Kryštof Hádek: Pořád vám někdo diktuje, co dělat a jak žít

Dorazil se zpožděním a velkou omluvou, Praha byla tradičně zasekaná. Brzy jsem nad mou kávou a jeho cigaretami pochopila, že není typ na rychlé vypointované odpovědi, spíš se pokaždé introvertně zamyslí a do vět vkládá pochybnosti a otazníky. Což oceňuji možná víc.

Právě se vrátil z hor a zahraničního natáčení a žije filmovou komedií Signál.

Signál je avízovaný jako Podraz po česku a pojednává o dvojici podvodníčků, kteří sklouznou od takřka nevinné recese na šikmou plochu. V zapadlé vísce se představí jako zástupci firmy hledající místo, kde by se dal postavit vysílač pro příjem mobilního signálu. S tím, že majitel vytipovaného pozemku bude dostávat pěkné peníze.

Tato lukrativní vidina strhne lavinu úplatků a humorných situací. Mimochodem - jednou z vrcholných scén je i rozlícený Karel Roden s puškou v ruce… Kryštof představuje studenta matfyzu Káju, druhý podvodníček, sborista z Národního divadla, má tvář Vojty Dyka. Oba jsou skvělí.

„Natáčení mě moc bavilo, i proto, že nešlo o typického záporáka, ale spíš jen o takovou hru. Ti dva se na předchozích štacích nechali uplácet pouze ovocem a zavařeninou, což mi přišlo celkem milé a neškodné. Až pak se to zvrtlo v peníze. Kája je takový introvertní, občas zhulený moula, Filos mírně narcistický exhibicionista. A hlavně jsou dobří kamarádi.“

Podle scénáře jsou dokonce bratranci, čemuž malinko odpovídá i jejich fyziognomie. V civilu se znali už dřív, ale skamarádili se až během natáčení v Broumově Lhotě. „Já na rozdíl od Vojty často zůstával přes noc, zatímco on musel pendlovat mezi Prahou. Ale točilo se hodně noček a vždycky byla sranda. Nejsem fanda veselých historek, řeknu jen, že proběhly. Asi nejtěžší byly velké scény v hospodě, jednou, než došlo na vystoupení našich postav, odešli už ti odtočení domů a my museli mluvit do cizího prázdného publika. Což bylo na houby.“

Díky Signálu Kryštof oprášil školní znalosti matematiky a fyziky, i když úrovně své postavy prý nikdy nedosáhl. „Věděl jsem, o čem mluvím, ale pojmy jako kvarky mi moc neříkaly, na základce mě nebavil skoro žádný předmět, šprt jsem rozhodně nebyl. A na konzervatoři se nic takového neučí.“

Trávu, kterou kouří jeho hrdina, kdysi taky zkoušel, ale jen svátečně. Patřil k těm, na nichž to není poznat. „Dnes hulím jen cigarety,“ přiznává s nevinnou tváří Mirka Dušína. Z vlastních lumpáren a recesí si vzpomene pouze na občasné záškoláctví a dvojku z chování. Jinak prý nebyl žádný velký rebel. „Spíš jsme občas někoho mystifikovali.“ Skandály kolem něj nekrouží ani dnes, není večírkový typ, má rád přírodu, hory…

Kryštof působí dojmem prací zahlceného herce. „Jsem vrozeně roztěkaný, ale že bych zrovna nevěděl, kam dřív skočit, teď nehrozí. Všechny podstatné věci u mě přicházejí tak nějak rozfázovaně, po sobě. Sám dopředu moc nepřemýšlím a neplánuju.“

Na dotaz, zda má ještě nějaké iluze o životě a své profesi, odpovídá, že si není jistý, zda vůbec nějaké iluze měl. „Spíš jak jsem byl dlouho všude nejmladší, pořád jsem čekal, kdy ten život, dospělost a nejlepší časy konečně přijdou. Pak jsem zjistil, že nejlepší časy už byly, respektive jsou ve chvíli, kdy je žijeme, jenže nás to nenapadne.“

Kryštof se narodil jako poslední po dvou bratrech v rodině filmové dokumentaristky a otce s technickou profesí. „Byla to spíš výhoda, kterou jsem si užíval. Od bráchů jsem měl vyšlapanou cestičku, rodiče byli už unavení výchovou a na mě neměli tolik energie. Co si museli Ondra a Matěj v pubertě tvrdě vydobýt, třeba přespávání u kamarádů, já bral jako samozřejmost. Ovšem měl jsem povinnost se pravidelně hlásit. Navíc jsem měl kliku, že se o mě oba bráchové vzorně starali, v mých šestnácti už jsme chodili na pivo a nejlepší vztahy mezi námi panují dodnes.“

Nejstarší bratr je lékař, prostřední Matěj herec. Jeho a Kryštofovu volbu hodně ovlivnila maminka. „Dávala nás do různých zájmových činností, do lidušek, do Dismanova rozhlasového souboru…, abychom se vyřádili a byli doma klidní. Když pracovala v Krátkém filmu, sedával jsem v křesle a díval se na animované filmy. A když doma žehlila a přitom si pouštěla nějaké video, často jsem je sledoval s ní a pak jsme o něm debatovali.“

On sám se o budoucí profesi rozhodl v patnácti. „Matěj už hrál divadlo a díky němu jsem to prostředí objevoval na vlastní kůži, všichni na mě byli hodní, zvlášť jeho krásné spolužačky… A tak jsem zatoužil dostat se mezi ně. Navíc jsem musel ráno do školy a on chrápal. Po pravdě jsem ale chtěl hlavně chodit s cigárkem v puse kolem Rudolfina a koukat po holkách.“

Konzervatoř mu dala prostor a kontakty. „Dá se naučit i určitý styl, jenže já byl ještě moc mladý, leccos mě nebavilo. Dnes vím, že jsem měl ten nezájem překonat. Ale dá se vůbec naučit, jak se před kamerou tvářit? Stejně pak herec čerpá ze sebe, z vlastních prožitků. A kdo se chce prosadit, musí mít štěstí.“

Kryštof ho měl: Začal dost točit, a když ho kvůli 120 zameškaným hodinám vylili těsně před maturitou, vůbec se nedivil ani nelitoval. „Všechno ostatní mi přišlo zajímavější. Měl jsem pocit, že mám být jinde.“

Film Tmavomodrý svět z něj udělal vycházející hvězdu. Role mladičkého pilota Vojtíška, který zahyne ve chvíli, kdy si ho publikum zamiluje, mu přinesla nominaci na Českého lva. „Natáčení bylo krásné, ale kdybych to zažil teď, asi bych si to víc užil.“ Najednou ho všichni poplácávali po rameni, zvali na mejdany a poznávali na ulici. Všechno se točilo kolem něj. A právě tehdy, kdy by mu sláva mohla stoupnout do hlavy, se rozhodl odjet do Anglie.

„Sehnat prostředky mi pomohl Honza Svěrák. A já na rok a půl odjel někam, kde na mě nikdo nebyl zvědavý a musel jsem se rozhodovat sám za sebe. Což byla dobrá lekce, jakou bych každému doporučil. Zbavil jsem se vlivu rodiny a prověřil sám sebe. Dřív bylo přece běžné, že mladí chodili do světa na zkušenou…“

Rok studoval postgraduální herecký kurz - Academy of Music and Drama Art v Londýně. Řada starších spolužáků už normálně pracovala a školou si plnili svůj sen. „Učitel pro ně nebyl nepřítel a snažili se, aby své peníze neutratili zbytečně. I já se ukáznil a přestal být rozjívený.“ Další půlrok si v Británii vydělával jako zahradník, pomocník v kuchyni, staral se o koně, psy, trhal třešně a svážel maso. Po návratu si musel znovu vydupat místo na slunci.

Zatím největší zářez se mu podařil ve filmu Tři sezóny v pekle - za roli Ivana Heinze, inspirovanou bouřlivákem a básníkem Egonem Bondym, získal Českého lva. „Je fajn ho dostat, užít si pár minut slávy, ale život jde dál. Původně jsem měl nabídku na menší postavu, která se mi líbila - účastnila se divokého večírku a já se těšil, jak si to užiju. Na castingu po mně chtěli, abych zkusil hodně zařvat, klidně i něco vulgárního. Znám jednu strašně sprostou větu a tak jsem ji ze všech sil zařval. No a pak mi zavolali, jestli bych nechtěl hlavní roli. Takže se dá říct, že jsem si tu postavu sprostě vyřval.“

Sedla mu jako druhá kůže. „V té postavě je pěkně zachyceno mládí. Cítil jsem s ní a líbilo se mi, že prochází přirozenou proměnou. Ivan nebyl sympatický hned od začátku, nejdřív se choval jako fracek, ale postupně se vylepšoval. Osobně bych se Bondyho rád zeptal na jeho velkou lásku Janu Krecarovou.“

Kryštofa nejvíc baví právě takové velké natáčení, role s fyzicky a technicky náročnými scénami, ale i s pěkným milostným příběhem a touhou po individualitě. Dnes v ní už zdánlivě nikdo nikomu nebrání.

„Ale stejně je všechno hrozně stádní a konzumní. Reklama, řetězce obchodů, moc médií, móda - pořád vám někdo diktuje, co dělat a jak žít, být in nebo out. Nemělo by se zapomínat, že člověk je osobnost a může si vybrat.“ I jako divák má nejraději filmy v historických kulisách, současnost mu přijde obvykle nudná. „Jakmile si obléknu nebo uvidím dobový kostým, mám zvláštní pocit něčeho svátečního.“

Často je obsazován do rolí kluků, kteří mají poměr se staršími ženami - od Vojtíška přes Ivana po hrdinu divadelní komedie Soukromý skandál, kde hraje manažera, který kvůli kariéře intrikuje a zkouší svést Evu Holubovou. Aby ji mohl v závěru vydírat.

„Ta postava mě baví, protože takové věci se kolem dějí pořád. Ale proč právě já? Asi nějak pasuju do tohoto typu. Režiséři mi přisuzují starší ženy možná proto, že je pořád nějak vidět moje pozice nejmladšího. Ale v osobním životě to tak nemám.“

Kryštof je velmi samostatný - v obdobích, kdy žije sám, nepotřebuje, aby mu někdo vařil a zašíval. Když to ale partnerka chce dělat, nebrání se. „Rodinu založím, až budu cítit, že to je ono, na to musí být dva. Holky se mi líbí…“ Víc neprozradí.

Hraje také v muzikálu Hello, Dolly!, ale přiznává, že v poslední době ho baví spíš film než divadlo. „Je to jako prázdninový tábor, někdy se povede víc nebo míň, ale skončí a jede se domů. V divadle jsem měl patnáct představení do měsíce, zatímco kamarádi si užívali dovolené.“ Tak si řekl, že dokud nemá závazky, bude taky raději trajdat po světě.

„Cestování je to nejlepší, co může člověk udělat. Obyčejně, s batohem, klidně pod širák a aspoň na měsíc. Nejraději mám exotiku. Už jsem byl v Thajsku, Indonésii, Kambodži… Dalajlama řekl, že člověk by měl aspoň jednou za rok někam jet, aby jeho oči nepoznávaly. To beru a užívám si dobrodružství. Evropa je taky krásná, ale dá se projet autem nebo s levnou cestovkou.“

Kryštof ovšem necestuje pouze pro zábavu. Už řadu let má agentku v Anglii a mnohokrát si vyzkoušel práci v zahraničních produkcích. „Občas zavolá, když najde něco pro Východňára s přízvukem: český emigrant, polský imigrant, ruský překladatel. Baví mě konfrontace s cizím jazykem.“

Nejrozsáhlejší byla postava homosexuálního číšníka v irském seriálu RAW. „Čtyři roky jsem se stěhoval vždycky na tři měsíce do Dublinu. Jenže většinu role jsem chodil mezi stolky a něco říkal - až mě to začalo nudit. Vadily mi taky intimní scény, jsem normální heterosexuál. Měl jsem kliku, že můj partner na tom byl stejně a nějak jsme to zkrátka uhráli. Byla to role. Ale když jsem měl odřené rty od jeho strniště, necítil jsem se nejlíp. Jinak s touto orientací problém nemám, mezi mými kamarády je jich víc a nijak to nerozlišuji.“

Kryštof je intuitivní herec i člověk a jeho milou úchylkou je odhadovat lidi - v kavárně, v metru. „Vždycky se jim podívám nejdřív na boty a snažím se vytipovat jejich profesi, povahu - ještě než švenknu pohledem na obličej. Občas se strefím,“ přiznává. Asi se nespletu ani já, když řeknu, že v něm našla naše herecká scéna typ, jaký delší dobu postrádala. Možná českého Leonarda di Capria?