe, na ranči v Arizoně. Když najednou otevřeli na jeden víkend Las Vegas, což od nás byly tři hodiny autem, sebrali jsme se a odjeli tam. Koupili jsme si oblečení a šli se oddat k ,Elvisovi‘.“

Jenže na Kostarice se museli vzít znovu. Když si žádali o trvalý pobyt, sdělila jim právnička, že notář, u kterého měli uložený oddací list, zemřel a jejich papíry se ztratily. „V říjnu jsme se tedy brali znovu, tentokrát v kanceláři, kde nám byly za svědky právnička a sekretářka. Není vyloučené, že budeme mít ještě jednu svatbu tady, pravou českou s koláčky a polívkou s knedlíčky.“

Mateřství zatím není na pořadu dne. „Nedovedu si představit, že bych při dítěti mohla tvořit všechny věci, na kterých pracuju. Chtěla bych ještě dozrát a dořešit v sobě rány, co se ještě nezhojily. Nechci přivést na svět nového člověka, dokud v sobě nemám pořádek.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nejbarevnější CESTA: Lexikon rostlinného vaření - Kamila Chadim