Kryštof Hádek: Nevím, proč mi režiséři pořád přisuzují starší ženy

Po mladičkém válečném pilotu Vojtíškovi, kterého si diváci Tmavomodrého světa sotva stačili zamilovat a už plakali nad jeho smrtí, je snímek režiséra Tomáše Mašína z rozmezí bouřlivých let 1947 až 1949 zatím největší filmovou příležitostí sedmadvacetiletého herce.

Kdepak! Já jsem měl původně nabídku na jinou, menší roli. Ta původní postava se mi líbila a ve scénáři byla na pěkně bouřlivém večírku, tak jsem se těšil, že si to užiju… Na castingu pak po mně chtěli, abych zkusil hodně zařvat, klidně něco vulgárního. Já umím jednu strašně sprostou větu, tak jsem ji ze všech sil zařval. No a pak mi zavolali, jestli bych to nechtěl zkusit na hlavní roli. Takže se dá vlastně říct, že jsem si tu postavu sprostě vyřval.

To ne, to přišlo docela samo. Určitě jsem neměl – jak se tak někdy říká – od dětství touhu vyjadřovat se hraním. Od malička jsem ale chodil do Dismanova dětského rozhlasového souboru, takže jsem k tomu měl nejspíš vztah, trochu jsem to okoukal od staršího bráchy Matěje a hodně mě bavili lidi kolem filmu.

Když byl potom brácha na konzervatoři, pořád mezi mladými herečkami, a mně bylo čtrnáct, umíte si představit, co to se mnou dělalo. Navíc já jsem musel ráno do školy, a on klidně chrápal. Pak jsem ho viděl v televizi, a už to bylo, chtěl jsem taky. Popravdě jsem ale chtěl hlavně chodit s cigárem v puse kolem Rudolfina a koukat po holkách.

Ale, jo, docela jo. Posedávali jsme tam s tím cigárem na schodech, hráli s hakysákem a koukali, jak baletky v sukních zvednutých obručemi kráčejí na konzervatoř…

Moc ne, asi nějak pasuji do toho typu. Ale v osobním životě to tak nemám – Terezce je dvacet, je o sedm let mladší než já. Nevím, proč mi režiséři přisuzují starší ženy, jestli je to třeba tím, že jsem doma poslední ze tří bráchů a je to na mně znát…. Ale už to pomalu končí, už nejsem všude nejmladší.

Nebyl. Spíš mi bráchové vyšlapali cestičku – co oni v patnácti nesměli, já klidně, protože rodiče už neměli sílu být tak důslední. Ten nejstarší je vždycky utahá nejvíc a u nás tomu nebylo jinak. Na Ondrovi se vyřádili, pořád počítal „Bělouna“, ze školy šel přímo na gympl, pak na medicínu… My už jsme s Matějem měli volnější výchovu, mě táta u toho „Bělouna“ už tolik neudržel.

Docela jo, ale tak normálně, v klidu. Máma nám řekla, když bylo něco fajn. A také jsem za ní chodil, když pracovala v Krátkém filmu, a pouštěla mi třeba Potkali se u Kolína. Dodnes vzpomínám, jak jsem jako dítě sedával v křesle u ní v práci a díval se na české animované filmy. Doma, když žehlila a na něco koukala, jsem se často díval s ní a komentovali jsme to.

To zase ne. Je pravda, že mám rád filmy, které mají nějaký obecnější přesah, ale stejně rád mám obyčejné žánrové filmy. Teď jsem si třeba koupil balíček Indiana Jonese a pouštím si ho i se všemi bonusy. Jen nemám moc rád filmy, které jsou průhledně vykalkulované. Jako divák ani jako herec.

Je to únavná filozofie – víme, co funguje, tak to natočíme a pak uděláme takovou kampaň, že ty lidi do kina dostaneme. I když to vyjde, většinou to dost dře uvnitř filmu, je vidět, s jakým záměrem vznikal. U 3 sezón v pekle si také všichni přejeme, aby přišli diváci a aby to i nějakou kačku vydělalo, ale víme, že jen pro to jsme ten film netočili.

Bylo nezvykle důkladně připravené, Tomáš je perfekcionista. Už casting byl jiný než obvykle. Většinou je to jen takové šup, šup, dělejte, máme tady plno lidí, ale tentokrát ne. Přijela moje herecká partnerka, polská herečka Karolina Gruszka, která už byla vybraná. Neznali jsme se, nic jsme o sobě nevěděli, ale Tomáš k nám byl citlivý, řekl, co od nás chce, pak všechny vyhodil a nás dva tam nechal: „Tak se zatím seznamte,“ řekl a odešel. Tak jsme tam seděli a seznamovali se.

V angličtině. Ani jeden z nás s ní nemá problém, zatímco když drmolíme každý svou řečí, je to horší. Ale stejně – když si někdo nebyl anglicky něčím jistý, snažil se to stejně nakonec vysvětlit česky nebo polsky a byla to docela sranda. Myslím, že Poláci nám rozumějí možná trochu hůř než my jim.

Bavila mě spousta věcí, vlastně všechno. Mám rád dobové filmy, současnost mi připadá dost nudná. I když možná jsem jen neměl tu čest se setkat s dost zajímavou současnou látkou. Ale jakmile si obléknu dobový kostým, hned mám zvláštní pocit něčeho jakoby svátečního. Bavila mě i ta konkrétní doba, uvědomil jsem si, jak byli lidé tenkrát nadšení a jak to dopadlo.

Je příjemné cítit, že to je pořádný, dobře připravený film, kde se nešetří na tom, co je v něm vidět. Člověk si pak sám uvědomuje zodpovědnost za to, aby peníze nepřišly nazmar. A Tomáš si i kompars vybíral osobně – nebylo to, jako když někdy vidím historický film, který se odehrává v pohraničí nebo prostě jen na vesnici a není tam žádný starý člověk. Což je nesmysl. Tenhle svět není jen pro mladé.

No jo, asi chodí víc do kina. Starší generace nejspíš filmaře moc nezajímají, a když, tak jen dokumentaristy. Přitom například v Českém rozhlase jde pořad Paměť národa, ve kterém s mikrofonem objíždějí pamětníky událostí dvacátého století a natáčejí jejich příběhy. Je to zajímavé – a nejen pro starší publikum. Jinak se všechno dělá jen pro mladé, a to je špatně.

To je vlastně další věc, která se mi na 3 sezónách v pekle líbí – že by měly být přitažlivé pro všechny generace diváků.

Ale abych se ještě vrátil k natáčení. Myslím, že moc českých štábů si nemůže dovolit zavřít v Praze na dva dny Jindřišskou ulici a odklonit dopravu od Senovážného náměstí až k poště. Přivezli tam tři staré tramvaje, 20 historických aut, stohlavý kompars. Člověk pak cítí, že o něco jde, a to se líp dělá. Ty dva dny v Jindřišské ulici byly z celého filmu určitě nejdražší, ale stály za to.

To musely být krásné časy…

Je v ní pěkně zachycené mládí. Nemám od něj daleko, cítil jsem s ním a líbilo se mi, že prochází přirozenou proměnou. Dohodli jsme se s Tomášem, že by neměl být moc sympatický hned od začátku, že je to nejdřív trochu fracek a teprve postupně by si k němu diváci měli vytvářet vztah.

Nepřemýšlel jsem o tom, ale myslím, že ne. Vojtíšek by byl jiný, letci se vraceli jako světoběžníci, hrdinové a vlastenci… na těch pár let, než je zavřeli.

Už jsou mladší než já… Ale je pravda, že se mezi dvacetiletými ještě někdy pohybuji. Mě bavil jednak pěkný milostný příběh a jednak touha po individualismu. Dneska v něm zdánlivě nikdo nikomu nebrání, už není socialismus, ale stejně je všechno hrozně stádní.

Reklama, řetězce obchodů, moc médií, móda nejen v oblečení – pořád vám někdo diktuje, co máte dělat a jak máte žít. Říká se tomu vzletně být „in“ nebo „out“, ale je to nátlak.

Nemělo by se zapomínat, že člověk je osobnost a může si vybrat – nebo o té možnosti aspoň vědět. Nepodléhat uniformitě a anonymitě. Na venkově v Anglii jsem v jedné vesnici viděl obchod s rybami, vedle se zeleninou, jiný s masem. Ty obchody žily a lidé se znali. Tady zmírají malé obchody asi víc. Paradoxně je udržují jen Vietnamci, připadá mi, že si vedou dobře.

Podle toho, čemu tak chceme říkat. Pokud znamená rebelství ničení hodnot, není oč stát. Myšlenkové rebelství je v pořádku a dneska je možná rebelství už to, když má člověk vlastní názor. Ale to si musí každý stanovit sám, vůči čemu je nebo není rebel. Mě nebaví konzum, spotřební filozofie, výroba věcí na jedno použití – to přece musí někde končit, nejde to donekonečna. Finanční krize? Duchovní hodnoty jsou v krizi už dávno a nikdo kvůli tomu nedělá humbuk, ale jakmile nejsou prachy, je to hrozný průšvih.

Četl jsem Něžného barbara od Bohumila Hrabala, kde Bondy není vykreslený zrovna nejlíp, ale je to spíš srandovní, jak pořád žárlil na Vladimíra Boudníka. Četl jsem samozřejmě Prvních deset let a také nějaké hry.

To bylo příjemné. Právě proto, že já takový moc nejsem, to byla milá terapie. To se mi na té postavě také líbilo, že to věděl, že o sobě neměl pochybnosti. A vztah s panem Hubou, který hraje Ivanova otce, se mi líbil. On je vysoký a charismatický starší pán, takže jsem měl vůči němu přirozený respekt, nedělalo mi problém se k němu chovat jako syn k otci.

Přiznám se, že teď mě baví víc film. Je to jako prázdninový tábor – někdy se povede víc, někdy míň, ale skončí a jede se domů. Když jsem byl v divadle, všichni kámoši jezdili na dovolené a já jsem měl v diáři patnáct představení. Jsou sice lidé, kteří hrají denně, to já jsem nehrál, ale jezdit jsem stejně nikam nemohl. Tak jsem si řekl, že jednou budu rád v angažmá, ale později, až budu mít všechno procestované a nepotáhne mě to jinam.

Prostě do světa, cestování je to nejlepší, co může člověk udělat – dokud to jde. Úplně obyčejně, s batohem a nadlouho, aspoň na měsíc. Už jsem byl v Thajsku, teď chci jet do Indonésie. Na cestování je úžasných plno věcí. Já sice nejsem vyloženě buddhisticky založený, ale vím, že dalajlama jednou řekl, že člověk by měl aspoň jednou za rok někam jet, „aby jeho oči nepoznávaly“. To se mi líbí.

Když člověk chodí po Praze, kouká do chodníku, protože ty kouty už zná, všechno mockrát viděl. A stejně se někdy dívám, co fotí turisté. Víte co? Vršky baráků. Ono to bývá zajímavé a člověk si uvědomí, že vlastně málokdy kouká vzhůru. Mně se líbí i to, že si sednu v Ruzyni do letadla a za dvanáct hodin jsem úplně jinde. Už sama ta cesta je dobrá věc.

Já se létat nebojím. V Tmavomodrém světě mě dali do ultralightu, a to jsem do té doby vůbec nikdy letadlem neletěl, ani dopravním. Ten pilot vyletěl nahoru a pak vypnul vrtuli, chvíli jsme letěli střemhlav dolů, pak to nakopnul a zvedl zase nahoru… Po tom zážitku jsem se dlouho ničeho nebál.

Hezké, i když už je to dávno, v březnu to bude deset let, co jsme začali točit. Bylo to krásné, ale kdybych to zažil teď, asi bych si to užil víc. Pamatuji si, jak jsem tenkrát jednou někoho potkal a on se ptal, jaké bylo natáčení. Tak jsem mu vyprávěl, jak se mi to líbilo, a když jsem skončil, ten člověk mi jen řekl: „Tak se připrav, že nic takového už nikdy nezažiješ.“ Skoro měl pravdu.

Spíše předtím to byla dřina. Po prvních Bobulích, plných vína a léta, jsem byl fyzicky trochu zanedbaný, tak jsem musel začít běhat. Je pravda, že po válce byli lidé hubení, spíš šlachovití. Ale nevadilo mi to, mám rád akce. Líbilo se mi třeba, když jsem hořel: to přijdou kaskadéři, namažou vás chladicím gelem a pak vás zapálí…

Ne. Oni u toho celou dobu jsou a ještě člověku pořád opakují: „Kdyby to začalo pálit, hned zařvi stop a my tě uhasíme, žádný záběr nestojí za to, abys byl popálený.“ Pro ně je to normální, oni hoří běžně celí.

Jsem hlavně nohama na zemi! Ale zahraničních věcí jsem pár měl a jsou fajn v tom, že se člověk někam podívá a vidí, že z jedné strany je práce všude stejná, ale někde se dá dělat i jinak. Točil jsem třeba tři dny ve Švédsku ve filmu, kde hlavní roli hrála asi 12letá holka. A protože tam mají silné odbory, směla pracovat jen pár hodin denně. Takže jsme vstávali v deset, pak se chvíli točilo, byl oběd, zase se chvíli točilo a konec. Celé to tam bylo trochu melancholické, už se nedivím, že tam mají barevné domy. U nás se mi to nelíbí, ale tam to chápu, v té věčné tmě je každá barva dobrá.

Konkrétního teď zrovna ne, ale něco se rýsuje.