Kryštof Hádek: Příběh Hanče a Vrbaty mě dojímá

No jéje! Jezdím odmalička. Vyrůstal jsem v době, kdy se v Čechách nesjezdovalo tolik jako teď. Mám dva starší bráchy, takže jsme byli početnější rodina, a jezdit na sjezdovky pro nás byl poměrně drahej sport, rozhodně dražší než běžkování.

Permice a vybavení pro pětičlennou rodinu není levná záležitost ani dneska.

Ale netrápilo mě to, sjezdování mě na českých horách zas tolik nebaví. Vždycky mi vadily ty fronty na vlek, člověk v nich ztrácí čas a pak jezdí jen nahoru dolů, z přezkáčů mě pokaždý bolí noha. Samozřejmě je v tom ta rychlost, která je fajn, ale běžky jsou pro mě přece jen větší požitek.

Určitě jsem taky někdy trochu kňoural, ale musel jsem prostě jet dál. Myslím, že většinou je i pro děti běžkování dobrá zábava. Teď jsem vzal na běžky svoje děti a byly nadšený. Říkaly, že chtějí zase. Měl jsem z toho hroznou radost, běžky jsou podle mě jeden z nejlepších sportů.

Trochu lehčí jsem to tím pádem asi měl, ale potřebovali jsme se naučit jezdit na těch starých lyžích, ty se od současných přece jen trochu liší. Nedají se na nich třeba dělat tak lehce obloučky, musíte se naučit jezdit telemarkem, kdy děláte široké oblouky tím, že přenášíte váhu a předsouváte vnější lyži před vnitřní.

V Jizerkách jsme šli jeden den jezdit s lyžařským trenérem Martinem Koukalem, olympionikem a mistrem světa v běhu na lyžích. Pak jsme jezdili s jistým panem Sukem, známým trenérem z Vrchlabí, kterého jsme sehnali přes snowboardistku Evu Samkovou.

S ním jsme jezdili právě na starejch lyžích. Dokonce nám pouštěl i dobové filmy a ke každé postavě vytisknul curriculum, abychom věděli, koho ve filmu hrajeme a jaký měl kdo lyžařský styl. Nejdřív jsme trénovali na zimním stadionu ve Vrchlabí, pak jsme vyrazili do terénu. Vzal to s námi opravdu od podlahy.

Když jsem film viděl, říkal jsem si, že se ten trénink vyplatil, protože ty scény na lyžích vypadají fakt dobře, aspoň mně to tak připadalo.

Vyráběl nám je jeden nadšenec do historického lyžování, jistý Mirek Pivnička z Jizerských hor, který se v historických lyžích opravdu vyzná. S kamarádem v kočárkárně paneláku vyrábějí všechno, co je k tomu potřeba, dobové lyže i se všemi těmi řemínky a vázáními.

Dělají si i vlastní mazání na boty podle staré norské receptury, jen nahrazují velrybí tuk vazelínou a přidávají borovou pryskyřici. V tom filmu si pak i zahráli menší role.

Připadal jsem si trochu neobratně, ty lyže jsou přece jen delší, než jsme dneska zvyklí, měřily dva metry dvacet. Navíc jsou o dost těžší. Po pár minutách jízdy jsem ale věděl, že to i přes ty rozdíly půjde, že se s těmi lyžemi sžiju.

Vybral jsem si pak boty, které mi dobře seděly do vázání, a bylo to. Nakonec jsem si na historické lyže zvykl tak, že když jsem si pak obul nové moderní běžky, byl to pro mě nezvyk.

I jejich natáčení předcházela příprava, otužovali jsme se. Byl k tomu účelu přizván David Vencl, což je český reprezentant ve freedivingu (potápění bez dýchacího přístroje) a velký otužilec. Jeli jsme za ním spolu s ostatními herci do Krušných hor a pod jeho vedením jsme lezli do studené vody.

No asi hodně studená... Vysekali jsme si v ledu díru a v ní jsme pobyli tři čtyři minuty. Když z té ledové vody potom vylezete, musíte se rychle zahřát ještě v plavkách, rozhýbat se, udělat si třeba pár dřepů.

Kdybyste se začala hned převlékat do suchého, byla by vám pořád zima. Otužování byla další věc, která se nám později vyplatila.

Nejhorší byly ty prostoje mezi záběry, kdy jsme se moc nehýbali. Nebo když v jedné scéně ležím obličejem ve sněhu. Ve filmu to trvá pár vteřin, ale než se to natočilo, měl jsem obličej opravdu zmrzlej. Vlastně mi to pomáhalo, nemusel jsem nic hrát, byla mi opravdu zima. (směje se)

Po pár hodinách takového natáčení zkrátka promrznete. A jak potom člověk rozmrzá, tak to občas bolí. Když jsem se po náročnější směně vrátil na pokoj Labské boudy, kde jsme byli během natáčení v Krkonoších ubytovaní, vlezl jsem si do peřin a během pár minut usnul.

Ale rozhodně si nestěžuju ani nelituju. Bylo o nás ze strany štábu skvěle postaráno. Práce na filmu Poslední závod byl naprosto skvělý zážitek.

Počasí nám přálo, bylo opravdu takhle příšerně, jak to můžete vidět ve filmu. Během čtrnácti dnů se vystřídaly všechny povětrnostní podmínky, které byly pro naše účely potřeba.

V Krkonoších se mění počasí opravdu rychle, jsou to údajně dokonce jedny z nejméně meteorologicky předvídatelných hor v Evropě.

Zažili jsme na hřebenech chvíle, kdy nebylo vidět od tyče k tyči, a do toho foukal vichr. Ve filmu je jedna scéna, kdy se Hanč snaží jít proti větru, ale odfoukne ho to zpátky. Tak ta je autentická, takhle to tam opravdu vypadalo.

Takže si umím představit, že když je člověk vysílený nebo se pohybuje v terénu, který nezná, může to skončit hodně špatně. Zároveň nám ale Krkonoše dopřály i krásné počasí. To bylo taky potřeba. Prostě to vyšlo.

Znal a musím říct, že mě dojímá. Když jsem byl jako dítě na lyžařském výcviku, přišel tam jeden večer pán z horské služby, sedl si ke krbu a o Hančovi s Vrbatou nám vyprávěl. Neznal jsem samozřejmě všechny podrobnosti, asi jako většina lidí. Například jsem si léta myslel, že Vrbata tehdy taky závodil.

Nevěděl jsem tenkrát ještě, že je to příběh nejen o drsných horách a přátelství, ale taky o česko-německých vztazích nebo o vztahu člověka k přírodě, který v té době procházel poměrně výraznou proměnou. V přírodě se začínalo víc sportovat a rozvíjela se turistika.

Ale hlavně - vůbec jsem nevěděl o postavě Emericha Ratha, která v tom příběhu hraje výraznou roli. Byl to on, kdo viděl Hanče naposledy živého.

Byl nepohodlný, jako pražský Němec a svobodně smýšlející člověk se jim do jejich pokroucené verze příběhu nehodil. Přitom to byl jeden z prvních lyžařů v Čechách, nadaný sportovec, dvakrát se účastnil olympijských her, kde běžel maraton, vyhrál taky boxerské mistrovství Německa.

Zemřel bohužel jako bezdomovec v Broumově. Pro mě je svým způsobem hlavní postavou příběhu on. Ve filmu ho skvěle hraje Marek Adamczyk a Oldřich Kaiser. Myslím si ale, že by si zasloužil i samostatný film.

Rath s Hančem pro mě byli opravdoví frajeři. Vezměte si třeba, že Hanč na každý závod doběhl asi dvacet kiláků z Jilemnice a pak odjel na lyžích dalších dvacet pět nebo třeba padesát. A ještě zvládl vyhrát. Měli ty hranice komfortu někde jinde, to se týká i toho tepelného komfortu.

Jsem mladej kluk! (směje se) Ale vážně, nic mě nebolí, cítím se dobře. Věk zatím moc neřeším. Stal se ze mě otec, jsem samozřejmě jinde než třeba před dvaceti lety.

Samozřejmě to pro mě tenkrát byla veliká událost, ten film byl ve své době mimořádný. Bylo mi tehdy čerstvě osmnáct a už jen to, že jsem mohl spolupracovat s Janem a Zdeňkem Svěrákovými, kteří v té době měli už pár let Oscara za Kolju, pro mě bylo něco.

Dost pro mě znamenalo i to, že jsem hrál s Ondrou Vetchým, kterého jsem znal z pohádek.

Do toho všechny ty letadla a zahraniční herci... O tom se mi tehdy ani nesnilo. Tenkrát ještě žili i někteří veteráni z druhé světové války, piloti. Díky tomu filmu jsem se s nimi mohl seznámit, takže pamatuju pana generála Peřinu nebo Františka Fajtla. Na filmu participovali, přišli na premiéru i na další společenské akce, které se k Tmavomodrému světu vázaly.

Byli to noblesní pánové. Dělili se na takové dva tábory. Jedni chodili v uniformách s frčkama, druzí pietně jen v modré košili. Tenkrát jsem si ani neuvědomoval, jak vzácná setkání to jsou. Bral jsem to prostě jako součást natáčení.

Vzpomínám si, že mi tenkrát pár lidí říkalo, ať si toho všeho cením a zapamatuju si to, že už nikdy nic většího než Tmavomodrý svět točit nebudu. A měli vlastně trochu pravdu.

Určitě jo. Když jako mladý herec vstoupíte do povědomí lidí, tak to s váma zahejbe. Musíte se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Těžko říct, jestli na mně v tu dobu byly znát nějaké změny, to byste se asi musela zeptat lidí z mého okolí. Je možný, že to tak bylo, že jsem někomu lezl na nervy. Ale naštěstí jsem asi dva roky po natáčení odjel studovat do Anglie, tím se to samo srovnalo.

Přesně tak. Zahraniční zkušenost je skvělá věc. Zjistíte, jak na vás lidi reagují, aniž by vás znali.

Nic moc profesně zajímavého se mi tam nedělo. Chodil jsem sice na castingy, ale kdovíjak to nešlo. Jedním z důvodů myslím bylo, že jsem dlouho vypadal mladší, než ve skutečnosti jsem. Typologicky jsem nezapadal do rolí cizinců. Tehdy chtěli buď ošlehaného Rusa, nebo modrookého Němce, nejsem ani jedno. Moc rolí pro mladého Východoevropana neměli, tak jsem se vrátil.

Zdálo se mi, že jsem byl pryč hrozně dlouho, ale v Česku si někteří kamarádi ani nevšimli, že jsem někde byl. Takže jsem po návratu jednoduše zaplul a život šel dál.

Všem mladým lidem bych doporučil, aby někam vyrazili. Aspoň na rok. Je fajn oddělit se na čas od rodiny a kamarádů, od jejich podpory a vlivu. Člověk je v cizině sám za sebe, pozná jiný kraj a jiný mrav a nějak se s tím popasuje.

Moje děti jsou ještě malý, zatím si neumím představit, že mi někam odjedou. A bůhví, co bude se světem, až jednou vyrostou.

To bych právě nerad. Prozradím jen, že poslední rok byl pro mě pracovně náročnější, neměl jsem na děti tolik prostoru, kolik bych chtěl. Takže se těším na nějaké delší volno, kdy si užijeme společný čas.

Řekl bych, že nebyl. Naopak už na mě rodiče měli trochu míň času. Postavení nejmladšího dítěte má ale i svoje výhody. Když se bratři rozhádali, vytvářely se účelové aliance - vybíral jsem si, ke komu z nich se přidám. (směje se)

Máme novou divadelní inscenaci Beckham od Petra Zelenky, hlavní roli hraje Jarda Plesl. Není to příběh o fotbale, jak by mohl titul napovídat, ale o bulváru a o jeho kauzách. Vlastně i o fake news. O tom, jak se dá skrze média manipulovat s lidskými osudy, s veřejným míněním. A taky jak se na tom dá vydělávat.

Jedním z hlavních aktérů příběhu je šedá eminence britského bulváru - novinář Max Clifford, který stál v devadesátých letech v zákulisí tehdejších velkých kauz. Vystupuje tu také údajná milenka Davida Beckhama. Hra vychází z reálných událostí, ale samozřejmě s tím, že ve skutečnosti to bylo ještě trochu jinak.

Nějaké zkušenosti mám. Kdybych neměl žádné, vůbec by mi to nevadilo. Dnes už to má bulvár vlastně o trochu jednodušší díky sociálním sítím. Spoustu věcí tam na sebe známí lidé prozrazují sami. Sdílejí svůj soukromý život a bulvár to jen přebírá z jejich účtů. Já osobně, co se týče soukromí, nejsem moc sdílný.

Třeba právě teď, když je hotový nový film nebo máme po premiéře divadelní inscenace. Radši než mluvit o sobě pozvu čtenáře do kina a do divadla.

Když se dotočil Poslední závod, začali jsme pod vedením režiséra Honzy Prušinovského točit komedii Grand Prix. S Robinem Ferrem a Štěpánem Kozubem z ostravského divadla Mír tam hrajeme trojici kamarádů, kteří dodávkou dojedou ze severočeského Cvikova až do Barcelony na Velkou cenu formule 1.

Natáčelo se to tak, že jsme opravdu jeli přes Německo, Francii a Pyreneje až do Barcelony. Takže jsem hřebeny Krkonoš vystřídal za úplně odlišné prostředí. Uvědomil jsem si díky tomu, jak rozmanitou práci herectví občas přináší.

Může se vám hodit na Seznamu: